Mileniální strachy
Článek autorů Mika Jaye a Michaela Neva vyšel v sobotu 18. prosince v deníku Guardian.
Nyní, na konci dvacátého století zastávají lidé širocenázor, že začíná civilizační krize, která je úplně nová. Dopad zrychlujícího se rozvoje vědy, techniky, populační růst, glogalizace a radikální ideologie, to všechno vytváří komplex krizí, které spojujeme s miléniem a s výrazy, jako je "mileniální úzkost", "mileniální panika" a "předmileniální napětí".
Avšak jestliže pohlédneme zpět na období od roku 1880 do roku 1910, objevíme paralelní komplex krizí, kterému se tehdy říkalo "fin de siecle", konec století. Budoucnost lidstva, apokalyptické možnosti, které začala skýtat věda, krize náboženské víry, masová víra v nadpřirozené jevy, budoucí role žen, mnohokulturní globální vesnice - to jsou všechno jevy, jimiž byli lidé znepokojeni už před sto lety.
Mnoho konkrétních současných debat, od života na Marsu, k existenci genu působícího homosexualitu až k problémům s tunelem pod kanálem La Manche má pozoruhodné ozvěny už na přelomu minulého století a dá se argumentovat, že konec devatenáctého století byl skutečným, pravým miléniem a že to, o čem si představujeme, že je to naše moderní krize, není ničím jiným než jen následnými otřesy, které zvětšují globální sdělovací prostředky.
Na začátku devatenáctého století vládl konvenční názor na civilizaci, podle něhož to byla Bohem uspořádaná struktura a její mechanismy byly uvedeny v pohyb nikoliv člověkem, ale Bohem. Veškeré změny této struktury byly jen bezvýznamnými odchylkami ve stavu v podstatě nehybném a neměnném. Ale když odhalily objevy v geologii a ve fyzikálních vědách minulost téměř nepředstavitelně dlouhou a z teorie evoluce začalo vyplývat, že vývoj bude pokračovat a že dojde k fundamentálním změnám, vznikla poprvé moderní perspektiva na minulost a budoucnost. Zároveň tako vyšly najevo nové hluboké schopnosti lidstva měnit a ovládat svůj osud. Došlo k podstatné změně lidského myšlení, a to je právě výzva, kterou v sobě skrývá milénium. Tato změna vedla k další sdílené dynamice konce minulého století i nynějšího milénia: k sebeuvědomění.
Milénum se stalo pojmem, v jehož rámci, tvrdí mnozí, lze interpretovat všechny projevy moderního světa, takže většina debaty pak zpochybňuje podstatu i význam milénia: je to snad jen záminka pro kulturní inventuru, anebo snad příchod nového století aktivně vytváří nějakou krizi?
Konec minulého století se stal konceptem, který vyvolal asi tolik debat jako témata, která se snažil osvětlit. Fin de siecle označuje dílo, které je nepříznačněji spojováno s nemocí oné éry: dekadentní umění, s jeho důrazem na existenční agnosticismus, amorální oslavu slasti i bolesti i sebeuvědomělou bolest duše.
Nejvýznamnějším rozdílem mezi oběma érami je to, že jádrem milénia je strašák konečnosti, apokalypsy, blízkého příchodu dramatické "události", která změní lidské i přírodní zákony k dobrému nebo špatnému, tváří v tvář čemuž jsme prostě jen obětmi osudu.
Nalézáme apokalyptickou víru všude, od mariánských proroctví v katolické teologii, až po ekologické hnutí, od misionářských církví až ke kultu májského kalendáře a mnoha nových náboženských hnutí. Byli jsme svědky tragických sebevražedných a vražedných náboženských akcí (Waco, útoky v tokijském metru). Intenzitu toho všeho lze poměřovat nejen tím, že miliony lidí podporují takováto hnutí, a další se k nim stále přidávají, ale také selháním naší představivosti, které vyvolává jednadvacáté století: možná sami nevěříme v příchod apokalypsy, ale jen málo z nás má skutečně dostatek sebedůvěry k tomu, aby si dokázali představit století, které nadchází. Jsme na prahu něčeho. Ale čeho?
Na konci minulého století tomu bylo jinak. Čtenáři v devadesátých letech minulého století byli zavalováni imaginativními konstrukcemi pro další století: utopickými traktáty, vážnými varováními, instrukcemi, jak přežít. S pobavením a s konsternací se konstatovalo, jak obrovský počet knih a časopisů s názvem Nové století tehdy vyšlo. Představa, že by civilizace či lidstvo přestalo existovat, byla omezena na hrstku apokalyptických hnutí, například na komunu Canudos v Brazílii.
To nebylo proto, že by v devatenáctém století neexistovala víra v apokalypsu. Spíše šlo o to, že konec devatenáctého století byl plný naléhavého pocitu, že lidstvo má k dispozici nové schopnosti a že má potenciál k tomu změnit podmínky, které hrozí vést ke krizi. V tomto smyslu možná ukazuje náš fatalismus na konci dvacátého století, že nejsme modernější než před sto lety, ale že jsme méně moderní. Možná byl fin de siecle už vyvrcholením hnutí modernosti a od té doby pomalu propadá dvacáté století postupnému úpadku do nového středověku, do nevědomosti ohledně naší příští budoucnosti.
Představa na konci minulého století, že člověk má schopnost určovat, předpovídat a ovládat budoucnost, byla založena na vědě. Z hlediska vědcova bylo nutné, aby lidstvo dospělo a uznalo určité pravdy: že Bůh neexistuje; že nám věda umožňuje správně pochopit přírodní zákony a že je úkolem vědce vzít na sebe odpovědnost za to, aby byly tyto pravdy v praxi realizovány ve společnosti, či za to, aby zajistili, že ostatní - politikové, lékaři, generálové - to také učiní.
Věda na konci minulého století nebyla ani tak povoláním jako stavem mysli. Vědci byli univerzitní učitelé, profesionální praktikové, spisovatelé, kteří se živili psaním či bohatí lidé, kteří nemuseli pracovat. Sjednodovala je humanistické šíře jejich přesvědčení v účinnost vědecké metody a v možnosti její aplikace ve společnosti.
Jestliže učil Charles Darwin, že je motorem evoluce přirozený výběr, tak to musela sociální politika uznat. Jestliže Darwin také dokázal, že prostředky, jimiž jsou neschopní jedinci z evolučního procesu vylučováni, jsou (z naší perspektivy) kruté, pak to sociální politika musela uznat. Skrývat se za liberální či sentimentální úzkostí bylo formou zaostalého vývoje.
Toto bylo důležitým vědeckým tvrzením konce minulého století: že je chabost "degenerovaných" lidí - a jejich biologických či kulturních výplodů - biolékařskou záležitostí a vědeckým faktem.
Ať už toto zkoumání užívalo perspektivy darwinovské evoluce, psychiatrického lékařství anebo směsice etické a behaviouristické filozofie, důsledky byly jasné. Stavět se proti důkazům, že existuje degenerující trend ve společnosti, znamenalo zpochybňovat autoritu vědy, otevírat dveře předchozím pojetím lidského účelu, náboženským či jinak iracionálním pojetím, označovaným vědou jako "primitivní myšlení".
"Degenerované" tendence v myšlení konce minulého století zahájily intenzivní kritiku vědeckého přesvědčení: celé velké vědecké oblasti byly nakaženy "degenerovaným " myšlením. Vezměme velkého evolučního autora Alfreda Russela Wallace. Pro něho byl spiritualismus empiricky prokázanou skutečností: pro jiné vědce to nebylo nic jiného než projev šílenství. Pro Wallace se také dalo vědecky dokázat, že je socialismus politikou budoucnosti: pro jiné nebyl socialismus ničím jiným než smrtí politiky.
Pro Sigmunda Freuda bylo podvědomí vědeckým faktem: pro většinu jeho kolegů to byl zmatený, fantastický a nebezpečný mýtus. Pro Edwarda Carpentera bylo osvobození žen nejnaléhavější reformou, jíž bylo zapotřebí ke vzniku zdravé budoucí společnosti: pro mnoho ostatních to byla tuplovaná degenerovanost, kterou bylo nutno potlačit stůj co stůj.
Konec devatenáctého století byl svědkem pomalého rozkladu jistot, které věda zosobňovala v předchozích desetiletích. Nejenže považovali vědci některé své kolegy za podvodníky a šarlatány, ale zdálo se, že se věda lehce stává obětí interní sabotáže, obětí nejistoty. Neviditelný elektron ochromil jistoty klasické vědy a podstata samotné přírody se stala velkou záhadou. Najednou bylo zřejmé, že slunce přichází o tepelnou energii a umírá: vědeckou budoucností byla studená a neobyvatelná Země. Bylo pravděpodobné, že na ostatních planetách a hvězdách žijí civilizace, které jsou vědecky tak pokročilé, že je to zesměšněním celého lidského programu. Fin de siecle, pokud mu lidé řádně porozuměli, se mohl stát koncem vědy, nebo i koncem světa.
Navzdory tomu byl konec devatenáctého století dobou, kdy skoro všichni rezolutně věřili v nějakou budoucnost, i když se rozkládal v chaosu konsensus ohledně toho, jaká ta budoucnost bude. Praktické projevy vědy, exponenciální rozvoj technologie, to lidi fascinovalo. Ať měly nastat jakékoliv katastrofy, bylo nemožné si představit, že by je lidé nějak nezvládli.
Potřeba vytvořit si novou budoucnost pro nové století byla dána naléhavou hrozbou války. Někteří konstatovali, že je válka zdegenerovaným jevem a že obnova, která bude následovat po příští válce, bude znamenat, že to bude poslední válka. Podle socialistických názorů H.G. Wellse a ostatních se proti sobě ve válce chystaly postavit rozkládající se síly imperialismu a tím pro nás ostatní měly od sebe očistit dvacáté století.
Jiné hlasy předpovídaly s hrůzou anebo s málo tajeným uspokojením nový druh války - mechanizovanou, totální válku, která bude motorem budoucích civilizací. Další lidé slučovali obě představy: budoucí války povedou zdegenerovaní jedinci, kteří budou používat smrtelně efektivní nejmodernější vědecké zbraně.
Mnozí vypracovali přísnou politiku a mnohá tato politika byla uvedena do praxe. Podporovaly se myšlenky segregace, sterilizace a eliminace dostatečně nevyvinutých lidských jedinců, nikoliv v zoufalé obraně proti degeneraci, ale - a to bylo vlastně hrůznější - v pokrokářském a optimistickém duchu obnovy. Zdálo se, že zářné zítřky vyžadují ostražitost, odstraňování nedokonalých jedinců a zuřivé odpovědi na naléhavé otázky.
V tomto smyslu se často fin de siecle interpretuje jako předehra k fašismu, nacismu a genocidám dvacátého století, jenže tato interpretace vyžaduje znalosti, které poskytuje až zpětný pohled. Většina myšlení konce minulého století byla pokrokářská, liberální a demokratizující. Využívala nových znalostí k osvobození obyčejných lidí od bídy a od ponížení. Ale i ze zpětného pohledu je nyní obtížné nyní oddělit některé toto pokrokářské myšlení od nyní démonizovaných doktrín povinné eugeniky a protofašismu.
Spojení filozofie konce minulého století s vítězícími silami totalitarismu pravděpodobně vypovídá daleko méně o devatenáctém století než o našem vlastním miléniu. Možná že právě toto spojení nabízí vysvětlení, proč propadáme mileniálnímu fatalismu, který kontrastuje tak silně s obrovskou energií konce devatenáctého století.
Dvacáté století poskytlo totiž příliš mnoho příkladů sociálního plánování, totální války a biologických imperativů, které byly koncem minulého století zkoumány jako novinky - teoretické možnosti, jejichž realizace byla za horizontem. My nevidíme budoucí civilizaci. Jádrem moderní krize, jak vznikla koncem minulého století, je to, že lidstvo je ve své existenci samo a žije ve světě, který je stále více podřízen vědě, ale dá se zlepšovat (a zlepšování je dobrou a praktickou možností) jedině v obrovském měřítku, které je nebezpečné.
V Británii právě vychází v nakladatelství Penguin kniha s názvem 1900, antologie textů z konce devatenáctého století. Jejími editory jsou autoři tohoto článku Mike Jay a Michael Neve. Cena 9.99. Majitelé úvěrových karet si ji mohou objednat z Culture Shopu deníku Guardian, telefon +44 800 3166 102.
