Listy 1/1999
Proč se mi líbí globální Marshallův plán
Pavel Nováček
Loni jsem měl možnost zúčastnit se jako host pražské konference Forum 2000. Nikdo nečekal, že
přinese hotové návrhy řešení vyhrocujích se problémů lidstva. Žádný z delegátů se však
nepokusil přijít ani s dílčími náměty, jak na současné, převážně nepříznivé trendy reagovat. Pokud si
dobře pamatuji, nikdo se nezmínil o myšlence tzv. globálního Marshallova plánu, formulované
poprvé v knize viceprezidenta Spojených států Al Gora Země na misce vah. Jsem přesvědčen, že
právě takový plán může výrazně napomoci především ke zmírnění napětí mezi Severem a Jihem a
k řešení problémů životního prostředí. Goreova vize mne zaujala natolik, že jsem se ji pokusil
rozpracovat do konkrétnější podoby.
Uvědomíme-li si složitost globálních problémů, sílící napětí v rozvojových zemích i mezi rozvojovými
a rozvinutými zeměmi navzájem, zdá se být situace zoufalá, téměř bezvýchodná. V historii se však
již vícekrát objevila idea geniální svou jednoduchostí, která, byla-li realizována, stala se katalyzátorem
dalekosáhlých pozitivních změn.
Příspěvek k vývojové orientaci
Po druhé světové válce byla Evropa a Japonsko v troskách. Vlastními silami by se vzpamatovávaly
po desetiletí, a celou tu dobu by byly ohniskem nestability. Spojené státy, válkou výrazně nezasažené,
se rozhodly poskytnout zničeným zemím mohutné investice. Umožnily jejich rychlou obnovu;
Japonsko a Evropa (s výjimkou bývalé Jugoslávie) díky tomu nepoznaly po půl století válku. Národy,
kterým se dobře daří, spíše nebudou válčit, neboť konflikty mohou hodně ztratit. Kdo je chudý a v
bezvýchodné situaci, uvažuje spíše o násilném řešení.
Poválečný Marshallův plán, chápaný jako Program evropské obnovy, se soustředil na odstranění
překážek, které bránily rozvoji národních ekonomik, na obnovu infrastruktury a překonání
obchodních bariér. Byl dostatečně dlouhodobý, takže mohl přispět k zásadní vývojové orientaci.
Gorův Globální Marshallův plán chce napomoci řešení problémů současného světa,
především otázek ekologických a zmírnění napětí mezi rozvinutými a rozvojovými zeměmi.
Předpokládá, že donátory by byly prosperující evropské státy, Japonsko a především opět USA.
Japonsko, navzdory své ekonomické síle, se bohužel dosud zdráhá přijmout svůj díl odpovědnosti
za stav světa. Al Gore přitom nevěří na koordinované globální řízení, a tvrdí:
Mnozí zastánci společného globálního úsilí mají sklon považovat nadnárodní autoritu za
nevyhnutelnou. Tato myšlenka je však nejen politicky neprůchodná, ale i prakticky
nerealizovatelná. Politický problém je zjevný: tato idea vyvolává takový odpor, že se přestává
debatovat o samotných cílech našeho úsilí. To platí zvláště v USA, které si zuřivě brání své
individuální svobody. Administrativní problémy při takovém úsilí by musely být gigantické.
Navzdory citovanému výroku jsem přesvědčen, že do globálního Marshallova plánu (dále také GMP
nebo Plán) by měla být zapojena reformovaná OSN, že GMP by měl být součástí globálního úsilí.
Nevím, proč by instituce globálního řízení měly být pro individuální svobody občanů větším
nebezpečím než státní instituce.
Bylo by vhodné, aby Plán byl vícestupňový a koordinovaný. Dílem by se realizoval na globální
úrovni, kde by zdrojem příjmu byla část budoucí "globální daně".(V Evropské unii členské země také
odvádějí jistou sumu do společného měšce, z něhož je pak podporován především rozvoj méně
rozvinutých regionů EU). GMP může mít složku národní, dokonce i regionální a místní. Už dnes
například financuje anglický Sheffield projekt školního vzdělávání v partnerské obci v Malawi.
Mohou se na něm podílet také nevládní organizace, případně i církve atd. Rozhodující bude,
podaří-li se jednotlivé úrovně účelně zkoordinovat (nikoli vertikálně, hierarchicky řídit, jen
horizontálně koordinovat).
Pět strategických cílů
Globální Marshallův plán by byl hezkým vstupem do nového století a tisíciletí; po vítězství západních
demokratických principů nad komunismem je také plánem reálným. Má ovšem i své záludy.
Velkým rizikem je např. fakt, že jeho potenciální účastnické země se vyznačují obrovskou kulturní,
politickou i ekonomickou rozmanitostí. Přesto uvedu alespoň stručně hlavní body Plánu.
Úsilí světa o záchranu životního prostředí musí být soustředěno kolem strategických cílů, které
jednak představují největší změny, a jednak umožňují rozpoznat, měřit a hodnotit náš pokrok při
jejich dosahování. Strategických cílů je pět:
1. Stabilizace světové populace - vytváření podmínek pro tzv. demografický zlom - přechod od
dynamické rovnováhy vysoké porodnosti a úmrtnosti ke stabilní rovnováze charakterizované nízkou
porodností a úmrtností.
2. Rychlé vytváření a rozvoj ekologicky šetrných technologií - týká se to především dopravy,
energetiky, zemědělství, stavebnictví a průmyslové výroby.
3. Ucelená a všeobecná změna ekonomických norem, používaných pro hodnocení ekologických
dopadů našich rozhodnutí; musí být správně stanovena cena ekologických následků našich
aktivit.
4. Projednání a schválení nové generace mezinárodních dohod.
5. Vytvoření společného plánu na vzdělávání občanů světa o životním prostředí planety.
V nejobecnější rovině by integrujícím cílem Plánu mělo být vytvoření takových sociálních a
politických podmínek, které by - zvláště v rozvojových zemích - nejvíce přispívaly ke vzniku
udržitelné společnosti, tj. sociální spravedlnosti (včetně rovnoprávného vlastnictví půdy); dodržování
lidských práv; zajištění přiměřené výživy, přístřeší a zdravotnické péče; vyšší gramotnosti,
větších politických svobod, účasti na řízení politického života a odpovědnosti vlád vůči občanům.
Existují tři předpoklady podmiňující rozvoj ve všech zemích, na které by se globální Marshallův
plán měl zaměřit. Jsou to vzdělání a dovednosti (řemesla), infrastruktura (doprava, telekomunikace
atd.) a efektivní veřejná administrativa (státní správa).
Jedním z hlavních cílů GMP je zaměstnat lidi, nejcennější zdroj země, a to i veřejně prospěšnými
pracemi. Tím se, kromě jiného, posílí schopnost tržního hospodářství vytvářet pracovní příležitosti
a absorbovat pracovní síly.
Pomoc rozvojovým zemím by v rámci Plánu měla být poskytována selektivně, po přijetí základních
podmínek globálního řízení (respektování demokratických pravidel, přijetí principů tržního
hospodářství) a se závazkem, že tyto země budou působit jako katalyzátory pomoci a budou
ochotny později samy pomáhat druhým.
Globální Marshallův plán by byl zaměřen především na zmírnění propastných rozdílů mezi
Severem a Jihem. Bývalé komunistické země přijaly a přijímají omezenou rozvojovou pomoc. Není
na tom nic špatného. Po několika desetiletích komunistické vlády jsou celé regiony zdevastované
(především ekologicky). Zkušenost s "reálným socialismem" možná před takovým experimentem
varovala a odradila jiné, dnes bohaté a vyspělé země. Možná, že bez maďarských a polských událostí,
bez "Pražského jara" by dnes taková Francie byla komunistickou zemí. Kdo ví?
Ghetto bohatých?
Bývalé socialistické státy by však nyní rozhodně měly budovat vlastní zdroje a instituce pro
poskytování rozvojové pomoci a spolupráce. Somálskému rolníkovi se rozdíl mezi životní úrovní
Čecha a Němce bude zdát naprosto nepodstatný, avšak rozdíl mezi jeho životní úrovní a standardem
Čecha nebo Němce je propastný.
Proč by industrializované státy měly v rámci globálního Marshallova plánu pomáhat? Samozřejmě z
důvodů prosté lidské solidarity, ale také z vlastního zájmu. Představa, že se opevníme za novou
železnou nebo elektronickou oponou, vytvoříme "ghetto bohatých", nikoho k nám nepustíme a
budeme si spokojeně žít, je naivní, scestná a nebezpečná.
A další důvod: Průmyslové země zbytek světa kolonizovaly, braly si z něj energetické a
surovinové zdroje (děje se dodnes), levnou pracovní sílu, znečišťovaly tamní prostředí a ničily
kulturu. Nemá smysl nutit rozvojové země, aby se vydaly stejnou cestou. Právem chtějí dobré
materiální podmínky, ale bez průmyslového, továrního zotročení. Bylo by spravedlivé, abychom jim
nabídli vzdělání a vyspělé technologie (OSN by je mohla nakoupit z globálních daní v rámci GMP),
aby nemusely projít fází primitivní industrializace.
Nemenší význam má duchovní posila. Chudí lidé i chudé státy berou svou bídu obvykle jako jisté
provinění. Neschopnost vymanit se z nuzoty je frustruje, přivádí k extrémismu, agresivitě a násilí.
Pomůžeme-li jim k úspěchu, posílíme v nich pocit důstojnosti a sebedůvěry. Kdo si věří, je
velkorysý a tolerantní, kdo je zakomplexovaný, kope kolem sebe.
Arabové byli v minulosti vyspělí, sebevědomí a velkorysí. Před několika staletími platil u nich mužný
stisk ruky víc než psaná smlouva. Po zkušenosti se západní civilizací důvěru vůči Evropě a
Americe ztratili. Dnes je časté, že nejen stisk ruky, ale i písemná smlouva znamená míň než nic.
Když v roce 1948 bojovali Arabové se Židy o Jeruzalém, zacházela Arabská legie, nejlépe vycvičený a
poměrně ukázněný vojenský sbor, se zajatými Židy slušně. Při dobývání historické části města se
dokonce snažila uchránit památky, včetně jiných než jen islámských chrámů. Arabští dobrovolníci z
nepravidelných jednotek naopak vynikali krutostí a rabovali, kde mohli. Stejně tak na židovské straně.
Pravidelné jednotky Hagany se chovaly mnohem lépe než teroristické skupiny Irgunu a Stern Gangu,
jejichž členové z přímého boje spíše utíkali a "válčili" zákeřnými bombami na autobusových
nádražích a v restauracích. Důstojnost, sebeúcta a sebedůvěra mají obrovský význam. Lidem je
třeba dát šanci, aby tyto vlastnosti mohli uplatnit a rozvíjet.
Přístup rozvojových zemí ke vzdělání a kvalitním technologiím prostřednictvím globálního
Marshallova plánu je dobrá strategie. V minulosti se umění a kultura rozvíjely v teplých krajích - viz
africká Východní příkopová propadlina, která je kolébkou lidstva, nebo oblast Středomoří, rodiště
naší evropské civilizace.
Lidé v severnějších oblastech v té době zápolili s přírodou o přežití. Tato nevýhoda se postupně
změnila ve výhodu - naučili jsme se pracovitosti, výkonnosti a tvořivosti, kultivovali jsme přírodu.
Do značné míry jsme díky vědě a technice zvládli hmotu, a to nám umožňuje, abychom se dále
rozvíjeli. Podobné předpoklady k tvořivé práci, "zvládnutí hmoty", a obecně k přechodu do
postindustriálního vývojového stadia bychom měli umožnit zemím Jihu.
Jak se zbavit dluhů
Globální Marshallův plán předpokládá obrovské investice. V Riu de Janeiru, na konferenci OSN o
životním prostředí a rozvoji v roce 1992, žádaly rozvojové země jen pro realizaci Agendy 21 (akční
plán přechodu na udržitelný rozvoj) ročně 125 miliard USD, což je 0,35% světového hrubého
domácího produktu. Tento požadavek neuspěl, a není divu. Jen obecně, bez bližších podmínek a
kontroly poskytnutá pomoc totiž přímo svádí ke zneužití. V rozvojových zemích je velkým
problémem únik kapitálu, který si bohaté elity převádějí na svá zahraniční konta; peněz jim obvykle
přibývá úměrně k poskytované zahraniční pomoci. Další potíž je v tom, že polovina dluhů
rozvojových zemí jde na vrub nákupu zbraní a vojenské techniky.
Spíše než pomoc musí proto Plán prosazovat spolupráci prostřednictvím kontraktů. Jedním z
výborných nápadů je idea Toma Lovejoye z washingtonského Smithsonova institutu, aby se dluhy
"vyměňovaly za přírodu". (Většina zemí totiž není schopna splácet své dluhy a často ani úroky,
takže pohledávky jsou nedobytné). Podle Lovejoye by se dluhy neodpouštěly, ale zadlužená země
by se smluvně zavázala, že jejich ekvivalent v domácí měně použije na péči o přírodu a životní
prostředí, především na záchranu ekosystémů globálního významu.
Například v Brazílii je to především amazonský prales, jehož ochrana je v životním zájmu všech
obyvatel planety. Brazilci by pro sebe i pro nás tuto službu vykonávali v rámci uvedeného kontraktu.
Je to rozumné, neboť v Evropě i v severní Americe lidé vykáceli desítky procent lesních ploch (v
Anglii zůstalo z původní rozlohy pouhých sedm procent), a rozvojové země někdy namítají, kde
bereme právo po nich žádat, aby se chovaly jinak, než my v minulosti.
Výměna dluhů za přírodu je dalším příkladem jednoduché, ale výborné myšlenky, která může
zmírnit současný napjatý vztah mezi Severem a Jihem. Uzavřít kontrakt je také mnohem
důstojnější, než být odkázán na dary.
V rozvojových oblastech by vyplácení podpory, třeba v nezaměstnanosti, mělo být podmíněno účastí
na všeobecně prospěšných pracích, kam by patřila i stromová výsadba. Opět je však důležité
dotahovat věci do konce. Nestačí jen vyplatit odměnu za sázení stromků. Jakmile dostanou peníze,
lidé se o mladé sazenice nejspíš přestanou starat, případně je použijí jako palivové dříví. Smlouva
musí znít na výsadbu a ošetřování, a hlavní částka by měla být vyplacena, až když stromy
dorostou do věku, kdy už nepotřebují lidskou ochranu a údržbu.
Škodliviny "na příděl"
Plán může zahrnovat i řadu dalších oblastí spolupráce, například
obchodování s limity emisí freonu, oxidu uhličitého a dalších škodlivých látek. Začaly s tím
Spojené státy. Regionu se stanoví maximálně přípustná výše emisí a jednotlivé subjekty (podniky)
dostanou kvóty, jejichž součet se rovná této výši. Podniky mohou se svými kvótami obchodovat.
Podnik, který se rozhodne pořídit si
moderní a čistou technologii, může svůj "příděl" nebo jeho část prodat závodu, který se do
stanoveného limitu nevejde. Kromě toho může své podíly prodávat státu, který je postupně vykupuje
a navíc každoročně o něco snižuje, čímž zlepšuje životní prostředí. Podniky jsou nuceny postupně
zavádět čisté provozy, jinak zkrachují.
Proč se nepokusit o něco podobného v globálním měřítku? Bylo by to sice obtížné, ale rozhodně
spravedlivé. Státy produkující mnoho oxidu uhličitého a dalších nežádoucích emisí, by musely
kupovat (prostřednictvím OSN) kvóty od zemí, které své příděly nečerpají. Nemuselo by to být
vždy za peníze. Rozvinuté státy by mohly "platit" např. také svou moderní technologií, svým
know-how, čímž by se rozvojové země vyhnuly obdobně špinavým výrobám, jaké ve světě
existovaly přibližně od počátku století do šedesátých let.
Velká potíž by ovšem byla se stanovením globálních kvót, řekněme pro oxid uhličitý. Zde by se
nejspíš musel použít obdobný přístup, jaký mají projektanti mostů. Podle principu předběžné
opatrnosti nenavrhují nosné pilíře jen pro přesně předpokládané zatížení, ale nosnost raději
několikanásobně předimenzují. Podobně by se měly expertním odhadem určovat maximálně
přípustné globální emise a pojistit je dodatečným zpřísňováním limitu. Když spadne most, je to
špatné. Ale když ohrožujeme fungování biosféry, je to nesrovnatelně závažnější.
V této úvaze lze jít ještě dál. Můžeme se pokusit kalkulovat nejen s ročními limity, ale přistoupit k
vymezení kvót historicky, řekněme za posledních padesát nebo sto let. Zjistíme, že dnešní
rozvinuté státy, ve srovnání s rozvojovými zeměmi, většinu "svého" limitu již vyčerpaly.
Předpokládejme, že např. Velká Británie vyčerpala 95% svého historického limitu CO2, zatímco
třeba Mosambik téměř nic. Británie by tedy měla produkci CO2 urychleně zastavit, což je nereálné.
Nebo by od Mosambiku kupovala část jeho historického limitu za peníze, za know-how, za
rozvojové projekty, za výsadbu lesů apod. Takové obchodování by bylo koordinováno na úrovni
globálního řízení (a v rámci Plánu), podobně jako je v USA koordinuje federální vláda nebo jednotlivé
státy Unie. Obdobně lze uvažovat nejen o skleníkových plynech, o plynech ohrožujících ozónovou
vrstvu, ale také o čerpání neobnovitelných energetických a surovinových zdrojů a produkci odpadů.
Dále je tu nápad hongkongského podnikatele Gordona Wu, který vymyslel a v jihovýchodní Asii
realizuje tzv. systém BOT (build - operate - transfer). Soukromá firma vybuduje např. dálnici nebo
elektrárnu. Na dálnici pak vybírá mýtné a elektrárnu provozuje po předem smluvenou dobu a za
předem dohodnutou maximální cenu. Když se firmě vrátí investice i se ziskem, předá zařízení státu.
Země tím zdarma nebo velmi levně získá důležité dálnice, elektrárny apod. nezbytné pro rozvoj.
Soukromá společnost je také zisková, zejména uskuteční-li výstavbu rychle a efektivně. A
obyvatelstvo získá možnost využívat daného zařízení. Jediným velkým rizikem při tomto druhu
aktivit jsou politické tlaky a politická nestabilita.
Klíč pro Afriku a Sibiř
Prioritní pozornost v rámci Plánu by měla být zaměřena na Afriku - kontinent, jehož postavení
vypadá téměř beznadějné. I zde se asi bude muset objevit nějaký nový, dosud neznámý přístup, který
se stane klíčem k rozvoji Afriky. Snad by se motorem mohla stát Jihoafrická republika, pokud se
úspěšně vypořádá s přetěžkým úkolem přejít z apartheidu na demokratickou společnost. Dnes
někteří bílí farmáři odcházejí do sousedních zemí (např. do Angoly a Mosambiku), kde si
pronajímají půdu. Díky svým schopnostem by mohli být katalyzátorem změn, které přinesou
přinejmenším potravinovou soběstačnost regionu.
Afričané chtějí nový systém, který by byl v souladu s jejich kmenovými tradicemi. Postoje Západu
neuspokojují potřeby kmenů a venkovských komunit. Proto je záhodno restrukturalizovat dědictví
koloniálního uspořádání Afriky. Venkov je příliš často vysáván korupcí elit a splácením státních
dluhů. Chybí také vhodné technologie pro venkovské komunity - např. kamna na vaření, využívající
solárních panelů. Kmenové upořádání by tedy mělo být akceptováno jako jeden z možných nástrojů
pozitivních změn v Africe.
Nejhorší hladomory bývají v subsaharské Africe. Přitom nejde o region, který by nemohl obyvatele
uživit. Je to otázka vlastnictví půdy a přístupu k ní v úrodných oblastech.
Posledním příkladem je Sibiř - oblast s obrovským přírodním bohatstvím, těžko dostupná, na níž si
vylámala zuby i ambiciózní sovětská moc (nicméně dokázala závažně zdevastovat tamější
ekosystémy). Sibiřané žijí v chudobě, bez perspektivy. Továrny na zpracování dřeva a ryb jsou
zavřené a chátrají. Rusko nemá a v dohledné době nebude mít investice na obnovu, která by
místním národům umožnila důstojný život, pro nadnárodní společnosti nejsou investice do Sibiře
jinak lákavé. Vzrůstá zde kriminalita, alkoholismus, korupce.
Pro globální Marshallův plán, samozřejmě ve spolupráci s ruskou vládou, by to měla být velká
výzva. Sibiř, obdobně jako amazonský prales, je ekosystém globálního významu, a měla by se najít
možnost, jak zde investovat a zaměstnávat lidi. Především v projektech, "přátelských" vůči
přírodě.
Většina států (včetně Ruska) se dnes nebrání příchodu a působení nadnárodních společenství.
Naopak, často je k sobě zvou, poskytují daňové prázdniny a jiné výhody. Proč by obdobná aktivita
nemohla existovat na úrovni globálního řízení, prostřednictvím Plánu, jedná-li se o projekty
významné pro celou planetu?
Cíl pro příští století
S koncem komunismu se zhroutil i bipolární svět. Uvolnění zdrojů (nejen vojenských) by mohlo
vytvořit předpoklady pro nový velkolepý cíl spolupráce lidí a národů na prahu 21. století -
Marshallův plán, globální řízení a udržitelný rozvoj. Velkou potíží je bohužel fakt, že tak náročný
projekt bude vyžadovat zásadní transformaci nejen od rozvojových, ale i od silných ekonomik. Pokud
vyspělé státy nepůjdou příkladem, nebude rozvojový svět ochoten potřebné změny přijmout a
provést.
V Evropě stagnuje ekonomický růst kvůli sociálním vymoženostem, jaké jsou např. v jihovýchodní
Asii nepředstavitelné. Podstatnou část její energie může navíc nadlouho pohltit proces sjednocování a
rozšiřování Evropské unie. Tím spíš by však mohla být vstřícná k výzvě udržitelného rozvoje a
globálního řízení. Jinak hrozí, že Evropa, respektive celý tzv. rozvinutý svět, se ekonomicky
"rozpustí" pod náporem konkurence - levné pracovní síly lidí, pracujících v nelidských podmínkách v
rozvojových nebo právě se industrializujících zemích.
Alternativou by bylo uzavření trhů a hranic, ale to je špatné a především neproveditelné. Jediným
řešením proto bude s největší pravděpodobností globální řízení a nová etapa Marshallova plánu.
Platí to pro rozvojové i rozvinuté země, stejně jako pro bývalé komunistické státy, ten někdejší
"druhý svět".
Autor je ekolog