Sametová revoluce nebo sametový podvod

20. ledna 1995

Václav Žák (otištěno v Listech 2/1995)

Revoluce bývají zrádné: nadšení z pádu starého režimu netrvává dlouho. "V jednotě je síla" křičeli mnozí z nás na Václavském náměstí. Ano, ale v jaké? Tehdy to bylo jednoduché: nechtěli jsme vládu jedné strany, chtěli jsme svobodu. A "zpátky do Evropy", tedy zpátky mezi civilizované země. Nechtěli jsme revanš, spontánně jsme křičeli "nejsme jako oni". OF zakládal i komunista.

Sametový začátek

Byl listopad revolucí? Podle mne ano. Slovem "revoluce" se v politice popisuje rychlá změna politického systému spojená s výměnou mocenských elit. K tomu u náš došlo: autoritativní režim byl nahrazen demokratickým. Že revoluce nevyměnila občany, že se zvyky zděděné z minulého režimu - jistá servilita, nedostatek občanského sebevědomí a statečnosti - projevují i po revoluci, je, bohužel, smutným faktem. Revoluce mění instituce a vztahy mezi nimi, změnu společnosti však jenom připravuje - změna sama trvá generace.

Na Nový rok se premiér Klaus pohoršoval nad tím, na základě čeho si někdo může dovolit říkat takové paušální soudy. Nejsme prý horší než okolní národy. Jenže - jak v čem. V Německu by např. ministerský předseda politicky stěží přežil návštěvu sousední země na útraty soukromé firmy nebo sponzorskou večeři se státními podniky. Pokud premiérovi Klausovi takové "akce" procházejí, není to dokladem malého občanského sebevědomí?

Ještě názornějším dokladem jsou rozhlasové pořady, v nichž občané mohou telefonovat do vysílání svoje stížnosti. Většina telefonátů začíná: "nepředstavím se, protože se bojím". A teď následuje obvinění: staré struktury si hrajou do ruky, nové struktury hrajou s nimi, malý člověk nemá zastání. Z telefonátů čiší postoj k životu, v němž pořádek udělá "někdo jiný". Jenže takový postoj má s hrdým občanstvím svobodného člověka společného jen velmi málo: nejsou-li občané ochotni usilovat o nápravu nepravostí i za cenu osobních nepříjemností, bude demokracie ochromena, pokud se ji vůbec podaří udržet.

Navázalo OF svým odmítáním politických stran na tradici Národní fronty, jak dnes můžeme slyšet? Stěží. NF byla reakcí na malicherné stranické tahanice první republiky, chtěla omezit "partajničení", které se velké většině lidí v první republice zajídalo. OF zase bylo reakcí na stranickou manipulaci, kterou předváděla 40 let KSČ - slovo "strana" bylo po listopadu synonymem pro KSČ. Pokus zrušit OF a postavit do voleb tehdy existující politické strany (LDS, KDS nebo ODA) by těžko skončil jinak než fiaskem: teprve zkušenost s problémy ve fungování OF umožnila obnovení tradičních politických stran - mimochodem, OF s formováním politických stran počítalo, proto také zkrátilo volební období na dva roky.

Pasti revolucí

OF stálo před obvyklými pastmi všech revolucí: (1) má se pokusit uchopit veškerou moc, na kterou dosáhne? OF odolalo: volební zákon, který přijalo, dával šanci i jiným politickým subjektům. Při většinovém volebním systému by vítězství OF bylo drtivé. Jenže teď bychom sklízeli trpkou žeň: ústavní většinu by měla jedna strana. To by v nezralé společnosti s neexistující politickou kontrolou vedlo téměř jistě k neblahým důsledkům. (2) zkušenosti s řízením státu měli jenom ti, kteří se na jeho řízení podíleli i před revolucí. Co s nimi? Má se jim dát šance hrát novou hru podle nových pravidel nebo spadnout do čistek? Za začátku to vypadalo, že OF ani do této pasti nespadne.

Měli jsme pro to dobré podmínky. "Revoluční předvoj dělnické třídy" byl po letech u moci plný těch, pro něž byla stranická legitimace spíš živnostenským listem než symbolem horoucího srdce: s vepřovým bylo třeba brát hovězí, s vedoucí funkcí stranickou legitimaci. Komunistům ve vedoucích funkcích nebylo třeba se pošklebovat: byli mezi nimi sice neschopní kariéristé, byli tam však i tací (a bylo jich hodně), díky nimž systém fungoval v mezích možností zodpovědně. Nezadlužili jsme se jako naši sousedé, sociální systém nepatřil zdaleka k nejhorším, některé podniky mohly soutěžit v mezinárodní konkurenci. Výchozí podmínky pro revoluci jsme měli bezpečně nejlepší ze všech lido-demo zemí, snad s výjimkou bývalého východního Německa.

Režim však měl, zejména z let po roce 1948, na svědomí řadu těžkých hříchů: desítky justičních vražd, tisíce nespravedlivě stíhaných, vyvlastnění majetku. Tíživý vnitřní dluh ? ekologické poškození, zastaralé technologie, uvolněná pracovní morálka, ztracená občanská solidarita ? to vše šlo také "na triko" režimu.

OF na řešení problému minulosti nerezignovalo, hledalo však pozitivní způsoby, jak zmírnit škody napáchané režimem. Nejdůležitější cestou, jak to učinit - byly restituce, prosazené před odpor Václava Klause a jeho boys. Dnes lze litovat, že se restituční princip v privatizaci neprosadil razantněji.

Druhá revoluce

Bylo brzy zřejmé, že se původní společenský "konsensus" (dnes už to je nadávka, že?) začíná otřásat v základech. Vždyť demagogie je tak sladká a lákavá! Kdo by nesouhlasil s tím, že je třeba "potrestat zlo"? Jak směšně vypadali dřívější disidenti, když se zastávali rovných šancí pro bývalé komunisty! I prezident Havel se "vcítil" do nálady a pohovořil k občanům o "druhé revoluci" a "temných žilkách slušovických mafií". Zastáncům právního státu tím značně namydlil schody. Odtud už vedla přímá cesta k lustračnímu zákonu.

Na scénu se začala drát "revoluční spravedlnost", matka všech darebností páchaných ve jménu revoluce. Ve jménu spravedlnosti jsme vyháněli Němce na pochody smrti. Ve jménu spravedlnosti jsme věšeli zrádce dělnické třídy. Ve jménu spravedlnosti jsme teď chtěli zatočit s komunisty. Copak neměli na svědomí všechny hříchy, jejichž seznam se teď proudem valil ze sdělovacích prostředků?

Revoluční vlna se rozjíždí

V jiných zemích by podobná nezodpovědná politika, jakou u nás začala provozovat "pravice", vedla ke krveprolití. U nás vedla jenom k řadě osobních tragédií - a ke znechucení. "Vyrovnání s minulostí" se stalo trumfem v zápasu o moc. Politici vzbudili ve veřejnosti falešnou naději, že problém lze vyřešit jinak než zpytováním svědomí. Byla to však lež. Euforie revoluce se začala topit v bahně Necenzurovaných novin a jiných skandálů.

Lustrační zákon ukázal, jak jsou nám principy právního státu cizí. Mezinárodní konvence o diskriminaci v zaměstnání, kterou jsme podepsali, připouští plošné opatření proti členům nějaké skupiny jenom na místech důležitých pro bezpečnost země: tedy v armádě, rozvědce, bezpečnosti nebo tajné službě. Ne v podnicích, školách, státní správě atd. Tam je třeba nezpůsobilost individuálně prokázat. To naše poslance nezajímalo. V demokracii rozhoduje většina, říkali poslanci ODS. Jenže většina, to je rusky bolšinstvo.

Disidenti, kteří lustrační zákon odmítli, si to schytali. Nebylo nic jednoduššího než z nich udělat obhájce komunistů. Proč je asi nechtějí potrestat? Jaký právní stát? To je přece komplot! Začala se rodit idea "sametového podvodu".

Velký třesk

Antikomunistická vlna členy bývalé nomenklatury znejistila. Pochopili velmi rychle, že jejich minulost bude důležitější než zásluhy o podnik, že se tedy musí postarat sami o sebe. Část odešla do privátního sektoru, kde jejich služeb začaly bez skrupulí používat západní firmy, část začala vyznávat filosofii "velkého třesku" - hledala způsob, jak rychle zbohatnout. Paleta způsobů, jakým to provedli, je velmi pestrá - "vysávací s.r.o.", které realizovaly nejlepší obchody jimi řízeného podniku, manipulace s majetkem, prodej zboží pod cenou zahraničním zákazníkům a přelévání rozdílů na zahraniční konta, umělé přivádění podniků na hranici bankrotu, aby byl v privatizaci co nejlevnější, atp. V situaci, kdy daňové úřady teprve vznikaly, byla šance na zabránění takovým transakcím mizivá. Také se žádná, pokud vím, nedostala před soud.

Ani tlak vyvíjený na státní správu nezůstal bez následků. Schopní úředníci, kteří pochopili, že antikomunismus zvítězí, že o jejich budoucí kariéře bude rozhodovat to, že kdysi byli ve straně a ne jejich profesionální kompetence, začali houfně odcházet do privátního sektoru. V institucích zůstávali ti méně schopní. Úroveň veřejných institucí šla prudce dolů. Samozřejmě, filosofie "velkého třesku" vytvořila ideální prostředí pro korupci.

Příklad? Místo dr. Brunnera, který se bránil zneužívat prokuraturu k politickým účelům a ustál i ostrou nátlakovou kampaň s hladovkou pana Marečka, nastoupil jako generální prokurátor dr. Šetina. Pobuřující přitom není jeho stíhání za trestnou činnost (osobní selhání nelze vyloučit), jako to, že on, který měl bdít nad dodržováním zákonnosti, navrhl nepokrytě rasistický zákon, a naše pravice ho okamžitě neodvolala. Ukázala tím názorně, jak svérázné je její porozumění právnímu státu.

Zdrsnění sametu

Po volbách se dělil stát. Slovenská karta na čas přetrumfla antikomunistickou. Vypukly také první skandály: Macek, Wallis atd. Nad ODS i dalšími vládními stranami se začala šířit nepříliš libá vůně. Václav Klaus ví, že proti těmto aférám nesmí zakročit - zpochybnil by tím "signál", na jehož dynamice svou politiku postavil: "já se Vás nebudu ptát, jak jste zbohatli". Koalice na několik pokusů dosáhne toho, že privatizaci nelze přezkoumat soudem. Prý právo může platit "až potom". Neuvěřitelné tvrzení u konzervativních politiků. Ale výborně zapadá do tradice pohrdání právem, zděděné nejen z komunismu. Společnost se bleskově adaptuje na novou společenskou smlouvu.

Šíří se zklamání

Vydavatel Českého deníku je překvapen, jak je možné, že premiér nereaguje na jeho stále explicitnější výzvy. Na chvíli ožívá tradiční motiv dobrého krále v zajetí špatných rádců. Neví snad, jaké lidi má ve svém okolí? A tak Český deník přitvrzuje, jenže to mladí "pragmatičtí" novináři a část čtenářské obce vnímá čím dál podrážděněji. Nějaký kazisvět nám chce bláznivým moralizováním kazit sličný obrázek našeho budování kapitalismu! Ať táhne do Bonnu!

Z Českého deníku odchází většina redakce, odchází i premiér. Část redakce odchází do Telegrafu. Předvádí názorně, jak vypadá normalizační žurnalistika rané etapy budování kapitalismu. Jenže šéfredaktor není tak docela "pragmatický", nezbavil se, chudák, určitých vlastních názorů. A tak se pustil do boje proti premiérovi v kauze privatizace petrochemie. Premiéra porazil, ale ten si to nenechal líbit. Takové noviny přece nepotřebuje! Vyhazov způsobí malý skandál, při němž ex-šéfredaktor prozradí, že byl už do čela novin dosazen se souhlasem ODS. Jenže kdo křesílko dává, obvykle ho také bere. Proč si "zásadový" šéfredaktor nestěžoval na politické šarády, když přebíral funkci? Aha, asi nebyl tak zásadový. Naše svobodná žurnalistika případ přešla celkem bez zájmu. Co na tom, že polostátní banka financuje přes svou "dcerku" stranické noviny!

Český deník přitvrzuje úměrně tomu, jak se rozplývá sen, že by ODS chtěla "zatočit s komunisty". Ani zákon o protiprávnosti komunistického režimu nedokázal uhasit žízeň revoluční spravedlnosti. Ta je totiž, jak z historie dobře víme, velmi nenasytná.

Revoluční spravedlnost a DEU

Jenže to jsou "detaily" naprosto klíčové. Jakmile se právo podřídí politické objednávce, nad společností se začnou vznášet šibenice. Je třeba říci naprosto nekompromisně: v právním státě lze potrestat jenom ty, jimž se prokáže úmyslný trestný čin. Chtít cokoliv jiného lze pouze tehdy, obětujeme-li principy právního státu. Kdo tvrdí opak, lže.

Řada dnešních ministrů byla ve straně. Někteří jednají zodpovědně a mají značné zásluhy za transformaci, jiní pečují pouze o svůj "image" a škody jimi způsobené lze vyčíslit v miliardách. Jaký smysl má ukazovat, že oba byli ve straně? Máme přece i ministry, kteří nikdy ve straně nebyli, ovšem jejich rezorty se jim pod rukama rozpadají! Není důležitější posuzovat, co kdo dělá dnes?

Smysl polarity "komunista/nekomunista" je jednoduchý. Je třeba mít bič, kterým lze švihat zleva doprava, univerzální vysvětlovací schéma - a nepřítele. Za Hitlera mohli za všechno židi. Za Stalina buržousti. Pro DEU a pana Kudláčka komunisti. To je sice lákavé, ale, bohužel, zcela falešné schéma. Nevysvětluje vůbec nic. Jak to, že se někteří komunisti chovají slušně i po revoluci, a někteří nekomunisti hrabou způsobem, že by hravě porazili bagr?

Kuponová privatizace - podvod století?

Autoři kuponové privatizace nepředstírali, že to je ekonomicky nejideálnější počin. Věděli, že schopnost nových "majitelů" ovlivnit chování podniků bude víc než sporná. Předností pro ně byl rychlost a omezení korupce - vláda se zbaví odpovědnosti hledat nové majitele. Rozdání majetku občanům zároveň naladí občany příznivě pro volbu "pravicových" stran. Hlavní efekt měl tedy být - a byl - politický.

Odpor ČSSD byl také politický. ČSSD neprotestovala proti plošné privatizaci, chtěla pouze "dát podniky těm, kdo v nich pracují". Kuponovou privatizaci označila "za podvod století", s argumentací, že občané budou dávat svou tisícikorunu za bezcenné akcie masově krachujících podniků.

SD (OH) argumentovali ekonomicky. Ano, nestandardní privatizace je nezbytná, v ekonomice není dostatek peněz. Jenže se nesmí uplatňovat ve velkých podnicích, jejichž budoucnost je bez zahraničních investic, managementu a trhu velmi černá. 33 důležitých podniků je třeba privatizovat standardně, bez kupónů, jinak o něj zahraniční investoři ztratí zájem. Proč by investovali do podniku, jehož část třeba získá konkurence? Vláda se přitom musí privatizace aktivně účastnit. Proč? (1) stávající management se stará mnohem spíš o svůj vlastní osud než o osud podniku, (2) zahraniční investor většinou žádá podmínky, které podnik sám zaručit nemůže, (3) podniky je třeba oddlužit a převzít záruky za ekologické škody, jinak zůstanou na ocet.

Koncept SD (OH) se prosadil jen u několika podniků. Ekonomicky to byl nejzodpovědnější přístup, politicky to byl další hřebík do rakve SD (OH). Škoda VW, jediný velký podnik který po listopadu zvýšil výrobu, zvýšil produktivitu práce a zdvojnásobil počet zemí do nichž exportuje, je veřejností vnímán jako "problém". Dokonce se v něm stávkuje.

To v Tatrovce se po kuponové privatizaci nestávkuje. Nevyrábí se zde ani 10% toho, co se vyrábělo před 5 lety. Z podniku už odešla třetina zaměstnanců, ostatní se třesou o práci a dělají za nižší mzdy na zkrácené úvazky. Není to výjimka: celý průmysl nákladních automobilů mluví o horší krizi, než jakou prožíval v roce 1929. Jenom vláda mohla v reálném čase zajistit jejich kapitálové spojení, oddlužení a manželství se silným západním investorem. Jenže ODS chtěla mít v kuponovce i známé podniky. Ať se pak starají noví vlastníci!

Tak se dělá politika. Podniky zhasínají, ale ODS a ODA z toho nikdo neviní. I mrtvole jde ještě vytrhnout zlaté zuby, a tak i podniky v kómatu jdou na Večeři, možná poslední. Co kdyby ... ? Nakonec se největší výhodou kuponové privatizace stal - alibismus, který dovolil zhudlařenou privatizaci přehrát na neviditelnou ruku trhu.

Zavedení investičních fondů do kuponové privatizace a úspěch jejich reklamní kampaně měl neočekávaný efekt: privatizace se účastnilo 8 milionů lidí a většina z nich dala své body investičním fondům. Fondy se přes noc staly největšími správci akcií, tedy novými vlastníky. Vlastníky ovšem poněkud podivnými: většina největších fondů patřila bankám. A banky také byly největšími věřiteli podniků a neměly zájem na jejich bankrotu, protože by tím předvedly, že je neumí řídit, a zároveň, kolik špatných dluhů v nich mají utopeno. Místo, aby po privatizaci nastoupila tvrdá restrukturalizace výroby, změna v podnicích se zpomalila. Podniky dál dostávaly měkké úvěry, na které si banky vydělaly tím, že ze vznikajícího soukromého sektoru vyždímaly nekřesťanské úroky. Vláda drží mzdovou regulací mzdy nízko, úspory obyvatel se reálně snižují inflací. Reforma uvízla v revolučním spěchu, ukázalo se, že kuponová privatizace byla spíš odstátněním než privatizací. Při daném rozdání karet, jsou-li v hluboce zadlužené ekonomice největšími vlastníky banky, se ani jiné chování nedá očekávat.

Sametový podvod nebo zklamané naděje?

Jak je možné, že celá řada lidí je ochotna takové hlouposti uvěřit? Vždyť komunisté zmizeli ze všech rozhodujících míst řízení státu! Podnikat začaly statisíce lidí. Staré normalizační kádry, které na revoluci nejvíc doplatily, přitom skutečně nepodnikají. Nebo snad ten handl udělali ti, kteří byli před listopadem o mnoho pater moci níže? Taková tvrzení však nejsou vlastní jenom revolucionářům z DEU, píše je i sociolog Ivo Možný.

Co je divného na tom, že pružná nomenklatura, která ve skutečnosti nikdy komunistické ideologii nevěřila, reagovala na změnu rychle a dokázala se uplatnit i v nových podmínkách? Jak se jim mělo zabránit, aby se transformace neúčastnili?

Nakažlivost myšlenky "sametového podvodu" je poměrně jednoduchá. Souvisí se zklamaným očekáváním. V náladě vyvolané zklamáním se rozum krčí kdesi v koutku. Vydavatel Kudláček nedávno napsal, že se nejvíc zklamal ve Václavu Havlovi a Václavu Klausovi, dvou mužích, kterým nejvíc důvěřoval.

Jenže to není normální vztah k politkům. Žádný politik na světě není schopen naplnit roli "spravedlivého vládce", tj. vyhovět všem přáním, která do něj milióny lidí vkládají. Vžyť každý má ta přání poněkud jiná! To dovedou jenom dobří králové v pohádkách Boženy Němcové. Politici jsou přece jen obyčejní lidé, snad trochu víc ješitní, stojící v průsečících mnohých zájmů, vystaveni dnes a denně pokušení moci. Normální vztah dospělých lidí k politikům má být proto značně obezřetný. V demokraciích mají politici především spravovat, ne být předmětem úcty a obdivu. Politika přece není náboženství. Pokusy z politiky náboženství udělat mají tragické důsledky: my bychom o tom snad něco mohli vědět.

Střízlivý pohled na čelné politiky je však v Čechách vzácným kořením. Veřejnost se rozdělila na kluby fanoušků, které politiky buď bezmezně obdivují nebo bezmezně zatracují. Jenže už Masaryk říkával: rozčílení není program. Vždyť oba Václavové mají řadu předností, samozřejmě i slabších stránek. Není rozumnější je za dobré skutky pochválit a za chyby kritizovat? Paušální odsudky dávají pouze najevo, že se jejich autor nechová jako dospělý.

DEU skýtá určité části společnosti přitažlivou vizi morální společnosti, ale dává si dobrý pozor, aby nikdy neřekla, jak ji chce realizovat. Lze s jistotou prohlásit: její sliby se dají splnit jenom za cenu masivního porušování lidských práv. Kdo souhlasí s lustračním zákonem, dokazuje, že mu na právním státě nezáleží. DEU svým propojením právního státu s antikomunismem vědomě zatemňuje, že si ve skutečnosti občan musí vybrat: buď právní stát, nebo antikomunismus.

Nebezpečí DEU nespočívá v jejím přímém politickém vlivu. Nebezpečnější je její vliv na ODS: aby čelila ztrátě členů a popularity, ODS sahá k velmi nebezpečným praktikám. Ze snahy postavit před soud prominenty minulého režimu za Lidové milice je na hony cítit politická objednávka. Represivní aparát státu se tak zase používá pro politické cíle vládnoucí strany. Mnoho členů ODS převzalo od DEU přesvědčení, že velkou chybou Václava Klause je jeho spojení s komunistickou nomenklaturou. To může radikalizovat ODS, která se - pod tlakem - začne chovat jako DEU.

Kapitalismus bez etických základů těžko povede k cílům, které jsme si v listopadu dali. Ovšem etickým základem společnosti nemůže být antikomunismus. Může jím být pouze respekt k právu a k důstojnosti každého člověka - i politického odpůrce.