Strašidla s odchodem nespěchají
Jiří Kunc
"Víte, co je horší než strašidlo komunismu? - No přece postkomunismus."
Anekdotě se zasmáli všichni účastníci
konference Komunismy na Východě a na Západě, ač ji znají z domova, i když v různých obměnách. Třeba "Co je
horší než socialismus? - To, co po něm následuje."
Pobavení však tlumil obecně sdílený náhled: je problematické
zahrnovat pod jedno společné pojmenování - komunismus - roztodivnou mozaiku životních zkušeností, historických
situací, politických režimů, ideových konceptů. Kde končí komunismus a začíná postkomunismus? A kde začíná něco
úplně jiného? Historický komunismus prošel mnoha krizemi, ale ta dnešní nemá obdoby. Některé charakteristiky jsou
společné všem komunistickým stranám: dramatický úbytek členů, ale mnohem méně výrazný pokles voličů, někde
naopak střídaný patrným vzestupem; celkově hrozící politická marginalizace a paradoxně spolu s tím stále příznivější
obraz v širší veřejnosti, doprovázený méně konfliktním začleňováním do národních stranických systémů.
Každý, kdo nosil rudou knížku
To stále ještě nenapovídá, proč se některé strany transformovaly více a jiné méně; nic o skutečné diverzifikaci. John
Ishiyama se pokusil vymezit jako ex-komunistické všechny strany, které mají ve svém dědictví bývalý komunistický
majetek, členstvo či politickou elitu, nebo které jsou legálními nástupnickými stranami bývalé autokratické strany. Jinde
se pracuje s volnějším výkladem, redukujícím mnohotvárnou skutečnost na jediný rozměr minulého počínání: do
fenoménu současného komunismu patří všichni, kdo někdy vlastnili členský průkaz.
Často se sem zahrnují ti, kdo se sami nazývají komunisty (v rodině, ve stranickém okolí) nebo jsou za ně svým okolím
považováni, bez ohledu na název strany. Takové je převažující kritérium německé politologie. Bulharští komunisté se
přejmenovali na "socialisty", ale část členstva se okamžitě odtrhla: vzniklo několik navzájem rozhádaných ministran. V
Polsku se za komunisty nedeklaruje nikdo, je tam však strana "proletářská".
Údajně má asi dvacet členů, kteří se
dohadují, zda navazovat na Lenina nebo na Trockého. Štěpánova Strana československých komunistů je na tom podobně,
byť hlásá, že má 19 tisíc členů.
Striktně vzato, všude jsou již jen reformovaní komunisté, pád berlínské zdi byl nejviditelnějším mezníkem jejich
zdlouhavé adaptace na měnící se svět. Klasický leninský nebo stalinský koncept není nikde životaschopný, ačkoli i takové
pokusy se vyskytují. Charakteristický je vývoj italské Strany komunistické obnovy (PRC), jejíž jádro vzniklo
odštěpením od reformující se Strany demokratické levice (PDS, dnes Levicoví demokraté DS). Mateřská strana pro ni
nejdříve znamenala "přirozeného spojence", pak "konkurenta na levici", dnes již jen "politického protivníka".
Typický jev - úbytek členů
S výrazněji reformovanými a poměrně vlivnými stranami (především Francouzskou KS a KSČM), je to složitější. Pod
tlakem převážně antikomunistického politického prostředí si chtějí uchovat alespoň svým názvem zbytky někdejší
identity; stopy po tom, čím byly a čím žily. Někdy je to pro ně zdroj hrdosti, jako v opakovaných protestech M.
Ransdorfa: "Není pravda, že bývalí komunisté se přelili do všech, i oficiálně antikomunistických stran včetně ODS.
"Znám stranu, v níž není ani jeden bývalý komunista - KSČM"
Nikdo neočekává, že pouhá změna názvu může zamezit ostrakizaci. Prosadit svou nálepku protivníkovy povahy je
centrálním prvkem politického diskursu, a třeba italská PDS (DS), o jejíž propastné odlišnosti od někdejší IKS může
málokdo pochybovat, byla často napadána výroky typu: "Říkají, že se stali liberálními demokraty, ale není to pravda.
Jejich lidé, jejich mentalita, kultura a nejhlubší představy... jsou stále stejné. Nevěří trhu a soukromé iniciativě, nevěří
jednotlivci. Nezměnili se..." (Silvio Berlusconi).
V čem se krize, jíž tyto strany procházejí, projevuje navenek? Francouzská KS si až do roku 1958 udržovala postavení
první strany s průměrným volebním ziskem 24-26%. Následoval pokles a stabilizace, od Mitterrandova vítězství roku
1981 nadále pak s drobnými výkyvy už jen takřka nezadržitelný sestup. Důležitá okolnost: propad hlasů se datuje od
okamžiku, kdy Mitterrand přizval do své vlády komunisty, ač nemusel; mohl klidně vládnout jen se svými socialisty.
Prozatím se pokles FKS zastavil na devíti procentech, s připočtením spřízněných poslanců je to něco přes deset
procent a i pro nejbližší budoucnost zůstává cílem uchování "dvouciferného skóre". Ve vládě dnes mají dva ministry a
jednu státní tajemnici. Bude se opakovat vývoj z 80. let?
Nikoli nezbytně, protože straně vždy odváděli hlasy socialisté, donedávna také Národní fronta (Le Pen a Maigret), lovící
ve stejných vodách. Zhruba řečeno: v lidovém prostředí, mezi všemi, jež spojuje strach - ze stáří, z nemoci, z
nezaměstnanosti, z přistěhovalců, z Evropské unie, z války... Dělnická základna FKS dnes představuje jen 26% a
skladba se výrazně mění ve prospěch svobodných profesí, podnikatelů a také učitelů všech stupňů. Ani to nemusí být
nezadržitelný trend, neboť roztržka v Národní frontě mezi Le Penem a Maigretem komunistům opět otevírá ztracený
prostor (analogicky jako v ČR rozkol republikánů zvýraňuje opoziční úlohu komunistů). Všechny strany bez rozdílu
postihuje drastická redukce členstva, jev zřejmě nevratný. Nepochybná je také finanční nouze. Protože FKS početně
slábne, stárne a chudne, je jejím hlavním finančním zdrojem pouze státní příspěvek, který ve Francii dostávají všechny
politické strany.
Mezi vlivnými západoevropskými stranami patřila FKS spíše ke konzervativnímu křídlu. Všechny reformní projekty
a kritiky senilního vedení koncem 80.let (Pierre Juquin) byly chápány jako pokus o rozbití strany. Dnešní vedení
(Robert Hue) postupuje zcela opačně; míra autonomie základních organizací nemá v komunistické tradici obdoby. Asi
třetina z nich vyvíjí aktivitu bez jakéhokoli kontaktu s vedením. Také otevření jinými směry je překvapivé: na
kandidátkách FKS do Evropského parlamentu se snad nenajde jediný její člen. Říká se tomu komunismus bez břehů.
Zpomalená krize
Vývoj KSČ byl poněkud odlišný. Dlouholetá krize a definitivní ztráta monopolního postavení v listopadu 1989 po sobě
zanechala mamutí byrokratickou organizaci, která vykazovala 1 700 000 členských legitimací (dohromady v ČR i SR).
Všeobecně se předpokládalo, že se rozpadne i v případě, nebude-li zakázána. O jejím přežití, dokonce v podobě
masové strany, paradoxně rozhodl frontální a nediferencující antikomunismus v nekomunistickém okolí. Otvory k úniku
všemi směry neprodyšně uzavřel, nebo ponechal jen minimální prostupnost. Nejpřirozenější únikovou cestu - k
sociální demokracii - znemožnil syndrom fierlingerismu, tedy obavy, že nově příchozí by ČSSD rychle ovládli zevnitř.
Vnější tlak kompenzoval odstředivé tendence, zahnal komunisty do ghetta a v jeho nitru podpořil trendy k potvrzení
někdejší identity, nikoli k proměně. Ve vnitrostranickém referendu roku 1991 o změně názvu (asi prvním relativně
svobodném, nezmanipulovaném volebním aktu, neboť centrum poskytlo základním organizacím a klubům argumentaci
pro i proti), se drtivá většina vyslovila pro zachování názvu. Následující rozkoly (Krausův, Mečlův atd.) odvedly z
KSČM pouhé stovky členů. O něco víc jich odpadlo jen tam, kde si je přetáhl odcházející okresní předseda.
V roce 1993 vykazovala KSČM 317 tisíc členů. Veřejnost se smířila se scénářem postupného úhynu komunistů
přirozenou cestou; při informování o komunistických mítincích či svátcích média obligátně hovořila o "převážně
starších občanech", televize zabírala stejně obligátní detaily dvou či tří stěží se pohybujících staříků. Výzkumy
veřejného mínění ukazovaly také na nižší průměr dosaženého vzdělání u členů i voličů.
Nebylo to nepodložené. V dnešní skladbě (počátek 1999) tvoří ze 137 tisíc členů plných 49 tisíc občané nad 70 let, ale
stále jsou to počty úctyhodné. Vysokoškoláků je 10% mezi členy, podstatně víc však mezi voliči KSČM.
Prosadit kontinuitu KSČM, byť značně otřesenou, se podařilo díky alianci dvou skupin. Dělila je sice hluboká propast,
ale spojoval odpor k sociální demokratizaci. Skupina vizionářů a teoretiků (Ransdorf) proklamovala souběžný konec
všech historicky přežitých forem společenskopolitického zprostředkování (tedy jak konec klasického komunismu, tak
všech podob liberalismu a sociáldemokratismu), a výzyvala k hledání nového paradigmatu společenské racionality a nové
identity. "Skalní" kontinuisté (Klanica), případně aparátníci (Balín) již z tradice nahlíželi na stoupence pluralismu nebo
podstatnějších reforem jako na úchylkáře a renegáty.
Od takto roztodivné aliance lze stěží očekávat ohromující výsledky. Hledání nového paradigmatu spíše ustrnulo,
programy se inovují velmi skromně. Po vstupu ČR do NATO, s nímž KSČM zásadně nesouhlasila, zazněly především
z řad aparátníků signály, že vzhledem k nové situaci by se dosavadní postoje měly přehodnotit. S kosovskou krizí
však vzaly za své, stejně jako úvahy, zda by se strana přecejen neměla přejmenovat.
Provizorní závěr tedy může znít: českým komunistům se vleklý krizový vývoj nepodařilo zastavit, jen zpomalit. Není to
však strana mrtvá a nemusí svou budoucnost nahlížet černě. To, co odplynulo jako členové, se vrací jako voliči a
současné preference vykazují vzestupný trend. Jistě se na něm promítne sama existence opoziční smlouvy ODS a ČSSD.
Co se týče projektované změny volebního systému: komunisty by jistě víc znevýhodnil sociálnědemokratický návrh
dvoukolového většinového systému, než plán ODS na ryzí jednokolové volby s relativní většinou. V každém případě
by to přineslo výsledek, který plánovači volební reformy dosud netuší: tlak na spolupráci sociálních demokratů s
komunisty a definitivní východ KSČM z ghetta.
Souboj o výklad minulosti
Příliš nepřekvapil fakt, že po zhroucení komunistických režimů se některé nástupnické strany udržely při moci
(Rumunsko, Bulharsko, Albánie, Jugoslávie) - prostě se předpokládalo, že demokratizace se odkládá a bude
povlovnější. Více šokovalo, že v některých zemích se dostala k vládě politická opozice, budovaná za starého režimu
(Litva, Maďarsko, Polsko). Otazníky, zda to není pokus o restauraci, podpořil pocit již viděného, tedy obnovení
sloganů a praktik drsně materialistického rázu, stavěných na zájmových skupinách bez valného ohledu na jejich minulost.
Už za Kádára a Gierka jsme přece zažili, jak staré elity výrazně formují elity nové; s tím, že souhlas s politickými
reformami si kompenzují privilegovaným přístupem k privatizaci...
Jistěže to není restaurace, nicméně je jisté, že ve skutečné bitvě o interpretaci minulosti může mít obecný trend v líčení
říše zla, privilegované memoáry obětí, převažující výklad jako deviace a falešná dějinná cesta atd. v některých zemích
konkurenci. Třeba v podobě vyprávění těch, kdo byli "úspěšní" dříve i dnes, nechuť ke glorifikaci obětí,
"pozitivnější" výklad ve stylu, že šlo o bolestnou, ale nutnou etapu modernizace, překonávání zaostalosti atd.
V Polsku, kde v 80. letech kladně hodnotilo Jaruzelského převrat jen 5-8 % veřejnosti, s ním dnes souhlasí kolem 50%
občanů. A to za vlády, která zvítězila pod hesly dekomunizace a lustrace. Nástupnickou stranu polských komunistů,
stejně jako maďarské socialisty, volí v rostoucí míře nikoli lidé v předkremačním věku a nostalgikové, ale mladí,
dynamičtí a vcelku spokojení lidé.
Výchozí postavení k přeměnám bylo vždy podstatné a v našem regionu uniformní. H. Kitschelt hovořil o třech
subregionech a třech typech komunismu: patriarchálním (Rumunsko, Srbsko, Bulharsko, Albánie), charakterizovaném
slabou úrovní jak zájmové reprezentace, tak racionálně byrokratických institucí; byrokraticko-autoritárním (NDR a
české země) se slabou zájmovou reprezentací, ale silnými byrokratickými institucemi, a konečně o komunismu národním
či konsenzuálním (Polsko, Maďarsko a Slovinsko) se střední úrovní zájmové reprezentace i střední úrovní
byrokratických institucí. Národní a konsenzuální tu neznamená přijímání komunismu, ale naopak jednotu společnosti
proti dané formě komunismu (Kádárovým "šťastným kasárnám" nebo Gierkovu "konzumnímu komunismu").
Modernizace bez ideologického balastu
Výchozí postavení ovlivnilo i směr, jímž se transformovaly strany nástupnické. V zásadě do dvou hlavních typů -
modernizačního a nacionalistického. Modernizace spočívá na kontrolování celého procesu shora (čili existují
modernizátoři a ti, kdo mají být modernizováni). V tomto smyslu měly postkomunistické nástupnické strany
výhodnější startovací podmínky v autoritární tradici, byť ne výlučně. (Musíme si stále připomínat, říkají Poláci i
Maďaři, že na autoritární tradice u nás nemá komunismus monopol. Jsou i jiné, stejně významné).
Tým Kwasniewski-Oleksy i Gyula Horn museli reagovat na katolickou a nacionalistickou rétoriku předchozích vlád
Solidarity i Antalovu vypjatou ideologizaci politického procesu. Sice dočasně, zato výrazně uspěly proti pravicové vizi
historické kontinuity a "křesťanské Evropy" s pragmatickým a do budoucna orientovaným programem "Evropa jako
modernizace".
"Pragmatický" tu znamenalo, že není na výběr, že nelze uskutečňovat nějakou klasickou sociálnědemokratickou politiku
blahobytu, ale je možné modernizovat bez "zbytečné ideologické zátěže". I proto byla jejich ekonomická politika
"kapitalističtější" a méně nacionalistická než politika vlád předchozích a následujících. Maďarskému filozofovi G.
Tamásovi vnukla paradoxní příměr, že "antikomunismus dnes znamená antikapitalismus".
V zemích, kde si bývalí komunisté dokázali udržet moc i po zhroucení státního socialismu, získala nástupnická strana
nacionalistický obraz. Svou náhlou a nepříliš přesvědčivou konverzi k demokracii mohli kapitalizovat jen po krátkou
dobu, proto neváhali použít agresívní nacionalismus. Instrumentální, respektive cynický charakter nacionalismu
nejnázorněji ztělesňuje Miloševič. Jediná opozice, kterou střídavě využíval a potlačoval, byla rovněž silně
nacionalistická (Šešelj, Draškovič, Rugova).
Přechodné varianty mezi nacionalistickým a modernizačním postkomunismem, ať již s podílem na vládě (Slovensko)
nebo bez ní (východní spolkové státy SRN) jen dotvářejí komplexní a velmi pestrý obrázek jevu, který ani zdaleka
nemůžeme odkázat do ticha pracoven historiků. Strašidla komunismu a zhoubného nacionalismu nespěchají s
odchodem ze světové scény. Vítejme debatu, k níž vyzývají Listy.
