Generál Pinochet a Václav Benda

Vladimíra Dvořáková, Jiří Kunc, Rafael Moreno Robles

Mluvčí polské disidentské organizace s půvabným názvem Pomerančová alternativa se za bývalého polského režimu, v roce 1987, vyjádřil jednoznačně: "Kdybych měl na výběr mezi generálem Jaruzelským a generálem Pinochetem, vybral bych si Marlenu Dietrichovou". Chtěl prostě říct, že generálové v politice znamenají zpravidla neštěstí, zatímco s filmovými hvězdami se občas dá i mluvit.

Se stejnou jednoznačností, ale zcela odlišně se k téže problematice postavil český ex-disident Václav Benda, když vyjádřil touhu s Pinochetem poobědvat a řekl o něm: kdybychom v Československu měli v roce 1948 muže s tak energickým odhodláním, nebylo by došlo k Únoru a dalším neštěstím několika desetiletí. Pinochet jako jedna z nejvýznamnějších osobností tohoto století odvrátil Allendův komunistický puč. A hotovo.

Na jedné z recepcí na latinskoamerických ambasádách, jichž se Václav Benda zúčastňoval dost pravidelně, jsme měli možnost mu sdělit: Allende nejenže nikdy nebyl komunistou, ale jako člověk malé a sporé postavy měl stálou potřebu prokazovat svou fyzickou výkonnost a rád se pral; za svůj život se dokázal porvat s více komunisty, než s kolika přicházel do styku Václav Benda.

Ten se tvářil nejen nevěřícně, ale zřejmě nás považoval za Marťany. Popravdě řečeno, Benda nebyl u nás první, kdo hodnotil Pinocheta pozitivně. Bez úvah, jaká jsou kritéria pro hodnocení velkých osobností - mravní, politická, objektivně historická (jak hodnotit Hitlera či Stalina?) - jen připomeňme, že první byl Valtr Komárek, muž o latinskoamerické problematice neskonale poučenější než Václav Benda.

Dále musíme zmínit ironii osudu nebo fakt, že nevděk světem vládne, neboť Komárek se při své návštěvě Chile soustředil pouze na zajímavé ekonomické výsledky Pinochetem zastřešených reforem, ale jako jediný vládní hodnostář na rozlúčkovém posezení s odcházejícím prezidentem (většina z pozvaných členů ostatních vlád si příjezd naplánovala tak, aby se setkání s generálem vyhnula) považoval za nutné vyslovit pozvání k návštěvě naší země.

Paradox měl pokračování - po návratu domů se Komárek setkal s velmi negativní reakcí veřejnosti na tuto svou iniciativu, ale zároveň přišel díky ní o značnou část vlivu na přípravu ekonomické koncepce, a ta ve velké míře pinochetovskou zkušenost kopírovala.

Ničeho nelituji, řekl letos v září, u příležitosti pětadvacátého výročí vojenského převratu, čerstvě penzionovaný generál Pinochet. Neměním svůj názor, prohlásil vzápětí Benda.

Soudní proces, či soud dějin?

Poté Pinocheta v Británii na žádost španělského soudu zadrželi a zase propustili (byť odvolací řízení zdaleka není u konce). Vyjádřilo se k tomu mnoho lidí, už jejich vzorek je poměrně komickou, ale signifikantní mozaikou. Začněme humorně, podle chilského listu Las Últimas Noticias: "Navrhujeme nejíst španělskou paellu, na školách zrušit vyučování angličtiny, čaj o páté přesunout na jinou hodinu (stačilo by 17,01).

Uvažovat lze i o vytvoření brigády vybavené diplomatickou imunitou, s úkolem potřísnit Velázquezův obraz Las Meninas v madridském Pradu a Big Benu odříznout provaz ..." Máme ovšem také vyjádření závažnější a nutící k přemýšlení.

Začněme u Amnesty International. Vychází z toho, že zločiny proti lidskosti nemají národní hranice a nemohou být ospravedlněny, jako v Chile roku 1978 zákonem o amnestii, tedy sebeamnestií, kterou si udělila Pinochetova vláda. Z tohoto hlediska je irelevantní rovněž Pinochetova diplomatická imunita - ostatně, ačkoliv vybaven diplomatickým pasem, nebyl v Británii v žádné diplomatické funkci akreditován. A Evropský parlament přijal drtivou většinou (184 pro, 12 proti, 14 abstencí - tedy i hlasy křesťanských demokratů, tj. Evropské lidové strany) doporučení, aby Pinochet byl vydán španělským soudům "co nejrychleji".

Od institucí přejděme k významným osobnostem. Baronka M. Thatcherová pozvala Pinocheta "na skleničku" ještě před jeho operací a žádala, aby mu byl okamžitě umožněn návrat do Chile.

Její argumenty oslovují národní cítění (Pinochet poskytl Británii základnu v době války s Argentinou o Falklandské ostrovy, čímž "zachránil" životy mnoha britských vojáků), a zároveň zdůrazňují právo Chilanů nalézat vlastní cestu vyrovnání s minulostí.

Překvapivě může znít názor Fidela Castra, opakovaně pronesený za jeho španělské návštěvy. Celoživotní Pinochetův odpůrce se tentokrát vyslovil proti vydání. Uvedl pro to několik důvodů a problém rozdělil na čtyři části. Lidskou (je to starý nemocný člověk), morální (zasluhuje potrestání), zákonnou (z hlediska práva je to sporné) a politickou (z Pinocheta se stane mučedník, a navíc to v Chile ohrozí křehkou demokratizaci). Analýza je to skvělá, i když Castro mluvil do značné míry o sobě a o své budoucnosti.

Ve zcela jiné myšlenkové rovině se pohybuje bývalý polský disident Adam Michnik. I on se vyslovil proti trestání Pinocheta, ale z důvodu zcela odlišného od pohnutek bývalého českého disidenta Václava Bendy. Apeluje na Španěly, neboť to byli právě oni, kdo přišli s "nejlepším vynálezem posledních desetiletí našeho století - demontáží diktatury cestou rozhovorů a kompromisů".

Mýty a skutečnost

Za prvé: Chile v roce 1973 procházelo krizemi všeho druhu - lze je studovat z pohledu ekonomů, sociologů, politologů či filozofů - a prezidentu Salvadoru Allendovi bylo jako prvnímu jasné, že vláda Lidové jednoty, které předsedá (pro politology je Chile lahůdkou jako světová rarita, kde po půlstoletí fungoval prezidentský režim ve spojení s multistranickým parlamentem), má své dny sečteny.

Z tradiční stopadesátileté třípólové politické konfigurace - levice, střed, pravice (díky níž byl Allende v roce 1970 zvolen prezidentem) - se stala dvoupólová a silně polarizovaná, a něco takového nemohl stranický systém ve své podobě vydržet.

Takže když se Allende při hledání východisek z krize rozhodl vypsat referendum o dosavadní hospodářské politice a o předčasných volbách (k čemuž ho Ústava na rozdíl od české opravňovala) a vyhlásil řadu dalších opatření, nehledal záchranu své vlády, ale záchranu chilské demokracie. Hovořit o nebezpečí komunistického puče je prostě pitomost. Chilskou demokracii chtěli zardousit jiní.

Za druhé: spiklenecké, konspirační tendence, tak blízké Bendovu uvažování, v Chile opravdu měly lidskou (tuzemskou) i materiální (zahraniční) základnu a vláda (Allende) o nich byla poměrně slušně informována - i o rozporech mezi jednotlivými složkami ozbrojených sil a polovojenských opozičních organizací.

Očekávaný a obávaný vojenský, nikoli komunistický puč jejich rozmíšky oddalovaly. Jedním z iniciativních informátorů prezidenta o pučistických náladách v námořnictvu a letectvu byl čerstvě jmenovaný vrchní velitel pozemních sil Augusto Pinochet - a bez něho zase námořníci a letci neměli šanci na úspěch takové celostátní akce.

Zpětně se jeví jako osudná chyba, že v neděli 9. září se prezident radil o úmyslu oznámit veřejnosti 14. září záměr vypsat referendum (skutečně o záchraně demokracie) nejen s odstoupivším vrchním velitelem pozemních sil Pratsem, ale i s "kryptokomunistou" generálem Urbinou, jenž okamžitě informoval Pinocheta.

Tomu se zazdálo, že Allende mu nedůvěřuje, což nebyla pravda - Allende mu stále věřil. Teprve tehdy, tentýž den, se vzorně loajální generál Pinochet (byť v profesionální kariéře poněkud podvodný - titul profesora vojenské akademie získal na základě prokázaného plagiátu) definitivně připojil k pučistům.

Nad celou operací převzal řízení s tím, že nelze dopustit vyhlášení referenda, že akce musí začít již 11. září. Letečtí generálové a admirálové mu moc nevěřili. Hodlali ho postavit před hotovou věc, nechali si podepsat jeho souhlas a pro jistotu začali ještě před stanovenou hodinou. Tyto detaily nejsou nadbytečné, neboť pomáhají pochopit vývoj dnů i roků následujících.

Nebudeme podrobně rozebírat komplikované okolnosti Allendovy smrti, zmíníme jen to nejpodstatnější. Pinochet v kritických hodinách nabídl prezidentovi a jeho rodině letadlo k úniku do exilu; ostatní členové vojenské junty plánovali prezidentův převoz do kasáren Tacna a jeho "zasebevraždění".

Allende byl přesvědčen, že exil nemůže přijmout z principiálních důvodů, byť je to v Latinské Americe tradičně osvědčené řešení. Navíc nevěřil, že by letadlo mohlo dospět k cíli - znal své důstojníky alespoň v tomto ohledu, a tady nešlo jen o něj, ale o celou rodinu.

K myšlence sebevraždy neměl daleko už i z historických reminiscencí - jeho vzorem byl podobně skončivší prezident Balmaceda - ale prosím vás, dokážete se prostřílet nejméně šesti ranami od podbřišku po krk, a pak si ještě opatřit rány do spánku?

Čili za třetí: Pinochetovo Chile nebylo diktaturou vojenskou, ale velmi osobní, zejména od roku 1975, kdy koncentrace moci v Pinochetových rukou korespondovala i s prosazením ekonomické šokové terapie. Původní dohodu, že čtyři členové vojenské junty, tedy vrchní velitelé čtyř ozbrojených složek, se budou ve vrcholné státní funkci střídat, Pinochet rychle porušil. Všech svých vojenských konkurentů se postupně zbavil a nahradil je poslušnějšími důstojníky.

Snad nejpikantnější je případ vrchního velitele letectva Leigha, původně velmi fundamentalistického pučisty a inspirátora tvrdých represí. Jednoho dne našel svou kancelář dočista prázdnou, na jediném zbylém stole Pinochetem podepsaný dekret o své výslužbě.

Pro vojáky znamenalo svržení demokratické vlády nezanedbatelný zdroj sociální mobility - penzionované i aktivní plukovníky a generály dosadila junta do prestižních postů, např. je jmenovala guvernéry jednotlivých provincií nebo rektory univerzit. Hodnostářům uvolněným pro civilní sféru však Pinochet zakázal jak soukromý styk s armádou, tak s rodinnými přáteli, kteří zůstali v aktivní službě.

Tajná služba DINA hlídala celou společnost, armádu i civilisty, a vraždila i v zahraničí (USA, Argentina). Byla čímsi jako soukromým Pinochetovým podnikem; když propukl nějaký příliš velký skandál, obětoval jen některé řídící důstojníky. To je markantní odlišnost od aktivit, zaměřených na likvidaci našich lidí v zahraničí, které prováděla StB.

Důstojníci ozbrojených složek se těšili společenské prestiži i finančnímu přilepšení, neboť před podnikateli a jinými vlivnými civilisty jim bylo dovoleno tvrdit, že jsou v dobrých vztazích s některým členem junty nebo jiným vysokým hodnostářem - korupce v Chile je také kapitola sama o sobě. Každého jedenáctého září se nejvyšší velitelé scházeli v Pinochetově domě, aby mu vzdali hold; nižší vojenští hodnostáři oslavovali o den dříve ve Vojenském klubu v Lo Curro na rituální večeři. Letos se ta druhá oslava konala naposledy, na tu první se nikdo nedostavil.

Další, čtvrtý důležitý rozměr. Právník Jaime Guzmán (roce 1991 podlehl atentátu), ani ne tak hlavní politický poradce, spíše něco mezi Nejvyšším konstitucionalistou a Nejvyšším inkvizitorem, zdůvodnil cosi jako zákaz politiky a politikaření. Jen tak se prý prosadí neviditelná ruka trhu a osobnosti proti někdejším žábám na prameni - politickým stranám - pod dohledem nejvyšší mravní autority v zemi, tj. A. Pinocheta ("demokracie již nedokážou čelit marxistické infiltraci"). Parlament vlastně nemá co mluvit do zákonů, je to instituce zbytečná, místo něho bude fungovat Státní rada jako poradní orgán vojenské junty.

Toto lze datovat rokem 1976. Již roku následujícího musel Pinochet ustoupit tlaku jak vnitřnímu, hlavně od církve, tak vnějšímu - od prezidenta USA Cartera v souvislosti s jeho kampaní za lidská práva. Ohlásil dlouhodobý projekt reorganizace demokracie, opatřené přívlastky autoritární, chráněná, technicky vyspělá, integrační a participativní. V roce 1980 vyústil v novou Ústavu s účinností od 1.března 1981.

Rozlišovala dvě období: osmileté přechodné s platností řady dočasných ustanovení, a období definitivní. Na přechodné období Ústava zakotvovala prezidentství Pinochetovo a legislativní suverenitu čtyřčlenné vojenské junty. Zakládání politických stran a politické sdružování bylo nadále velmi omezeno, zesílily restrikce individuálních práv. Pro dalších osm let mělo platit v podstatě totéž, jen bez Pinochetova prezidentství. Po ustanovení, zakazujícím politické strany "marxistické inspirace", následuje v článku 18 výrok, že ani ty strany, které vzniknou dle zákona, si nadále nesmějí "monopolizovat" politickou reprezentaci, což má podpořit "nezávislé" politické osobnosti a kandidáty.

Zní vám to povědomě? Mohl by to vzít na vědomí i Václav Benda, jenž se nedávno vyjádřil o povaze demokracie v pojetí Hradu a o tom, že si nedokáže představit demokracii bez politických stran. Hlavně však mělo být ústavně posvěceno veto armády v chilském politickém životě a vyloučeno zasahování civilní moci. "Viděli jste někdy zemi, kde prezident nemůže měnit velení ozbrojených sil?", řekla letos v září Isabel Allendová, dcera někdejšího prezidenta.

Isabel je teď poslankyní, a už tento fakt naznačuje, že se cosi změnilo. Pro disent vůči méně "vojenskému" a více osobnímu režimu Pinochetovu se neustále rozšiřoval prostor, byť to vyžadovalo energii srovnatelnou s disentem českým a riziko nesrovnatelně větší. Pro ilustraci, o čem tu mluvíme: příslušník StB Kafka do svých výslechových metod zřejmě zařadil pálení písničkáře Třešňáka cigaretou, a nyní vyvázl s minimálním trestem. V Chile policisté při uliční demonstraci polili mladou dívku a jejího přítele benzínem a upálili je. Byl z toho velký, i mezinárodní skandál, ale beztrestný (dívka, byť s trvalými následky, přežila).

Za páté: Obnovující se nezakázané strany - historičtí protivníci křesťanští demokraté a socialisté - uzavřely již roku 1983 cosi mezi opoziční smlouvou a koalicí s požadavkem okamžitého návratu demokracie do Chile. V roce 1985 se jejich spolupráce prohloubila v tzv. Národní dohodě, na což Pinochetův režim poplašeně reagoval snahou o potvrzení svého mandátu přímo lidem, to znamená plebiscitem. Konal se roku 1988 se všemožným zastrašováním, včetně toho, že chudinskou podporu nedostanou ti, kteří se předem nezaváží hlasovat "ano" pro Pinochetovo setrvání.

Rodící se opozice kontrovala výzvami: říkejte ano, ale hlasujte ne. V sázce bylo hodně, takže se proti celé akci postavila část krajní levice. Případné a celkem pravděpodobné Pinochetovo vítězství by totiž znamenalo, že setrvá v úřadě až do roku 1997, tentokrát s legitimitou nikoli pučistickou, nýbrž z lidové konzultace.

Následovala řada překvapení. Tím hlavním bylo, že v tzv. Dohadování stran pro Ne se dokázaly sdružit téměř všechny povolené opoziční strany, to znamená 13 subjektů. Chyběli zakázaní komunisté, a to i z důvodů principiálních, neboť celou akci považovali za podvod a vyzvali k jejímu bojkotu. Dalším překvapením byl sám výsledek plebiscitu; 55% obyvatel se vyjádřilo proti dalšímu setrvání Pinocheta u moci, pro Pinocheta hlasovalo 43%.

Takže v roce 1989 následovaly všeobecné i prezidentské volby a v březnu příštího roku vystřídal Pinocheta v čele státu (s 55% většinou) křesťanský demokrat Patricio Aylwin. Vytvořil levostředovou širokou koaliční vládu, což vyznačilo oficiální konec autoritárního panství v Chile.

Vyrovnání s minulostí?

Je to bezesporu postup pomalý a obezřetný, změny jsou však patrné. V březnu 1998 Pinochet dle své Ústavy opustil armádu, zbylo mu jen doživotní senátorství. Armáda se od něj od té doby viditelně distancuje. Pikantní detail: po delším jednání s vrchní velitelem pozemních sil generálem Izurietou o tom, že ozbrojené síly se musejí zcela stáhnout z politiky a že to musí být pro budoucnost země "zlatým pravidlem", připomněl předseda vládní koaliční Strany za demokracii a někdejší ministr Allendovy vlády Sergio Bitar, že v téže budově Ozbrojených sil byl naposledy 13.9.1973. Odtud ho odvezli rovnou do koncentračního tábora na ostrově Dawson.

Mezi připomínkové akty 25. výročí vojenského převratu patřila letos i slavnostní mše v Maipú (akt k zamyšlení), kde mezi tisícovkou přítomných byli všichni členové vlády v čele s prezidentem Freiem a také všichni vrchní velitelé ozbrojených sil. Pinochet nebyl pozván. Santiagský arcibiskup Errázuriz tvrdě odsoudil zločiny vojenské junty. Připustil, že některé sice zůstanou legálně nepotrestány, nebude však přípustná "etická beztrestnost". A hlavně se dožadoval nových iniciativ k pátrání po pozůstatcích 1102 zaregistrovaných osob, které zmizely beze stopy.

A tu jsme snad u poslední poznámky týkající se vyrovnání s minulostí, což by mohlo Václava Bendu zajímat jako bývalého šéfa Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování. Pinochetův režim nebyl hoden žádného obdivu a dodnes si žádné zásluhy nemůže připsat, včetně roviny ekonomické. Bývalý diktátor si rozhodně zaslouží odsouzení. Lze však tuto záležitost svěřit soudům? Nepatří spíše historikům? Procesy smiřování nikdy nepřinášejí dostatečnou útěchu ani satisfakci rodinám postižených, zabraňují však opakování téhož nepřátelství, z něhož se podobné režimy zrodily, čili také předcházejí opakování podobných do nebe volajících nespravedlností.

Úsilí španělských soudců však má svůj nezpochybnitelný význam, stejně jako akce novinářů, kteří Pinochetovi znepříjemnili pobyt v řadě evropských zemí, také u nás. Je to připomínka politikům, že když na sebe berou odpovědnost za rozhodnutí a činy, musejí počítat s tím, že dříve či později se z nich budou zodpovídat. U soudů s možností odvolání, u dějin nikoli. Ani Václav Benda si nemůže na sklonku 20. století myslet, že zločiny ve jménu antikomunismu přestávají být zločiny.

V.Dvořáková a J.Kunc jsou čeští politologové - odborníci na problematiku Latinské Ameriky, R. Moreno Robles je chilský publicista.