Privatizace v Rusku:

Zločin století

Anna Williamsonová

Chudý člověk nedokáže myslet na druhé, když dělí koláč. Snaží se urvat největší kus pro sebe. To je čistě psychologický problém lidí, kteří vzešli z minulého režimu. Snad to ani není jejich vina, to je neštěstí. Alexander Omelčenko Následující text je ukázkou z knihy Jak Amerika stvořila novou ruskou oligarchii, kterou napsala americká novinářka Anna Williamsonová. Ta už od roku 1987 mapuje pro řadu amerických novin a časopisů, včetně prestižního Wall Street Journal a The Spy Magazine, situaci v Rusku. V minulých šesti letech se soustřeďovala na ruskou ekonomiku. Zajímá se také o činnost polooficiálních agentur i světových finančních institucí, které měly Rusku pomáhat se zaváděním tržního hospodářství.

Autorka tvrdí: zločin je slabé slovo pro to, co lidé ze Západu za pomoci Agency for International Development (americké vládní agentury pro pomoc zahraničí - dále USAID), Světové banky a Mezinárodního měnového fondu v Rusku spáchali a pášou dál. Základním kriminálním aktem, který umožnil masivní rozkrádání, byla šoková terapie Jeffreyho Sachse a Jegora Gajdara a kuponová privatizace. Privatizace, trhy s cennými papíry a finanční instituce obecně - to vše se v Rusku zvrhlo v podvody, švindly a okrádání. Západní experti z Harvardu, kteří zde spekulovali s majetkem univerzity, a finančník George Soros se přitom předváděli jako dobrodinci.

Gašenkova ulice je asi tři nebo čtyři bloky za hotelem Peking, na Vnitřním okruhu, hlavní ulici obkružující střed Moskvy. Jeden pohled na chátrající domy stačil: šofér se chápavě ušklíbl a přikývl, když jsem mu ukázala na lesknoucí se budovu, stojící o samotě na druhém konci ulice. Už v první fázi ruských reforem svědčil luxus budovy o tom, kdo ji obývá - má neklamný znak všech domů, v nichž sídlí lidé ze Západu: před vstupem do budovy nerezové popelníky napěchované vajgly .

Čas od času jsem v ní navštěvovala několik nájemníků, ale protože jejich seznam nebyl vyvěšen, nevšimla jsem si, že mezi ně patří také osoba, kterou jsem hledala. Byl to Jonathan Hay, šéf Harvard Institute of International Development (Harvardského institutu pro mezinárodní rozvoj - dále HIID). O Hayovi mi Rusové, Britové i Američané říkali, že napsal ruské privatizační zákony. Na telefony ani na faxy neodpovídal. Musel být velmi obratný, že se mu podařilo získat takový vliv, ale měl zřejmě správné konexe a štěstí, že se objevil v pravý čas.

Když se Larry Summers stal v roce 1990 hlavním ekonomem Světové banky, předal rychle koláč na podnose Jeffrey Sachsovi a Andreji Šlajferovi, dalšímu profesoru ekonomie z Harvardu, který emigroval ze Sovětského svazu jako dítě, a opatřil jim prostředky, aby připravili "reformu" v Litvě. To jim posloužilo k posílení prestiže Harvardu při získávání nových prostředků na zahraniční pomoc. Na Haye, který právě odpromoval na právnické fakultě Harvardu, padl odlesk jejich slávy z Petrohradu, kde údajně pomáhali Čubajsovi s psaním "reformní" legislativy. Ovšem teprve když byl zvolen Bill Clinton prezidentem a ze Summerse udělal náměstka ministra financí, začal vítr do jejich plachet dout plnou silou.

Jelikož se na americké bilaterární pomoci měly podílet téměř všechny vládní agentury, Summers měl možnost - spolu se svým zástupcem Davidem Liptonem, který byl dříve společníkem Jeffreyho Sachse v jeho washigtonské soukromé firmě Sachs and Associates - řídit na ministerstvu financí ad hoc ekonomickou pomoc ruské reformě. Když USAID váhala, co má dělat s horkým bramborem ruských ekonomických reforem, ministerstvo prosadilo HIID jako efektivního zástupce moskevského programu USAID.

HIID brzy podepsal - bez jakéhokoliv výběrového řízení - s USAID kontrakt, na jehož základě během tří let postupně získal nejprve dva a pak 57 milionů dolarů. Kontrakt nepodléhal standardním pravidlům o výběrových řízeních, což se zdůvodňovalo absurdním tvrzením, že jde o "národní bezpečnost". Sachs tím získal kontrolu nad většinou americké pomoci Rusku. Rychle prosadil Haye, který nebyl pouze absolventem Harvardu, ale jako absolvent Puškinova jazykového institutu ovládal dokonale ruštinu, za manažera moskevského úřadu HIID. Andrej Šlajfer, chráněnec Summerse, šéfoval moskevské kanceláři HIID - z Oxfordu.

Koncem roku 1992 moskevský tým Jeffreyho Sachse připravil zprávu pro americkou vládu. Vláda, než kontrakt podepsala a pokud ovšem neměla v úmyslu rozvrátit hospodářství bývalého Sovětského svazu, měla návrh pečlivě prozkoumat. Inflace v té době dosahovala 2500 procent a detaily chybného privatizačního programu už byly známy. Jenže opatrnost nebyla v módě a profesorům z Harvardu s jejich motýlky a přáteli na vysokých místech nedokázal nikdo čelit.

Ekonomové Sachs a Aslund provozovali své moskevské operace do roku 1994; když došlo ke vzestupu Vladimíra Žirinovského, zasáhla je ze strany aparátu Viktora Černomyrdina studená sprcha. Přestěhovali se tedy na Ukrajinu, kde byli placeni z peněz ukrajinských daňových poplatníků. Ruské reformy z peněz USAID dál řídil na americké straně Hay a Šlajfer, na ruské Anatolij Čubajs, Maxim Bojko, Dimitrij Vasiljev a další. Místo lopotného budování institucí chlapci z Harvardu prodávali úředníkům USAID své kontakty, jejichž význam a schopnosti značně přeháněli. Kryti ministerstvem financí, přesvědčili vedení USAID, že se víc vyplatí investovat peníze do slibných ruských "podnikavců", které HIID vybere, než riskovat drobení zdrojů ve snaze tvořit konsenzus nebo asistovat při sjednávaní kompromisů mezi různými sociálními a politickými skupinami.

Od té doby harvardští chlapci provozovali svoji dezinformační kampaň, kterou hlavní média spolkla i s navijákem a servírovala je svým čtenářům a divákům. Když jejich příběh někdo zpochybnil, okamžitě mu vpálili cejch bolševika a začali křičet o komunistickém revanšismu, místo aby předložili účty z toho, co dělají. Zkrátka, základem americké politiky se stala strategie připomínající příchod Franklina Delano Roosevelta k moci, kdy jeho poradci během prvních sto dní vlády udělali v USA socialistickou revoluci. Nyní se dědici těchto poradců - nejlepší a nejchytřejší - pustili do kapitalistické revoluce v Rusku se všemi nástroji a penězi, které jim západní socialismus dal k dispozici. Jeden Rus, který za peníze amerických daňových poplatníků vedl public relation na základě zakázky HIID, poznamenal: Heslo bylo jednoduché a neměnilo se. Zákazníkem bylo Rusko, to znamenalo reformy, a ty zase znamenaly - Anatolije Čubajse.

O dva roky později přišly pro Haye a spol., rádoby americké mistry ruského teritoria, špatné časy. Letní proud dolarů do novorozeného kapitálového trhu se zastavil. Registrace akcií nestála za nic, existovaly sekundární emise akcií, které nebyly povoleny. Nikdo skutečně nevěděl, co komu v Rusku vlastně patří. Západ byl postrašen špatným řízením podniků a porušováním práv akcionářů, Rusům hýbal žlučí celý program. Když se na podzim zveřejnilo, za jaké ceny se státní majetek v kuponové privatizaci prodal, nevole přerostla ve vlnu rozhořčení.

Veřejnost byla pobouřena, když se dověděla, že Rusko získalo z privatizace polovinu toho, co získalo v privatizaci Maďarsko; přitom Maďarsko je velké jako menší ruská gubernie. Noviny Moskevský komsomolec hořce žertovaly, že by si fanouškové hokejového klubu Vancouver Canuck za 25 milionů dolarů, které zaplatili za čtyřletou smlouvu s "ruskou raketou" Pavlem Burem, mohli koupit automobilku v Gorkém i se stotisíci zaměstnanci; ta se prodala za 26,6 milionu dolarů. Každý den přinášela média neuvěřitelné zprávy: hotel Kosmos s čistým ročním ziskem deset milionů dolarů se prodal za 23 milionů, automobilka ZIL se jměním jedné miliardy dolarů za čtyři miliony, Elektrárenská společnost za 650 milionů dolarů a Gazprom, který podle odhadů disponuje třetinou světové zásoby plynu, byl prodán za 230 milionů dolarů. Přístavy, naftařské společnosti, high-tech firmy vojenského sektoru - to vše se prodávalo za babku.

Vladimír Polevanov, který v roce 1994 nahradil Čubajse v čele Státního výboru pro správu majetku a jeho privatizaci (dále GKI) prohlásil, že dokumenty GKI opravňují v mnoha případech nové znárodnění. Tvrdil, že kriminalizace procesu privatizace vedla k obrovskému praní špinavých peněz a ke vzestupu kriminálních vrstev v ruské společnosti. Podle něj nevznikla vrstva skutečných vlastníků, a z dopisů, které agentura dostávala od občanů, vyplývalo, že celou privatizaci považovali za podvod.

Polevanov konstatoval, že se nepodařilo splnit ani jeden ze záměrů, který měla podle prezidentských dekretů privatizace přinést; a co horšího, máme teď co činit s vrstvou zbídačelých vlastníků, kteří požadují od státu sociální výpomoc.

Ekonomka Larisa Pjaševová ve své analýze prohlásila: Tito hoši byli schopni provést největší privatizaci na světě, aniž vytvořili jediný soukromý podnik. Je to překvapivý doklad masové hypnózy, který snad jednou dokážou psychiatři vysvětlit. Byla to drahá, časově náročná kamufláž, po jejímž skončení byla vláda v každém údajně zprivatizovaném podniku stále silnější než nejsilnější privátní akcionář.

Ani Duma neměla radost. Parlament vyslovil nesouhlas s výsledky kuponové privatizace. Stejně tak odmítl autorizovat podmínky druhé etapy privatizace, která se měla provádět dražbami. Jelikož ruská ústava dává dispoziční práva k federálnímu majetku Dumě, znamenalo to, že prodej majetku podle prezidentských dekretů byl protiústavní. Zcela náhle o Vánocích 1994 příznivci nového znárodnění využili přestávky v obchodování a zabránili zahraničním expertům v přístupu do GKI. Rusové si toho nevšímali a ti, co si toho všimli, měli spíš radost. Když se v lednu cizinci vrátili, nastal rozruch. Polevanov to politicky nepřežil a koncem ledna skončil. Dveře výtahu v budově na Gašenkově ulici se otevřely a já vstoupila do recepce HIID. Nezahlédla jsem žádné barevné propagační brožurky a letáky - nezbytnou součást kanceláří, obsluhujících "zahraniční pomoc". Proběhla jsem kolem osamělé recepční a řekla sekretářce, střežící vstup do Hayovy pracovny: jdu okolo, a tak jsem se zastavila, abych si s panem Hayem domluvila schůzku, neboť po telefonu ho nemohu sehnat. Sekretářku to evidentně vyvedlo z míry. Za polstrovanými dveřmi se pak vzrušeným šepotem domlouvala s Hayem. Ignorovala jsem všechny náznaky, že moje návštěva není vítána, a přívětivě jsem trvala na svém. Nakonec mne do kanceláře uvedla.

Hay stál za stolem a byl zjevně rozčilený. Představila jsem se a řekla, co mne sem přivádí. Hay se zeptal, jestli znám jistého Mika McGawa. Zavrtěla jsem hlavou: ne. Hay mne v surrealistickém monologu informoval, že Mike McGaw je novinář, který vnikl do jeho kanceláře stejně jako já. On se k němu choval velmi přátelsky a otevřeně, ale ten novinář nejen v tisku kritizoval USAID, ale dokonce - podržte se - měl tu drzost svědčit v neprospěch USAID před americkým Kongresem! "Ne", řekl Hay, "po této zkušenosti nebudu s nikým mluvit". Zejména ne s těmi, kteří líčí Rusko jako zemi, která nemá ráda cizince, a pak kritizují USAID.

Pomyslela jsem si, že Hay má vážné problémy se společenskou komunikací. Protestovala jsem, že o zmíněném novináři nic nevím, ani o jeho výpovědi před Kongresem. Řekla jsem, že mne zajímá, jak úspěšná je pomoc Západu Rusku na jeho cestě mezi prosperující demokratické země, a že vlastnická práva považuji za měřítko tohoto úspěchu. Hayovy oči se zúžily. Zeptal se, co myslím "vlastnickými právy". Odrecitovala jsem obvyklý seznam: vysvobození jednotlivce z područí státu, vytvoření základny pro střední třídu a otevřené trhy, o což se jeho tým má snažit. Hay zareagoval jako pastor po otázce, jak onanuje. Nadechl se, zasyčel jak kobra a z očí zůstaly pouhé štěrbinky. Jistě - pokračovala jsem konejšivě a velmi opatrně - musí mít spoustu zkušeností s tím, jak složitým problémem je ustavení vlastnických práv ve společnosti, která nemá ani kulturní základnu, ani dějinnou zkušenost s jejich výkonem. Hay zvolna vydechl a pomalu odpověděl, že kultura nemá s vlastnickými právy nic společného. Oponovala jsem mu názorem, že mezi nimi vazba existuje.

Hay na mne chvíli zíral, pak vzal ze stolu list papíru a řekl: pokud se mu písemně zavážu, že všechny své výroky v interviewu bude moci před zveřejněním autorizovat, umožní mi schůzku. Ačkoliv jsem se pak s Hayem několikrát sešla - což si vyžádalo intervenci amerického velvyslance v Moskvě Thomase Pickeringa - nic o něm nevypovídalo tak, jako naše první setkání.

Venku jsem se zastavila u narvaných popelníků. Začalo se mi honit hlavou: jak je možné, že americké úsilí na podporu demokratické právní společnosti v Rusku vede čerstvý absolvent harvardské právnické fakulty, který nikdy neprovozoval právní praxi a nikdy nestál u soudu. Který má člověka za provinilého už předtím, než vůbec něco spáchal; který právo veřejnosti na informace považuje za obtížné žvásty; který si myslí, že peníze daňových poplatníků se mají svěřovat chytrým lidem - takovým, jako je on - bez řečí a bez kritiky. Který je přesvědčen, že za přístup k informacím musí novinář zaplatit tím, že se nechá cenzurovat; který považuje vlastnická práva za obskurní, téměř bizarní kuriozitu, jež s ruskou privatizací nijak nesouvisí...

Náhle jsem si vzpomněla na Vitajile Najšula, zastánce tržní ekonomiky, který si v televizi trpce stěžoval, že během jeho cesty po Spojených státech byla jediným místem, kde po něm chtěli sponzorský příspěvek na Komunistickou stranu USA, Harvardova univerzita.

Ruská privatizace nezačala v roce 1992. Již během posledních let Gorbačovovy éry se v "místech nahoře" děly podivné věci. Ministři a jejich úředníci se zmocňovali podniků, jejich zařízení prodávali jeden druhému, a poté podepisovali lukrativní kontrakty se zainteresovanými západními partnery. Ředitelé státních ústavů se stávali správci realitních kanceláří a obchodovali s nemovitostmi. Často si však ředitel založil na své jméno malou soukromou firmu, na kterou z veřejné instituce pozvolna převedl majetek a poté i nejvýnosnější zakázky a nejtalentovanější lidi.

Abel Aganbegjan, Gorbačovův ekonomický poradce, postupoval do písmene podle tohoto scénáře. Jako ředitel Ekonomického ústavu Akademie věd propojil v roce 1990 ústav s bostonskou firmou a vytvořil z ní společný podnik nazvaný Bain-Link. Ten šikovně vydělával na dovozech a později, po roce 1992, získal řadu kontraktů na konzultace od USAID a TACIS (obdoba programu PHARE pro země bývalého Sovětského svazu).

Andrej Kortunov (někdejší analytik Ústavu pro studium USA, dnes ve Fordově nadaci) tvrdí, že to, co se odehrávalo v akademických institucích, se dělo v celém průmyslu: Ředitel velkého podniku si zřídil malou soukromou firmu, na niž postupně převedl všechny lukrativní zakázky státního podniku, který řídil. Čím vyšší pozice, tím větší příležitost. Když jste Čubajs, založíte nadaci, třeba Nadaci pro občanskou společnost, jako to udělal on, abyste měl kde měkce přistát a zajistil si politickou budoucnost. Čubajs nadaci založil z prostředků GKI, který podporovala USAID z peněz amerických daňových poplatníků.

Igor Gajdar založil v roce 1992 hned tři nadace, což se mu velmi vyplatilo: jeho Institut pro transformující se ekonomiky vytvořil v roce 1994 společný podnik s Pioneer Group, nazvaný Pioneer Investment, což je fond pro investice v zahraničí s hodnotou 100 milionů dolarů. Záruky získal od OPIC, americké vládní agentury pro podporu soukromých investic v zahraničí.

Ze Sovětského svazu se peníze po léta stěhovaly do bezpečí západních bank skrze labyrint skrytých bankovních účtů. Mnoho let před moskevským pučem povolil Gorbačov komunistické straně vkládat peníze do malých podniků, výnosných obchodů s nemovitostmi, akciových společností, soukromých bank a jiných kapitalistických vynálezů, z nichž měly plynout zdroje pro perestrojku. Říká se, že na různých kontech zmizelo kolem 200 miliard dolarů, zatímco Gorbačov mezitím zatížil SSSR vůči Západu dluhem ve výši 90 miliard. Existují důkazy, že již v roce 1988 se čelní straničtí a státní představitelé SSSR vrhli na byznys. Za schůzky s průmyslníky a obchodníky si vládní představitelé začali účtovat desetitisícové částky v dolarech. Gorbačov a poté Jelcin tyto praktiky převzali. Na Západě si najali agentury, které pro ně otevřeně, na obchodní bázi vybírají peníze za privilegium, že se s nimi západní byznysmeni mohou setkat.

Ruský nacionalistický tisk se do amerických expertů samozřejmě pustil. List Zavtra (už od Gorbačovovy perestrojky tribuna nejhrubších ruských nacionalistů, antisemitů a lidí, varujících před Západem) obvinil Haye a další, že jsou agenty CIA; Hay sám prý využívá vnitřních informací k záludnému proniknutí do vojensko-průmyslového komplexu. Z téhož ho obvinila i Polevanovova zpráva. Šéfredaktor Zavtra Alexander Prochanov tvrdil, že západní odborníci dotvrzují všechna obvinění, neboť se je vůbec nepokoušejí vyvrátit. Když jsem se ptala Rogera Gala z mezinárodního finančního sdružení IFC, proč na útoky neodpovídali, odvětil bezstarostně: mysleli jsme si, že ty hlouposti nestojí za to. Andrej Kurtunov varoval před rozsáhlou kritikou Čubajsova spoléhání na zahraniční experty a jejich role v ruské transformaci: Podpora Američanů pouze jedné politické síle v zemi působí potíže. Udržováním omezených kontaktů ztrácejí schopnost pochopit, co se v zemi děje. Většina amerických agentur málo rozumí Rusku a nemá dostatečné znalosti, aby mohla doporučovat nejlepší rozhodnutí. Skupina, s níž se spojí, se často snaží monopolizovat kontakty na instituce poskytující zahraniční pomoc a stát se prostředníkem mezi americkými institucemi a ruskou společností. Američtí experti a média se zaměřují pouze na ty, kteří mluví plynně anglicky a vyznají se ve fungování amerického systému. To je však jen malý vzorek společnosti, který vůbec není reprezentativní. Patřím do této skupiny a mohu dosvědčit, že Američané mne kontaktují znovu a znovu. Ostatním politickým silám se takové pozornosti nedostává a tak jsou v soutěži znevýhodněny. Média jsou schopna uspořádat rozhovor se známým akademikem nebo politikem, který se umí vyjadřovat a vypadá dobře v "Nightline", ale ignorují nebo nevidí skutečné pány hry.

Chápu, že když je agentura financována z peněz amerických daňových poplatníků, musí sloužit jejich zájmům. Posuzováno z déledobé perspektivy je program pomoci řízen špatně. Ne všechno, co hezky vypadá dnes, je dobré také pro budoucnost. Dokonce bych řekl, že západní přítomnost v Rusku je kotraproduktivní. Zvyšuje totiž pravděpodobnost, že později se bude kyvadlo vychylovat na opačnou stranu dál, než bylo nutné. Tím, že omezil pozornost na "reformní blok" vybraný harvardskými experty, podpořil Západ Čubajse a Gajdara v soutěži s těmi demokratickými silami, které představovaly jiné společenské zájmy. Stovky milionů dolarů, které Čubajs kontroloval za pomoci Harvardského institutu, zlikvidovaly demokratickou opozici a ponechaly na scéně jedinou opoziční sílu - Komunistickou stranu Ruské feredace. Schopní a důvěryhodní lidé, klasičtí liberálové jako Larisa Pjaševová, Grigorij Javlinský, Boris Fjodorov, Leonid Grigorjev a demokratičtí socialisté jako Boris Kagarlický byli jednoduše ukřičeni americkými penězi. Javlinský, spolu s dalším reformátorem Jurijem Boldyrevem, byli schopni založit politickou stranu Jabloko, s níž se dostali do Dumy.

Boldyrev se stal náměstkem ředitele ruské obdoby Nejvyššího kontrolního úřadu, který prosadil proti vetům prezidenta Jelcina. Když jsem s ním mluvila, byl ještě členem horní komory ruského parlamentu. Nedivil se, že zpráva státního výboru pro kuponovou privatizaci přišla do Dumy s označením přísně tajné. Jako šéf kontrolního odboru Jelcinovy administrativy (od března 1992 do března 1993) se proslavil zápasem s korupcí. Jelcin ho po roce propustil na žádost moskevského starosty Lužkova, jemuž nebylo po chuti Boldyrevovo vyšetřování několika korupčních afér. Věci se však daly do pohybu. Boldyrev řídil 115 lidí, každý týden se scházel s Jelcinem a zkoumal asi 40 případů, většinou úspěšně. Zkorumpovaní úředníci byli potrestáni nebo propuštěni; nemovitosti, které si nelegálně přivlastnili, museli vrátit. Byla zveřejněna fakta o nevýhodných importních a exportních operacích, které prováděli političtí činitelé s veřejnými prostředky, a stejně tak informace o skandálním zneužívání moci. Jenže dokumenty zaslané prokuratuře tam většinou také skončily. Boldyrev si stěžoval: Prokuratura nám nebyla podřízena a my se nikdy nedověděli, jak vyšetřování dopadlo.

V den, kdy jsem se setkala s Boldyrevem, Jelcin potřetí navrhl za generálního prokurátora Alexeje Iljušenka, a prosadil svou. Horní komora byla totiž přesvědčena, že Iljušenko jede v korupci, a dvakrát předtím jeho nominaci zamítla. Za rok nato byl generální prokurátor přichycen, že ve složitém případu exportu ropy zvýhodňoval své příbuzné (byl v tom zapleten i "Gazprom" premiéra Černomyrdina). Podezření zákonodárců se potvrdilo. Boldyreva však především rozhořčilo, že Iljušenko byl pověřen vyšetřováním vraždy investigativního novináře Dimitrije Cholodova. S materiály, které mu Boldyrev doručil ohledně nelegálního prodeje zbraní a temných kšeftů s americkými vojáky v Německu, tedy věcmi, jimiž se Cholodov zabýval, neudělal Iljušenko vůbec nic.

Boldyrev, střídavě propadající záchvatům rezignace a vzteku nad zkorumpovaností Jelcinovy administrativy, tvrdil: Generálního prokurátora má jmenovat horní komora, ne prezident. Před dvěma měsíci vydal Jelcin dekret, ustanovující předsedy regionálních vlád - podle ústavy to však přísluší regionálním samosprávám. Jelcin soustavně porušuje ústavu, Američané ho přesto považují za hlavní stabilizační sílu Ruska, garantující průběh reforem. Je to neuvěřitelné. Boldyrevův výbor měl pravomoce antimonopolního úřadu a mohl též dohlížet na privatizaci. Čubajs však spolupráci sabotoval, přestože spolu s Jelcinem Boldyreva ujišťoval, že práce začne co nevidět. Po roce planých slibů přestal Boldyrev Čubajsovi telefonovat a konstatoval, že bez jeho přispění nelze privatizaci kontrolovat. Například výsledky privatizace rozsáhlých těžebních komplexů nebyly nikdy zveřejněny. Nikdo nevěděl, kdo a za jakých podmínek je získal.

Metodologie našich reforem se podobá tygrovi, požírajícímu kuřata. Privatizace je naprostým vítězstvím našich vulgárních liberálů, řekl mi Boldyrev. Reformátoři se rozhodli, že země potřebuje rychlou primární akumulaci kapitálu, a že je toho třeba dosáhnout doslova za každou cenu. A oni to udělali s plným vědomím, že pro prvotní akumulaci kapitálu nejsou jiné zdroje, než vyloupení vlastní země. Jak víme ze zkušenosti reforem v Latinské Americe, zahraniční investoři nestojí o liberální prostředí, spíš chtějí protekcionismus, korupci a autoritativní režimy. Když jsme chtěli reformu, měli jsme se opřít o střední třídu. Ale kde ji vzít, když více ztrácí než získává? A když zájmy občana nikdo nechrání?

Boris Fjodorov mi řekl, že v rozpočtu půjčky Mezinárodního měnového fondu na léta 1992-3 byly položky na dovoz a na podporu zemědělství. Lidé kolem Gajdara však v roce 1993 protizákonně rozhodli, že finanční pomoc bude rozdělovat organizace AKKOR. Boldyrev protestoval a požadoval revizi tohoto rozhodnutí. Nestalo se tak, a po šesti měsících vytvořili zodpovědní ministři spolu s fondy AKKOR Ruskou volbu, Gajdarovu politickou stranu. Boldyrev to komentoval: Nikdo ze zodpovědných lidí ve vládě a "Ruské volbě" nikdy neodpověděl na veřejná obvinění z finanční zpronevěry svěřených peněz. Když vyzval Čubajse k otevřené diskusi o tom, jak reforma skutečně probíhá, nedočkal se odpovědi.

Boldyrevův názor na zahraniční pomoc byl značně skeptický: Nedostáváme žádnou opravdovou technickou pomoc. Američani se starají především o sebe. Peníze z pomoci dostávají američtí experti, kteří studují trh a tržní příležitosti. V GKI se dostávají ke spoustě informací, které mají velkou cenu pro jejich obchodní zájmy. Američani na to mají plné právo, jsou-li Rusové natolik hloupí, že tyto informace nedokážou využít sami. Jiná věc je, že mohu těžko souhlasit s jednáním své vlády.

Čubajse podporují mezinárodní experti, kteří zde pracují za velmi dobré platy, pokračoval. Například v Carnegie Hall jsem potkal bývalého experta HIID, Anderse Aslunda. Vyslechl jsem celou sbírku jeho frází, které říkám vulgární liberalismus. Čubajs prý zprivatizoval 15 000 podniků. Ale jak? K čemu je to dobré, jestliže nefungují, neplynou do nich žádné investice, jejich majetek se rozkrádá a jejich výrobky jsou vytlačovány z trhu? Kdo je majitelem těch podniků?

Víme, že tam, kde se objevil držitel balíku akcií, získal je téměř vždy podvodem. Tito vlastníci nemají nejmenší snahu vkládat své peníze do továren. Západní experti, kteří jim svými idejemi pohnojili půdu, teď očekávají, že začne přinášet plody. Není to bláznovství?

Boldyrev nebyl nadšen ani americkými investory. Podle něj operují na ruském trhu investoři, kteří se naučili otevírat dveře na GKI úplatky: Znám řadu případů, kdy byly velké podniky záměrně přivedeny k bankrotu, ačkoliv byly životaschopné. Za babku je skupují americké podniky. Tito investoři mají "dobré konexe" v GKI a svou lobby v Dumě. Když dává úplatky Lockheed, jde mu o odbyt výrobků, říká Boldyrev. V Rusku je však jiná situace. Tady se dávají úplatky, aby se mohlo něco ukrást. Úředník GKI nemá žádný zájem o kvalitní investory jako je Ford nebo General Motors. Ti mu nic nedají. Zajímají ho firmy, od kterých mu něco kápne. Jako mnoho jiných, byl i Boldyrev ohromen západní neschopností pochopit, komu nebo čemu Gajdar a Čubajs slouží: Pět nebo šest procent reformátorů jsou fanatičtí fundamentalisté, kteří přesně vědí, co se má dělat. Nevadí, že před pár lety byli přesvědčenými marxisty. Snad z něj vystřízlivějí. Ale většina z nich si perfektně uvědomuje, co dělají. Když americký Kongres udělí Čubajsovi medaili oceňující jeho vůdcovství, nelze to považovat za nic jiného než za urážku. Lze to srovnat snad jen s jednomyslnou podporou Západu o rozstřílení našeho parlamentu.

Nedávno dávali v televizi Brookova "Pána much", uzavírá Jurij Boldyrev své chmurné poznatky. To je realita. Zbytek je civilizace, kterou je třeba všude na světě podporovat důmyslnými nástroji. Pokud se uvědomělá civilizace zhroutí, zbude to, co ukazuje film. Nekontrolovaná moc našeho prezidenta se stane mocí mafie, což znamená konec civilizace. Jen bych rád věděl, kde je ten anglický důstojník v nažehlené uniformě, který nás přijde zachránit.

Ukázky z knihy americké novinářky Jak Amerika stvořila novou ruskou oligarchii připravil Václav Žák.