ZLÍNSKÉ GREMIUM

1. Úvodní projev setkání

dovoluji si navázat na Petra Kousala, a také se dotknout toho, proč se vlastně dnešní setkání uskutečnilo.

Určitým podnětem pro dnešní setkání byla dlouholetá diskuse s Petrem Kousalem, se kterým se znám velmi dlouhou dobu a mám k němu osobní vztah, neboť jeho tatínek( akademický malíř - letos 98 let) mne v mých 5 letech portrétoval, takže mám na stěně stálou připomínku. Za druhé si myslím, že při rozhovorech s mnohými z Vás byla patrna určitá připravenost k tomuto setkání.

Jedna důležitá odbočka - Petr Kousal a já děláme zcela rozdílná povolání.

On je letecký konstruktér, já lékař, oba děláme práci, která nás nesmírně baví, a ve které, si myslím, že jsme celkem úspěšní, takže vznik dnešního setkání, ne-ní ani z jedné či druhé strany veden jakoukoli snahou o naše zviditelnění.

Omlouvám se, že budu svoji úvodní řeč číst. Sám osobně vždy považuji projev, který je čten, za nedostatek, který svědčí o řečníkově nejistotě, nebo o nepříliš dokonalé znalosti dané problematiky. Osobně si troufám říci, že mám za sebou rozsáhlou činnost přednáškovou na celostátních a mezinárodních medicínských fórech - vždy však šlo o problematiku profesionálně mi velmi blízkou. V této roli se však ocitám poprvé, takže z úcty k Vám, kteří jste se zde sešli, jej budu raději číst.

Začnu poněkud netradičně, a to z oblasti, ve které se pohybuji poněkud jistěji, než na poli veřejného řečníka , a to z medicíny. Dovolím si trochu sáhnout do poněkud mně vzdálenějšího oboru, jako je nauka o psyché, o duši.

Na studiích medicíny jsme v psychologii probírali psychoanalýzu a v hlavě se mi zafixovala jména  Freud, Adler a Jung. V té době jsem hltavě přečetl výklad snů od Freuda. Mohu říci, že mě příliš neoslovil, ale snad jsem ho četl jen z toho důvodu, že sex byl fundamentem jeho učení. Před pěti lety jsem narazil na životopis C.G.Junga, poté na knihu  Duše moderního člověka a od té doby čtu, a snažím se pochopit Jungovo dílo. Zatím jsem u pátého dílu jeho sebraných spisů. Přečetl jsem řadu děl s jungovským zaměřením a mohu říci, že se mi trochu začíná poodhalovat opona smyslu jeho učení. Dospěl jsem k názoru, že jde o autora jehož dílo bude mít co říci i v nadcházejícím století či třetím miléniu.

Proč tento úvod ?

Četba Jungových děl mě vedla k tomu, že jsem začal uvažovat o Zlíně městu jako o lidské bytosti a dovolil bych si aplikovat několik jungovských pojmů na tuto živoucí lidskou bytost. Jde o dítě, které se narodilo do skvělé rodiny.

Moudrého, skromného, velmi přísného, ale autoritativního otce, v té době již zámožného, který měl životní vizi a, na rozdíl od jiných, ji praktickými kroky realizoval. V raném dětství naše dítě dostalo skvělou výchovu vzorných rodičů v klasické patriarchální rodině. Jeho první učitelé měli to nejlepší vzdělání, které mu s ochotou a láskou předávali.

Bohužel, tato idyla skončila velmi záhy.

Dítě se dostává do základní školy. Nejprve v nižších třídách do cizího ústavu, který otcův vliv paralyzoval a poté byla jeho výchova svěřena do jemu odcizujícího prostředí, kterév něm pěstovalo nenávist k otci a ke všemu čím otec žil.

Takto zmítané dítě se pozvolna stává dítětem neurotickým bez vlastního názoru. Konec základní školy nám ukazuje bázlivého, nevyváženého jinocha, na kterém je patrna výchova bez harmonického vlivu rodičů.

Nyní by měl vstoupit na střední školu. Při tomto vstupu však dochází k výrazné pozitivní změně v jeho životě a naskytuje se možnost studia na škole, která, jak se zdá, bude mít dobrou evropskou úroveň a bude naplněna vizemi budoucnosti, a která jej vrátí do světa jeho nejranějšího dětství - tedy k otcově odkazu.

Později se ukáže, že učitelé nejsou tak skvělí, jak na první pohled působili. V učitelském sboru dochází k malicherným potyčkám a sporům, které začínají ovlivňovat jinochovy první kroky na střední škole a evropská tradice se začíná poněkud vzdalovat.Ukazuje se, že vzhledem k situaci, by bylo vhodné pokračovat v dalším studiu na dobré evropské škole, nejlépe v Bruselu.

A teď před námi stojí mladý muž, junior či kadet, a díky předchozí výchově lze konstatovat, že jde o vysoce neurotického adolescenta.

A nyní bych si dovolil použít několika jungovských pojmů, které autor používal při popisech svých pacientů.

Tento mladý jinoch má svoji personu - jungovský výraz vycházející ze starého řeckého divadla, a který byl pojmem pro hereckou masku. Persona je to, co by mladý muž chtěl aby si o něm okolí myslelo. Takže jako svoji personu nastavuje svoji návaznost na otcovské tradice, podnikatelskou činorodost a celkovou úspěšnost.

Naproti personě stojí jungovský výraz - stín, což je inferiorní část vědomí tohoto mladíka. Je to autonomní část, která se chová v protikladu k personě. Postava stínu perzonifikuje vše co subjekt neuznává, co mu ale přece stále vrací, tedy to co považuje za méně cenné charakterové rysy. Je to obrovská otcovská pracovitost, přísnost na sebe i druhé a určitá vize prosperity ekonomické, a tím související rozvoj všeho ostatního, a hlavně pak šetrnost jako základní povahový rys. Tento mladý občan má vědomí (další jungovský výraz) svého JÁ na nízké úrovni a zcela nefungují kompenzatorní vlivy z nevědomí.

Nevědomí je ta část, kde na pomyslné hranici vědomí se setkáváme s neznámem a tajemnem. Nevědomí Jung rozděluje na osobní a kolektivní a jeho projevy slouží jako kompenzatorní protiklad a umožňují vyváženost svého vlastního uvědomování. Osobní stránka nevědomí tohoto muže je nerozvinutá. Nemá ještě tolik střetnutí a životních zkušeností s neznámem v důsledku svému mládí.

A kolektivní nevědomí, který je naším kolektivním nevědomím, je u tohoto mladíka - města již zcela zanedbatelné.

Nemá kolektivních historických zážitků, nemá hrdost velkých měst (Prahy) či důležitost arcibiskupského centra jako je Olomouc a Kroměříž, nemá hrdost měst, které mají ve svém nevědomí hlu- boce zakotvenou archetypální zkušenost.

Nemá historickou sílu měst, které se ve své historii postavily a odolaly např.husitům (Plzeň) nebo Švédům (Brno) a která v nich vyvolává kompenzatorní projevy, které dnes umožňují vzdorovat státní moci a jít si svou cestou za hospodářským t.j. ekonomickým blahobytem vlastní cestou. A jedna věc mladíkovi úplně schází - a to je jungovsky řečeno  určitý stupeň mytotvornosti .

Takže na závěr : diagnóza neurózy tohoto mladíka.

Jde o stav nesouladu se sebou samým způsobeným protikladem pudových potřeb a požadavků kultury. Protikladem infantilního vzpěčování se a vůle k přizpůso-bení kolektivních a individuálních povinností. Neurůza je výstražné volání k osobnímu ozdravení.

Co teď
s tímto mladíkem ?

Dlouho jsem přemýšlel, co s ním podniknout, aby mohl co nejdříve začít studovat střední školu v Bruselu.

Jako lékař jsem dospěl k tomu, že tento muž by se měl podrobit léčebné kůře a my, grémium, bychom zde měli být proto, abychom mu pomohli a vytvořili kolektivního psychoterapeuta z lidí různých povolání a zaměření.

Léčba by měla probíhat nejlépe psychoterapeutickým pravidelným dlouhodobým rozhovorem, ve kterém budeme vybavovat věci, o kterých tento mladý muž nechce mluvit anebo z jakéhokoli důvodu vytlačuje do svého nevědomí.

Touto exploatací jej budeme zbavovat strachu a kreslit mu budoucí vizi. Podotýkám, že správná psychoterapie či psychoanalýza je proces dlouhodobý, vyžaduje důvěru a spolupráci léčeného i psychoanalytika / zde grémia/.

Je nutno tisíce drobných jemných přediv kontaktů a vytvářet oboustrannou důvěru aby léčba byla úspěšná  máme v rejstříku i pomocné léky, které můžeme kombinovat s pohovorem a psychoanalýzou, a to je napojení na celosvětovou informační dálnici, tedy INTERNET a zákon 106 z roku 1999 o svobodném přístupu k informacím, který by nám pomohl odhalovat věci, o kterých mladý muž mluviti nechce.

Tímto končím a věřím, že uvědoměním si krátké minulosti povede k uvědomění si současnosti a k vytváření vizí, které ho budou připravovat ke složení zkoušky dospělosti t.j. maturity na škole v Bruselu.