Ještě jednou o Bohu
Připojuji se k diskusi "o Bohu" jako obvykle s jistým zpožděním, neboť mé
chronické zaneprázdnění mi nedovoluje produkovat tolik příspěvků do Blistů,
kolik bych si přála. Někdy však může být takové zdržení výhodou. Můj
příspěvek tak přichází až po té, co se přehnala smršť názorů Motl/Cihelková
a rovněž se míjí s úvahami "filosofové víděňského kruhu"...
Já bych se chtěla vrátit k původnímu námětu jak byl navozen sporem
Lipšanský vs. Juliana (ještě dříve Juliana vs. Čulík) se zvláštním zřetelem
k tzv. "bohabojnosti", jak se o ní zmínil ve svém příspěvku pan Pinkava.
Svůj názor v otázce transcendentna jsem již kdysi formulovala v diskusi na
podobné téma (věda vs. pavěda), která proběhla v Neviditelném psu. Nejsem
si jistá, zda jsou tyto stránky v archivu Psa nyní dostupné. Pokusím se tam
řečené stručně reprodukovat:
Okolní svět vnímáme prostřednictvím našich smyslů, jejichž detekční
schopnost je velmi omezena. Je toho tedy zřejmě mnoho, co nám smysly
nezprostředkují, takže náš takto získaný obraz světa je nutně pouhým
výsekem skutečné reality (jistí škarohlídové dokonce tvrdí, že nás smysly
klamou...) Náboženské systémy se snaží tuto naši omezenost překonat a
zprostředkovat nám (bohužel ne vždy šťastným způsobem) vyšší realitu. Úkol
je to velmi obtížný, takže ne vždy se to daří, (špatné pochopení věcí,
záměrná dezinterpretace) a navíc je tato snaha narušována zneužíváním
náboženství pro mocenské účely, což v očích přemýšlivých lidí náboženství
diskredituje.
Přírodní vědy se sice snaží také překonat smyslovou omezenost,
např. použitím přístrojů, které naše smysly jaksi "nastaví" a výsledky pak
vyhodnocují exaktními metodami (alespoň poctiví vědci), ale při svém
zkoumání tak jako tak vycházejí ze "smyslového paradigmatu". Např. fyzika
částic vznikla prý na podkladě toho, že kterýsi antický učenec jednou
pozoroval hromadu písku a na základě toho dospěl k závěru, že hmota musí
sestávat z nejmenších, dále nedělitelných částic. A tak fyzikové všech
generací urputně hledají nejmenší nedělitelnou entitu a dělí a dělí a
dělí..... (že pane Motle?) Jaký div, že pak věda dochází k různým
paradoxům. Pro ilustraci základního problému, který si vědci neuvědomují,
si dovolím uvést jednu budhistickou bajku: jednou povolal jeden vladař
skupinu slepců a zadal jim úkol, aby ohmatali slona a pak popsali, jak
vypadá. Jeden slepec přistoupil ke slonovi zepředu, nahmatal chobot a řekl:
"slon je úzký a dlouhý, vypadá trochu jako had". Druhý slepec našel nohu
slona. Řekl: "slon vypadá jako sloup". Třetí našel ucho a řekl: "slon je
placatý" atd....
Ale přistupme k vlastnímu sporu věda vs. náboženství. Příčinou,
proč je (přírodní) věda v jakési opozici vůči náboženství, je původní
nesnášenlivost křesťanské církve vůči přírodovědnému bádání, jehož výsledky
byly v rozporu s názory křesťanských dogmatiků. Již antický svět na počátku
našeho letopočtu například věděl, že země je kulatá, že existují
protinožci, rovník atd. Nastupující křesťanství se však chtělo zcela
distancovat od všeho pohanského a tak zavrhlo jakékoliv znalosti,
pocházející z předkřesťanských zdrojů včetně metodiky takového zkoumání.
Jako zdroj všeho vědění měla sloužit křesťanskému světu Bible, takže např.
středověká geografie byla volnou fabulací na biblická témata. Středověké
mapy zpodobují svět nejrůznějším fantastickým způsobem, např. jako pevninu
ve tvaru písmene T podle toho, že Bůh rozdělil svět rovným dílem mezi tři
Noemovy syny. Na některých mapách prý byl zachycen i Ráj, situovaný ve
východní části světa :-). Lze se oprávněně domnívat, že tento sektářský
přístup byl v křesťanském světě etablován po Nicejském (?) koncilu v šestém
století n.l., v rámci něhož křesťanství získalo mnoho rysů mocenského
nástroje a na němž byla m.j. zakázána víra v reinkarnaci, která byla do té
doby běžnou součástí duchovního chápání světa.
Malichernost a dogmatismus církevních hodnostářů paradoxně
prokázaly křesťanství medvědí službu - přírodní věda nakonec nezvratně
prokázala neplatnost např. Geocentrismu atd., což zviklalo víru v
neomylnost křesťanských autorit, potažmo zpochybnilo náboženství jako
takové a přírodní vědu pasovalo (zcela neoprávněně) do role tvůrce nové
kosmologie, konkurenční vůči náboženským systémům. Pro zajímavost - pokud
vím, tak nikde ve světě neexistuje ateistická kultura; tzv. ateismus je
záležitostí pouze evropskou resp. oblastí s původně křesťanským vlivem.
Bohužel se zdá, že spolu s rolí "vůdčí instituce pro výklad světa a
vesmíru" přejala věda, resp. řada jejích představitelů, od svého konkurenta
(církví) i jistou dávku omezenosti, nesnášenlivosti a dogmatismu - viz
podrážděné odmítání a ostrakizace veškerých alternativních přístupů k
poznání, jako např. skandalizace homeopatie ze strany předsedy Akademie věd
Rudolfa Zahradníka a dalších. V tomto bodě dávám tedy Janu Lipšanskému za
pravdu, i když svůj názor nevhodně formuloval. Dá se namítnout, že
alternativní disciplíny poskytují mnohem větší prostor různým podvodníkům a
šarlatánům, než disciplíny exaktní, ale ani to není důvod k čisté
doktrinářskému odmítání jiných přístupů a metod poznání.
Hlavní motivací proč napsat tento článek pro mě ale nebyla potřeba
sdělit svůj obecný názor v otázkách víry nebo vědy. Přivedlo mě k tomu
vyjádření Václava Pinkavy v rámci této diskuse: "věřící lidé (=příslušní k
nějaké konfesi) jsou hodnější, odpovědnější a morálnější než ateisté,
protože mají strach, že když budou hřešit, přijdou po smrti do pekla." Aneb
"proč by se někdo měl chovat mravně, když nemusí...." Ráda se chopím
příležitosti polemizovat s tímto zcela zcestným a i dost nebezpečným
názorem (=mravnost lze docílit strachem).
Velkým problémem křesťanství (ale i judaismu a zejména islámu) je
právě charakteristika Boha jako zastrašující autority (bohužel převažující
nad tvrzením, že Bůh miluje všechny lidi bez rozdílu). Člověka lze odvrátit
od určitého jednání zastrašením, ale neodstraní se tím jeho vnitřní potřeba
takové činnosti, takže využije první příležitosti, která se mu naskytne,
aby udělal, co ho těší. V případě tak všeobecné a abstraktní hrozby jako je
peklo lze použít řadu způsobů, jak své špatné konání "překvalifikovat" na
správné. Dále pan Pinkava stejně jako řada dalších lidí mylně ztotožňuje
křesťanství s desaterem přikázání. Naprosto pomíjí ústřední myšlenku
křesťanství a tou je postava Krista spasitele, který snímá všechny hříchy z
těch, kteří se k němu přikloní a přijmou jeho oběť, podstoupenou na kříži.
Je tedy hlubokým omylem domnívat se, že náboženství řeší především otázku
morálky. Dokládá to mimo jiné i např. spor Jana Husa s církví ve věci
mravních poklesků katolických kněží tehdejší doby (vlastně i samotný fakt,
že k nim docházelo). Četla jsem názor jistého křesťana, který upozorňuje na
to, že věřící často příliš spoléhají na odpuštění a vykoupení svých hříchů
skrze Ježíše Krista, takže si příliš nedělají strarosti s morálkou.
Ohlédneme-li se do minulosti, vidíme, že v křesťanské Evropě docházelo ke
zločinům, násilí a intrikám jako všude jinde a ve všech dobách, takže ani
hrozba peklem hříšníky neodradila. Přesvědčení konzervativně orientovaných
lidí, že "pořádek" mezi lidmi se dá docílit strachem a násilím vede velmi
často k nesprávnému použití donucovacích prostředků nebo k jejich zneužití
ke zcela jiným účelům (pokud vůbec původní úmysl byl ušlechtilý).
Skutečná mravnost se zakládá na poznání a přijetí dobra jako
principu. Komu připadá toto tvrzení pošetilé a prakticky nerealizovatelné,
ten ať si uvědomí, že určité povědomí o tom, co je dobré a správné má každý
člověk - i zločinec. Je to ostatně i základ pojmu tzv. "přirozeného práva".
Východní náboženství, zvláště budhismus, přinášejí mnohem uspokojivější
výklad fungování světa včetně mravních otázek, než křesťanství. Každý živý
tvor je součástí vesmírného celku a ublížit kterékoliv jeho části znamená
ublížit sobě. Dále karmický princip hlásá, že každý špatný čin zatěžuje
naši karmu = tedy opět chováme-li se špatně, škodíme zejména sami sobě.
Řekla bych, že tento "automatismus" je mnohem silnější a lepší motivace k
mravnosti, než strach před přísnou vyšší autoritou, která nás bude soudit a
nakonec potrestá, uzná-li za vhodné. Odpovídám tedy panu Pinkavovi na
otázku: "Proč by se člověk měl chovat mravně, když nemusí?" Protože to má
smysl! A když už jinak nedáte a neumíte si představit fungování světa bez
odplaty za špatné činy - je zde přece mechanismus příčiny a následku. Ač se
to nezdá, hodně nepoctiví lidé nebývají skutečně šťastní z nejrůznějších
důvodů a jejich jednání se jim v dlouhodobé perspektivě tak či onak vymstí.
Tady si dovolím malou odbočku - tuším Juliana jednou v souvislosti s
Václavem Havlem poznamenala, že když se někdo rozhodne být dobrý, musí být
dobrý absolutně. Havel hlásá morálku (a vítězství pravdy a lásky nad lží a
nenávistí) a jistě se snaží svým ideálům dostát, ale není dost důsledný a
občas se svým zásadám zpronevěří, což je jeho hlavní problém. Souhlasím s
názorem, že když už se někdo rozhodne pro dobro, nesmí se ani trochu
odchýlit - tedy vždy a za všech okolností musí jednat v souladu se svým
svědomím. Opravdu mám zkušenost, že když je někdo "v zásadě dobrý", ale
občas akceptuje nějaké pokušení nebo projeví určitou slabost, tak se mu to
tvrdě vymstí, zatímco opravdovému darebákovi to projde. Právě tohle je
příčinou malomyslnosti mnoha lidí a vede k přesvědčení, že "svět je veskrze
zkažený...".
Vyslovila jsem názor, že hlavním smyslem náboženství není udržovat
morálku společnosti. Opravdu ne. Mravní zásady jsou jen součástí, jakousi
podmnožinou náboženských systémů, spolu se životosprávou, hygienickými
předpisy a dalšími pravidly, které mají pomáhat věřícímu zvládat každodenní
všední život. Hlavní poslání náboženství je právě připomínat existenci a
udržovat kontakt s vyšší realitou, která je různými systémy nazývaná různě
- Bůh, Alláh, Velká prázdnota, Tao atd.. (uvažuji jen známé monoteistické
systémy) Zatímco stará východní učení se soustřeďují zejména na
komplikovaný výklad vesmírných duchovních principů, (složitost výkladu je
nicméně adekvátní složitosti tématu), pozdějsí náboženské systémy počínaje
judaismem se již uchylují k jistým zjednodušením a zkreslením pro lepší
pochopení (a hlavně přijetí) i prostými věřícími. Právě tyto kladou větší
důraz na definici oněch "světských" pravidel pro každodenní život lidí na
úkor jejich chápání vyšších principů (a vzbuzují tak mylné dojmy v panu
Pinkavovi). Vyvrcholením tohoto dekadentního trendu se zdá být islám, který
v podstatě nepřináší žádný výklad světa ani jiný jednotící princip, jen do
detailu upravuje každou minutu života svých věřících (když to přeženu).
Samo slovo islám znamená povinnost (muslimem se prý člověk stane jednoduše
- stačí třikrát za sebou říci "Alláh je velký"). Je tedy třeba rozlišovat
mezi duchovností a religiozitou, protože některé konfese jsou opravdu velmi
problematické a pro věřící spíš zavádějící. Z hlediska psychiky člověka
přináší kterákoliv řádná duchovní cesta vnitřní klid, správnou hodnotovou
orientaci, duševní stabilitu a pocit smyslu života a jeho naplnění.
V jedné věci ve velmi hrubých obrysech lze však s panem Pinkavou
souhlasit - absence jakéhokoliv duchovního cítění může vést k různým formám
necitelnosti a cynismu. To se ovšem netýká automaticky každého, kdo se
považuje za ateistu. Dovolím se oklikou vrátit zpět k vědě, kde se odklon
vědců od náboženského vnímání světa projevuje například nedostatkem úcty k
živým tvorům, který jim dovoluje používat pokusná zvířata. Nechci se
pouštět do polemik, zda je život člověka cennější než život zvířete a kolik
spotřebovaných zvířat zachrání kolik lidských životů. Chci poukázat na
samotný fakt, že živí tvorové jsou vnímáni jako MATERIÁL k pokusným účelům.
Onehdá jsem viděla v televizi reportáž z pobytu francouzských vědců u
jednoho sibiřského jezera za polárním kruhem, kde prováděli výzkum. Krajina
to byla velmi nehostinná, takže i rostlin a zvířat tam bylo málo a vědci si
stěžovali, že v jezeře je málo ryb - za celý den jich prý ulovili jen
šestnáct... Rozumějte - měli málo "materiálu" k laboratorní analýze.
Nakonec zřejmě nějaký statisticky významný vzorek dali dohromady a své
výsledky prezentovali na kameru takto: .. v jezeře žijí ryby velké (záběr),
menší (záběr) i úplně malé (záběr). Také se zmínili o zjištěném rybím
kanibalismu - větší ryby měly v žaludku kosterní zbytky malých. Tito vědci
tedy vyhubili nezanedbatelnou část vzácné rybí populace v tomto jezeře -
nádherné, úžasné, houževnaté tvory, kteří dokázali přežít v nepříznivých
podmínkách drsné sibiřské krajiny, aby zjistili fakta, která mohli získat
např. pozorováním života ryb pomocí kamery, případně s užitím jiné vyspělé
techniky.
Další věc, kterou platí věda své odtržení od transcendentna, je
určitá pošetilost (v lepším případě) v zaměření na cíle svého snažení.
Namátkou uvedu slavné klonování ovcí. Téměř v každém článku o klonování,
který jsem četla, je shrnuta řada argumentů, proč příroda upustila od
klonování jako způsobu reprodukce vyšších organismů. Nesnaží se tedy výkvět
genetiků vlastně o nesmysl - o postup, který byl z různých důvodů shledán
pro vyšší organismy nefunkční? Proč si žádný z vědců tuto otázku nepoloží?
Při čtení tohoto článku jistě mnohým vyvstává otázka: "Dobře, mé
smysly jsou nedokonalé, moje schopnost poznávat skrze ně pravou realitu
nedostatečná. Co s tím? Mám snad začít slepě věřit něčemu, o čem mám
pochybnost, zříci se svého vlastního úsudku a kritického myšlení ve
prospěch něčí interpretace skutečnosti, kterou není možné si ověřit?" V
duchovní literatuře se jako jedna z možností překročit práh smyslového
vnímání doporučuje meditační technika. Stará východní náboženství (opět na
rozdíl od již zmiňovaných pozdějších) nevyžadují v zásadě slepé následování
proroků, ale pokládají za samozřejmé dosažení duchovního růstu
prostřednictvím osobní zkušenosti. Zajímavé výsledky v tomto směru
prezentuje např. v úvodu svého díla autor "Pěti Tibeťanů" a nedá mi
nezmínit se v této souvislosti o spisovatelovi a hedonikovi Páralovi, který
podle všeho již několik let dává přednost intenzivní zenové meditaci v
ústraní před rauty a recepcemi. Mezi mystiky a duchovní učitele patřil i
známý český fotograf František Drtikol. Považuji však za nutné upozornit,
že duchovní růst je velmi dlouhodobá a pracná záležitost, vyžadující mnoho
let trvající úsilí. Závěrem bych si ještě dovolila doporučit zájemcům o
tuto problematiku pozoruhodnou knihu "Hovory s Bohem", Neale Donald Walsch,
nakladatelství Pragma 1998.
P.S: poznámka pro Julianu: duchovno nemusí být v rozporu s vědeckou
prací - známá mystička Míla Tomášová je povoláním mikrobiolog ...
