Lhaní při demonopolizaci telekomunikací

Milan Štěpánek

Aby novinář mohl stručně a srozumitelně objasnit téma, musí být přiměřeně znalý věci, jazyka, mít trochu toho talentu, v neposlední řadě pak volné ruce a také vůli dobrat se jádra věci. Teprve při takové šťastné (a v české žurnalistice dosti vzácné) shodě okolností může vzniknout trefný materiál, za který je vděčen zvídavý čtenář jakékoli společenské (i politické) inklinace. A jde-li o významné téma, může text aspirovat na ten příslovečný Archimédův pevný bod, když ne pro posun zeměkoule, tedy alespoň společnosti či jejího veřejného mínění. Nemusíme se vracet až k Zolovu J´accuse! I v současnosti nacházíme řadu analýz, které - byť v méně vypjatých kauzách - patří k výborně odvedené práci (viz poznámka 1).

Jestliže se některé téma nepřiměřeně dlouho bezvýsledně zmítá v prostoru veřejného diskurzu, je to téměř jistý příznak, že si s ním ani média nevědí rady. Tím se opětovně prokazuje neadekvátnost rozšířeného mylného názoru: "Já to vím, ale nedovedu se vyjádřit". Pravý opak je pravda: Kdo se nedovede vyjádřit, ten předmět - v lepším případě - nezná; pokud vědomě (např. z lobbyistických důvodů) nevypouští slovní smog.

Obsah demonopolizace aneb "tři jednou ranou"

K takovým "zahnívajícím" tématům patří i demonopolizace "drátových" služeb telekomunikací. Pokleslé manýry diskuse při osvětlování (? či spíše znejasňování) sporných bodů mne natolik překvapily, že jsem si zpětně pro sebe "podvodní kameny" diskuse zrekapituloval. Jestliže jsem falešné konstrukce zpozoroval já, ačkoliv telefonie není ani zdaleka můj obor, stálo by za další zamyšlení, proč pokroucenou argumentaci dávno z cesty neodmetly kohorty diskutovavších specialistů? V duchu si kladu otázku, jaké a čí zájmy mohly k tak dlouhodobému mlžení vést?

Dosavadní výhradní poskytovatel těchto služeb (Telecom) a státní správa (potažmo vláda) situaci mediálně nezvládali. I proto se jim dostávalo - patrně do větší míry než po zásluze - nálepky zlovolných zastánců byrokraticko-administrativního monopolu. Racionální argumentace o úskalích realizačních kroků nutných pro férový tržní mechanismus pronikala k veřejnosti jen s obtížemi. Nepochybuji o sobeckých zájmech Telecomu (jako ostatně každé firmy, zvláště dominující části trhu) ani o jeho lobbyistickém úsilí využít resp. i zneužít svého výsadního postaveni. Nemám však právě tak žádné iluse ani o záměrech jeho konkurentů, kteří jistě nemají nic proti možnost zakrojit si po libře masa z těla (klientely) jakéhokoliv soupeře, zejména zostouzeného monopolisty; ačkoliv hlavní ovečkou ke stříhání jim je také zákazník.

Ještě před pár týdny šel ze strany kritiků původního znění vládního návrhu telekomunikačního zákona s bohorovnou samozřejmostí jeden hlas, že k vytvoření tržního prostředí je jedině správný (k 1. 1. 2001) zákrok tak říkajíc "tři jednou ranou". Najednou se měla nejen (1) povolit činnost dalších operátorů, ale navíc současně (jako by to byly jen mocensko-administrativní problémy) vyhlásit jak (2) možnost okamžitých libovolných přechodů účastníků od jednoho operátora k jinému, tak i při tom (3) zachovávání čísla účastnických stanic (viz poznámka 2).

Konec administrativního monopolu

Samozřejmě, i zde platí - v přeneseném smyslu - , že je lepší být mladý, zdravý a bohatý než starý, nemocný a chudý. Je i zde rychlost (jako při privatizaci) nade vše? V přehradné palbě kritiky vůči Telecomu a státu většina médií akceptovala (a částečně se dosud drží) tvrzení, že pozdější provedení doprovodných opatření (volný přechod mezi operáty a při tom zachování stejného čísla) - byť ve lhůtách v obou komorách parlamentu zkrácených - znamená odložení samotné liberalizace trhu. Implikuje se zde zcela nesprávný názor, že samotné povolení přístupu jiných operátorů na trh od 1.1.2001 vůbec neznamená prolomení monopolu.

V téměř babylonském zmatení jazyků patří "monopol" k (mnohým) výrazům, které jsou často užívány krajně zmatečně. Dokud v oboru smí podnikat jen jedna firma (monopolista Telecom), je to nesporně monopol: mocensky nařízený, "administrativní". Povolení pro jiné firmy v oboru podnikat právě tak nepochybně znamená jeho zrušení. Což samozřejmě neznamená, že se kde-kdo opravdu může (je schopen) okamžitě do podnikání pustit. Samotné toto povolení je pro vznik konkurenčního prostředí podmínka nutná, nikoliv však dostatečná. Podstatná změna to však je a tento druh monopolu Telecomu s koncem tohoto roku v každém případě skončí.

Přirozený monopol

V liberálních pajánech na (obecně nesporné) výhody svobody podnikání, - jichž by se měli chopit občané vytlačovaní z pracovišť restrukturalizací, automatizací, racionalizací i dalšími -acemi - se zpravidla opomíjí problém finančního prahu, zvyšování hranice potřebného základního kapitálu pro vstup do jakéhokoli oboru (i pro tradičního párkaře či zmrzlináře v konkurenci s MacDonaldy či Algidou). Překážka kapitálové náročnosti je zvlášť výrazná u infrastrukturních, síťových oborů (rozvodu elektřiny, plynu, vody a odpadních stok, jakož i železnice apod.). (viz poznámka 3) I po zrušení administrativního monopolu v síťových oborech s tradičními technologiemi (nikoliv tedy třeba u nových bezdrátových či dokonce satelitních spojení, kde jsou všichni podnikatelé na stejné startovní čáře) zůstává frapantní problém "přirozeného monopolu". Dosavadní síť telefonního rozvodu (jakkoliv dosud beze zbytku nepokrývá celé území Česka) zůstává v majetku Telecomu nejen jako konkurenční výhoda, ale i jako ekonomická zátěž (jak k dobudování, tak údržbě a k modernizaci).

Snad pouze v USA se stavěly v 19 století konkurenční železnice (nikoliv však např. k vůči Union Pacificu) a fungovaly paralelní konkurenční sítě telegrafních společností (k legendární Western Union apod.). U nás jistě není dnes myslitelné, aby se konkurenti Telecomu masově vrhli na nákladné budování paralelních linek zejména na úseku tzv. "poslední míle" od existujících ústředen k zákazníkům, resp. na nákladné zakrývání okrajových bílých míst sítě- se spornou výnosností. Bylo by jen logické, kdyby se pro ně ukázalo jako nejvýnosnější zaměření na "vyzobávání rozinek". Tím může být např. spíše obsluha dálkových hovorů hlavně masových uživatelů (než sociálně slabších vrstev občanů, kteří nemají na to, aby sběhli z pevné sítě k mobilům). A ovšem sjednání co nejvýhodnějšího užívání telecomovské pevné sítě na úseku zmíněné "poslední míle". Sem směřuje metafora představitelů Telecomu, že jsou proto, aby si každý směl salát pěstovat na své zahrádce, nikoliv ho však sklízet ze zahrádky cizí. Obávám se však, že nezašifrovaně, v řeči jasné se toho asi o mnoho více nedozvíme, protože tento druh informací určitě patří do přísně střežené domény obchodního tajemství.

Bezmyšlenkovitě (? či naopak velmi účelově) opakovaný matoucí blud o trvání monopolu po 1. lednu 2001 budí dojem, že si občan i nadále nebude (v důsledku zlovůle státu) smět objednat linkové spojení od nikoho jiného než od Telecomu. Občan toto právo mít bude. Jen není jasné, do jaké míry mu který z konkurentů bude stavu mu umožnit ho využít, do jaké míry ho dokáže naplnit jak po technické stránce, tak stránce smluvně právní - viz opět problém "poslední míle". Poplatek za přístup do sítě může mít různý základ a tím i výhodnost pro operátora - a platba výhradně za dobu použití linky může destimulovat zájem o dotažení linek k zákazníkům na periferii, kde jsou investice na protažení kabelu vysoké a provoz nízký.

>Přechod k jinému operátorovi

Volné přecházení uživatelů od jednoho operátora k druhému určitě není jen věcí škrtnutí perem. Po zveřejnění rozhodnutí telekomunikačního úřadu o rámci číslování je už i mně jasné, že realizační podmínky jsou různé závažnosti a obtížnosti. Jistě to je samotné toto nařízení o sjednoceném formátu čísel účastnických stanic (včetně volaček pro regiony, typy sítí a jednotlivé provozovatele). Praktické naplnění má jistě stránku investiční, montážní a tudíž i organizační nejen u samotných provozovatelů sítí, ale i na jejich rozhraních. Tuším, že i zde vzniknou mezi konkurenty otázky úhrady některých opatření. Důsledky nezbytného kroku postihnou, bohužel, i u samotné uživatele (až po ty nepříjemnosti a náklady se změnami vizitek a hlaviček obchodních papírů). Bude-li chtít (sotva to ovšem bude babička na Šumavě) operativně využívat momentálních diferencí v sazbách různých poskytovatelů služeb, bude si patrně muset pořídit příslušné doplňkové počítačové zařízení.

Nic proti tlaku na zrychlení protimonopolních modernizačních opatření. Opravdu si však "urychlovači" tento objem přípravných prací neuvědomovali? Dovedli si představit kalamitu, během níž se k momentu (jimi popírané) liberalizace na konci tohoto roku realizuje tolik složitých zákroků najednou? Nebo měli nějaké důvody srozumitelnou argumentaci veřejnosti nepřednést? Vyskytla se přece i tvrzení, že samotná komplexní demonopolizace umožní se bez přečíslování stanic obejít. A jestliže si to diskutující experti neuvědomovali, tak kde je jejich renomé?

Zachování čísla při změně operátora

Také předpoklady pro zachování označení stanice při změně operátora nelze (na rozdíl od zrušení administrativního monopolu) jen tak nadekretovat. Jako jádro řešení si - asi trochu naivně - představuji úplný počítačový soubor stanic (kdo ho bude provozovat a provoz hradit?), s přiřazeným kódem aktuální správce sítě, k němuž jsem přihlášen; ovšem ve tvaru RAM, který se ovšem při hlášení změny musí aktualizovat (viz otázka v předchozí závorce). Selský rozum napovídá, že tento krok je uskutečnitelný pouze s jistým časovým zpožděním za  fyzickým sjednocením formátu čísel. A vůči "expertům na urychlování" mi vyvstávají stejné otázky, jako v předcházejícím odstavci.

Snižování cen?

Zde by zamyšlení nad demonopolizací pevných linek v telekomunikacích mohlo skončit. Občanovi však jde o dobrou levnou službu. A tak si nemohu odpustit poznámku k opakovaným předpovědím prudkého snížení telekomunikačních poplatků v důsledku pouhé konkurence, pokud bude i vůči Telecomu férová (viz možnost výše zmíněné "hrozinkové" taktiky nových štik). Byl bych moc rád, kdyby se tyto naděje (zejména jako důležitý předpoklad pro šíření Internetu) opravdu brzo splnily. Naději na zlevňování chovám pro závislost tohoto oboru na elektronice, která dlouhodobě vykazuje pokles cen jak v absolutní výši a zejména na jednotku výkonu. Pro 20. století však byl celkově typický spíše růst cen; snad s výjimkou období od Velké krize po Nový úděl v USA, jehož podmínky si není co přát.

Z poslední doby mám pro pochybnosti o nadějích na bezprostřední blahodárný vliv konkurence na snížení cen své důvody. Cestou přes Bohdalec kolem čtyř benzinových pump světových firem zjišťuji, že se jejich ceny od sebe navzájem liší o desetník (cca 2,7 promile!) nejvýše po dobu několika dní. A že by se nějak celkově snižovaly? Jak to dopadlo již před léty s cenami květin po zániku jejich domácích pěstitelů? A jak nedávno s cenami stravování po jejich převodu na nižší sazbu DPH?

Miloš Štěpánek

30. dubna 2000

V článku Kuř, chlapče, kuř, zajímáš mě Ondřej Štindl neprůstřelně odhalil pokrytectví zastánců tabákové reklamy (LN 28.4.). Do souvislostí politické korupce při privatizaci Třineckých železáren začlenil Václav Žák bezzubě zaměřené (na daňové úniky, jako za Al Capona) soudní řízení s Chudákem Liborem Novákem (LN 25.4.). V Přemítání nad novým zákonem o ombudsmanovi snad všechna pro a proti objasnil Pavel Černý (LitN č. 17, dne 19.4.). Nejde však jen o poslední dny: třeba článek Jana Jařaba Prohibice a represivní morálka (Listy 4/1997) mne jednou provždy přesvědčil o škodlivosti současné tendence řešení drogové problematiky především pomocí zákazů.

Dnes už - mimochodem - sotva kdo pochybuje , že nelze zachovat současnou různorodou strukturu i délku čísel (od 6 do 10 míst) a v přípravném období pro zavedení nadstandardních podmínek komunikace je nevyhnutelné značné přečíslování (které nelze provést ze dne na den). I to je však příklad, jak velký nedostatek diferencovaného pohledu na každou ze tří částí tohoto "balíku" se v diskusích projevoval a tím se gordický uzel sporu spíše utahoval, než rozmotával.

Mimochodem je příznačné, že právě z potřeby soustředit velké a pomalu návratné prostředky pro výstavbu infrastruktury, zejména železnic, vzešel impuls, aby vedle dříve pouze soukromého (osobního, rodinného) podnikání vznikla jeho podílová (anglicky "share"), či "anonymní" (z francouzštiny), kolektivní, akciová forma podnikání. To jen nám se po listopadu 1989 při masové de-etatizici jevily všechny nestátní formy vlastnictví "soukromé". Firmy s akciemi kótovanými na burze se obecně za  soukromou nepovažují.