Britské listy

pondělí 17. července

O B S A H

Co je nového v České republice:

Komentovaný přehled zpráv Odkazy:

Výběr nejzajímavějších článků z poslední doby Jaderná energetika:

O Temelínu: vážné nezodpovězené otázky o jaderné energetice v ČR (Oldřich Maděra) Dotaz do pořadu Volejte řediteli:

Jak je to s agenty StB v TV Nova? (Tomáš Pecina) Jak anglosaské špionážní služby odposlouchávají civilní internet:

Důkaz existence tohoto odposlechu Debata:

Britské listy a umění diskuse (Miloš Štěpánek) Velká Británie:

Jak se britská vláda snaží bojovat proti rozčarovanosti voličů Postavení žen:

Britové vymysleli před padesáti lety soutěž Miss Word, nyní na ni pohlížejí s rozpaky Sdělovací prostředky:

Právo, list ponížených (Tomáš Pecina) Česká politika:

Miloslavu Výbornému: proč jste o Baštovi nehlasoval podle svého přesvědčení? (Jiří Wagner) Ekologie:

Sdělí lokální podniky informace o životním prostředí? (Děti Země Zlín) Oznámení:

Hnutí Duha podalo trestní oznámení pro zavážení jaderného paliva do Temelína

Ikona pro Vaši stránku...

Právo, list ponížených

Tomáš Pecina

Slovy dost příkrými odsoudil ve svém článku Marek Houša deník Právo. Ačkoli patřím k častým kritikům tohoto periodika, myslím, že Houšova kritika se nepřiblížila pravdě.

Deník Právo je na současném českém mediálním trhu jediným skutečně konzervativním listem. Je orientováno na starší čtenářskou generaci a spíš než pragmatismem, který mu připisuje Marek Houša (i když i ten je občas patrný), se jeho názorová linie vyznačuje skepsí a zklamáním z polistopadového vývoje.

Základním momentem úspěšné marketingové strategie Práva je myšlenka emancipace lidí, kteří v minulém režimu jednali tak, že to nyní pociťují jako osobní trauma. Právo je svým laděním očišťující: nejde sice tak daleko, že by politický vývoj po roce 1989 označilo za deviaci, jako to činí komunisté, ale klade mezi oba dva režimy nevyřčené morální rovnítko.

Zároveň s tím Právo efektně využívá principu výkladní skříně: tím, že získalo Jiřího Hanáka, své komentáře v něm publikuje nestranný a dobře informovaný Alexandr Mitrofanov a občas se v něm objevují i texty významných osobností stojících mimo strany (např. Václava Žáka), vyvolává představu, že jeho komentářové stránky jsou otevřeny polemickým názorům. Pravda je samozřejmě opačná: neexistuje jiný deník, který by tak silně potlačoval nepříjemné názory a zamlčoval nežádoucí fakta.

Účinný marketing z hlediska čtenářů doplňuje šťastná volba partnerů. Jak jsem upozorňoval na příkladu rozhovoru s Václavem Fischerem, servis inzerentům sahá po úroveň PR článků; má-li inzerent jistotu, že zadáním inzerce si zároveň zajistí naprosté vyloučení negativních referencí nebo dokonce kritiky své firmy, je to samozřejmě vítaný bonus (ze zdrojů blízkým redakci Práva je známo, že se tento princip uplatňuje dokonce preventivně a o českých firmách se smí psát jen kladně - vždyť co kdyby se náhodou staly inzerenty!).

Vazba deníku na ČSSD dovolující stranickým papalášům publikovat na komentářových stránkách absolutně cokoli by rovněž v podmínkách normálního mediální trhu list zařadila na úroveň partajního věstníku, bez šance na oslovení širšího publika. V České republice, kde představa o funkci médií v demokracii byla po čtyřicet let deformována, se to považuje za normální jev.

Právu je ovšem třeba přiznat i řadu kladných rysů:

Konzervativní linie způsobuje velkou názorovou setrvačnost: kdo byl v Právu hrdinou nebo naopak padouchem před pěti lety, bude jím s velkou pravděpodobností i dnes.

Celková úroveň komentářů je slušná, a s výjimkou protekčních úliteb zpravidla neurážejí čtenářovu soudnost tak jako minimálně polovina komentářových stran v tzv. pravicových denících.

Právo zásadně vychází z ověřitelných fakt, ne z řízených úniků informací a falzifikátů, a je proto téměř vyloučeno setkat së v něm s produkcí novinářů, které soukromě označuji termínem "mediální bublináři" (Sabina Slonková, Rebeka Křižanová, Jaroslav Kmenta apod.).