Ano, stále se to opakuje:
ČT 2, neděle 10.září 2000
STALIN
Americký film režiséra Ivana Passera, natočený v roce 1992.
Při sledování "filmových osudů" Stalina jistě reagoval každý divák různě. Ti, kteří jeho dobu a jeho působení zažili na "vlastní kůži", musí mít určitě zcela jiný pocit než ti ostatní, kteří znají jeho činy zprostředkovaně. Z různých učebnic dějepisu, ze slepených filmových dokumentů, z materiálů KSČ, z oslavných knih a písní atd. To ale není nic zvláštního. Něco už historie popsala, něco pořád tají, mnohé další nebude třeba nikdy odhaleno. Ale i to není nic zvláštního. Dokonce lze říci, že to je normální a stále se to opakuje.
Ano, stále se to opakuje.
Už to není občasný pocit ( teď je to rozhodně přesvědčení ) , že jakékoliv konání ve prospěch "lepšího žití" je zbytečné a vlastně pro člověka nežádoucí. Přiznám se, že mě lidé, tak podobní těm, kteří "žili" ve filmu STALIN, prostě vždycky dostanou. Dostali mě před revolucí ( rozumí se před rokem 1989), dostali mě i po revoluci (rozumí se po roce 1989 ).
Ti, kteří vládnou a ti, kteří pomáhají vládnout těm, kteří vládnou. To jsou oni! Ti mě vždycky dostanou. Ti, které "oživil" film Stalin, už tady dávno nejsou. Ale už jsou tu jiní. Jiní toužící po moci, zase takoví, bez kterých to rozhodně nejde! Bez kterých ostatní nebudou. Dávají to najevo svými projevy, proslovy a svým arogantním jednáním. Svým "stranickým vůdcovstvím", svou božskou gestikulací a svou občasnou shovívavosti vůči sprostému okolo. Ó, jak jsou mocní, zatímco ostatní jsou nemocní. Jsou nemocní odpovědět mocným "DOST!".
A proto se to vždycky jenom opakuje.
Proč ten film dávali? Že už by se lidé přestávali bát?
