Je načase, aby Amerika otevřela oči vůči ostatnímu světu

Americká zahraniční politika je převážnou většinou součástí minulosti

Kongres, jak se zdá, si myslí, že má právo schvalovat zákony pro celý svět

Shrnujeme komentář Martina Woollacotta, který vyšel v deníku Guardian v pátek 20. října. Je to vlastně recenze nové knihy Understanding Unilateralism in American Foreign Relations (Jak pochopit unilateralismus v americké zahraniční politice), ed. by Gwyn Prins, Royal Institute for International Affairs, Londýn.

Když se mladý americký reportér Walter Lippmann, který se posléze stal nejvýřečnějším zastáncem amerického angažmá v Evropě, vydal v červnu 1914 do Evropy, neměl vůbec tušení, že se schyluje k strašlivé válce. "Bylo možné," napsal, "aby si Američan vůbec nebyl vědom světa, v němž žije." Chvíli pobyl v anglických horách v Lake Districtu a pak odjel do Belgie a plánoval cestu dál do Německa a Švýcarska, kde chtěl chodit na pěší túry. Vzpomínal, že ho "dost iritovalo, když jsem šel na nádraží a zjistil jsem, že je německá hranice uzavřena, protože Belgie dostala ultimatum."

Lippmann zaznamenal tuto epizodu v knize, kterou napsal v roce 1943 a v níž argumentoval, že Spojené státy už nemohou jednat, jako by to byla země, které nemá nic společného s ostatními, že se účastní na vytváření světového pořádku a že musí respektovat, jaký pořádek existuje,

Jak tvrdošíjně přežívá americký pocit, že je jejich země něčím odlišným od ostatního světa, je zjevné z toho, že otázky, které vznesl Lippmann, jsou stejné jako otázky, jimž čelí Američané dnes.

Naivní neznalost světa, kterou Lippmann vylíčil, je už pryč. Pokud dnes existuje neznalost, je to ze zlé vůle, nikoliv z naivity. Avšak Amerika stále jedná na mezinárodní scéně jen podle vlastních pravidel a přijímá jen částečně a neochotně pravidla, vytvořená jinými. Tato tendence, která se nyní častěji a přesněji nazývá unilateralismus než izolacionismus, se neprojevovala v letech, kdy stály Spojené státy v čele sítě aliancí zaměřených proti komunistickému světu.. I tehdy však, argumentují někteří, bylo zdání kolektivního rozhodování obyčejně jen zdáním.

V každém případě, jakmile ruští a čínští nepřátelé přestali existovat, Spojené státy se rychle vrátily ke svým předchozím zvyklostem, znovu začaly pohrdat smlouvami, které jiné národy dlouze vypracovávaly, začaly se znovu špatně chovat v mezinárodních organizacích a znovu začaly jednat s jinými jen v ad hoc aliancích, jichž jsou sami hlavními iniciátory. A to se všechno děje za prezidenta, Billa Clintona, který vstoupil do úřadu s příslibem řádně spolupracovat s OSN, dodržovat mezinárodní právo a multilateralismus ve všech sférách.

Rozdíl mezi Američany a ostatními je vidět na římských statutech, které vytvářejí mezinárodní trestní soud. Američanům, to je dobře známo, se nelíbila představa, že by se jejich vojáci mohli u takového soudu muset zodpovídat, ale jejich hlubší námitky byly ústavní. Americká ústava nedovoluje kroky, které by podle římských statutů musela americká vláda učinit. Francie a Německo měly obdobné ústavní potíže. Obě tyto země se rozhodly svou ústavu změnit. Ale, podle slov jednoho amerického odpůrce statutů, který píše ve věhlasné nedávné publikaci z Královského institutu mezinárodních vztahů: "Spojené státy... nebudou měnit svou ústavu jen proto, aby se přizpůsobila nejnovější mezinárodní módě ... Spojené státy se budou přidržovat svých starých způsobů, které jim slouží dobře už více než 200 let." V západním světě snad neexistuje jasnější případ nekritického obdivu vůči předkům.

Sečteme-li alespoň částečně americké hříchy za Clintonovy vlády, americká vláda odmítla zaplatit plný členský poplatek za členství v OSN, od Somálska odmítají Spojené státy umístit americké vojáky pod přímé velení OSN, Amerika nechce podepsat smlouvu o zákazu pozemních min, odmítá podepsat římské statuty o mezinárodním trestním tribunálu, odmítá ratifikovat všeobecnou smlouvu o zákazu vojenských zkoušek a chce realizovat projekt celostátní protiraketové obrany, které téměř jistě ochromí nynější smlouvu s Ruskem.

Spojené státy sice odmítají respektovat předpisy, které schválily velké skupiny států, nicméně však uvalují sankce na asi 60 zemí, za to, že tyto země tyto předpisy nedodržují. Zdá se, že je americký Kongres přesvědčen, že má právo vytvářet zákony pro svět, avšak svět nemá právo vytvářet zákony pro Spojené státy.

Nelze jednoduše říci, že volbou mezi Bushem a Clintonem volí americký lid mezi internacionalistickou a unilateralistickou cestou. Clinton už byl donucen učinit vážné kompromisy, s nimiž je Gore spojen, a bude-li zvolen, bude muset respektovat zákony, jejichž základním postojem je unilateralismus. Bush není absolutní obětí unilateralismu a v prezidentské funkci by bezpochyby převládl realismus. Rozdíl spočívá jen v tom, že Gore bude zřejmě proti unilateralistické tendenci bojovat, kdežto Bush projeví spíš tendenci ji tolerovat.

Druhá debata prezidentských kandidátů o zahraniční politice, ukázala, že oba kandidáti chodí opatrně a po špičkách kolem kontroverzní otázky "humanitární" vojenské intervence. Podivným způsobem se toto stalo pro mnoho Američanů nejzávažnějším zahraničněpolitickým tématem.

Navzdory tomu, že se Spojené státy účastnily takovýchto intervencí čistě jen pod podmínkami, které si určily samy, v Americe existuje přesvědčení, anebo je z politických důvodů velmi intenzivně kultivováno, že Ameriku mezinárodní společenství k těmto nepříjemným zahraničním intervencím donutilo - mezinárodní společenství požaduje od Ameriky strašně moc a přitom je nevděčné. Soustředění na vojenské otázky také zamlžuje skutečnost, že svět nepotřebuje od Spojených států, aby pořád někam vysílaly vojska, ale potřebuje od nich trvalou a odpovědnou pozornost, věnovanou mezinárodním záležitostem, aniž by přitom Spojené státy jednaly jednostranně a vrtkavě.

Je znepokojující sledovat v minulých týdnech tuto diskusi o americké zahraniční politice, aniž by si lidi v Americe byli vědomi, že se možná schyluje k obrovské krizi.Americké úsilí řídit Blízký východ, úsilí, které trvá už alespoň 40 let a které se Clinton snažil završit dohodou mezi Izraelci a Palestinci, se možná octlo v naprosté krizi.

Avšak mnoho Američanů tohle vidí jen jako tragédii pro lidi, kteří žijí na Blízkém Východě a nikoliv jako selhání, za které jsou nejpravděpodobněji silně odpovědny právě Spojené státy, selhání, které by nás mohlo všechny postihnout záporným způsobem.

V jiných oblastech,kde se Spojené státy také snažily řídit a kontrolovat události, zejména ve východní a v jihovýchodní Asii, také jak se zdá vzniká krize. Neexistuje skoro žádný region, kde by bylo možno kvalifikovat americkou zahraniční politiku jako jasný úspěch. Tato politika, ať už jsou její konkrétní projevy jakékoliv, přísluší k široké unilateralistické tradici a slouží americkým zájmům způsobem, který často ignoruje skutečné potřeby a skutečné pocity zemí, o které jde.

Z toho vyplývá, že zcela zjevně taková politika neslouží americkým zájmům, to však Američanům dosud nedošlo.

Činy mají své následky, jak nepřímo argumentoval v úvodu k Lippmannově knize D. W. Brogan, když požadoval, aby se Spojené státy "zbavily iluze, že USA má naprostou svobodu volby a že si americký lid může objednat tolik míru, bezpečí a prosperity, kolik chce, podle vlastních podmínek a do doby, kterou si sami určí".