Zemské noviny a Slovo:
Dva články o Blízkém východě s totožným textem - kdo je vlastně autor?
Povšimla si Bohdana Marvalová. Hledáním na internetu zjistila, že ani jeden z obou autorů zjevně nepublikoval články s tematikou Blízkého východu. Jaké mediální hry se tu hrají?
Zemské noviny 21.10
David a Goliáš v pokřiveném obraze
Co je v pozadí násilných střetů mezi Palestinci a Izraelci na Blízkém východě
Malý palestinský David ozbrojený jen kameny útočí na židovského Goliáše ozbrojeného po zuby. Co jiného může člověka napadnout, když se dívá na záběry násilných scén z palestinských měst a vesnic? Je to ale trochu pokřivený obraz, poněkud kulhající příměr.
Ve většině nedávných incidentů byli mladí Arabové s kameny pouze předvojem bojůvek ozbrojených samopaly. Tedy: nikoli kameny proti kulkám, nýbrž kameny a kulky proti kulkám. Nerovnost v počtu mrtvých je dána spíše skutečností, že na jedné straně stojí regulérní armáda s dobrým výcvikem a na druhé jen mladíci s touhou si zastřílet. Někdy však stáli proti vojákům opravdu jen vrhači kamenů. Je ale kámen o tolik slabší? Co když ho podpoří fanatismus a vědomí, že nablízku je televizní kamera? Nebylo málo těch reportáží, v nichž palestinští kluci s planoucíma očima nadšeně vykřikovali, že se chtějí stát mučedníky. Kulisou je dav matek, které místo toho, aby je z demonstrací odehnaly, hystericky křičí, že porodí ještě mnoho dalších synů, aby se i oni mohli stát mučedníky. Co s patnáctiletou dívkou, která na kameru řekne, že sice má v životě jisté plány, ale že zemřít pro Palestinu by také bylo moc pěkné?
Nikde není bezpečí
Proti kamenům, které vrhají takové ruce, zmohou jen málo i ty nejlepší střelné zbraně, drží-li je ruka, která má zábrany zabíjet neozbrojené. Výmluvný byl záběr, v němž houf kluků s kameny žene vojáka se samopalem. Stačilo málo a mohl je snadno všechny postřílet. Namísto toho utekl do krytu za autem. Jenže voják nemůže vždy utéct. A především nemůže utéci do bezpečí. V tomto regionu žádné neexistuje. Kdyby izraelská armáda nekontrolovaně ustoupila síle, přišli by namlsaní demonstranti druhý den znovu, chtěli by více a dožadovali se toho urputněji a násilněji. V Izraeli ví každý, že mezi Palestinci je mnoho těch, kteří odmítají kompromis a jejichž dlouhodobým cílem je získání nadvlády nad celou Palestinou, to jest i nad její židovskou částí. A tito lidé mají u Palestinců významné pozice. Ustoupit tedy není kam. Proto někteří izraelští vojáci denně v terénu řeší složitou otázku přiměřené obrany, na kterou ani u nás nemáme jasnou odpověď - kdy už voják smí zmáčknout spoušť a kdy ještě musí věřit, že ho sprška kamenů příliš nezraní.
Děti v pouličním boji
Ten voják si je navíc vědom, na čí straně je většina televizních kamer v okolí. Že reportéři vesměs vidí jen krev dětí a nekladou si nepříjemnou otázku, co dělal dvanáctiletý chlapec uprostřed přestřelky, do které se rozhodně nedostal omylem. Proč mu v tom rodiče nezabránili? Případně proč přišli, až když už nebylo úniku. Či ještě hůře: zda tam své děti neposílají sami, aby svému vedení zajistili mučedníky. To vše musí mít na paměti izraelský voják dříve, než se odhodlá použít zbraň. Žádný div, že se v tomto sporu opravdu dostává do pozice Goliáše, který se nakonec ukazuje slabší než David. Nejde však již jen o ryze izraelský problém. Oním Goliášem je tu celý euroamerický, tedy náš kulturní prostor, jehož je Izrael do jisté míry výspou. Proti fanatické odnoži islámu, která je ochotná zakládat politickou stavbu na krvi vlastních dětí, se můžeme proměnit ve slabé Goliáše - třebaže naše zbraně jsou na první pohled mnohem mocnější.
* Dialog mezi izraelskými vojáky a Palestinci, jaký bylo vidět například včera poblíž mešity al-Aksa v Jeruzalémě, je spíše výjimkou. Mnohem častěji v minulých dnech létaly kameny a zněla střelba. Foto Reuters
Emanuel Bergman
Autor je publicista a působí na Blízkém východě
Slovo
20.10.2000
David a Goliáš v pokřiveném obraze
Břetislav Chudý
Malý palestinský David ozbrojený jen kameny útočí na židovského Goliáše ozbrojeného po zuby. Co jiného může člověka napadnout, když se dívá na záběry násilných scén z palestinských měst a vesnic? Je to ale trochu pokřivený obraz, poněkud kulhající příměr. Ve většině nedávných incidentů byli mladí Arabové s kameny pouze předvojem bojůvek ozbrojených samopaly. Tedy: nikoli kameny proti kulkám, nýbrž kameny a kulky proti kulkám. Nerovnost v počtu mrtvých je dána spíše skutečností, že na jedné straně stojí regulérní armáda s dobrým výcvikem a na druhé jen mladíci s touhou si zastřílet.
Někdy však stáli proti vojákům opravdu jen vrhači kamenů. Je ale kámen o tolik slabší? Co když ho podpoří fanatismus a vědomí, že nablízku je televizní kamera?
Nebylo málo těch reportáží, v nichž palestinští kluci s planoucíma očima nadšeně vykřikovali, že se chtějí stát mučedníky. Kulisou je dav matek, které místo toho, aby je z demonstrací odehnaly, hystericky křičí, že porodí ještě mnoho dalších synů, aby se i oni mohli stát mučedníky. Co s patnáctiletou dívkou, která na kameru řekne, že sice má v životě jisté plány, ale že zemřít pro Palestinu by také bylo moc pěkné?
Nikde není bezpečí
Proti kamenům, které vrhají takové ruce, zmohou jen málo i ty nejlepší střelné zbraně, drží-li je ruka, která má zábrany zabíjet neozbrojené. Výmluvný byl záběr, v němž houf kluků s kameny žene vojáka se samopalem. Stačilo málo a mohl je snadno všechny postřílet. Namísto toho utekl do krytu za autem.
Jenže voják nemůže vždy utéct. A především nemůže utéci do bezpečí. V tomto regionu žádné neexistuje. Kdyby izraelská armáda nekontrolovaně ustoupila síle, přišli by namlsaní demonstranti druhý den znovu, chtěli by více a dožadovali se toho urputněji a násilněji. V Izraeli ví každý, že mezi Palestinci je mnoho těch, kteří odmítají kompromis a jejichž dlouhodobým cílem je získání nadvlády nad celou Palestinou, to jest i nad její židovskou částí. A tito lidé mají u Palestinců významné pozice.
Ustoupit tedy není kam. Proto někteří izraelští vojáci denně v terénu řeší složitou otázku přiměřené obrany, na kterou ani u nás nemáme jasnou odpověď - kdy už voják smí zmáčknout spoušť a kdy ještě musí věřit, že ho sprška kamenů příliš nezraní.
Děti v pouličním boji
Ten voják si je navíc vědom, na čí straně je většina televizních kamer v okolí. Že reportéři vesměs vidí jen krev dětí a nekladou si nepříjemnou otázku, co dělal dvanáctiletý chlapec uprostřed přestřelky, do které se rozhodně nedostal omylem. Proč mu v tom rodiče nezabránili? Případně proč přišli, až když už nebylo úniku. Či ještě hůře: zda tam své děti neposílají sami, aby svému vedení zajistili mučedníky.
To vše musí mít na paměti izraelský voják dříve, než se odhodlá použít zbraň. Žádný div, že se v tomto sporu opravdu dostává do pozice Goliáše, který se nakonec ukazuje slabší než David. Nejde však již jen o ryze izraelský problém. Oním Goliášem je tu celý euroamerický, tedy náš kulturní prostor, jehož je Izrael do jisté míry výspou.
Proti fanatické odnoži islámu, která je ochotná zakládat politickou stavbu na krvi vlastních dětí, se můžeme proměnit ve slabé Goliáše - třebaže naše zbraně jsou na první pohled mnohem mocnější.
Autor je publicista a působí na Blízkém východě
