Nezdá se mi, že by výraz "komunista" vyvolával u českého obyvatelstva "černou nenávist". Nenávist je obvykle doprovázena fanatismem a násilím. S veřejnými projevy rasové nenávisti jsme se v této zemi setkávali nejvíce za války, za vlády nacionálních socialistů, v době nedávno minulé při vystoupeních Dr.Sládka, a v současnosti občas, bohužel, při útocích skinheadů na občany tmavé pleti. Projevy třídní nenávisti provázely českou společnost po celých čtyřicet let vynucené vlády komunistů. Již ve školách jsme se dovídali, že existuje třída vyvolená, která jediná má právo vládnout a ničit třídního nepřítele. O obětech "třídního boje" se veřejnost nejvíce dozvěděla při krátkém vzplanutí svobody roku 1968. Dnes se s projevy třídní nenávisti setkáváme už jen na shromážděních komunistů, kde se vzpomíná na staré časy a slibuje růžová komunistická budoucnost, až se těm zlým kapitalistům zakroutí krkem. Přesto všechno se lidé ke komunistům nenávistně nechovají. To, co k ním většina občanů cítí, vystihují spíše slova - nedůvěra, obava, averze. Lidem většinou nevadí, že někdo byl členem KSČ, pokud se od černé minulosti této strany zřetelně distancoval a chová se slušně. Vzpomeňme na popularitu Mariana Čalfy, Waltra Komárka nebo Vladimíra Dlouhého krátce po pádu komunistického režimu. Podle mého názoru se česká společnost od polské a maďarské zas tak diametrálně neliší - a chovají-li se lidé ke komunistům odlišně, bude zřejmě chyba na straně českých komunistů.
Termíny "normalizace" a "reálný socialismus", které po nástupu k moci začal používat Gustáv Husák, pocházejí pravděpodobně z Moskvy. Zatímco Češi a Slováci si ještě několik měsíců po srpnové invazi dělali naivní iluze, že si část vydobytých občanských svobod udrží i za okupace, Husák jim dal brzo najevo, že být svobodným občanem, nebo dělat něco, co se ve svobodné společnosti považuje za zcela normální, je pro komunisty nenormální. "Normalizací" začal být označován soubor represivních opatření, jimiž byl nastolován totalitní režim. V tomto smyslu nebyla normalizace něco specificky československého, nebo něco, co by se vázalo výhradně na období sovětské okupace Československa. V roce 1969 došlo pouze k definování pojmu pro represivní opatření, nezbytná k vytvoření totalitního pořádku. Dalo by se říci, že českou společnost "normalizovali" už němečtí nacionální socialisté po okupaci zbytku Čech a Moravy a vytvoření protektorátu, českoslovenští komunisté po únorovém puči roku 1948 a posléze titíž komunisté v roce 1969 po odstranění Alexandra Dubčeka.
Poněkud mě překvapil názor Jana Čulíka, že normalizační represe v sedmdesátých a osmdesátých letech měly na českou kulturu a intelektuální život mnohem ničivější vliv, než přímý politický útlak v padesátých letech. Nevím z jakých studijních zdrojů dospěl k tomuto pozoruhodnému názoru, ale protože jsem v té době žil, mohu jen říci, že je to omyl. Úroveň normalizace české společnosti v padesátých letech (míním uvedení společnosti do stavu absolutní poslušnosti, plnění komunistických rituálů, špiclování, politický kariérismus, strach, uzavření se do soukromí, hledání alternativního vyžití atp.) rozhodně přesáhla úroveň normalizace v sedmdesátých a osmdesátých letech. Ono je velmi ošidné posuzovat historii totalitního systému, pokud budeme studovat cenzurovaný tisk, sledovat propagandistické filmové týdeníky, nebo se budeme ptát bývalých komunistů, kteří totalitní systém spoluvytvářeli. Při studiu starých protektorátních novin bychom se třeba dozvěděli, jak německá vojska vítězí na všech frontách a jak Češi nadšeně pomáhají budovat pod vedením německého národa nový světový řád a socialismus. V Rudém právu z padesátých let bychom se dočetli, že Češi a Slováci nadšeně budují socialismus a nový světový řád tentokrát pod vedením velikého Sovětského svazu. Budeme-li ptát komunistů, tak jim asi budou připadat ta padesátá léta lepší, protože tehdy byli u moci a vyřizovali si účty s třídním nepřítelem, kdežto v sedmdesátých letech jich bylo mnoho vyloučeno z KSČ a tak přišli o své dobře placené funkce a tučné prebendy.
Jen pro připomínku - v normalizované společnosti padesátých let byl v umění povolen jen "socialistický realismus". O tom, co to je, rozhodovala zvláštní komise. Abstraktní umění bylo zakázané, podle komunistů to byl buržoazní úpadek. Architektura musela stroze kopírovat sovětské vzory. Většina kvalitní literatury byla "na indexu", nebyla publikována, ani veřejně půjčována (nejen T.G.Masaryk, ale i Karel Čapek). V rádiu dominovaly budovatelské a národní písně, ale i ve vážné hudbě byla určitá cenzura. Tuším, že se hrál hodně Bedřich Smetana, ale nesměl se hrát Antonín Dvořák (Říkalo se, že to tak rozhodl Zdeněk Nejedlý, přezdívaný "rudý dědek"). Džez se zpočátku v rozhlase neobjevoval vůbec, později velmi sporadicky. České zahraniční rozhlasové vysílání ze Západu bylo rušeno jako za nacistů. Také ve vědě a výzkumu působila tvrdá ruka vládnoucí dělnické třídy. Určité vědní obory byly zakázané jako údajné buržoazní pavědy (např.sociologie a kybernetika), existovala jediná přípustná filozofie - dialektický materialismus. Stoupenci jiné filozofie, např.věřící, byli za své přesvědčení pronásledováni.
Ani tvrdá normalizace padesátých let nepřinutila lidi, aby poslouchali, mysleli a věřili tak, jak jim to vládnoucí dělnická třída nařizovala. Výsledek byl přesně opačný. Rostla touha po svobodě a spolu s ní i averze ke komunistům a socialismu. Lidé si na režimu postupně vynucovali drobné ústupky a režim ochaboval. Mnozí z těch, kteří byli z politických důvodů vyhozeni ze škol, mohli na začátku šedesátých let dostudovat. Přestalo rušení rozhlasového vysílání BBC a Hlasu Ameriky, rušena zůstala už jen Svobodná Evropa. Od poloviny šedesátých let se dalo vycestovat soukromě na Západ, pokud člověk dostal devizový příslib. Žádost o devizový příslib schvaloval zaměstnavatel, nebo přesněji řečeno organizace KSČ. Větší šanci měli opět komunisté, kteří toho hojně využívali, nezřídka i k emigraci, proto posléze dostávali šanci k výjezdu i nekomunisté.
Osobně moc nevěřím, že k politickému uvolnění na jaře 1998 došlo jen z vůle osvícených reformních komunistů, jak to bývá většinou prezentováno a jak to vyznívá i z referátu Jana Čulíka. Mám spíše dojem, že to byl stupňující se odpor obyvatel ke komunistickému režimu (ztělesňoval ho Antonín Novotný) a touha po svobodě, co přinutilo vedení KSČ něco udělat. Mohlo se zachovat tak, jak to později učinil v Polsku generál Jaruzelski - vyhlásit stanné právo a začínající projevy svobody tvrdě potlačit (to asi později Dubčekovi radil Brežněv), nebo nechat věcem volný průběh a pouze je zastřešit přijatelným politickým programem - demokratickým socialismem, či jak se v tisku psalo "socialismem s lidskou tváří". Pro obyvatelstvo, toužící po svobodě, to bylo dočasně přijatelné řešení, pro Brežněva nikoliv, protože pak by ten sovětský socialismus byl nedemokratický a nelidský ... On jistě byl, ale to Brežněv nemohl připustit.
Poznámka JČ: Jde o určité nedorozumění. Nikdy jsem netvrdil, že byl komunistický útlak v padesátých letech menší než v letech sedmdesátých a osmdesátých, ale ze studia tisku, sdělovacích prostředků, literatury, filmu a kultury je zjevné, že od poloviny šedesátých let česká společnost se z útlaku rychle vzpamatovala a zdravě regenerovala, kdežto po pádu komunismu v devadesátých letech už nikoliv. Pozná to myslím každý, kdo srovná např. kulturní časopisy nebo třeba filmy, nebo literaturu, nebo televizi! z druhé poloviny šedesátých a z devadesátých let.
