Lidská práva a rezidua totalitního myšlení
Případ Pilip, Bubeník a Havel
Je možné, aby se téma lidských práv pojilo s rezidui totalitního myšlení? Je možné, aby nositeli těchto reziduí byli, ať již vědomě či nevědomě, dokonce i ti, kteří zasvětili boji za lidská práva značnou část svého života? Bohužel, možné to je.
V posledních dnech jsme často slýchávali, že lidská práva jsou nedělitelná a univerzální. Pokud jsou někde porušována, je morální povinností všech humanistů a demokratů usilovat o nápravu. Jestliže místní zákony stojí tomuto cíli v cestě, jsme morálně oprávněni je porušovat. Až dotud lze s dosud řečeným zcela souhlasit. I když se jedná o složitou otázku, k jejímuž zodpovězení bychom potřebovali důkladnější diskusi, než jaká byla ta, která proběhla v souvislosti s misí pánů Bubeníka a Pilipa na Kubu a k níž se vyjadřovali mnozí, včetně Václava Havla.
Vedle takto moralizující strany vstoupila do diskuse i strana pragmatická, reprezentovaná p. Zahradilem a zkoumající přínosy té či oné aktivity pro naši republiky. Tuto stranu sporu však nyní necháme stranou.
Východiska moralizující strany se objasňovala i v jiných případech, a to v zvláště v případě České televize. Zde se ukázalo, že podle jejích názorů není možné „dogmaticky lpět“ na liteře zákonů, a to ani tehdy, když se spor řeší v rámci demokratického společenského systému. Vždy je totiž nutné mít na zřeteli především ducha zákonů.
To v praxi znamená, že je možné zákony porušovat, pokud usoudíme, že tím prospíváme demokracii a humanitě.
Nejvyšším soudcem v tomto rozhodování je vlastní svědomí, které nám řekne kdy a jaké zákony máme dodržovat a kdy a jaké můžeme, či spíše jsme povinni z hlediska „vyššího principu mravního“ porušit.
S jistou licencí, ale asi jen s velmi malou, jestli vůbec nějakou, lze takto charakterizovat postoje části českých intelektuálů, politiků i Václava Havla z posledních dnů. A to zvláště v souvislosti s těmito dvěma událostmi: stávkou v České televizi a misí pánů Pilipa a Bubeníka na Kubu.
Na první pohled sympatický postoj v sobě skrývá několik pastí, do nichž bychom mohli lehce upadnout, pokud bychom chtěli být skutečně důslední. Souhlasím s tím, že není možné lpět na dodržování zákonů tam, kde není demokracie. Tedy tam, kde není možné veřejně diskutovat o jejich povaze a platnosti a kde především není možné veřejně usilovat o jejich změnu, pokud jsou v rozporu s demokratickými ideály a ideály humanity.
Avšak již druhá část výše zmíněného postoje vyvolává značné pochyby. Jestliže vlastní svědomí - přesněji vlastní přesvědčení - učiníme nejvyšším a tedy také jediným soudcem rozhodujícím o našem jednání, ocitáme se mimo demokracii v prostoru náboženského a politického fanatismu.
Pokusím se to dále vysvětlit, ale nyní chci upozornit na ještě jeden důležitý aspekt. Takovýto postoj dává totiž druhým lidem jen dvě možnosti. Buď s jeho nositelem souhlasí, a potom přijímají jeho „morální vůdcovství“, nebo s ním nesouhlasí, ale pak se vlastní vinou stávají morálně méněcennými a dokonce špatnými lidmi.
První past spočívá tedy v tom, že takovéto pojetí lidských práv vede k rozdílné morální kompetentnosti lidí, a tím k ospravedlnění jejich faktické nerovnosti. Pod heslem lidských práv můžeme tak snadno dospět k jejich radikálnímu popření v praktickém životě.
Problém, se kterým se dále setkáváme, je znám jako problém „etiky postoje“, tedy morálního přesvědčení, které prosazuji bez ohledu na následky nejen pro sebe sama, ale i pro druhé lidi. A to je právě druhá z pastí, do nichž moralizující vědomí často upadá. Ve jménu ideje lidských práv se obětují lidé z masa a kostí.
Takováto etika je platná jen tehdy, když jsem přesvědčen o vlastní neomylnosti, nebo alespoň o tom, že jsem nejméně omylný ze všech lidí. Pokud tomu tak není, nemohu v demokratické společnosti vyzývat k nerespektování zákona, a to zvláště tehdy, když jsem díky svému postavení prakticky mimo jakoukoliv odpovědnost za případné následky. Mohu ovšem iniciovat veřejnou diskusi o tomto zákonu, případně využívat legální cesty k jeho změně.
To ale morální vůdce držící se etiky postoje nemůže nikdy udělat. Musel by totiž připustit, že se může mýlit a že jeho svědomí proto nemůže být jediným nejvyšším soudcem. Musel by totiž připustit, že i jiní lidé mohou mít pravdu a on se může mýlit, a tím by přestal být vůdcem a stal by se jedním z mnoha.
Naše morální přesvědčení je často v rozporu s tím, co říkají ostatní či s tím, co se děje v naší společnosti a co dělají politikové. Ale není jiná demokratická cesta, než vstoupit do tohoto světa politiky, ať již prostřednictvím nějaké občanské iniciativy či jinak, a usilovat o získání většinového souhlasu s našimi návrhy a o potvrzení tohoto souhlasu v demokratickém hlasování občanů.
Ale tady se rozdrobuje jasnost morálních pravd, jednoznačnost pravdy a dobra. V diskusi, v níž se zjišťuje a utváří většinová shoda, je nejvyšším cílem kompromis a nejvyšší hodnotou různost, pluralita, bez níž by žádná diskuse neměla smysl. Demokracie ve svém ideálním pojetí je pak cestou, jak zabezpečit takovouto diskusi tak, aby žádný hlas nebyl umlčován či manipulován. Lidská práva jsou jednou z podmínek nutných pro takovouto diskusi, stejně jako jejich praktické dodržování je výsledkem fungování demokratického systému.
Třetí past skrytou v moralistním postoji pak můžeme vidět v rozporu mezi jeho jednoznačností a platností stanovovanou morální autoritou a nejednoznačností, kompromisností demokraticky utvářeného konsensu vznikajícího v diskusi-sporu mnoha různých lidí. Řekněme to ještě jinak. Pod slibem očisty společnosti od všech morálních kompromisů - nedůsledností, nás tento postoj zbavuje názorové plurality, tj. práva mnoha hovořit do veřejných záležitostí, a nahrazuje ji morální oprávněností privilegované autority. Pod ideou lidských práv lze takto dospět k totalitě. Ve jménu dobra je možné nastolit nejhorší zlo, jaké dosud lidstvo poznalo.
Avšak máme zde ještě čtvrtou past. Morální nekompromisnost garantovaná morální autoritou se snadno stává morálním relativismem. A pokud veřejnost přijímá takovou autoritu, stává se sama pokryteckou.
První příklad pro toto tvrzení můžeme nalézt v diskusích o svobodě slova a nezávislosti České televize. Přít se s jejími redaktory o to, že jejich zpravodajství bylo vždy velice nevyvážené a neobjektivní, je sporem v různých, míjejících se rovinách. Oni totiž chápou svobodu slova jako možnost bez omezení prezentovat své názory, hodnoty a politické sympatie prostřednictvím veřejnoprávní televize.
Výzvu k větší objektivnosti či vyváženosti tudíž chápou jako omezení svobody. Svoboda je přece možnost říkat pravdu, a ta je jen jedna. A co je touto pravdou, to určuje naše svědomí. (To v tom lepším(?) případě, v tom horším(?) jde o prostou korupci a kariérismus.)
Jsou-li redaktoři příznivci zrovna jedné z politických stran, zdá se pak zcela v pořádku, když právě tato strana dostává v médiích největší prostor, jsou potlačovány negativní informace o ní atd.
A naopak, je-li nějaká strana nesympatická, dostává se zcela oprávněně na obrazovku jen v nezbytné míře, a to ještě nejraději v souvislosti s negativními informacemi o ní, které stejně jen potvrzují to, co jsme již předem věděli.
Předem dané rozhodnutí se stává pravdou, a to důležitější než pravda sama. Ve jménu pravdy lze pak zatajovat informace, manipulovat s nimi atd. Navenek se to ovšem jeví jako pokrytectví, kdy hlasatelé pravdy často podvádějí. Ale z hlediska jejich svědomí, tedy „vyšší“ vnitřní pravdy je vše v pořádku.
Druhým příkladem je případ Kuby. Souhlasím s tím, že na Kubě nejsou dodržována lidská práva a že to není demokratický režim. Nejde ovšem o Kubu jako takovou, ale o její nespravedlivý politický systém. Protestuji-li tedy proti Kubě ve jménu lidských práv tam utlačených lidí, činím tak také proto, že tato práva stavím výše než hospodářské styky, strategické úvahy apod., a to ne v tomto jednom případě, ale ve všech případech.
Co si však počít se cestou Václava Havla do Saudské Arábie? Tato země je známá rozsáhlým porušováním lidských práv, mnohem větším a brutálnějším než k jakému dochází na Kubě. Avšak podle vyjádření V. Havla „Určité zvyklosti či úkazy zdejšího života, které nám připadají vzdálené a které bychom v jiných zemích mohli považovat za nespravedlnost, jsou historicky zformované tvary místního povědomí“ (LN 12.2.2001, s.8).
Chtělo by se dodat: asi právě tak, jako „historicky zformovaný útvar“ inkvizice. Podle Havlova mluvčího jsou ovšem lidská práva o „šest pater níž, než je královská a prezidentská úroveň“ !!! (zdůraznil M.V., Právo 12.2. 2001, s. 7).
Buď jsem bojovník za lidská práva a pak mne nemůže zajímat jestli je feudální diktatura posvěcena náboženským fanatismem a strategickými a hospodářskými zájmy USA. Nebo jím nejsem, ale pak bych měl vystupovat jako pragmatický politik, jeden z mnoha. Vše ostatní je pokrytectví, v němž chci být zadobře s mocnými tohoto světa a současně vystupovat vůči „prostému lidu“ jako strážce morálních hodnot. Na jedné straně sláva a příjemná společnost elity, na druhé straně opravdovost vlastního postoje. Není možné mít oboje, je nutné zvolit. Zdá se, že Václav Havel této volby již není schopen. Nevyčítám slabost, neboť ta je lidská. Vyčítám předstírání.
Z hlediska občanů je zde však nastražena další - pátá past. Kdo se podrobuje „morální autoritě“, ten se nakonec musí vzdát ideálů, za jejichž nositele tuto autoritu původně považoval. Moralistní postoj se ve střetu s reálným životem dostává do řady pro něj neřešitelných rozporů. Je často nucen ke kompromisům, které však nemůže přiznat, neboť by tím popřel sám sebe. Každé rozhodnutí proto musí vydávat za stejně zásadové jako kterékoliv jiné. Jeho následovníci tak postupně souhlasí s protikladnými stanovisky a s navzájem se popírajícími činy. Ideál pravdy a dobra je tak velice brzy vyměněn za ideál osvíceného panovníka, v němž nejvyšší hodnotou je on sám. Ve jménu dobra, či moderněji humanity, se hlásá posvátnost osobní moci. Pokrytectví se tak stává normou.
Oproti do sebe zahleděné „etice postoje“, tak charakteristické pro všechny totalitní ideologie, bychom z těchto důvodů měli volit raději „etiku odpovědnosti“ za důsledky svého jednání pro druhého člověka. Podle ní nejen že nebojujeme za lidská práva bez ohledu na druhé, ale právě kvůli nim a s vědomím následků našich činů pro ně. A především, bojujeme za ně proto, že tito druzí lidé sami o svá práva usilují. Základem této etiky je vzájemný pocit solidarity a úcty obyčejných lidí. Lidí, kteří jsou v tomto světě často vystaveni krutému zacházení a útlaku.
Obnovení solidarity a vzájemné úcty v české společnosti bude důležitým krokem v našem úsilí o překonání totalitního dědictví, které si v sobě nese každý z nás. Nejvyšší autoritou na této cestě si mohou být jen občané sobě navzájem. Nejvyšší autoritou jsme tedy my sami.
