Jak je to skutečně s ženskými schopnostmi
Malá poznámka k příspěvku "Odlišná pohlaví a ne/stejné schopnosti"
Cituji: Pak se ptejme, proc je tak malo vyraznych zen v dejinach, - mimo jednu oblast, tj. literaturu. Proc ne hudebni skladatelky, napriklad, tam prece vzdelani i prilezitosti byly uz davno ?
Vec je bohuzel slozitejsi. Vyraznych zen v dejinach neni tak malo. Ony tam jsou, ale nejsou videt, nebot se jaksi nedostaly do ucebnic. Jana Husa zna u nas skoro kazdý. Je znám i za hranicemi, ale kdo zná J. Askew ? Taky neodvolala a taky byla upalena. Kdyz ctete jeji vypoved z vezení, rozhodne nemáte pocit, ze to byla nevyrazná osobnost.
Pokud jde o hudebni skladatelky, platí totez co napsala V. Woolfová o spisovatelkách. Zena skutecne nemuze psát jako Shakespeare, jenom si predstavte jak by to vypadalo, kdyby mel Shakespeare sestru (Vlastni pokoj - cituji zpameti). Podivejte se jak byl vychováván Felix Mendelssohn a jak jeho sestra Fanny. Jeho vsemozne povzbuzovali, jí vysvetlovali, ze jako zena smí jeho úspechum pouze prihlizet, touzit po nich nesmí. Hudbu sice psala cely zivot, ale publikovat zacala az po ctyricítce. Mám dojem, ze neco dokonce pod jeho jménem.
Je pravda, ze hudebni vzdelaní bylo cástí výchovy mladých dívek v lepsich rodinách po staletí. To vzdelávání vsak melo hranice. Skladba se vetsinou neucila.
To mate jako se psanim. To divky take do urcite doby neucili. Ucili je cist, to ano. Obzvlaste v protestantských zemích. Bibli je nutno znat. Ale psát? Proc? Materiál je drahý a co by taky zenská mela psát, ze ?
Vzdyt uz Aristoteles vedel, ze cnosti muze je umet mluvit a poroucet, cnosti zeny je umet mlcet a poslouchat.
Od zeny se neocekavalo ( a mnohdy dodnes neocekava), ze by snad mohla mit nejakou vlastni myslenku, a pokud by ji snad mela, ocekavalo se ( a mnohdy se stále ocekává), ze si ji nechá pro sebe.
Navíc kdyby zena umela psát, mohla by psát milostné dopisy (argument z Nemecka 17. stoleti).
Navic pokud zeny komponovaly, byly takove a nebylo jich malo - myslim, ze bych jich pred rokem 1900 nasla aspon sto -zpravidla nepublikovaly.
Kazde vydane dilo, jehoz autorem je zena, predstavuje uklouznuti na ceste ctnosti, napsal jeden jezuita v 16. století.
Takze jejich dila, pokud se samozrejme vubec zachovala, lezi dodnes zaprasena a zapomenuta v archivech.
Tech nekolik zen, ktere se staly profesionalnimi hudebnicemi bylo zpravidla z muzikantskych rodin. (Plati to i pro malirky, temer vsechny byly z malirskych rodin). Vyjímku budou tvorit radove sestry.
Jinak mne napada pouze jedina vyjimka, hudebni skladatelka A. Bembo (c. 1640 - c 1722). Ta skutecne z muzikantske rodiny nepochazela, dostalo se ji slusneho vzdelani a profesionální hudebnicí se stala poté, co s milencem utekla z domu.
