Ekologická lobby, kavárenské kliky a Rada odborníků
Vazena redakce,
precetl jsem si posledni cislo Reflexu, ve kterem se pan Culik kriticky
vyjadruje ke kandidatum na clenstvi v nove Rade CT (v BL též zde). V nekolika vecech s nim
nesouhlasim; proto si vam dovoluji poslat text, ktery je polemikou s vyse
uvedenym clankem vaseho sefredaktora.
Vim, ze by se polemika mela odbyvat v
mediu, kde byl otisten puvodni text, ale nepredpokladam, ze by Reflex moji
odezvu otiskl, byt i jen ve zkracenem zneni. Proto se obracim primo na Britske
listy.
Pri internetovem listovani vasim periodikem jsem s potesenim zjistil, ze
uverejnujete i polemicke clanky, ktere vase vlastni texty kritizuji. Doufam
tedy, ze zadosti o zverejneni meho clanku vyhovite take.
Dekuji a jsem s pozdravem,
Vaclav Stetka, Brno
Ekologická lobby, kavárenské kliky a Rada odborníků
Ve 13.čísle Reflexu předestřel Jan Čulík čtenářům děsuplnou vizi nové Rady ČT, kterou budou podle všeho tvořit kádrové rezervy politických stran, lobbyisté různých pochybných nátlakových organizací a zejména pak "chabá kavárenská humanitně intelektuální klika bez pevnějšího ponětí o dnešním vnějším světě". Představa, při které běhá mráz po zádech. Přinejmenším tedy vydavateli Britských listů. Přiznám se však, že já osobně jsem mnohem více zděšen argumenty, které na podporu a ilustraci takové vize užívá.
Hned v úvodu článku, kde klasifikuje seznam lidí navržených na členství v Radě ČT na výše uvedené tři skupiny, se dopouští menší logické nedůslednosti. Píše: "1. jsou zde stranickopolitické nominace (ne nutně zjevné), jichž budou moci využít politické strany a ignorovat tak návrhy občanských sdružení". V další větě ale zjistíme, že pokud by tak strany skutečně činily, nebyl by to důvod k protestům (jak by se snad z první věty dalo soudit), protože: "2. občanskopolitické nominace - různé ekologické či jiné skupiny se snaží prosadit svého člověka" (kurzíva VŠ), za což si od autora vysluhují hluboké morální opovržení. Pramení z toho, že "…občanská sdružení většinou nenabídla zajímavé, nezávislé lidi s autoritou, ale spíše bojovníky za své kauzy: takže budou v Radě ČT zřejmě prosazovat více ekologických pořadů, pořadů pro politické vězně z dob komunismu a podobně, namísto toho, aby usilovali o dobrou veřejnoprávní televizi" (kurzíva VŠ). Z článku bohužel nelze zjistit, co si šéfredaktor Britských listů pod pojmem "dobrá veřejnoprávní televize" představuje; nejspíš je tak jasný, že nepotřebuje bližšího vysvětlení.
Ať už je jeho představa televize, jaká chce, každopádně by v ní měla být držena na uzdě ekologická tématika a její propagátoři, soudě podle toho, kolikrát je Jan Čulík ve svém poměrně krátkém článku napadá. Tyto útoky jsou mi, přiznám se, z celého textu tou největší záhadou: budí dojem, jakoby "ekologové" měli či chtěli mít na dění v České televizi (neúměrně) vysoký vliv. Vidina zelenajících se pahorků Kavčích, prošpikovaných skrznaskrz agenty environmentálních skupin, kteří tahají za drátky a masírují veřejnost jedním ekologickým pořadem za druhým, však patří do říše čiré fantazie.
Realita je zcela opačná. Z nového zákona o ČT, přijatého v lednu letošního roku, se tiše vytratila povinnost České televize ekologicky informovat a vzdělávat své diváky, věta, která byla ještě v minulém zákoně vsazena mezi povinnosti dávat prostor minoritám, etnickým, kulturním, náboženským a dalším skupinám. Dnes zastupuje na obrazovkách veřejnoprávní televize tisíce profesionálních ochranářů, odborníků, pracovníků i aktivistů nevládních organizací a desítky tisíc jejich sympatizantů (jen protitemelínskou petici loni podepsalo na 120 000 lidí) pouze poměrně úzce profilovaný pořad Nedej se!. Teoreticky týdeník se stopáží 18 minut, prakticky občasník, vzhledem k tomu, že je ve vysílání často nahrazen sportovním přenosem.
V ČT neexistuje samostatná sekce ekologických programů, na rozdíl od např. redakce náboženského života, kulturní redakce či právě redakce sportu, jehož dominantní postavení na obrazovkách ČT lze jen těžko přehlédnout.
Nejde tedy o nadvládu, jak by se snad člověk inspirovaný článkem pana Čulíka mohl strachovat, ale o prosté vyrovnání šancí: o zohlednění práva nezanedbatelné části veřejnosti být viděn a slyšen, a podílet se tak na utváření veřejného dialogu v rámci občanské společnosti.
Jestliže existuje možnost nominovat do kontrolního orgánu ČT někoho, kdo se bude pokoušet toto právo hájit (nikoli konkrétní organizaci, na to zákon pamatuje), pak nechápu, proč by se za její využití měli "ekologové" stydět. Autor článku si zřejmě neuvědomuje, že takový člověk (bude-li vůbec zvolen!) bude muset v nové Radě o svých představách diskutovat se čtrnácti dalšími členy - třeba právě s vyslanci sdružení politických vězňů - kteří budou mít pravděpodobně odlišné názory. Výsledek takového jednání může mít asi těžko jinou než kompromisní podobu, což je ostatně jen obrazem praktického fungování jakékoli veřejné diskuse i demokracie obecně. Pokud tedy environmentální hnutí dojde v Radě ČT svého zastoupení, bude tím pluralita vysílání ohrožena asi stejně jako pluralita parlamentní demokracie, kdyby po příštích volbách obohatila spektrum našich poslaneckých klubů, řekněme, Strana zelených.
V závěrečné části článku předkládá Jan Čulík vlastní vizi složení Rady. Diví se, že seznam návrhů neobsahuje "žádné slušné právníky, ekonomy, podnikatele, odboráře, vědce, manažery, odborníky na digitální a elektronická média", přičemž vyzdvihuje potenciál "nehumanitních vědců" "počítačových odborníků" a "čestných podnikatelů středního věku", který u nás (podle něj) máme.
Také nevím, jak je možné, že seznam, čítající více než 200 lidí, je na tyto lidi tak chudý: šanci podat kandidaturu měl přece každý. Možná, že právníci, ekonomové, podnikatelé a manažeři mají přece jen jiné starosti než sedět v Radě ČT a rozhodovat o osudu média, které se oblastí jejich aktivit vlastně příliš netýká (v televizi obvykle neběží mnoho pořadů typu "Dnes v soudní síni", "Zaostřeno na podnikatele", "Burzovní kukátko" či "Záhady podvojného účetnictví").
Má-li Česká televize zůstat médiem veřejnoprávním, pak je třeba mít na paměti, že idea liberální občanské veřejnosti byla vždy stavěna do role prostředníka mezi soukromou sférou (osobní a rodinné vztahy, oblast směny zboží a práce) a veřejnou (státní) mocí.
Rekrutovala se v 18. století právě z oněch autorem tak opovrhovaných kaváren, klubů a salónů, jejími nositeli byli angažovaní literáti, kritici, žurnalisté (humanitní intelektuálové), později politické a zájmové strany a skupiny; v současnosti se k nim připojila početná vrstva nejrůznějších nevládních, neziskových, charitativních a dalších obecně prospěšných organizací. Jistě, nikde není záruka, že lidé z těchto kruhů "rozumí televizi". Totéž si ovšem troufám tvrdit i v případě lidí navrhovaných panem Čulíkem. Skuteční mediální odborníci (tj. takoví, kteří se systematicky a profesionálně zabývají zkoumáním masových médií) se u nás ostatně dají spočítat na prstech jedné ruky.
V České televizi, řízené podle představ šéfredaktora Britských listů, by nejspíš bylo vzorně vedené účetnictví, všechny smlouvy by odpovídaly právním předpisům a efektivita práce jejích zaměstnanců by se vyrovnala těm nejlépe řízeným firmám. Zda je v pořádku také obsah jejího vysílání, by už pravděpodobně nikoho nezajímalo.
Nejsem obhájcem současného Zákona o ČT. To, že Rada bude mít patnáct členů namísto devíti, je sice posun k lepšímu, ale fakt, že zůstane závislá na vůli Parlamentu a tedy na momentálním poměru sil v něm, jí ideálu veřejnoprávnosti zrovna nepřibližuje.
Nová Rada tak bude zřejmě pracovat pod obdobnými politickými tlaky jako ta předchozí (další důvod, proč se zeleného teroru z obrazovek není třeba obávat).
Při hledání lepší varianty by se naši zákonodárci mohli podívat přes hranice, k našim sousedům. Například rada regionální veřejnoprávní stanice Westdeutscher Rundfunk (WDR) má 42 členů, z toho 13 jich volí zemský sněm, 20 míst mají vyhrazeno zástupci "společensky relevantních skupin" (spolky, nevládní organizace, církve atd.) a zbývajících devět míst je zastoupeno osobnostmi z oblasti vědy, publicistiky, kultury a umění. Rada druhého celoplošného veřejnoprávního kanálu ZDF má členů dokonce skoro dvakrát tolik. Možná, že to také není onen kýžený ideál (ví někdo vůbec, jak přesně vypadá?); co do plurality, nezávislosti a také transparentnosti členství mu však bude každopádně bližší.
(Autor je doktorandem na Katedře mediálních studií a žurnalistiky FSS MU v Brně)
Poznámka JČ: Jde o nedorozumění. Nemám nic proti zvýšení pořadů s ekologickou tématikou v České televizi. Jak jsem v kritizovaném článku napsal, velkým zklamáním je pro mě, že organizace, navrhující kandidáty do Rady ČT, nejmenovaly nezávislé osobnosti, ale lobbistické aktivisty, kteří nebudou prosazovat profesionalitu veřejnoprávní televize v objektivním smyslu (tedy i zvýšení ekologických pořadů), ale jen své partikulární kauzy. To je ovšem groteskní panoptikum. Zástupci politických stran se budou v Radě ČT především hádat o počet minut přístupu na obrazovku, zástupci zahrádkářů o počet zahrádkářských pořadů, atd., a všeobecná péče o kvalitu půjde stranou.
Co se týče "kavárenských intelektuálů", argumentuji, že se společnost rychle mění a humanitní intelektuálové jsou v ní stále odtrženější skupinou, rychle se měnící ve skupinu taktéž lobbistickou - zastávající jen zájmy sobě spřízněných kolegů. Profesionalizaci České televize od nich neočekávám.
