Britské listy

Kubánci jsou jako Češi: Přitahují je paradoxy, rozumějí ironii a podléhají dojetí. Mají taky rádi vepřové, pivo a rum. Ale - jako vždycky je také tady nějaké to ale.

V lidových jídelnách, kde dostanete congrí - černé fazole s rýží - si k němu dáte tak nejspíš tak kus dušeného bůčku, případně nějaký ten salát. To vše za necelé dvě kubánská pesa (dvaadvacet pesos je do dolaru, takže peso je tak za korunu osmdesát haléřů českých). Na ulici dostanete slušnou pizzu od tří pesos do šesti - to už je ale pořádný kus. Zmrzlinu za peso, čerstvě vylisovanou pomerančovou šťávu nebo jiné refresco za půl pesa, stejně jako třtinovou šťávu guarapa. Náprstek výborné kávy je už za desetník, tak si dáte dvojitou. Dvojitý rum (asi půldruhý panák) za něco víc než dvě pesa. Lahvové pivo seženete za devět pesos, točené (0,375 l) mají málokde, ale najde se - za šest pesos. Leckde na ulici vám nabídnou celé jídlo v papírové krabici za deset pesos. Najíst se levně tedy, zejména pro dolarového cizince, není nikde na Kubě problém. V soukromé restauraci - paladaru - se už s dolarovými cenami počítá - tak od tří dolarů za porci výš. Jsou ale taky běžné restaurace a bistra “na turistických okruzích” se standardními - americkými - cenami. Tam pořídíte kávu za půl dolaru, kubánské lahvové pivo za 65 centů, a tak dále. V havanské Bodeguita del Medio, kam chodil Hemingway, vodí cizince a nabízejí jim mojito za pět dolarů - přitom celá láhev vývozního rumu, ze kterého se všechny koktejly dělají, stojí všude v obchodě tři dolary. I na “lidových” plážích je vždy dost osob ochotných přinést obratem bůhvíodkud teplé jídlo. Cizinci řeknou za krabici dva dolary, při námitkách, že ve městě totéž stojí jen deset pesos, sníží cenu na dolar - vždyť jste na pláži… Na plážích, navštěvovaných cizinci, vám pak - stejně jako ve městě - nabídnou langusty v cenách od čtyř do šesti dolarů. Všude vám nabízejí doutníky světově proslulých značek - podle bedekrů prý vynesených z fabrik.

Kubánci a Kubánky

První den v Havaně na nábřeží Malecón mne oslovil mladý pár. Po seznámení mi radili, kudy mám jít, pak se ke mně přidali, provedli mě celou centrální Havanou - čtvrtí obývanou těmi nejobyčejnějšími lidmi, ukázali mi tržiště, hospodu se slušným čepovaným pivem, mateřskou školku, kde pracovala ženská polovička tohoto páru, než musela zůstat doma s dítětem. Věnovali mi celé dopoledne, nabídli pravý kreolský paladar a byli velice zklamáni, když jsem odmítl. Před rozloučením si řekli o dvacet dolarů - prý na stravu pro dítě. Když jsem jim dal podstatně méně, chladně jsme se rozešli.

Zvyknout si na Kubánce chvíli trvá. Každou chvíli na vás někdo hvízdne, zeptá se, odkud jste, nabídne nějakou službu (soukromou restauraci, ubytování, doutníky) a jak se s ním dáte do řeči, už se ho zbavíte jen velmi těžko a máte přitom nepříjemné pocity nějakého provinění. Tento pocit ovšem získáte znovu, když na přátelské oslovení nereagujete… Nenašel jsem jiné, situaci odpovídající řešení, než rázné poděkování a odmítnutí.

Kubánci jsou ale také společenští, často poradí i nezištně pomohou, když si myslí, že jste v nouzi. Pak vás nevnímají jako držitele dolarů, které by mohly při troše úsilí patřit jim, ale jako sobě blízkého člověka. Když jsem na výpadovce ze Cienfuegos horkem a nedostatkem tekutin zkolaboval, odvedli mne na nedaleké středisko péče o matku a dítě, kde mi přítomná lékařka zkontrolovala tlak, doporučila vysadit některé mé léky, podala povzbuzující domácí nápoj, chutnající jako kokakola, kávu.

Nebo jindy, když jsem přejížděl ze západních provincií směrem na východ, nebylo lze se vyhnout Havaně, aspoň jejím předměstím. Rychle se stmívalo, nikdo na mávání nereagoval. Zastavil se u mne mladík, který šel na noční směnu, upozornil na nebezpečí zlodějů, obešel se mnou pár známých, zda by mne nenechali přespat, a když neuspěl, odvedl mne do chatrče, kde ještě se několika rodinami přespával, dal mi klíč od visacího zámku, ukázal, kde teče voda a poskytl pokrývku. Ráno jsem odešel ještě před jeho návratem ze šichty.

Vesměs se domluvíte, i když španělsky umíte - nebo se naučíte - jen pár slov. Čím víc románských jazyků ovládáte, tím líp - například italština se ještě před pár stoletími, nebo i ten současný neapolský dialekt, ani moc od španělštiny nelišila. S francouzštinou nebo angličtinou pak pochodíte jen málo. Ale se sílícím turistickým ruchem - nejvíc tam potkáte Francouzů, Quebečanů, Italů a prý i Němců - obyvatelé turisty navštěvovaných oblastí znají čím dál tím víc výrazů svých hostů.

Na spoustu věcí se stojí ukázněně a trpělivě ve frontě. Zeptáte se, kdo je poslední, a už jste ve frontě na něco. Byl jsem asi jediný Čech v té době na Kubě, kterého dojalo, když se mne jako posledního ve frontě mladý ženský hlas někde na východě Kuby otázal: Companěro, és ultimo? Soudruhu, jsi poslední? Odpověděl jsem takříkaje “ve věci samé” pouze “sí”, ale v duchu jsem podotkl: Poslední Čech na Kubě, kterému nevadí, když mu v téhle zemi někdo řekne “soudruhu”, zcela určitě!

Cizinci jsou bohatí

Ubytování v soukromí přijde obvykle na patnáct dolarů za lůžko na noc. Ale v Havaně, nebo v luxusnějších casas particulares i na dvacet. Majitel vám vždy nabídne ráno zdarma výbornou kávu, v těch dražších domech leckdy do ceny zahrne i snídani. Když budete smlouvat, lehce najdete ubytování za dvanáct, občas za osm, výjimečně i za pět dolarů. Je to dáno okamžitou situací pronajímatele --ten odvádí státu na poplatcích měsíčně 165 dolarů, ať už má hosty, nebo ne. Blíží-li se konec měsíce, máte šanci bydlet i za pět, s polopenzí celkem za jedenáct dolarů, jako já ve Viňales u paní Mery. Domácí totiž nabízejí s ubytováním i večeře za šest a snídaně za tři dolary a diví se, že nechcete - šetříte snad, nebo co?

Podezření Kubánců, že šetříte, i když nemáte proč, když máte dolary, vyvolává i vaše snaha cestovat stejnými dopravními prostředky, jako oni. I doprava je segregovaná - luxusní klimatizované autobusy jsou poloprázdné, z Havany do Viňales (asi 250 km) se dostanete za dvanáct dolarů, klimatizovaným vlakem ze Santiaga de Cuba do Havany za padesát. Vyjedete-li však o hodinu dřív (o páté odpoledne), přijde vás celonoční cesta mezi domácími pasažéry bez klimatizace na pouhých třicet dolarů. Kubánci si musí rezervovat jízdenky s pořádným - asi měsíčním - předstihem, ale jsou podstatně levnější. Běžných autobusů je málo, nahrazují je většinou kamiony nebo větší dodávky - taxi colectivos - s plechovou nástavbou s okny beze skel a s lavicemi, často i jen nezastřešené náklaďáky. Kamiony jsou levné - z Guantánama do Santiaga za pět pesos, do Baracoy za osm. Dostanete-li se však do dopravní špičky, buď zaplatíte v dolarech (tři až pět), nebo vás bez milosti z dopravního prostředku vysadí. Lze ale taky usmlouvat přijatelnější - až poloviční -cenu. Soukromí tuzemští majitelé aut od vás mohou žádat podstatně víc, a co horšího, až poté, co vás někam odvezou. Někteří z nich provozují taxislužbu načerno, taky obvykle jejich vozy mají tmavá skla - ne proti slunci, ale aby do nich dopravní policisté, kteří mají své kontrolní body na dálnicích vždy po sto kilometrech, neviděli.

Ernesto zubař

Tak mne taky Ernesto posadil do svého kadilaku z poloviny padesátých let ke svým dvěma známým a vezl mě coby stopaře zadarmo ze Sanctí Spiritus do Ciego de Avila, ale za další část cesty do Camaguey si řekl poté, co mne ubytoval u svého kamaráda Manola, dvacet dolarů. Byl natolik zaskočen tím, že jsem mu je celý zkoprnělý dal, že mne pozval domů na večeři. Ernesto je mladý stomatolog, ale praxe nechal, aby si vydělával jako taxikář v Havaně. Občas jezdí domů do Camaguey, kde má pronajatý dům, ve kterém na něho čeká přítelkyně - krásná sestřička z kliniky, kde -- má taky - zřejmě u jejích rodičů - pečlivou manželku a malé dítě, kde si staví domek, kam se chce vrátit. Se všemi se mi pochlubil... Pak se nelze divit, že mu plat obyčejného zubaře nestačí.

Cizinci v pronajatých autech, pokud jich není plno, často jinému cizinci zastaví. Jen málokteří ale svezou místní, kterým zřejmě nedůvěřují - například jeden francouzský pár, který je na Kubě už poněkolikáté, svezl nejen mne, ale i průvodkyni z muzea na vrcholku Gran Piedra (1234 m), kde jsou staleté kávovníkové plantáže a botanická zahrada s orchidejemi a kolibříky, po práci domů na pobřežní planinu, neboť kamiony nahoru skoro nejezdí. Jindy zas Argentinec Eduardo ke mně do vozu přibral matku s dítětem, která chtěla do nemocnice v Holguínu, když v Camaguey neměli pro její dítě antibiotika na ošklivě se šířící ekzém na tváři.

Američané

Do Cienfuegos mne svezli dva starší Američané - podle chování a vzezření kamarádi, profesionální vojáci. Jeden řídil, druhý navigoval s mapou v ruce. Stěžoval si na nepřesnost kubánských map, ale občas se prostě jen špatně zorientoval. Po pár seznamovacích větách na mne vypálili: Žádné známky ruské přítomnosti jste nezaznamenal? Přece jen není nad osobní rekognoskaci terénu. NRA se svými satelity (více zde) a NSA se svým celosvětovým odposlouchávacím systémem Echelon americkým zpravodajským službám prostě nestačí, tak na místa svého zájmu posílají své turisty.

Trinidad

V Trinidadu jsem bydlel u přítelkyně oné Mery z Viňales, jménem Neri. O mimořádně krásný starobylý přízemní dům s půdní vestavbou pro turisty uprostřed historického centra se stará sama s pomocnicí na prádlo a úklid. Její manžel (nebo přítel? - to se na Kubě nikdy přesně nedozvíte, pokud se rovnou nezeptáte), který za ní často jezdí a tráví u ní vždy dva-tři měsíce, je francouzský občan, který přednáší na universitě na Martiniku. Celé večery můžete poslouchat jeho oblíbenou kreolskou hudbu, ale také klasiky světové vážné hudby. Pokoj v přízemí Neri pronajímá za patnáct, v nástavbě s terasou za dvacet dolarů. Pohledná čtyřicátnice Yamila mi tamtéž, poblíž chrámu sv. Františka z Assisi, nabízela ubytování v paláci bez licence za dvanáct dolarů.

José akademik ekonom

V Santiagu jsem našel levnější nocleh u Nancy (které se taky zrovna nedostávalo hostů, tak jsem bydlel za dvanáct dolarů) v jednom ze tří pokojů na terase nad jejím bytem, pak získala zájemce za běžnou cenu a nabídla mi přestěhování do sousední ulice ke Carmen. Carmen je hospodyní vVýchodokubánské universitě v Santiagu. Zajímaly ho mé poznatky a názory (jako politologa) na postavení a situaci Kuby. Sám však se do debaty nepustil, vymluvil se na svou slabou angličtinu. Jinak tento mladší José vypomáhá manželce v práci, občas ji vystřídá, uklízí, na vysvětlenou dodává, že ho fyzická práce uklidňuje a mysl odpočívá. Tak jsme se spřátelili, že mne Carmen pozvala i na večeři. Ryby kuchal a porcoval José, smažila je Carmen u sebe doma. Pak vám přinesou a naservírují několik chodů (džus, congrí, smaženou rybu s přílohami a salátem, ovoce, moučník, nápoje a kávu) a nechají vás hodovat samotného, i když jsou po ruce.

José akademik geolog

Už jsem se v první části mého vyprávění o Kubě zmínil o cestách geologa Josého do Československa a o jeho přátelství s kolegou Jiřím. Poslední den jsem bydlel u nyní víc než sedmdesátiletého Josého v Casa Verde, kde on sám s manželkou a rodinou jedné ze tří dcer bydlí. Vracel jsem se večer z města a všichni muži z domu stáli přede dveřmi a povídali si. Jak jsem dorazil, José začal v angličtině vzpomínat na zážitky ze srpna 1968 v Praze, na další cesty. Jedna z posledních ho zavedla na břeh Ochotského moře do Magadanu, kde z pověření jedné kanadské těžařské firmy vyhodnocoval ložiska rud, o něž měla zájem. Byl na Dálném Východě poprvé, navíc v zimě, takže nebyl ani řádně oblečen, ani fyzicky zvyklý na třicetistupňové mrazy. Ptal se v restauraci jedné sympatické báryšni, co v těch končinách hledá, proč tam je. Dostalo se mu skoro hysterické odpovědi: Pačemu? Pa Stálinu! (Explikace mladším čtenářům: Poslali ji tam ještě za Stalina do vyhnanství a už tam zůstala.) Tak jsme poslouchali jeho vzpomínky skoro do půlnoci, než jsem poněkud nezdvořile odešel spát.

Kuba je svátek

Kubánci se rádi baví. V každém větším městě mají pravidelně svůj svátek. Tak v Santiagu de Cuba každou třetí sobotu v měsíci. To se uzavře jedna hlavní ulice tak dva kilometry dlouhá a pár vedlejších, do vozovky se nastaví zahrádky se stoly, kde se hoduje. Mezi zahrádkami jsou stánky s jídlem a pitím, smaží se selata, čepuje pivo rovnou z cisterny, hrají kapely nebo reprodukovaná hudba, lidé korzují nebo tančí. Vše začíná v podvečer kolem páté a trvá do dvou v noci. A když zrovna není santiaguera, jak se tomuto svátku v Santiagu říká, uzavře se jedna pár set metrů dlouhá ulice ve středu města, na obou koncích se postaví pódia a vše se v malém opakuje.

Demonstrace

Kubánci ale také demonstrují. Jednu jsem viděl právě v Santiagu. Divte se, za lidská práva. Policejní přítomnost byla minimální a jen pořádková, kázeň účastníků vyjímečná. Byla to demonstrace žen za rovná práva a příležitost, na podporu revoluce, která pro ně neskončila v rituálech a holdech vůdcům. Neumělé transparenty poukazovaly na spontánnost. Semtam některý vyslovoval podporu Fidelovi. Těch žen byly určitě čtyři desítky tisíc, směřovaly na kopec, kde jsou bývalá kasárna Moncada, nyní školský komplex. Díky této demonstraci jsem se tedy dostal dovnitř jinak těžko přístupného objektu. Řady demostrantek, které si tam vyslechly nějaké projevy, už byly značně prořídlé, ale stále ještě jich bylo mnoho tisíc. Kubánci vědí, co jsou lidská práva, ale neomezují je jen na politická (ta obvykle zajímají nejvíc střední třídu, relativně materiálně bezstarostnou). Práva sociální a kulturní jsou vnímána jako přinejmenším stejně důležitá, pro řadového občana možná významnější, protože se bezprostředně dotýkají všedního života všech lidí. A Kuba je pořád chudá země.

Kubánky

Kromě hospodyní či demonstrantek jsem potkal také řadu dalších žen, zejména těch, co vás osloví na ulici nebo po cestě v kamiónu. Záleží na vás, jak zareagujete.

V Cienfuegos jsem se prošel odpoledním městem a došel jsem až na špici mysu, kde jsem zaslechl zpěv a kytaru. Před jedním domem slavil majitel s přáteli padesátiny. Poslouchal jsem jen chvíli, ale oni mně hned nabídli panák rumu. Po pár hodinách jsme s oslavencem pokračovali už v mé režii v zahradní restauraci pár točenými pivy a tam zakoupenou láhev rumu jsme popíjeli na nábřeží, obklopeni pár místními děvami - “jineterami”, příležitostně poskytujícími své služby pod molem hostům hotelu Palacio de Valle v maurském slohu, vesměs Němcům. Protože jsem byl mezi místními Kubánci jako jejich přítel, neobtěžovaly mne, i když byly laskavé.

V Camaguey na náměstí mezi chrámem a konventem Naší Paní probíhal před místní honorací pionýrský slib školáků a poté pokračoval regionální festival řezbářů dřevěných soch a sošek. Potuloval jsem se tudy, když na mne zdálky mávala třiatřicetiletá mulatka, dávala mi kartičku připomínající den Valentina, svátek zamilovaných. Namítal jsem, že do 14. února je ještě daleko, ale ona, proč prý si neudělat svátek dnes. Vymluvil jsem se tím, že jsem slíbil, že tam večer přijdu. Říkal jsem si, že přece nemusím, ale nějak si mne v ulicích středu města našla. Zašli jsme na pivo a pak mi nabídla i víc. Měl jsem co dělat, abych jí to rozmluvil a poslal ji domů - spíš jsem sám utekl.

Irma

Jinak jsem reagoval v Santiagu. Jel jsem nacpaným kamiónem směrem k pevnosti Moro v ústí zálivu. Když postupně cestujících ubývalo, sedl jsem si na lavici. Vedle sedící dvaadvacetiletá dívka se dala se mnou do řeči, vypadala, reagovala a mluvila inteligentně. Představila se, prý jí matka říká Žakelína, ale jmenuje se Irma. Nebyla nějak zvlášť hezká, ale měla v sobě jistou přitažlivost. Po příjezdu do zátoky pod pevností se mne dotázala, zda mne může doprovodit, pak se do mne zavěsila. Prošli jsme pláží a hledali přímou cestu nahoru. Z několika přítomných mládenců se k nám jeden přidal a dělal průvodce. Vše jsem vnímal s velkou opatrností, nechtělo se mi platit zas za nějaký doprovod. Vyšplhali jsme se až k pevnosti, pět dolarů vstupného se mi zdálo moc, tak jsme se porozhlídli a po stejné pěšině šli zpět. Ti mládenci postupně pěšinu vlastními náklady upravují na dlážděnou cestu. Z toho i z následujícího jsem pochopil, že tvoří skupinu (jiní, konkurující jim podobnými službami na téže pláži, o nich mluvili jako o mafiánech), která nabízí návštěvníkům pláže, vesměs Kubáncům, služby - jídlo v krabici (vepřové nebo ryby s rýží), langusty v nedalekém domě, nealko, pivo, rum - a tak si vydělává.

Postávali jsme a posedávali na pusté (až na onu asi pětičlennou skupinu mladíků pod stromy) pláži, poobědvali z krabice, vypili pár piv. Dívka se svlékla do plavek a šla se koupat, ke mně si dala své doklady. Pak jsem se koupal i já. V pozdním odpoledni jsme vyrazili na zpáteční cestu. Irma měla sraz s kapelou, se kterou vystupuje jako tanečnice salsy, v zahradním baru Claquetta mezi katedrálou a bankou. Doprovodila mne až k Nancy, kde se představila jako moje přítelkyně, což sebou nese povinnost zapsat se do evidence hostů - ale to jí nijak nevadilo.

Požádala mne o dolar na mototaxi domů, aby se převlékla, a o další na cestu zpátky ke mně. Když znovu přijela, vydali jsme se pěšky do Claquetty. Muzikanti ale nikde. Po chvíli čekání u skleničky zjistila u vedoucího, že vystoupení odložili toho rána na druhý den. Měli jsme večer pro sebe. Irma předváděla různé latinskoamerické tance, jak zněly z reproduktorů, pak se přidávali přibývající návštěvníci a nakonec jsem s Irmou protančil noc. Před cestou domů jsem jí (a pro její matku) koupil kuře v baguetě (za čtyři dolary) a dal další dolar na moto. Následujícího dne jsem měl v plánu odjet do Baracoy, tak jsem se příjemně loučil se Santiagem, s tím, že za pár dnů se načas vrátím, před zpáteční cestou do Havany a domů.

Dále na východ

Můj výlet se ale náhle nešťastně zauzlil a má celková situace se zásadně změnila. Musel jsem začít pořádně šetřit, abych měl na zbývající dny na Kubě. Příslušník imigrační policie v Guantánamu, se kterým jsem přišel do styku, mi přátelsky zařídil přenocování zdarma u své přítelkyně, která mi ještě solidárně vypomohla na cestu zpět do Santiaga, kam jsem byl nucen se vrátit. Ještě dnes jsem jí dlužen nejen peníze, ale hlavně poděkování.

Když se věci jakž takž urovnaly, vydal jsem se opakovaně do Baracoy, kde jsem příjemně prožil pár dnů, jeden z nich na krásné pláži Maguana. Dvě Evropanky se tam opalovaly nahoře bez, společně se dvěma místními mulaty, kteří jim zjevně dělali dlouhodobý doprovod. (Nejsou jen společnice, jsou i společníci.) Když přišel policista s někým z místních, domníval jsem se, když se Evropanky hned oděly, že kvůli jejich nedostatečnému oblečení, ale spíš šlo o nějaký problém obou Kubánců se zdejší “plážovou mafií”.

Zpátky v Santiagu

Při svých opakovaných pobytech v Santiagu jsem neustále měnil adresu a ubytovatelé Irmě na její dotazy nesdělovali, kam jsem se přestěhoval - ctili mé soukromí. Já sám jsem zase už nebyl v situaci, abych mohl utrácet nad nejnutnější míru. Vyhledával jsem Irmu jen občas - telefonicky či osobně u ní doma - a ona mi říkala: “Ty mne postrádáš méně, než já (tebe).” Setkávali jsme se pak vždy na pár hodin, na půldne. Irma žije s matkou a bratrem nedaleko přístavu ve rodinném přízemním domku ještě s dalšími příbuznými. Nejmladší bratr, stále zdrobněle zvaný Raulito, má právě po vojně - sloužil v presidentské gardě. Nabídli mu, aby v armádě zůstal, ale nechtěl. Poté byl bez práce, chodil za kamarády (“mafiány”) na pláž a když mu nabídli znovu místo v armádě, byl ochoten přijmout. (Pokračování zatím neznám.) Raulito nás poté, co jsem navštívil jejich dům, začal občas doprovázet. Matka Yolanda má celkem čtyři děti, opakovaně rodila císařským řezem a teď má ve svých čtyřiačtyřiceti letech zdravotní potíže, opakovaně navštěvuje pohotovost na klinice, ale problém prý není v lécích, problém je prý řešitelný vitamíny a minerály. Tož je občas posílám.

Irma úspěšně udělala konkurs do souboru kabaretu Tropicana (od úterý do neděle denně 22 - 01 h, vstupné 30 - 45 USD), kde má v červnu nastoupit. Prý od ní chtěli, aby také zpívala, ale vzali ji, i když to odmítla.

S Irmou si teď dopisuju.