Docela dobrej den

Petr Baubín

Pasát kombi v dieselu je solidní tahoun. A když se mu šlápne na krk vyrazí docela svižně. Není to ani žádný prťous, kterého rozpářete i otvírákem na konzervy. Čím déle ho mám tím víc mám pocit, že tak nějak patříme k sobě. Samozřejmě s dravou elegancí bavoráka se pasát nedá srovnávat, ale má svoje. Koneckonců radši klidně dojedu, než se dravě a elegantně omotat kolem sloupu. Jako třeba ten černý bavor, co mě právě málem sestřelil z vedlejší ulice. Ten druhý, co se s ním honil, to narval čelně do zdi. Jo jo mokrý kostky jsou prevít. A taky vám řeknu, že airbagem zaplácnutý řidič je taky elegance sama. Aspoň vypadal dost živě. Zato ten první... Když jsem se k němu hnal s mobilem na uchu viděl jsem krev, hodně krve.

„Na rohu Kanadské a Východní autonehoda, minimálně jeden těžce raněný a budou asi potřeba hasiči, aby ho z toho vyřezali.“ Křičím do telefonu na pani, kterou ze všeho nejvíc zajímá, kdo volá a proč a taky jaké mám číslo, ne bot ale telefonu. Všechno jsem jí na sebe vykecal, když jsem se snažil odervat dveře u spolujezdce, no nakonec se té karoserie pustily. Řidič také intenzivně pouštěl krev někde na krku. Než jsem mu zamáčkl tepnu, vypadal jsem spíš jak pomocník na jatkách. A pohled na svět skrz krvavé brýle nemá taky žádné klady.

Miluju zvonící mobily, zvláště, když vládne klid a pohoda asi jako teď. Ta samá pani se mě vyptává, jestli jsem hlásil nehodu. Trochu hystericky jí ujišťuji, že mám ruku někde jinde než v zadku a ať kouká hejbnout tím svým, ať je tu sanitka hodně rychle. Hovor skončil pádem mobilu někam dolů. Uklouzl po nějaké tašce, co mi trůnila pod nohama. Za trest jsem jí vykopnul ven. Bohužel můj pohyb způsobil, že tepna zase začala postřikovat své okolí. Než jsem jí zamáčknul, měl jsem toho už opravdu plný zuby.

Druhý řidič se už vybabral z vozu a pomalu si to šinul ke mně. Okolo hromada čumilů, přičinlivě se slétli jak slepice na zrní. Třeba mi někdo z nich pomůže… Tak velký prd. Zdálky se ozvala houkačka a rychle se blížila. Tak to budu muset dotáhnout sám.

Najednou se na mě z druhé strany díval chlápek v červeném. „Jak je?“

„Na … už ho neudržím.“

„Tak já ho beru.“ A pomalu téměř nepozorovaně mě vystřídal a další mě už vytahoval z auta. Došel jsem ke svýmu pasátu. Opřel jsem se o kapotu a málem zkolaboval na nikotinový deficit. Cigarety a zapalovač byly v tašce ze které jsem tasil mobil a ta byla v prdeli, nebo někde tam poblíž. Další houkačka a další zachránci. Jeden se ke mně přiřítil, poskakoval kolem a skučel. „Kde jste zraněný, kde jste zraněný?“ Byl hodně mladý a připomínal mi komára kombinovaného s přerostlým klokanem.

„Sakra, nic mi není. Jsem jenom od krve a potřebuju akorát oheň a hadr.“ Chvíli na mě čuměl, jak péro z gauče. „Umřu bez cigára! Mám je někde v tašce u tý bouračky.“ Pokýval hlavou a vrazil do pusy zapálenou cigaretu. Vyčaroval jí jako schopný iluzionista. Pak odběhl k bouračce. Slastně jsem si potáhl, třas v nohou se zpomalil a po chvíli ustal. Rukám to zatím nedošlo. „Taky tam mám někde mobil“ Houknul za klokanem. I když teď už neskákal… stejně je to klokan. Za  chvíli se vrátil s mobilem, hadrem a cizí taškou. Ani jsem neměl sílu protestovat a radši se začal utírat. „Dík, zlatej.“ Trochu se usmál a šel o dům dál. Hned mi bylo líp. Ale jak se říká nechval dne před večerem. Hadrem jsem se snažil vyčistit kapky krve z brýlí, efekt byl dokonalý, konečně se mohu dívat na svět skrz růžové brýle.

Anděla spásy vytěsnila černá uniforma. „Vy jste účastník nehody!“ Tím kategorickým prohlášením mi málem zlomil srdce. „Vaše doklady.“ Najednou jsem měl sucho v puse. Nevím co mě otrávilo víc, jestli ty brýle nebo on. Můj otrávený mžouravý pohled ho vůbec neodradil od další palby.

„Požil jste před jízdou alkohol?“ Aniž čekal na odpověď mi začal cpát pod nos trubičku s balónkem. „Já jsem z tohodle auta“ a poklepal jsem na kapotu pod sebou. „No a doklady mám někde na trase k tý bouračce a taky bych řekl, že jsem tak maximálně svědek a ne účastník.“ Nepotěšil jsem ho.

„Takže vy nejste z těch dvou aut?“

„Dokonce ani z jednoho z nich.“ Představa, jak vybořím dvě auta naráz mě téměř rozesmála. Nicméně příslušník na tom nic vtipného neviděl a zjevně nespokojeně se zamračil. „Takže ty doklady prosím.“ Lehce jsem v duchu zašuměl.

„Víte já ty doklady nemám, vypadly mi když jsem běžel zachraňovat toho řidiče, co přerazil ten sloup. Tohle auto je moje. Ty dva se vyřítili támhle z té vedlejší a rozmázli se tady zcela bez mé pomoci.“ Chvíli se díval na mě značně nedůvěřivě, pak si zapsal SPZ a odešel ke svému rodnému autu se dvěma modrými majáky.

Po chvíli jsem zašlápnul cigáro a že si půjdu hledat ty doklady. Nebylo mi to souzeno. Vynořil se přede mnou další orgán. „Takže vy nemáte doklady.“ Nenechal mě ani vydechnout. „A víte, že bez dokladů nesmíte jezdit?“ Obličej se mu změnil v káravý otazník.

„Doklady jsem měl u sebe, když jsem běžel zachraňovat řidiče toho bavoráku. Někde cestou mi vypadly. Takže když dovolíte, pokusím se je teď najít.“ Leč ouha. „ A máte alespoň něco?“

„A jako co?“

„Něco, čím by jste mohl prokázat totožnost.“ Vytáhl jsem platební kartu. Bankomatu před chvílí stačila, aby mi vydal z účtu poslední peníze. Byl jsem zvědavý, na co bude stačit teď. Chvíli na mě koukal jak na zjevení, pak něco důležitě zapisoval. Chtěl také mojí adresu atd. Z policejního auta se ozvala vysílačka.

Osaměl jsem.

Šel jsem hledat tu svojí tašku, samozřejmě marně. Doufám, že si alespoň pomohla nějaká chudá vdova. Třicet litrů v hajzlu. To je ale den.

Přijeli další policajti. Chlápek co jsem ho zachraňoval ležel na zemi, přikrytý dekou od hlavy až k patě. Dolehl na mě pocit marnosti.

Najednou jsem zjistil, že majáčky tu zbyly jenom jedny, samozřejmě ty špatný. Takže karta je taky v luftě. Jel jsem domů.

Dopisní schránka byla prázdná. Ta sousedova původně taky. Je teď na pár týdnů mimo, tak mu vybírám poštu. Po sprše a v čisté košili jsem se začal cítit o trochu lépe. Zvláště když jsem tomu ještě pomohl čerstvě ohřátou pizzou z mrazáku.

Dokonce jsem se odhodlal jít na místní oddělení nahlásit ztrátu úplně všeho. Obzvláště pikantní byl pokus o vysvětlení zmizení platební karty. Vyprávění zcela převyšovalo inteligenční rozměr zapisujícího strážmistra. Nakonec jsme se shodli na perle: „Platební karta byla, podle tvrzení poškozeného, zadržena nezjištěným příslušníkem policie pro účely identifikace.“ S prozatímním papírem jsem zamířil domů.

Před dveřmi do bytu na mě čekali dva, ramena přes celý záda a v oblecích. Tvářili se středně nepřívětivě.

„Pan René Novotný?“

„Ano.“

„Dnes jste měl autonehodu, že?“ A je to tady zase, pomalu jsem odemknul. To byla chyba. Vnesli mě dovnitř jako pírko. S lehkostí buldozeru mě usadili do křesla.

„Kde jsou ty prachy?“

„Jaký?“

„Nehraj si se mnou!“ Rezignoval jsem, nehraju si už pár let.

„Nevím o čem mluvíte.“

Na ramena mě dosedly dvě tlapy a jedna pěst mi přistála na žaludku a druhá na obličeji. Zkroutil bych se jako paragraf, kdyby si mě ten druhý nepodržel. Těžce jsem popadal dech.

„Zkus to ještě jednou a uvidíš můj oběd.“ Poplácal mě téměř familiérně po tváři s jemností bucharu. Chuť kečupu mi kysele stoupala krkem.

„V klidu, jen nám řekni, kde jsou ty prachy.“

„O žádných penězích nic nevím.“ Další rána mu vytlačila ten kečup přímo do klína. Znechuceně odskočil a i moje ramena se uvolnila, takže mi zbytek pizzy skončil mezi nohama, ježíš to je ale den.

Z koupelny se ozval zvuk tekoucí vody. Ten druhý se na mě téměř soucitně podíval a zapálil si u okna cigaretu. „Jó chlapče máš problém.“ „Jenže já o žádných penězích nic nevím, fakt. Opravdu nevím o čem mluvíte…“ Zarazil mě zvonek. Vystartoval jsem, by mi i Ben Johnson mohl závidět. Za dveřmi stáli další dva. Jeden mával plackou.

„Kriminální policie, potřebovali bychom od vás vysvětlení.“

„Jasně jdu s vámi.“ Vypadlo ze mě téměř radostně. A jemu málem vypadly oči. Vyrazil jsem ze dveří a zabouchl je za sebou.

Oddělení na kriminálce bylo jen o málo útulnější než márnice. Ze všeho nejvíc mi připomínalo hodně zanedbaný archiv. Všude hromady šanonů, papírů a prachu. Nad vším visel pach stovek cigaret. Na druhé straně jsem směl také kouřit a dokonce jsem dostal i sklenici s vodou. I když moje výpověď je moc nezajímala, spíš mi kladli zcela chaoticky otázky, samozřejmě bez zápisu.

„Tak si to projdeme ještě jednou. Proč jste odmítl dechovou zkoušku?“

„Nic jsem neodmítal, jen jsem říkal, že nejsem účastníkem nehody a váš kolega už pak po mě nic nechtěl.“ A tak stále dokola to trvalo skoro hodinu. Už mě to přestalo bavit. „O co vám vlastně jde? To mě snad chcete trestat za poskytnutí pomoci. Nebo co? Jestli mi chcete sdělit něco závažného, tak ven s tím, jinak bych šel raději domů.“ Doufám, že už tam nikdo jiný nebude.

„Podívejte se máme tady svědectví, že jste svou bezohlednou jízdou zavinil nehodu, že. A teď vlastně s následkem smrti. Tak to musíme prověřit.“

„A zavinil, jsem jí tak, že jedu po hlavní a omezím ty dva blázny z vedlejší, při jejich honičce.“

„No počkejte, to auto, co jste řídil, bylo přece BMW.“

„To je vážně bomba. A svýho Pasáta nechal stát na křižovatce, abych si odběhl trochu si zazávodit na s cizím autem.To je vážně super. Víte co, chopte se stroje. Já vám nadiktuji jak to bylo a pak jdeme domů. Už je vážně dost pozdě.“ Stalo se. I když jsem je musel ještě chvíli přemlouvat.

Jen o kartě se se mnou nechtěli bavit.

Doma bylo prázdno a to úplně, teda kecám nábytek a peřiny mi zbyly. Jinak opravdu jak po vymetení, televize, video, telefonní záznamník, všechno pryč. A všechno převrácené třikrát na ruby. Den jak vymalovanej. Ve skříni jsem vyhrabal starý telefon a zavolal na policii. Pak jsem si z tajných zásob nalil pořádného panáka. Už za dvě hodiny dorazili. Vše sepsali a odešli. Ze všeho nejvíc je zajímalo, proč jsem nezamknul. Nechtělo se mi vykládat, že je někdy lepší cestu k odchodu vydláždit zlatem.

Trochu jsem poklidil a zapadl do postele.

Ráno bylo téměř optimistické, než jsem došel k autu. Někdo si dal opravdu práci. Okénko vymlácené a všechno vybrakované. Tak takhle se pánbůh odvděčuje za dobré skutky. Smutně jsem se otočil a šel domů hledat nějaký igelit a lepící pásku. Hlásit jsem to nehodlal, policajtů už bylo až moc. Kromě toho jsem stejně neměl auto pojištěný. Juknul jsem se do schránky sobě a hlavně sousedovi. Taky jsem mu zalil kytky.

Potom jsem musel vymyslet bezpečný úkryt na tu cizí tašku.

Zalepil jsem sklo a rozjel další den.

Pak jsem čekal a čekal.

A nic.

Pár měsíců byl klid.

To čekání bylo dost hrozný.

Tašku jsem vybral až za půl roku, když jsme u souseda slavili jeho narozeniny. Stále byla přilepená pod kuchyňskou linkou. Doma jsem si je přepočítal bylo jich 999 tisícovejch. Byly pravé, to jsem si ověřil na té jedné pravé. Takže to nakonec nebyl tak špatnej den i když jsem svoje peníze a doklady už nikdy neviděl. Člověk nemůže chtít všechno. Jo ty tisícovky byly v markách. Jo a mimochodem, těm maníkům jsem taky nelhal, do tý tašky jsem se koukl až druhý den při zalévání těch kytek.