Je pořád hezká, ta naše písnička česká?
Jan Rataj
Ze skinheadské politické voničky
Od dob národního obrození se česká píseň pojí s poněkud selankovitými představami vroucné, tklivé líbeznosti a pokojné ušlechtilosti. Jan Neruda ji charakterizoval jako "něžnou, měkkou, plnou nevýslovné dobroty"; podle romantických badatelů odráží její plachost či teskná žalobnost mírný český charakter, duši a filozofii. Za svou národní hymnu si Čechové spontánně zvolili píseň v sladkobolném E-dur. Nenechali se přesvědčit stoupenci útočněji laděné hudební symboliky, podněcující národ k činům a výboji. V českém prostředí nicméně vznikala též bojovná politická píseň, hlásající kolektivní soudržnost, solidaritu a sílu.
Dokladem sebevědomé české emancipace z neplnoprávného postavení v habsburské monarchii koncem 19. století byly sokolské pochodové výzvy Lví silou, vzletem sokolím kupředu kráčejme, které gentlemansky zvaly své škůdce v boj. Meziválečné proletářské zpěvy razantně odmítly "sentimentální lhaní měšťácké písně" a deklamovaly: Soudruhu, heslem naším zhyň kapitál, k výzvě leninské čas nastal! V období pomnichovské druhé republiky, kdy rasové pojetí národa a heslo Nic než národ se staly státním programem, texty pro mladé národovecké šiky slibovaly: Až očistíme národa kmen, jen národ náš bude žít! Za protektorátu zněly ve školách a na stadionech nacistické pochody i české rytmické deklamovánky o česko-německém kamarádství, které již nerozeštvou židé a zednáři. Masové písně s budovatelským obsahem a výhružnou či žertovnou dikcí houfovaly českou mládež v období stalinismu: Zbystřeme zrak a své sražme řady, boj dosud neustal, třídní nepřítel plíží se všady, na stráži své stůjme dál!
Násilnický verbalismus
Česká písňová tvorba však nikdy nepoznala tak brutální slovník a nevybízela tak jednoznačně, otevřeně a bez metafor k zabíjení, jako skinheadské písně devadesátých let. Předvojem revitalizovaného fašismu a nacismu v Československu se koncem 80. a počátkem 90. let stala importovaná krajně pravicová odnož subkultury "holých lebek". Skinheadské hnutí převzalo fašistické metody politického aktivismu a techniku propagandy, jejichž klasickou součástí je bojová píseň. Ve fašistickém utilitárním kolektivismu sehrála mimořádnou sjednocující úlohu. Nenáviděný politický nepřítel je kriminalizován a současně líčen jako morální zrůda, proti níž jsou ve jménu absolutního dobra dovoleny všechny prostředky včetně zabíjení.
Hudební texty prolíná fundamentální černobílý etický kodex, jímž skinhead ospravedlňuje a mravně zdůvodňuje své antihumánní činy a postoje. Skinheadská hudební vystoupení jsou nejdokonalejší promyšlenou propagandou archaických a antidemokratických hodnot fašistického a nacistického typu mezi mladou generací, včetně cílů vyhlazovací rasové války a nacionální revoluce přímým řezem. Dosah těchto textů překročil rámec hnutí a napomohl mobilizovat i jiná ultrapravicová hnutí. Hodnotovou a motivační orientaci a cíle českého fašismu budu demonstrovat na rozboru textů několika "holohlavých" kapel.
Stejně jako kdysi nacistické, i dnešní skinheadské textové songy se vyznačují agresivním výrazivem proti "společenské špíně" (političtí protivníci, barevní, židé, přistěhovalci, etnické či jinak orientované menšiny) a stále se opakujícími sborovými refrény - údernými hesly, které vyzývají k násilnému činu proti totálně znectěnému nepříteli, většinou k vraždě.
Násilnický verbalismus vychází z psychologického scénáře. Magicky zaklíná posluchače, graduje jejich vášně přestávkami na kolektivní skandování a hajlování. Fanatická nenávist a solidární vůle se přenášejí z jednoho na druhého. Často a lehce, tak jako v minulosti, přerůstají tyto vulkanické verbální projevy ve skupinové násilné útoky - přímé akce. To, co by osamělý jedinec neudělal, v davu učiní. Hudební doprovod sestává povětšině z jednoduché, dynamické rytmické hudby v rychlém tempu a zvýrazňování druhé doby v dvoučtvrtečním taktu. Skinheadské kapely označují tento žánr za styl Oi!, Hard White Rock neboli White Power Music. Uznávají pouze hudbu bílých skladatelů a interpretů, všechno ostatní, bez ohledu na kvalitu, označují s despektem za "opičí rámus".
Nesmíš věřit všemu, co si přečteš v novinách, nemysli si, že když jsi slušnej, nemusíš se bát, nás vůbec nezajímá, kradeš nebo pracuješ, my Tě stejně dostanem, pro nás jsi jen hnusná veš, zabijem, zabijem, zabijem všechny! Tvůj rod nemá cenu - to ti řekne každý z nás, co si myslíš, k čemu bych Tě měl mít rád, slzy - to nás nedojímá, chceme vidět Tvoji krev. Tahle země bude zdravá, Ty jsi na ní černej vřed, zabijem (10x), zabijem všechny! Nebudeš stát při nás. Tvoje barva není bílá, nebudeš tu dál, žena, děti, nezajímá, seber je a táhni pryč, bude válka rasová, už se blíží první zteč! Zabijem (10x), zabijem všechny! Konec písně: dávky ze samopalu.
Základní náplní písní je propagace "rasové svaté války" (Rahowa), převratu, nastolení autoritářského národního státu. Mladý neonacista či fašista je získáván pro vznešený, patetický cíl, je v něm vzbuzována historická odpovědnost za zachování bílé rasy a "očištění" národa od "podřadných ras":
Zmateně bloudíš ulicemi, nepoznáváš svoji vlast, je celá pošpiněná od podřadnejch ras. Jak to teď vysvětlíš svým dětem a budou se Tě ptát, proč ve stopách otce nešels bránit vlast. Výčitky svědomí potlačí v Tobě strach, probouzí se a chceš bojovat! Koukej, bratře můj, nejsi sám, je nás víc, za národem hrdě stůj, teď přišel čas rozpoutat boj poslední, náš prapor bude znovu vlát!
Odpovědnost posiluje kult bílých hrdinných válečníků, jejichž odkazu, podle orientace příslušného skinheadského hnutí, je věnována řada textů: Vikingů, Keltů (odinismus), středověkých rytířů, římských legionářů, amerických kovbojů a vojáků konfederace, hrdinů Valhally, knížete sv. Václava, gen. Radoly Gajdy i čs. legionářů, příslušníků SS, Rudolfa Hesse, Iana Stuarta aj.
Nikdy nechtěl národ v rukách cizinců, pak půl století trpěl v celách kolaborantů, věděl proč a za co musí těžce bojovat a my v jeho odkazu musíme pokračovat. Nenáviděl komunismus, proti němu bojoval, byl obětí humanistů - v našich srdcích žije dál! Rudolf Hess, Rudolf Hess - bojovník za bílou jednotu - svoboda pro celou Evropu, odešel opravdový typ árijského národa...
Nic než národ
Písně propagují škálu tradicionalistických charakterových vlastností a morálních hodnot, ve své aplikaci protikladných individuální svobodě, rovnosti, bratrství, humanitě, pluralitě, diskusi a toleranci: bezvýhradnou službu jednotlivce zájmům národního, popřípadě rasového celku (Nic než národ), kamarádský kolektivismus, kázeň, pořádek, věrnost, víru, fyzickou sílu, bojovou tvrdost, hrdinné pojetí života, čest. Častým námětem, sloužícím zřejmě k utužení kázně a ilegality je postava kamaráda, který zradil hnutí a rasu. Zničující odplatou je kmenové vyvržení a smrt:
Horší než ta špína, já budu rád, až tě přikryje hlína, na tvým pohřbu se budeme smát! Oni tě nepustí a budeš rád, že s podmínkou vyvázneš, až někoho od nás potkáš, živ neodejdeš!
Skinheadi se pokládají pro svou cílenou národní angažovanost a antiliberální hodnotovou orientaci za nejuvědomělejší výkvět české mládeže. Živí nenávist k obdobné, leč diametrálně odlišné angažovanosti mladých z levého politického spektra. Pohrdají svými vrstevníky, kteří podlehli komerční zamerikanizované zábavě, holdují drogám, alkoholu, kouření a techno-partám, čtou časopis Bravo a sledují televizi MTV. Za průvodce životem si vybrali "smečku rapujících psů z Brooklynu". Ve jménu "vyšších cílů" nabízejí kamarádskou sounáležitost a "svaté" aktivity z okruhu svého násilnického politického hesláře.
Rozšířená je sebestylizace do pózy elity národa, rytířů a ochránců svého utlačovaného lidu:
Vlast i národ nade vše, chceme zavést pevný řád, vyhnat židovský cizáky a azylantskej smrad. Na komunisty, anarchisty platí jenom bič, cikáni tu maj svý jistý a je jich tu čím dál víc. Českej národe zvedni hlavu, nenech se Židem ovládat, nenech si od politiků na hlavu srát. My jsme elita národa, víme co je pro vlast dobré, my se budem bít do roztrhání za lidi bílé, za rasu a národ...
Na prvním místě hodnot je motiv vlastní matky, která často splývá s rodnou zemí, kterou je nutno chránit: Za svoji zem život v boji položím pro tebe, mámo...
Neofašisté vystupují důsledně proti míšení ras. Pěstují kult bílé rasově čisté dívky. Rovnost ras neexistuje, vše dobré a velké pochází od rasy bílé:
Čisté jsou její myšlenky, bílé děti jejího rodu, hrdě brání svoji rasu, nikdy nepodlehne moru židobolševismu. Za bílá práva bojuje, árijská krev v ní koluje, je krásná jako polární zář, je pyšná na svou bílou tvář. Nenávidí podlidi, kteří chtějí špinit její krev, je jako hvězda jasná, co svítí mezi špínou měst...
Skinheadi hájí tradiční rodinu v árijské sestavě a tradiční úlohu ženy jako strážkyně rodinného krbu. Eugenický program požaduje ekologicky čisté prostředí a cílenou sociální politiku státu, zaměřenou na populační růst českého národa. Vystupují nejen proti pornografii, ale i proti feminismu a požadavkům lesbiček a homosexuálů na společenské zrovnoprávnění:
Perverzní chtíč mezi stěnami záchodků. Ty miluješ jinak, to už jsem slyšel, oplzlé úsměvy v růžovém světle, krvavá zrůda homosexuál! Jako krysa slídíš ulicí, lákají tě dětské tváře. Ty potřebuješ naše pochopení, ty demonstruješ za svá práva, ty bastarde, jednou se setkáme, nenávist v očích, já jsem tvůj osud, nikdo neuslyší tvé volání, zemřeš tak uboze, jako jsi žil!
Sympatie části české veřejnosti získávají skinheadi požadavky na co nejtvrdší postih kriminálních deliktů a svým důsledným odporem proti drogám (i měkkým) a násilnými ataky proti jejich prodavačům:
Drogy jsou tvé řešení - zemři bez odpuštění. Jsi méně než zvíře, a to je pravda. Zemři, budeme se ti smát...
Řada textů opěvuje životní styl skinheadů, jenž se projevuje zálibou v pivu, fotbalu a fyzických pouličních střetech. Pivo bylo i kultovním nápojem předválečné Národní obce fašistické. O pivních výkonech generála Gajdy a generálního tajemníka NOF Jana Scheinosta kolovaly legendy. České pivo je předmětem nezřízené národní hrdosti:
Hostinskej, rozjasni svou smutnou líc, přišli jsme sudy vypít, tak co chceš víc. Dneska se nebudem ani moc prát, vždyť jsme si přijeli sem zachlastat. To pivo plzeňský je pivo naše, to nám už máma dávala místo kaše. Česká země piva ráj, kamkoli přijdeš, český pivo znaj, český pivo znaj, český pivo znaj! Lidi jsou zblázněný vodkou a džinem, já jako správnej Čech se opiju pivem!
Píseň poodkrývá i účelovost skinheadského fotbalového fandovství: Fotbal je jen záminka, to snad každej ví, šarvátky a bojůvky - to je to hlavní. Texty často obsahují populistické apely nebo náborovou agitaci:
Lidi, vyjděte ze svých domů, pojďte se přidat k nám... Střetli jsme se očima, byl jsi však nejistý, tupě jsi oněměl, přidej se! Určitě to stojí za to, krev je dražší nežli zlato.
Předválečný český fašismus i soudobý neofašismus spojuje kult militantního boje a násilného "očistného" aktivismu. Skinheadská píseň opěvuje pouliční boj:
Naše boty se lesknou v paprscích slunce, sobotní ráno je stvořené pro boj. Ledový vánek nese vůni krve, jak vlci větříme svoji kořist, pouliční boj! Skinheads neustoupí, já vím, že můj kamarád mi vždycky kryje záda, skinheads vládnou, jak vlci se vrhají na tupá ovčí stáda. Zdar anarchisto, první kopance a rány pěstí - porce i pro tvý kámoše. Byl to dlouhý den, přichází noc, vítězné písně, přátelská obětí. Pak jdeme do klubů pozvednout sklenice, navždy si zapamatuji tyhlety chvíle! ... Skinhead, skinhead jde se rvát, nebude ke všemu zády stát, chce vyčistit tenhle stát.
Z politických zásad, které skinheadské texty propagují, je na čelném místě staronové nekompromisní ultrapravičáctví, pohrdání a nenávist ke všem "levičákům" a antikomunismus:
Ve všech městech na ulicích zavládne nový řád, vyženeme žiďáky a bolševický smrad, rozdupeme to všechno svinstvo, co se staví proti nám! Nový řád! Nový řád! Nový řád! Nechme samet sametem, s komoušema zametem. Přestavba to nespraví, všichni jsou už zkažení, kdo to tady napraví, správnou cestu napoví? Oi, oi, je jediná cesta, která vede doprava...
Specifickým antilevicovým motivem je agrese vůči těm odnožím skinheadského hnutí, které jsou orientovány doleva (Red skins) nebo antirasisticky, a levičáctví je jim podsouváno (Sharp):
Říkáš, že jsi lepší skinhead než já, Ty jsi ale blázen, otáčející se doleva... Pro mě jsi bastard bez práva žít, věř mi, až se potkáme, užiju si bolest, kterou pocítíš...
Dominantním atributem politických písní je integrální nacionalismus, rozšířený o biologický rasismus:
Kde jsou naše bílá práva, právo na domov a svoji zem, budem stát za bílou rasou, náš boj my vyhrajem!
Sražte hvězdu šesticípou!
Na předním místě rasistické propagandy, stejně jako u předválečných českých fašistů, je militantní antisemitismus ve své nacionalistické, křesťanské i sociální variantě. Jak je to možné, když v České republice je židovská národnost početně minimální a na rozdíl od meziválečného období pro běžného občana v každodenním životě neidentifikovatelná? V epoše globalizace a otevřenosti však působí s nebývalou razancí staré schéma o židovském plánu na světovládu; o České republice jako státu s židovládou, řízenou světovým židovstvem. To údajně ovládá světové finanční trhy, média, vlády a mezinárodní organizace včetně OSN, stojí i za průmyslem ohlupující zamerikanizované pakultury atd.
Židé jsou prý rovněž projektanty moderních komunistických, socialistických, demokratických ideologií, tzv. zvrhlých náboženství i konceptu občanské společnosti. Židovská lobby manipuluje bílou rasou, která se tak údajně dostává na pokraj své existence. Součástí této spiklenecké vize je i snaha očistit nacistické rasové protoochránce, spočívající v popírání holokaustu:
Probuďte se, válečníci naší český země, sražte hvězdu šesticípou, co chce zářit na nebi. Probuďte se, válečníci bílé Evropy, všude proudy krve nepřátelských Židů... Zhroutila se vláda sionistů, záleží jen na nás, kdo nám bude vládnout. Sražte konečně na kolena ty židovský psy, ty židovský psy, ty židovský psy!
Novým motivem českého neofašismu, který nemá návaznost na minulost našeho fašismu, je biologický rasismus ve vztahu k lidem barevné pleti. Úplnou novinkou je heroizace Ku-Klux-Klanu:
Co to ke mě leze - černý pleti muž - oi! Co to ke mě leze - mám dýku nebo nůž? Nechci ho tu vidět, tak co si mám počít, přelámat mu hnáty nebo ho rovnou zabít? My jsme národ bílejch lidí, nechcem tady anarchii, nebudem tu s nima žít, naše bílý ruce, jak ocel tvrdá pěst a bude v týhle zemi, bude klid! ...Vítej novej den, krásnej bílej den, hnusnej černej kmen lehne popelem! Černá noc je nad zemí, negry do ulic vyhání, jejich kůže je černá jako noc, každý bílý se jich štítí, kdy přijde KKK na pomoc? KKK myšlenka je bílá, KKK svou nenávist skrývá, KKK poráží černé raby, KKK zničí negra navždy! Bílé kápě město už vítá, v naději teď lidem svítá, že jim černoch hlavu neustřelí, parta negrů holku neznásilní, děti radostně si budou hrát! Konečně negři utíkají, už ví, ale ještě nevěří, že útěkem nic nespraví, že tenhle den je jejich poslední!
Pryč s Romy a cizinci
Český neofašismus dovedně využívá komplexu problémů, které se po roce 1989 vyhrotily kolem romské otázky. Může navázat na stupňující se protiromské, nikoli biologicky rasistické postoje majoritní společnosti. Vlády nedokázaly zastavit propad zaměstnanosti a následnou kriminalizaci nezanedbatelné části romského etnika, nevypracovaly kvalitní vzdělávací a profesní přípravné programy, které by se s pomocí státních institucí daly realizovat. Na druhé straně oficiálně podporovaný program na etnické (nikoli občanské) uvědomování z velké části asimilovaných či poloasimilovaných Romů tyto lidi de facto segregoval z české společnosti, nepřispěl k jejich integraci a nevyřešil podstatu problému. Navíc postavil část společnosti (mnohdy nemístně kaceřovanou za nedostatek tolerance i k jevům asociální povahy) a Romů proti sobě.
Romská elita vzniklá v devadesátých letech je nepočetná a roztříštěná. Bohužel, ani pro většinu romského obyvatelstva, ani pro majoritní společnost není uznávanou a respektovanou autoritou. Bez zapojení do cílené systémové práce státu zůstává štábem bez vojska a bez širších sympatií. Rasisté mají žně bez práce, líčí Romy jako nežádoucí přistěhovalce:
Obsadili náměstí, kavárny a bary, teď se všichni divíte, komu jste Čechy dali. Nenechám se v noci od Cikána podříznout. Neplatí nájemný, na záchody kašle, kdy už v týhle zemi chcípnou? Kdo je tady nechce, ať jde s námi do kola... Tohle nikdo nevidí, že svou přítomností Cikán naše krásné Čechy haní....nejsou nikde doma, budou ronit slzy, narvat je do plynu a sbohem...
Důležitou součástí agitace holých lebek je sociálně, konkurenčně a národně motivovaný odpor proti cizincům, přistěhovalcům a azylantům, kteří kradou a škoděj našemu národu..., flákaj se a zabíjej a slušnejm lidem se nelíběj.
Cizinci jsou vnímáni jako uchvatitelé českého domova, emisaři mezinárodního podsvětí, zrádci svého národa a šiřitelé hodnotových nákaz. Jako by se v nové podobě opakovala rétorika meziválečného českého fašismu proti demokratickým politickým emigrantům, jimž první republika poskytovala útočiště. Novým jevem dnešního globalizovaného světa je narůstající ekonomické přistěhovalectví z východní Evropy a třetího světa.
Každý den víc, přes hranice, už jich tu jsou tisíce... Cizinci, to není národ, cizinci žít tu nemají nárok, cizinci, to je naše země, cizinci, teď vás poženeme, Oi! Hned jak sem příjdou, mají volno od našich daní, musíme na ně makat... Cizinci k odchodu přišla doba, my jsme tady doma! Jakej negromil to tady všechno zkazil tím, že těm zvířatům poskytl azyl... Všichni tyhle azylanti berou slušnejm lidem práci, občanství naše by chtěli, vlastní národ zradili... Ubytovny azylantů hoří, není čas se rozmýšlet, teď musíme rychle jednat, útok!...
Konec písně: exploze domu.
Písně okázale demonstrují lásku k rodné zemi a národu. Texty často snoubí motivy národní hymny s fragmenty básní z dětských čítanek:
Tam, kde voda hučí po lučinách, tam, kde bory šumí po skalinách, tam, kde v sadě skví se jara květ - tam zemský ráj! A to je má rodná země česká - domov můj - Bohemia. Tam, kde laně ze studánky pijí, tam, kde vánek zpívá melodii, tam, kde lípa rozkvétá - tam zemský ráj!
A jaký je obraz soudobé Prahy, konstanty české identity, viděný tradicionalistickýma očima skinheada?
Stíny domů už se dlouží, Pražané šli domů spát, i poslední turisti opouštějí Pražský hrad. Tam, kde ve dne hlídá polda, stojí v noci černá kurva, nemusím Ti chlapče lhát, žiješ tu jak cizák. Praha město veliké, jeho sláva dotýká se hvězd, je to podivné, že se jí ještě říká matka měst. Praha, Praha, Praha, že se jí ještě říká matka měst! Cikánů má nastokrát víc, zdrogovaní anarchisti, skinheadi jsou na obtíž, město, kde kdysi žil Gajda, dnes ovládá židů banda. Měl by si se přestat bát, aby ses mohl synům do očí podívat.
Současné politické elity v České republice jsou pranýřovány za národní nihilismus, za nedostatečné hájení českých zájmů v Evropě. Kritika je spojována s vidinou budoucího národního státu:
Náš národ v Evropě sklízí jen posměch... Nic než národ! Nic než národ! Nic než národ! ...Chopili se vlády nad zbídačenou zemí, opojení mocí, ctí jsou nedotčení, zapomněli, kdo je národ, komu patří tato zem, zrazují svou zemi před oklamaným národem, tahají k nám Balkánce a jiné teroristy... Ze svých výšek nedotčených pohrdají národem, armáda se předvádí na akcích OSN, policie, ta se sama potýká se zákonem, občané si budou muset sami zákon do svých rukou vzít a bojovat za svou zemi, za právo tady žít! ...Láska k vlasti je dnes zločinem, přesto věřím, že přijde den, kdy svůj prapor rozvinem!
Proklamovaný pocit národního ohrožení jde ruku v ruce s kritikou systému parlamentní demokracie a její politické praxe:
Rozhlédni se kolem sebe - není o co stát, korupce plná policie - prý má zločin potírat. ...Příliš mnoho politiků, příliš mnoho moci na náš malý stát, v nepřehledném zmatku, nebezpečné noci, bují úřednický aparát! O sobě tvrdí, že jsou vláda lidu, přitom jen svoje vlastní zájmy hájí. Chtějí být mocní, chtějí být slavní, pořád dokola omílají minulost, disidenti, topiči, že oni jsou ti praví, to je už pryč - čeká nás budoucnost, ale v ní místo pro ně není. Kdo plivete do tváře národa, za to vás čeká tvrdý trest. Televizní noviny probraly vám hlavu..., krotitelé davů nemají žádnou čest, sami stojí vzadu... Pěst, pěst, pěst... Smrt pro vrahouny a úchylácký svině, ve věznicích se jenom válí a my na ně platíme, zločinecká mafie se justici směje, soudcové jsou nestranní a každý si prdel kreje. Dejte zákon do rukou těch, kdo ho mají mít, ti nenechají český národ v bahně svinstva hnít! ... Posuzuješ svět z oken limuzín, ochránče lidských práv!
Bardi temných instinktů
Neofašistická kritika soudobé parlamentní demokracie nepostrádá v duchu starých stereotypů historický optimismus. Aktivisty neustále posiluje víra, že přijde zítřek, nový čas, nový svět. Rozhodující střet však nebude bez krve:
V Babylon se mění naše města, synagogy vrhají temný stín, po pádu komunismu stejné lži, přišel pravý čas zasáhnout do dějin! ... Někdy jsou dny, kdy bys všeho nechal, myslíš, že nemáš sílu snášet to dál. Jenže pokaždý končí to stejně, ty totiž nejseš z těch, co by se jen tak vzdal... Budem vaše noční můry, problém, co nemá řešení, nikdo nás nezastaví v našem boji a nikdy nezměníme naše myšlení. Každým dnem nenávist roste v nás. Jsme bílá síla, nás nic nezlomí. Jsme jako čas, jdem stále vpřed, plně odhodlaní zvítězit! Zítra proleješ svou krev, za budoucnost našich dětí, za svobodnou zem!
Po převratu zavládne hierarchizovaný řád, spočívající v organickém státě silné ruky, v němž bude vládnout elita pro lid, v němž bude pořádek a klid, tradiční normy, rasová převaha a jistota Čechů a bude platit zásada krev a čest, jediný vůdce, nech se vést!
Lze zastavit zhoubné bujení bardů temných instinktů? Je to v silách pouhé (jinak potřebné) výchovy k jinakosti? Mnohé z citovaných postojů jsou nepřiměřenou a zavádějící reakcí na skutečné problémy naší společnosti: dopady globalizace, nedynamické výsledky ekonomické a politické transformace a prohlubující se sociální nerovnováhu, na pochybnou kvalitu české demokracie, přetrvávající absenci právní jistoty a vymahatelnosti práva apod.
Nekonají čeští hlasatelé multikulturality svou necitlivou aplikací této ideji medvědí službu? Je účelné plát jedním dechem, často nekriticky, pro etnická práva a výjimečnost menšin a současně ostentativně až pohrdlivě bagatelizovat tradice, hodnoty a normy české majority? Je české národní povědomí opravdu synonymem šovinismu, xenofobie, antievropanství a dalších hříchů dneška?
Žije ještě česká inteligence, která cítí sounáležitost a odpovědnost za bytí a rozvoj českého národního společenství, schopná jej demokraticky kultivovat? Nevede pošetilá národní nevšímavost většiny demokratické intelektuální elity národ do situace, kdy je ponechán se svými zájmy sám sobě na pospas aktivistickým bardům temného zítřka? Opravdu je tak jisté, že jejich polnice už nikdy úspěšně nezatroubí k nástupu?
(Autor je historik a politolog. Článek vyšel v časopise Listy.)
