Britské listy

Od porážky protestantské české šlechty německou katolickou armádou v roce 1620, což byl definující moment v české národní mytologii, až po odsun sudetských Němců z Československa po roce 1945 byly tyto vztahy často antagonistické, i když byly většinou pokojné a někdy i kulturně plodné. Nicméně je historie české a německé populace dlouhodobě navzájem velmi těsně svázána.

Ve vztazích mezi Čechy a Němci v českých zemích existuje několik důležitých, definujících momentů. Jedním z nich byl říjen 1918, kdy vznikl československý stát, v němž se sudetští Němci, někdejší dominantní etnická skupina v Rakousko-Uhersku, stali významnou menšinou. Jejich "pokus o sebeurčení" z března 1919 skončil selháním.

Ve třicátých letech začaly větší počty sudetských Němců hlasovat pro stranu jménem Sudetendeutsche Heimatfront Konrada Henleina, která sympatizovala s nacisty, a to proto, že tito Němci si stěžovali na to, co považovali za českou protiněmeckou diskriminaci. Jejich podpora Henleinovi nakonec vedla v říjnu 1938 k mnichovské dohodě a k začlenění sudetských Němců do Třetí říše.

Během druhé světové války vznikla v Londýně československá vláda v exilu, v níž zasedali Češi, Slováci a antifašističtí sudetští Němci. Právě zde vznikly pod vedením prezidenta dr. Edvarda Beneše s podporou Spojenců plány, na poválečný odsun této menšiny ze znovu vytvořeného Československa.

Tyto plány byly po ukončení války skutečně realizovány. Sudetským Němcům, kteří nemohli prokázat, že bojovali proti nacismu, bylo odepřeno československé občanství a takzvané "Benešovy dekrety" jim odebraly právo na trvalý pobyt a na vlastnictví majetku v Československu. Nejprve docházelo k tomuto odsunu neorganizovaným, většinou spontánním a násilným způsobem, to bylo období tzv. "divokého odsunu". Organizované deportace do americké a sovětské zóny okupovaného Německa, mezinárodně schválené článkem 13 Postupimské konference, byly zahájeny v lednu 1946. Celkem byly nuceně deportovány z Československa více než tři miliony Němců.

Po pádu komunismu se vrátila "sudetoněmecká otázka", která zůstala citlivým tématem během studené války, do popředí vztahů mezi Českou republikou a nově sjednoceným Německem. Úsilí dospět v této věci k nějakému závěru vyvrcholila společnou deklarací obou vlád v roce 1997. Avšak problémy s Benešovými dekrety trvají a nedávno se pokusily některé sudetoněmecké organizace spojit vstup ČR do EU s požadavkem anulování těchto zákonů. V následujícím textu spolu hovoří o sudetoněmecké otázce Martin D. Brown a Eva Hahnová.

Současné česko-německé vztahy

Martin D. Brown: Chtěl bych tuto diskusi zahájit pohledem na současné česko-německé vztahy, zejména po uzavření společné Deklarace z ledna 1997. Na tyto vztahy má vliv celá řada faktorů, které je nutno zkoumat. Například role historiografie, mýtů a kolektivní paměti na obou stranách a zásadní vliv, který měla na tuto otázku po dobu více než posledních padesát let studená válka.

Celý problém, který prý teoreticky "vyřešila" Deklarace (1), byl poslední dobou vzkříšen poté, co se Česká republika začala "navracet do Evropy", a je nyní zastiňován obnovenou diskusí o roli Benešových dekretů (2) a odsunu sudetských Němců z Československa po roce 1945.

Uvědomuji si, že je možná trochu kontroverzní zahajovat tuto debatu odkazem na odsun (3). Je to kontroverzní, protože si mnozí mohou myslet, že používat odsun jako odrazový můstek jen opakuje argument, který používají mnohé sudetoněmecké organizace, které umisťují odsun do ohniska "sudetoněmecké otázky" a zastávají názor, že všechny ostatní problémy česko-německých vztahů jsou jen důsledkem odsunu.

Zjevně je to velmi zjednodušený přístup, který ignoruje mnoho dalších rozhodujících faktorů, ovlivňujících tento problém už více než 300 let. Ale, ať už se nám to líbí či nikoliv, odsud a Benešovy Dekrety jsou v ohnisku nedávných českoněmeckých vztahů. I když si nemyslím, že mohou být vážnou překážkou při vstupu ČR do EU (pokud ke vstupu ČR do EU opravdu dojde), tyto otázky jsou v současnosti zjevně zajímavé.

Vedly dokonce koncem léta 2000 k výměně nót mezi českou a americkou vládou ohledně toho, zda Spojené státy stále ještě podporují Článek 13 Postupimské deklarace ze září 1945 - článek, který původně schválil odsun. Z toho lze vyvodit, že česká vláda pohlíží na nedávný vývoj s určitou mírou znepokojení.

Česko-německá deklarace z roku 1997

V roce 1998 požadoval Joerg Haider, ještě před svým volebním úspěchem v říjnu 1999, aby Evropská unie odepřela ČR a Slovinsku členství v evropské organizaci, dokud nezruší tyto Dekrety, které podle něho porušují lidská práva. Maďarský prezident Ferenc Madl se také nedávno vyjádřil k odsunu tisíců Maďarů ze Slovenska. V dubnu 1999 schválil Evropský parlament na základě návrhu poslanců z Evropské lidové strany rezoluci, která naléhala, aby ČR Benešovy Dekrety zrušila. A nejnověji, 22. dubna požadoval Evropský parlament podrobné vyšetřování Benešových Dekretů. V souvislosti s veškerým tímto vývojem bych chtěl začít pohledem na česko-německou deklaraci z ledna 1997. Byl to dokument, který měl vyřešit problém odsunu a normalizovat česko-německé vztahy po padesáti letech nepřátelství, způsobovaného studenou válkou.

Co byly podle vás klíčové faktory, týkající se této Deklarace, a co odhaluje tato Deklarace ohledně protikladných postojů Čechů a Němců vůči "sudetoněmecké otázce"?

Eva Hahnová: Deklarace byl diplomatický kompromis a nenabídl žádnou intelektuální satisfakci v oblasti historické interpretace, přesto však tento kompromis splnil zjevně politické cíle svých autorů: nabídl skupinám, které se o tento problém zajímají, novou platformu, kde mohou dále debatovat o česko-německých vztazích mimo veřejnou arénu.

Nejvýznamnějším důsledkem Deklarace je to, že "sudetoněmecká otázka" zmizela z titulků českého i německého tisku. To lze přivítat jako částečný úspěch, ale zároveň to mělo určité znepokojující důsledky.

Vezměme politický vývoj, o němž jste se právě zmiňoval. Ani rezoluce Evropského parlamentu, ani výroky Joerga Haidera, jak se zdá, nevyvolaly ani v České republice ani v Německu zatím žádné znepokojení.

Podíváme-li se však na situaci v Rakousku podrobněji, zjistíme, že není úplně jednoduchá. Na jedné straně existovala určitá podpora pro Haiderovy požadavky - petice s 24 335 podpisy byla předána 29. listopadu 2000 rakouskému parlamentu - ale počet podpisů nenaznačuje, že by existoval v celém Rakousku pro tyto myšlenky velký entuziasmus. (4) Na druhé straně, rakouská ministryně zahraničních věcí Benita Ferrero-Waldner prohlásila, že budou Benešovy Dekrety zrušeny do konce letošního roku… (5)

Problém je, že nikdo v této věci nečiní žádná konkrétní prohlášení, nekonají se skutečné debaty, neexistuje volný proud informací a nikdo nezaujímá jasné politické pozice. Nikdo neřekl, čeho by se dosáhlo tím, kdyby byly Benešovy Dekrety zrušeny a co se očekává jako výsledek. Jediné, co se děje, je to, že se občas na horizontu objeví všeobecné výroky a činy a pak zase zmizí, jako tolik vzdálených bouřných mraků. Proto nemůžeme být zrovna překvapeni, že se veřejnost přestala o tyto věci zajímat.

Zjevně to není uspokojivý stav věci a takové výroky, o nichž jste se zmínil, nelze lehce odmítnout jako nevýznamné. Ale vzhledem k nynější politické situaci v Německu mohou být sotva považovány za vážný politický problém.

Současná německá vláda tyto myšlenky nepodporuje. Možná to je hlavní důvod, proč se veřejnost nezajímá. Kromě toho, i uvnitř CDU/CSU se zdá, že politikové jen formálně opakují dávno vytvořené zvyky - jde o odmítání přijmout odsun Němců z Východní Evropy, které se stalo ústřední součástí západoněmeckého politického života od ukončení druhé světové války - a nikoliv o důkaz, že strany skutečně podporují tyto politické požadavky. Také existují daleko důležitější otázky, týkající se rozšiřování EU než zrušení Benešových Dekretů…

Ještě k té Deklaraci: Současná vláda v Berlíně a v Praze, jak se zdá, souhlasí, že Diskusní fórum a Fond budoucnosti, které vznikly v důsledku podepsání Deklarace, nyní slouží uspokojivým způsobem, stejně jako sdělovací prostředky v obou zemích.

To, že česko-německý problém zmizel z novinových titulků od podepsání Deklarace je jistě pozitivním politickým vývojem, i když nám intelektuálně zůstávají vážné potíže. Veřejnost ztratila o tyhle věci zájem, ale tradiční protičeské stereotypy dál existují v Německu a v České republice, jak se zdá, dokonce jsou protiněmecké emoce na vzestupu.

"Intelektuální" problémy

MDB: Andrew Stroehlein ukazuje velmi jasně ve své analýze situace kolem Deklarace, že v postojích vůči sudetoněmeckému problému byly v české společnosti podstatné rozdíly. Přístup intelektuálů, jako je Václav Havel, se silně odlišoval od přístupu široké veřejnosti.

Co vypovídají tyto rozdíly o "intelektuálních" problémech, které obklopují v obou zemích "sudetoněmeckou otázku"?

EH: No, rozdílnost přístupů v české společnosti, o němž hovoříte, je ve skutečnosti daleko víc důsledkem studené války a nikoliv zážitků z druhé světové války a ze samotného odsunu. Jak víte, česká veřejnost nemohla vést svobodnou a otevřenou debatu o kolektivní a individuální zkušenosti od roku 1945, v důsledku komunistické diktatury. Následkem toho je, že je nynější situace v České republice jen odrazem německých postojů.

České postoje a argumenty v této věci mají obyčejně vztah k různým politickým skupinám v Německu:

najdete tradiční levicové postoje, například v Rudém právu, anebo mezi historiky, kteří stojí kolem Evy Broklové a Miloslava Bednáře, kteří zdůrazňují nacistická zvěrstva, podtrhují význam Postupimské dohody a silně kritizují sudetoněmecké organizace;

v ČR i v Německu se zaměřují někteří historikové a intelektuálové na dlouhou historii společných česko-německých vztahů, na etické aspekty odsunu a na kulturní škody, které způsobilo ukončení česko-německé koexistence v českých zemích (Jan Patočka, Petr Příhoda)

najdete také skupinku autorů v českých médiích, jako je Bohumil Doležal, Rudolf Kučera, Jiří Loewy nebo Emanuel Mandler, kteří prezentují názor totožný s názorem sudetoněmeckých organizací, a pak;

existují skupinky historiků na obou stranách česko-německé hranice, kteří poskytují oběma vládám politickou podporu tím, že zasedají v česko-německé komisi historiků.

Kromě toho není příliš vidět žádné další specifické české postoje v této věci. Najdete je spíše na regionální úrovni než v Praze. Například v práci Vladimíra a Kristiny Kaiserových v Ústí nad Labem nebo Tomáše Staňka v Opavě.

Potíž je, že německé postoje v této otázce se odrážejí tak silně v České republice, a že tyto názory jsou samy o sobě produktem studené války. Víte, postoje vůči odsunu v Německu jsou vážným problémem pro německou kolektivní paměť. V důsledku obrovských státních zásahů se kolektivní paměť odsunu v západních Německu nemohla rozvíjet o nic svobodněji než v komunistickém Československu.

Ve Spolkové republice Německo slouží celá řada institucí a organizací, financovaných státem a vytvořených v padesátých letech, jako "hmotné důkazy" utrpení, jemuž byli vystaveni Němci od svých východoevropských sousedů. Ale především fungují tyto instituce na podporu revizionistických postojů vůči Postupimské dohodě. Kromě toho zakonzervovaly intelektuální tradice z období před druhou světovou válkou i z doby národně socialistického (nacistického) režimu. Poválečná "denacifikace" totiž nebyla tak rozsáhlá, jak si mnozí lidé myslí, což během posledních asi pěti let objevují němečtí historikové. (6)

Tyto takzvané "organizace vyhnanců" (Vertriebenenorganisationen), které jsou financovány hlavně pod heslem "zachovávání kulturního dědictví vyhnaných lidí" vnutily své názory kolektivní paměti poválečného Německa tím, že pěstují předválečné a nacistické mýty a stereotypy o východní Evropě.

Také publikovaly obrovské množství knih a brožur, mnohé z nichž hluboce zasáhly do německé akademické historiografie. Většina Němců dnes tak zastává tradiční sudetoněmecké názory a jejich interpretaci české historie, aniž by si byli vědomi původů této údajné "akademické historiografie". (7)

Kromě toho, rámec těchto institucí dále existuje a je stále financován více než 40 miliony německých marek ročně z federální vlády (a další miliony plynou z individuálních německých spolkových zemí). (8) Jak se dá očekávat, jakýkoliv pokus omezit tyto finanční dotace se setkává se silnou opozicí. I vláda Gerharda Schroedera se v roce 1999 nerada vzdala nakonec veškerých pokusů reorganizovat tuto celou síť, které je přece tak zastaralá jako mnohé názory, které šíří .(9)

Je ovšem nutno říci, že i když jsou tyto organizace tuhými přežitky minulosti a bojují o ovládnutí veřejného mínění, poskytují pracovní příležitosti pro mladé historiky, etnology, slavisty a germanisty, takže mnoho lidí lobbuje v jejich prospěch a málokdo se pořádně zabývá tím, co ty organizace vlastně dělají.

Ale navzdory tomu všemu existovala také "jiná" paměť o odsunu, která převládala v německé veřejnosti po dobu prvních několika desetiletí po válce. Najdete ji v knihách liberálních autorů, jako je Guenther Grass, Peter Haertling, Siegfried Lenz nebo Horst Bienek. Tito lidé byli sami odsunuti z východní Evropy, ale jsou kritičtí vůči revizionistickým postojům, o nichž jsem právě hovořila.

Bohužel neměli tito lidé nikdy příliš velký vliv na německou politiku. Totéž platí o dalších otevřených kriticích sudetoněmeckých organizací, například kritikové v německých médiích jako je Der Spiegel. A konečně, tradiční historiografie německé levice, která byla za studené války v NDR zakázána a pěstovali ji jen v podmínkách diktatury, přestala od sjednocení Německa nabízet jakoukoliv reálnou alternativu.

Proto má Německo stále ještě vážné problémy, týkající se těchto otázek. Je to něco, na čemž bude muset tvrdě pracovat, má-li tyto problémy vyřešit. Zejména jde o otázky týkající se důsledků studené války na všeobecný postoj Němců vůči východní Evropě a vůči historii českých zemí.

Je paradoxní, že antikomunističtí čeští disidenti a emigranti, stejně jako postkomunistické elity, které zastávají fundamentalistický antikomunismus, se stále dívají na svět očima národně-konzervativní pravice v Německu a neposlouchají její kritiky. Chovají se stejně, jako se chovali jejich předchůdci za komunistického režimu.

Proto nikdy nevěnovali příliš velkou pozornost pluralitě německé kolektivní paměti a v důsledku toho Češi během osmdesátých a devadesátých let často opakovali argumenty německé pravice, o níž se mylně domnívali, že představuje "Západ".

A tak se stalo, že probíhala česko-německá debata v devadesátých letech mezi Čechy a pravicovým křídlem německého politického spektra, které zastávalo vždycky tradičně nepřátelský postoj vůči Čechům. Není tedy překvapující, že některé části české veřejnosti, zejména česká levice, dospěly k názoru, že intelektuálové jako Václav Havel či Petr Pithart se spojili s "nepřátelskými" silami, protože s nimi sdíleli svůj antikomunismus. Tito čeští intelektuálové to ovšem učinili.

Poznámky:

Footnotes: 1. Podrobněji o událostech kolem Česko-německé deklarace, viz The Failure of a New History: Czechs and the Czech-German Declaration od Andrewa Stroehleina

2. Německy "Beneš-Dekrete", česky "Benešovy dekrety." Viz Jech K, a Kaplan K, (vydali), Dekrety prezidenta republiky, 1940-45 dokumenty, Vol I & II, Brno. 1995.

3. odsun je český výraz pro deportaci sudetoněmecké menšiny po roce 1946. Sudetoněmecké organizace hovoří obvykle o těchto událostech jako o vyhnání. V angličtině se o těchto událostech hovoří ve článku 13 Postupimské deklarace jako o transferu. Je zjevné, že není přípustné používat těchto termínů náhodně, neboť mají politický obsah.

4. Sudetendeutsche Zeitung, 8. prosince 2000.

5. Sudetendeutsche Zeitung, 23. února 2001.

6. Burleigh M, Germany Turns Eastwards. A Study of Ostforschung in the Third Reich, Cambridge, 1988; Schulze W, Deutsche Geschichtswissenschaft nach 1945, München 1993; Lehmann H, & van Horn Melton J,(Eds.), Paths of Continuity. Central European Historiography from the 1930s to the 1950s, Cambridge 1994; Deutsche Historiker im Nationalsozialismus, ed. by Schulze W, and Gerhard Oexle O, in collaboration with Helm G, and Ott T, Frankfurt am Main 1999

7. O odsunu v německé kolektivní paměti viz Hahn E, a Hahn H H, "Flucht und Vertreibung," in: Deutsche Erinnerungsorte I, ed. by Francoise E, and Schulze H, Munich 2001, pp. 335-351.

8. Tyto dotace nelze vystopovat přímo, ale z dosažitelných útržků informací se zdá být jasné, že vždycky existovala politika utajovnání, kolik peněz daňových poplatník se vydává na tyto účely, viz Hahnová E, Sudetoněmecký problém: Obtížné loučení s minulostí, Ústí nad Labem 1999.115f.

9. Podrobná analýza těchto diskusí viz Beauftragter der Bundesregierung für Angelegenheiten der Kultur und Medien: Konzeption zur Kulturförderung nach § 96 BVFG (Stand 20 May 1999, Konzept) a Deutscher Bundestag, Ausschuß, für Kultur und Medien: Stellungnahmen der Sachverständigen zur öffentlichen Anhörung zum Thema "Kulturförderung nach § 96—Bundesvertriebenengesetz (BVFG)," Berlin, 25 October 1999.