Otazníky nad Afghánistánem

(zamyšlení nad květnovou cestou vysokého komisaře pro uprchlíky OSN R. Lubberse po Iránu, Pákistánu a Afghánistánu)

Jan Kovařík

V

Pouze z pohledu slunného počasí panujícího nad Afghánistánem by se zdálo, že vysoký komisař pro uprchlíky OSN R. Lubbers si nemohl vybrat horší čas pro svou misi, jejímž cílem není nic jiného, než ukončení exodu místního obyvatelstva z Afghánistánu. Aby tomu tak bylo, je třeba maličkosti - dosažení příměří mezi Tálibánem (s výjimkou Pákistánu, SAE a Saudské Arábie mezinárodně neuznané moci v Afghánistánu) a oddíly mezinárodně stále uznávané, nicméně v září 1996 svržené vlády prezidenta B. Rabbáního.

Toto svým způsobem odtažité téma se dotýká i České republiky, protože je třeba mít na mysli dvě podstatné skutečnosti. Jde především o legislativní normu ČR, jíž jsou sankcionovány kontakty s afghánským hnutím Tálibán, kterou přijal Parlament České republiky na jaře loňského roku a která reaguje na předchozí sankce RB OSN a Rady EU vůči Tálibánu, a dále o fakt, že mezi ilegálními imigranty, kteří se různými cestami dostávají do Čech, jsou Afghánci velmi hojně zastoupeni. Vzato do důsledku, i tito Afghánci na území České republiky mohou náš integrační proces směrem k Evropské unii komplikovat, neboť některé země EU při projednávání kapitoly o volném pohybu osob upozorňují na naši nepřehlednou imigrační politiku, která by při zcela volném režimu na hranicích ČR se členskými státy EU znamenala vážné nebezpečí z hlediska nekontrolovaného přílivu nežádoucích imigrantů.

Bylo by velmi dobré, především pro samotný Afghánistán, kdyby Lubbersovo úsilí bylo korunováno úspěchem. Je však třeba si položit otázku, zda příměří v Afghánistánu je za současné situace vůbec dosažitelné a zda exodus uprchlíků z této země je skutečně zapříčiněn občanskou válkou.

OSN se totiž v Afghánistánu angažuje od doby ruské intervence. I tehdejší SSSR nakonec pochopil neřešitelnost vztahových problémů uvnitř Afghánistánu, stejně jako svou neschopnost řešit tuto neřešitelnou situaci způsobem, který by alespoň částečně ospravedlnil jeho vměšování. Moskva se poučila, v roce 1988 podepsala ženevské dohody a v únoru 1989 stáhla z Afghánistánu svá vojska, byť musela počítat s tím, že jí nainstalovaná vláda prezidenta Nadžibulláha v Kábulu dlouho nevydrží. Kupodivu vydržela až do dubna 1992. Plán OSN na mírový transfer moci z rukou komunistické administrativy prezidenta Nadžibulláha do rukou afghánských mudžáhidů výměnou za jeho nekrvavost zkrachoval. Proč zkrachoval, je třeba přičíst různým zájmům Pákistánu, Íránu a Saudské Arábie, tehdejším hlavním hráčům hry o Afghánistán, tedy zemím, které ještě v letech boje proti ruské přítomnosti v Afghánistánu podporovaly různé skupiny afghánských mudžáhidů. Není proto divu, že politické spektrum v Afghánistánu se ještě více atomizovalo, což pak činilo uplatnění jakýchkoli mírových dohod mezi samotnými Afghánci v následujícím období let 1992 až 1995 naprosto nereálným. Dnes si jen málokdo vzpomene na jména všech zvláštních pověřenců OSN pro Pákistán a Afghánistán, a potom jen pro Afghánistán, kteří si zoufali nad neochotou Afghánců plnit své vlastní dohody počínaje péšávárskou mírovou dohodu, přes islámábádskou mírovou dohodu, dželálábádskou dohodu, pokusy o svolání celoafghánské šúry, až po rozhodnutí prezidenta Rabbáního zůstat hlavou afghánského státu na de facto neomezenou dobu. V tomto směru se bezezbytku projevila vnitřní nesnášenlivost bývalých hlavních opozičních sil spojených v tzv. péšávárské sedmičce, stejně jako nesourodnost afghánské opozice v Íránu.

Za situace, kdy Hezbe Islámí radikálních paštunských sil Gulbudína Hekmatjára, dále Jamiat Islámí prezidenta Rabbáního a jeho ministra obrany Ahmada Šáha Masúda, která reprezentovala převážně tádžický element, a poněkud izolacionistická uzbecká milice generála Rašída Dostúma vykrystalizovaly jako hlavní a nejsilnější aktéři boje o Afghánistán na vnitřním poli, se v průběhu roku 1995 na jihu Afghánistánu, v Kandaháru a jeho okolí, objevily jednotky Tálibánu, které postupně obsazovaly stále větší část země, až nakonec v září 1996 dobyly Kábul.

Ponechejme stranou, jak je možné, že se Tálibán v tak krátké době stal pánem celého Afghánistánu. Přesto je třeba zdůraznit nepochopitelnost, že mladí učedníci Koránu, převážně paštunští mladíci, kteří získali náboženské vzdělání v madrasách v utečeneckých táborech na území Pákistánu, dokázali zlikvidovat zkušené oddíly takových válečníků, jakými byly jednotky Hekmatjára či Dostúma. Podpora ze zahraničí v počáteční fázi tažení Tálibánu po Afghánistánu je ale nezpochybnitelná. Vznik Tálibánu ovšem rozhodně nebyl inspirován Íránem nebo OSN. Současní vládci v Kábulu rozhodně nechovají sympatie k šíitskému Íránu. Fenomén Tálibánu pak ještě více zkomplikoval právě OSN jakékoli její snahy o mírové řešení situace v Afghánistánu včetně pokroku v oblasti repatriace milionů afghánských běženců. Jisté vodítko pro hledání odpovědí na otázku, kdo podporuje Tálibán, poskytuje okruh zemí, které novou kábulskou administrativu za téměř pět let její existence diplomaticky uznaly.

Ať již byl vznik Tálibánu inspirován kýmkoli, Tálibán své zahraniční spojence rozhodně zklamal.

Usáma bin Ládin (AP)

Bezpečnostní situace v zemi se sice částečně zklidnila, nicméně boje na severovýchodě země stále pokračují a jak se zdá, oddíly Ahmada Šáha Masúda, jako jediná síla, která je schopná podpořit legitimitu svrženého prezidenta Rabbáního, budou klást Tálibánu další odpor. Tálibán neukončil produkci opia, byť by pod vlajkou vymýcení tohoto zla vstupoval do Afghánistánu. Nabídka Tálibánu zlikvidovat pěstování máku v Afghánistánu výměnou za své mezinárodní uznání včetně uznání ze strany OSN skončila bez odezvy. Tálibán současně poskytuje útočiště a výcvikové tábory pro různé teroristické a iredentistické skupiny, počínaje kašmírskými a tádžickými separatisty přes čečenské bojovníky až po arabské radikály včetně saudského teroristy Usáma bin Ládina. V tomto ohledu Tálibán irituje nejen Rusko, Indii a USA, ale dokonce i řadu zemí Blízkého Východu, a to bez ohledu na společné islámské náboženství. Skutečnost, že Tálibán i přes značný mezinárodní tlak zničil v minulém měsíci významné buddhistické památky v provincii Bámiján, je důkazem jak velmi omezených možností vnějšího působení na Kábul, tak záměrného izolacionizmu tohoto hnutí.

V zemi zničené mnohaletým válečným konfliktem je však jeho ekonomická autarkie jen zdánlivá. Tranzitní obchod přes Pákistán funguje i nadále a snahy OSN dosáhnout toho, aby se do Afghánistánu nedovážely žádné zbraně, jsou jen zbožným přáním. Írán totiž bude i nadále podporovat afghánské šíity, především Hazáry, Rusko v současné době poskytuje pomoc Ahmadu Šáhovi Masúdovi, paradoxně svému největšímu rivalovi z let sovětské přítomnosti v Afghánistánu, a možnost, že by se od Tálibánu odvrátili jeho pákistánští spojenci, minimálně z řad pákistánské náboženské strany Jamaate Islámí, je víc než hypotetická.

Symptomatickou pro další vývoj v Afghánistánu může být i otázka krachu řady plánů v rámci ECO (Organizace hospodářské spolupráce), které počítaly s výstavbou energetických projektů, zejména pokud jde o původní představy o využití území Afghánistánu jako mostu pro začlenění zemí Střední Asie do světového hospodářství bez ruského zprostředkování. Každopádně přírodní bohatství Střední Asie, ale i samotného Afghánistánu, je pro zahraniční těžařské společnosti a investory velmi zajímavé. Nicméně příprava realizace pilotního projektu, jehož rozsah šel nad rámec spolupráce v rámci ECO, a sice plynovodu z Turkmenistánu přes západní Afghánistán do pákistánského terminálu Gwadar na pobřeží Indického oceánu, byla americkou společností Unocal zastavena v prosinci 1998. Právě od tohoto okamžiku je patrný svým způsobem formální mezinárodní tlak na administrativu Tálibánu, kdy se k počátečnímu odmítavému postoji Ruska přiklonily i Spojené státy a nakonec i OSN svými původními sankcemi i sankcemi z počátku letošního roku.

Další vývoj v Afghánistánu je jen velmi těžko odhadnutelný. Bude-li však Tálibán i nadále disponovat podporou části politického spektra Pákistánu a finanční pomocí některých kruhů ze zemí Perského zálivu, lze počítat s neměnnou situací uvnitř země, pokud však současní kábulští fundamentalisté neporuší svůj příslib neexportovat, alespoň prozatím, svůj koncept tradiční islámské společnosti za hranice Afghánistánu. Je ale otázkou času, jak dlouho bude bezprostřednímu okolí Afghánistánu vyhovovat tato v současné době vnitřně slabá a vyčerpaná zem, a to bez ohledu na obviňování z  její podpory mezinárodního terorismu a obchodu s narkotiky. Zatím se však zdá, že vnitřně rozháraný Afghánistán všem vyhovuje.

Nejpodstatnější na celé záležitosti ale je, že Afghánci z Afghánistánu prchají nikoli v důsledku občanské války (jejíž rozsah a počty obětí jsou zanedbatelné a koncentrují se jen do oblasti v bezprostřední blízkosti badahšánského výběžku na severovýchodě Afghánistánu), ale v důsledku nepřijatelného způsobu života, který byl většině Afghánců vnucen Tálibánem, a především z důvodu naprosto katastrofálního stavu afghánské ekonomiky.

Aby byl zastaven proud exulantů, respektive aby byly vytvořeny podmínky pro repatriaci milionů Afghánců, je nutné, aby v Afghánistánu nebyl Tálibán.

Tálibán ale v současné době představuje jedinou integrační sílu v Afghánistánu, která je schopna zabránit občanské válce v rozsahu, jehož jsme byli svědky před rokem 1995. Tálibán je současně jediná síla, která je schopná zabránit rozpadu Afghánistánu, přičemž tyto obavy existovaly právě do poloviny 90. let v podobě různých koncepcí "velkého Paštunistánu", "velkého Uzbekistánu" a možná některých dalších "velkých".

A vůbec nejpodstatnějším je problém poválečné rehabilitace této země. Kdyby bylo dosaženo skutečného míru v Afghánistánu, první otázkou by bylo, kdo zaplatí odminování země, kdo přispěje na obnovu zavodňovacích zařízení, kdo přispěje k obnově dopravní a energetické infrastruktury, kdo zaplatí repatriaci uprchlíků, sociální a ekonomické programy nezbytné pro normální fungování této země.

Přirozeně by měly platit všechny státy, které byly zaangažovány do dění v Afghánistánu od roku 1979. Měl by přispět celý klub "přátel Afghánistánu" počínaje jeho bezprostředními sousedy až po velmoci, které ještě v podmínkách bipolárního rozdělení světa řešily své vztahové otázky na úkor obyčejných Afghánců. Proto nejsme svědky skutečně efektivního tlaku na Tálibán, proto do této země i nadále proudí zbraně a opačným směrem zase desetitisíce uprchlíků. Tento stav vyhovuje i Tálibánu, který za situace, kdy kontroluje téměř devět desetin afghánského území, počítá s definitivní porážkou vnitřní opozice. Představa porážky oddílů Masúda během jedné letní ofenzívy je důvodem, proč Kábul bude negovat jakékoli nabídky OSN na zprostředkování příměří. Politický proces po ukončení bojů v Afghánistánu by totiž opět nastolil otázku dělení moci a pro Tálibán víc než opodstatněné riziko, že by byl v případě voleb nebo alespoň šúry či velké džirgy značnou částí afghánské populace odmítnut. Jak dlouho bude tato neochota ke kompromisu trvat, záleží proto jak na vnějším okolí Afghánistánu, tak i  na samotných Afgháncích.

Autor je zahraničněpolitický analytik