Britské listy

Údajný názorový posun BL, který u příležitosti zpravodajství o setkání představitelů států amerického kontinentu zaznamenal Jan Nekovář stojí za širší vysvětlení, než jaké na stejném místě BL dopřál čtenářům Jan Čulík.

Před nějakými třiceti lety si část občanstva Spojených států povšimla, že válka ve Vietnamu není zrovna to, za co jí byla vydávána. Zaprodanci a odrodilci - spratkové zkrátka - tehdy vzbudili nelibost politiků. Hněv mocných dopadl na jejich hlavu, protože jim brali jejich válku. Z odpůrců války byli naděláni kriminálníci a konec konců i političtí emigranti.

Válka ve Vietnamu, kamuflovaná vlasteneckou povinností nastavit mužnou hruď nepříteli všeho lidstva, byla díky tehdejší relativní pomalosti sdělovacích prostředků "daleko", takže nějakou dobu trvalo, než se zjistilo, že se kulky hrdinům vyhýbají pouze tehdy, když létají jen jako (ve filmu), a než vládní propagandu převážily desítky tisíc pytlů s ostatky padlých. Pak teprve Nixon s Kissingerem obrátili a posledně jmenovaný dokonce s fanfárami přijal Nobelovu cenu za uskutečnění spratčích mírových představ.

Protože historie se přibližně opakuje, vyjadřují současní politikové nelibost nad tím, že se další generace spratků odvažuje zpochybňovat jejich konání, tentokrát v oblasti posilování nadnárodních korporací. A tak se zase šikují policajti s obušky a slzným plynem a v záloze stojí nově vymyté armádní mozky, připravené podporovat moc, když už si je vydržuje. Zase máme kriminálníky atd.

Pohyb informací je v současném světě daleko rychlejší a díky Internetu, který zatím mocní nedokázali zcela zpotvořit k obrazu svému, se šíří i informace, které by jinak těžko spatřily světlo světa ve znormalizovaných sdělovacích prostředcích. Kdo chce, ten si může udělat poměrně dobrou představu o tom, co se děje ve světě.

Mluvíme-li o názorovém posunu, je třeba objasnit o co vlastně jde. Bylo by velmi krátkozraké domnívat se, že pár zmatenců - spratků, chcete-li - nemá nic lepšího na práci než rozvracet státy kapitalistické soustavy a tím zlovolně oddalovat budoucnost, která se světlá těsně za horizontem.

Nejde o střet levicových názorů s těmi správnými pravicovými. Jde o obavy z budoucnosti, které začíná sdílet stále širší široké spektrum společnosti a které postupně pronikají i do sdělovacích prostředků.

Občan nemůže nevnímat dříve nevídané přerozdělování bohatství a hromadění moci. Nemůže přehlédnout ani rostoucí aroganci politiků, která maskuje to, že předmětem jejich zájmu již dávno není on sám, ale investor.

Míru prohlédnutí veřejnosti sice nelze přeceňovat - zejména ne v tak politicky zabedněné zemi jakou je Kanada - nicméně určitou změnu lze pozorovat. Přispělo k ní - vlastně paradoxně - i násilí k němuž došlo v Seattlu, Praze a jinde. Sdělovací prostředky je poněkud nafoukly, protože drama se prodává líp než politik slabikující pár frází z papírku. K názorovému posunu v hlavách čtenářů a diváků začalo docházet v okamžiku, kdy začalo být zřejmé, že násilí odráží skutečnost, že společnost těžko bere jinou formu protestu na vědomí.

Události v Seattlu ještě šlo zamést pod koberec. Televizní divák shlédl na obrazovce bílou policii pronásledující pár negrů (tento výraz je politicky nesprávný, ale odpovídá smyslu televizního zpravodajství), odnášejících lup z vytlučených výloh, leč dozvěděl se jen velmi málo o tom, co vlastně bylo na jednacím stole.

Po Okinawě, která vzbudila pozornost především tím, že třídenní hoštění hlav tak zvaných vyspělých států přišlo na 700 miliónů dolarů, byly protesty proti globalizaci běžnější. Dalším mezníkem byla Praha. I tam si policie počínala, jako by negři chtěli bílým někam vlézt, jenže barevné lůzy byl zjevný nedostatek a tak si sdělovací prostředky začaly alespoň trochu všímat toho, že politikové se zdají být čím dál tím (policií) izolovanější od reality a že mnohé námitky demonstrujících nejsou nikterak hloupé.

Pro kanadskou veřejnost byl nepříjemným probuzením Quebec City. To, že se vrchnost nechala oplotit a policie dostala volnou ruku k preventivnímu pronásledování potenciálně nepříjemných lidí, Kanadu doslova spražilo. Plot v Kanadě? Proti komu a proč? To byly otázky, které okamžitě visely ve vzduchu, respektive v éteru. A za nimi následovaly otázky velmi konkrétní. Proč se v demokratickém státě nemůže člověk seznámit s návrhem dokumentů, které načnou proces týkající se života 700 milionů obyvatel kontinentu? Proč politikové utajují, co je na jednacím stole? Co považují za nedotknutelné z hlediska hlediska státní suverenity, kultury, hospodaření se surovinami či ochrany životního prostředí? A jakou možnost vlastně občan má, aby tuto situaci změnil?

Odpovědi od politiků nepřišly. Ti si jen tak trochu zafrázovali a postupně vyklidili pole. Kanadský ministerský předseda se zmohl na několik blábolů o demokracii, preventivně označil účastníky protestních demonstrací za pochybné živly a posléze pochválil policii za to, jak dobře si počínala. To poslední mu trochu zkazil quebecký ministr spravedlnosti, který nechává činnost policie vyšetřovat, protože se mu některé její zákroky zdály nepřiměřené. Z hlediska politiků ovšem jde o začarovaný kruh. Čím víc prosazují zájmy korporací (které jim zaplatily zvolení), tím těžší pro ně je obhájit rozhodnutí, která, jak příklady ze světa naznačují, negativně postihují většinu světové populace. Čím těžší pro ně je přesvědčit veřejnost o správnosti vlastního počínání, tím více přesvědčují sami sebe o tom, že jejich moc pochází z lidu (proto žonglují s termínem demokracie) a tím pádem co oni činí, v zájmu lidu činí.

V nedávné besedě CBC na téma Quebec City se náměstek federálního ministra vnitra rozplamenil ohledně toho, že kanadský občan má možnost demokraticky, to je spořádaně, uplatnit svoje mínění. Jedna studentka mu na to odpověděla, že problém je v tom, že takto projevené mínění nikdo nebere na vědomí. A Judy Rebick k tomu na adresu sdělovacích prostředků dodala, že se příliš soustřeďují na násilí vyvolané malými skupinami a přehlížejí v podstatě masové protesty, jsou-li pokojné. Jako příklad uvedla velkou padesáti či šedesáti tisícovou demonstraci v Quebec City, která se odehrávala daleko mimo plot a stejně velkou demonstraci žen, k níž došlo před časem v Ottawě. No a bylo po diskusi, protože to je pravda, na níž byl i demagog krátký.

Sdělovací prostředky zjevně zápolí s problémem jak danou situaci reagovat. Jejich zdánlivá nevyrovnanost není daná tím, že by nechtěly dát obhájcům globalizace prostor ale tím, že tito lidé nemají co říct.

Jsem přesvědčen, že stejné platí i pro Britské listy. Omlouvat se za nevyváženost BL, tak jak to v souvislosti s překladem článku Judy Rebick udělal Jan Čulík, považuji za nesmyslné. Judy Rebick je v Kanadě velmi známá postava. Angažovala se v ženském hnutí a její články vycházejí běžně vycházejí v kanadském tisku, který lze těžko pravicový. Je rovněž častým hostem televizních publicistických pořadů. Před časem byla spolumoderátorkou pořadu CBC "Face off" kanadské to obdoby pořadu CNN "Crossfire".

Chomský je velmi zajímavý člověk. S jeho názory lze jen těžko nesouhlasit, ale na veřejnost nemají větší vliv, protože je převálcuje setrvačnost establishmentu. Proto ho týž nechává na pokoji.

PS Mechanismus názorového posunu, o němž byla řeč, lze snadno vidět i v případu Kosova. Jak mají sdělovací prostředky vypadat vyváženě, když nadšení zastánci zákroku NATO vyklidili scénu a současně se na povrch dostávají informace o tom, jaká lumpárna to vlastně všechno byla.