J. Edgar Hoover, šéf americké FBI, se po dlouhá desetiletí agresivně ucházel o přízeň šéfredaktorů amerického denního tisku, zatímco jeho podřízení v FBI shromažďovali obrovské množství novinových výstřižků a podle nich rozdělovali denní listy na přátelské a nepřátelské.
Ve třicátých letech dvacátého století začal Hoover, ředitel FBI, "obměkčovat" Americkou společnost šéfredaktorů denních listů pozváními na "mimořádnou návštěvu" ústředí FBI, v jehož rámci si šéfredaktoři mohli taky vystřelit. Vyplývá to ze složky, kterou FBI udržovala o Americké společnosti šéfredaktorů denních listů a která byla nedávno vydána organizaci APBnews podle platného amerického zákona o přístupu k informacím.
Ze složky vyplývá, že někteří šéfredaktoři amerických novin lezli s nadšením FBI do zadku.
V roce 1936 napsal Arthur T. Rabb, šéfredaktor listu Editor and Publisher Hooverovi toto o interview:
"Asi vás nepřekvapí, že je můj desetiletý syn nyní svým způsobem hrdinou mezi svými kamarády, protože jeho otec si potřásl rukou s panem Hooverem, ani to, že většina jeho vrstevníků se chce stát agenty FBI. Pravěpodobně bychom se o tom nějakým způsobem měli zmínit v interview," uvedl Rabb ve svém dopise.
Dopis byl součástí 672 stránek ve složce, týkající se Asociace amerických šéfredaktorů. FBI nevydala 59 stránek.
Složka ukazuje, jak se Hoover lísal do přízně šéfredaktorů, zejména šéfredaktorů z malých měst, a důsledkem toho se mu podařilo vydržet jako šéf FBI od roku 1924 do roku 1972. Jak napsal v roce 1967 jeden činitel FBI: "Naše vztahy s Americkou asociací šéfredaktorů novin byly vždycky vynikající."
I když dnes už je méně významná, Americká asociace šéfredaktorů novin kdysi vyvolávala velký respekt u všech, kdo se snažili ovlivnit veřejné mínění. Ve zlatém věku nezávislých denních listů, v době, než elektronická novinářská práce vedla k rozmělnění velkého vlivu novin a než podnikatelské fůze vedly k vzniku mediálních impérií, nabízela tato Asociace přístup k více než 500 šéfredaktorům z celé Ameriky.
V šedesátých letech se začali agenti FBI účastnit zasedání a večírků Asociace šéfredaktorů nikoliv jako pozvaní hosté, ale jako špióni.
´Paranoia´
Jiné dokumenty ve složce FBI, udržované o Asociaci šéfredaktorů obsahují celou řadu informací - od náhodných po hnusné: například je tu drb z roku 1961, podle něhož je Dorothy Schiffová, majitelka listu New York Post, lakomec a držgrešle. Tak jsou zde informace, z nichž vyplývá, že agenti FBI dohlíželi na to, jak se píše o Robertu F. Kennedym, a zřejmě prosazovali zveřejňování článků, které ho líčily v záporném světle.
"Nejsem si jist, zda se mám cítit pobaven anebo uražen zprávami Edgara J Hoovera o jeho stycích s Asociací šéfredaktorů," uvedl Richard Oppel, šéfredaktor listu Austin-American Statesman a nynější předseda Asociace šéfredaktorů. "Vůbec ale nejsem překvapen… Všichni dobře víme, že ve FBI silně vládla paranoia a že dohlížela nevysvětlitelným způsobem na lidi i instituce v ohnisku amerického života."
Složka o Asociaci šéfredaktorů byla otevřena v roce 1935, poté, co si Hoover všiml zprávy v novinách, že stovky členů Asociace se chystají navštívit Washington na kongres. Pozval šéfredaktory, aby si prohlédli ústředí FBI a následujícího roku byl požádán, aby na kongresu Asociace promluvil. Považoval to za tak důležité, že mu poradci připravili pětadevadesátistránkový pomocný materiál o stycích FBI s tiskem, včetně "hanlivých" výstřižků z novin týkajících se úsilí FBI chytit gangstera Johna Dillingera.
Agent FBI R.E. Joseph v pomocném materiálu navrhuje, aby Hoover požádal šéfredaktory, aby směla "v zájmu přesnosti a autentičnosti" FBI články o sobě před publikací autorizovat. Hoover v projevu tak daleko nezašel, ale jeho projev z roku 1936 o tom, že se tisk musí chovat odpovědně, udělal na mnoho šéfredaktorů velký dojem.
Michael Gorman, šéfredaktor listu Flint Journal v Michiganu napsal: "Musím vám blahopřát nejen k tomu, jakou výjimečnou práci vykonáváte, ale i k vaší pozoruhodné schopnosti komunikovat to, co jste chtěl říci, tak kritickému publiku, jako byli tito tvrdí šéfredaktoři. Od nynější bude každý pokus zasahovat do vaší práce pro takového narušitele ještě daleko nebezpečnější než dosud."
Je lehké je dostat na svou stranu
V roce 1948 vysvětlil Nichols, Hooverův pomocník, v memorandu Tolsonovi, proč je lehké získat šéfredaktory na stranu FBI:
"Průměrný šéfredaktor sedí celý den u psacího stolu… Obrovský dojem na něho dělá. Když získá osobní kontakt. Zdá se, že editoři nemají osobní styk s našimi pracovníky v ulicích a i kdyby jej měli, nemůže to být uspokojivou náhražkou, neboť ředitel FBI symbolizuje ducha celé organizace."
Steven Isaacs, profesor žurnalistiky na Columbia University a bývalý člen Asociace editorů, konstatoval, že musíme na doprdelismus šéfredaktorů vůči Hooverovi pohlížet v historickém kontextu.
"Myslím, že je pravda, že v médiích vládla úplně jiná mentalita, než jaká tam vládne dnes," uvedl Isaacs.
Mnoho šéfredaktorů bylo v té době naplněno "dosti složitým duchem vlastenectví, a to způsobovalo, že zbožňovali FBI a podobné organizace," řekl.
Rozhněváni na list Des Moines Register
Ani sebemenší zmínka o FBI neunikla Hooverovi, Tolsonovi a Nicholsovi.
Složka, udržovaná o listě Des Moines Register obsahuje informace, že Hoover "opravdu zuřil", když ten list v roce 1936 obvinil FBI, že využívá samopalnických a panovačných metod". Poznámka, kterou napsal rukou Tolson, konstatuje: "Odstraňte Des Moines Register ze seznamu publikací, jimž zasíláme informace. 28..12:36."
V roce 1940 Hoover znovu vyloučil Des Moines Register, protože list otiskl záporný komentář o Hooverově projevu.
Na stejném papíru je historika z roku 1940 z úřadu FBI ve městě Des Moines. Jeden reportér z tamějšího Registeru - jméno je začerněno, ale reportér je charakterizován jako "absolutně netaktní a necivilizovaný člověk" přirovnal FBI ke Gestapu, když mu FBI odmítla poskytnout jakékoliv informace. Místní kancelář FBI ten výrok předala výše, do Washingtonu, a Hoover k tomu připsal: "Typický názor novináře, ovlivněného propagandou organizace Newspaper´s Guild."
Na stopě
V dubnu 1952 byl Hoover upozorněn na Crosse, tiskového právníka v New Yorku, který napsal příručku o přístupu veřejnosti k státním informacím, The People´s Right to Know - Lidé mají právo být informováni.
Hoover napsal: "Měli bychom sehnat výtisk téhle knihy."
Agent E.C. Kemper pročesal složky FBI, ale nenalezl skoro nic. Kemper napsal Nicholsovi: "Mám nechat New York, aby Crosse tajně sledoval?"
Mezitím se komicky FBI jaksi nepodařilo sehnat výtisk Crossovy knihy. Agenti se ji několikrát pokoušeli neúspěšně shánět, a pak napsal Nichols Tolsonovi: "Jestliže ale chce ředitel za věcí jít dál, navrhuji, abychom požádali naši newyorskou kancelář, aby se spojila s Crossem a požádala ho o výtisk."
Tolson odpověděl: " "Nemyslím, že by bylo moudré kontaktovat Crosse."
Hoover dodal: "Souhlasím."
FBI se konečně podařilo sehnat výtisk Crossovy knihy, ale až v září. Dokumenty ze složky o Asociaci šéfredaktorů neobsahují další žádné informace o sledování Crosse.
Vztah začal být dost nepřátelský
V roce 1961 se už vztah mezi FBI a Asociací šéfredaktorů začal dost ochlazovat. Toho roku napsal jeden Hooverův poradce: "Nevydali jsme pozvání pro všechny členy Asociace. Dělávali jsme to, ale předsedou Asociace je dnes Turner Catledge, ředitel deníku New York Times, a ten by se díval spatra na pozvání od FBI."
Reportéři jako udavači?
Poslední osobní poznámka od Hoovera ve složce věnované Asociaci šéfredaktorů pochází z června 1971, rok před Hooverovou smrtí. Rozčílil ho článek agentury UPI o projevu Newbolda Noyese, šéfredaktora listu Washington Star. Podle článku poukazoval Noyes na to, že noviny přicházejí o vliv, protože reportéři zlenivěli a píší povrchně.
Hoover k tomu dole připsal třaslavým písmem: "Co je to za pokrytce, když on a jeho noviny jsou ti nejhorší?"
Nejposlednější dokument ze složky o Asociaci šéfredaktorů pochází z roku 1988 a týká se tvrzení, že jeden reportér z Louisiany byl rekrutován jako udavač pro FBI. Milt Ahlerich, náměstek ředitele FBI za Williama Sessionse, napsal Asociaci: "Mohu se k tomu vyjádřit potud, že v řídkých a specifických případech a za specifických a řízených podmínek někdy můžeme využít reportérů jako zdroje informací, ale všeobecně vzato je nenaverbováváme jako informátory."
