Jde o několik problémů. Jednak došlo ke konfliktu zájmů, když on sám jako ředitel Národní galerie schvaloval nákup svých děl za přemrštěnou cenu - sám to potvrdil v televizi. Vyhlásil konkurs na koncepci nové stálé expozice umění devatenáctého a dvacátého století a jako předseda komise, která ty projekty vybírala, zvítězil se svou koncepcí. Z dalších projektů si pak vybral, co se mu hodilo a autorku nejvíce propracovaného projektu, dr. Rusnákovou a tým jejích spolupracovníků nutil, aby jejich projekt přepracovala v duchu jeho koncepce. Přitom byla jeho koncepce velmi nedokonalá, obsahovala jen pár stručných vět a výčet některých autorů, které pan Knížák považuje za důležité - byly tam i chyby v křestních jménech i příjmeních. Pak pan Knížák nutil kurátory pod hrozbou výpovědi, aby na jeho projektu pracovali. Položil před ně výpověď a měli na vybranou buďto výpověď, anebo pracovat v duchu jeho koncepce.

Je to člověk, který je velice ambiciózní a ve svých ambicích je nekonečně expanzivní.

Já v Národní galerii ještě pracuju.. Mám s panem Knížákem osobní zkušenost. Spor došel tak daleko, že jsem dostal výpověď. Pracuji tam jen do konce měsíce a  teď jsem vlastně na nucené dovolené.

Já jsem od roku 1998 kurátorem sbírky umění devatenáctého století. Když do Národní galerie přišel pan Knížák, vyhlásil konkurs na  ideovou koncepci pro expozici umění 19. a 20. století ve Veletržním paláci. Moje nadřízená dr. Blažíčková-Horová rozhodla, že podáme návrh za celé oddělení. Mně se ale její koncepce nelíbila - přijel jsem totiž zrovna z jedné prestižní letní školy ve Spojených státech a měl jsem o  nové expozici úplně jinou představu. Historie umění se totiž pohnul úplně někam jinam, tak jsem to chtěl zohlednit.

Ano. Předložil jsem tedy svůj projekt a v tom má nadřízená viděla zradu. Ztratil jsem její důvěru, a to se pak začalo projevovat v jejím jednání vůči mně.

Asi ve dvou zásadních věcech. Zbavil jsem se stylového pojetí, které je dávno překonané, a snažil jsem se novou expozici strukturovat do témat.

…Ano, preromantismus, romantismus atd., chronologické vrstvení, které je už dvacet let překonané. Ukázalo se, že mé tematické pojetí je velice blízké pojetí prezentovanému v nové londýnské galerii Tate Modern, která byla otevřena až tři čtvrtě roku po tom. Postavil jsem svůj projekt také na zrušení chronologie - jedno téma probíhalo třeba až dvěma stoletími. Další důležitou věcí je, že výtvarné umění chápu jako součást vizuální kultury v širším pojetí (včetně reklamy, filmu apod.), bez tradičního dělení a hierarchizace na izolované obory - malířství, sochařství apod. Právě témata tuto izolovanost nabourávají.

Komise to nepřijala. Bylo předloženo asi sedm projektů a zvítězil projekt pana ředitele, Milana Knížáka - výčet několika málo velkých jmen. V textu ve svém projektu pan ředitel vysvětloval, že v padesátých letech rád chodil do galerie a že se mu to líbilo. (Úsměv.)Ale tohle všechno bylo publikováno v Bulletinu uměleckohistorické společnosti i s komentářem prof. L. Slavíčka, vše je dostupné i  na webu (Bulletin UHS č. 11/1999 na webových stránkách Ústavu dějin umění Akademie věd ČR).

Projekt pana Knížáka byl postaven na pro současnou historii umění hodně nepřijatelném základě, totiž na jménech velkých autorů. Od šedesátých let se mluví o smrti autora a o tom, že dílo je nutno chápat v kontextu sociálních, politických aj. vztahů. Když to berete podle velkých autorů, kontext ztratíte. Také je problematické, kolik obrazů máte od kterého autora a kdo je oprávněn rozhodovat o výběru VELKÝCH autorů. Spousta pohledů se ztrácí.

Možná že se tam chtěl sám profilovat jako velký autor. On asi nečte současnou uměleckohistorickou literaturu a chtěl prostřednictvím nové expozice lidem i odborníkům vnutit svou představu o umění.

Jeho zneužívání pravomocí se mi zdá docela objektivně průkazné, pozoruhodný je i způsob, jímž se pan Knížák vyrovnává s lidmi, kteří mají odlišný názor. Nemůže dojít k diskusi. Vytvořil si hlouček příznivců a ty odměňuje. Lidi, kteří mají odlišný názor, se snaží z Národní galerie odstranit. Jeho reorganizace vedla k tomu, že všechnu moc soustředil do svých rukou. O finančních přesunech ví jen nejužší vedení. Jen z Veletržního paláce za dobu jeho působení odešlo osm historiků umění. To je varovný signál. Vezmete-li si časopis Ateliér, tady pan Knížák píše o dr. K. Rusnákové, která byla ředitelkou Veletržního paláce, sám si ji tam vybral, že "z Národní galerie odešla proto, že jsem jí poslal dva dopisy, v kterých jsem ji upozorňoval na přečiny ekonomické povahy. Tím, že jsem jí tyto dopisy poslal, jsem jí umožnil, aby sama dala výpověď. Věřil jsem, že je solidní a odejde bez zbytečných komentářů. ... Nehodlám popisovat povahu těchto přečinů, ale bude-li paní Rusnáková stále opakovat svoji legendu, ony 2 dopisy zveřejním." Snad měl tedy pan Knížák upozornit na ekonomické přečiny a vyšetřit je, a ne si je ty informace držet jako nástroj vydírání.

Vycházelo to od paní Blažíčkové-Horové, ředitelky Sbírky umění 19. století, které se podařilo Knížáka dostat na svou stranu. Od ní jsem dostal ultimatum, abych podal výpověď. Loni v říjnu jeden den v  deset hodin ráno mi přikázala, že do jedné nebo do dvou mám podat výpověď k 1. lednu, jinak mě potrestají sankcemi a důtkami a budu muset stejně odejít. Chtěli mě donutit, k tichému a bezkonfliktnímu odchodu z Národní galerie. Odůvodnili to tak, že nejsou spokojeni s výsledky mé práce. Prý pro ni nemám ani předpoklady. To mě z úst pana Knížáka zvlášť pobavilo.

Pak to celé začali realizovat. Hledali, jak se na mě dostat. Když Knížák přišel do funkce, předepsal pracovní dobu od osmi od rána. Hned jsem požádal o změnu pracovní doby, protože na osmou vodím dítě do školy. On mi to nepovolil, s odůvodněním, že moje vysvětlení je příliš vágní. Jednou na mě v osm čekali a nebyl jsem v práci, tak mi dali upozornění s podmínečnou výpovědí. Ale pak zjistili, že podle zákoníku práce to tak snadno nejde, když pečujete o dítě do deseti let.

To jim tedy nevyšlo, tak zkoušeli další věci a předepsali mi normovanou práci. Měl jsem zpracovat tři obrazy denně pro soupisový katalog včetně veškeré literatury a archivních pramenů. Výsledek práce jsem měl po týdnu odevzdávat. U této práce je to dost podivný termín, protože pracujete v určitých etapách, práce probíhá jako proces - třeba zpracováváte krajinomalbu - a já jsem měl katalog zpracovat abecedně podle autorů a  práci odevzdávat po týdnu. Paní ředitelka mi při tom i zakazovala chodit do knihovny a zadávala mi ještě další práci (například připravit výstavu i s katalogem za osm pracovních dní!), abych termíny nestíhal, anebo odevzdával nekvalitní výsledky. Docházelo i k urážkám a šikanování. Všechno to mířilo k tomu, aby mi mohli dát výpověď.

Skončilo to tak, že Knížák mi už koncem února ohlásil výpověď a řekl, že bych mohl odejít dohodou. To jsem odmítl, měsíc se nic nedělo, a pak jsem teprve tu výpověď dostal. Pak mně moje nadřízená chtěla okamžitě vyklidit z kanceláře. Argumentoval jsem, že mám pracovat na soupisovém katalogu, že potřebuji počítač, přístup k databázi a pracovní místo. Tak mi změnila pracovní náplň a musel jsem jezdit na Zbraslav tři dny v týdnu do archivu a v pondělí a v pátek pracovat v knihovně (přestože byla v pondělí zavřená), abych se ve sbírce neukazoval. A několikrát mi dala ultimatum, abych se vystěhoval z kanceláře.

Když jsem jednou přišel do své kanceláře, zjistil jsem, že se mi ztratily knihy. Nahlásil jsem to a moje nadřízená mi řekla, že mi je zabavila a až se vystěhuju, že mi je vrátí. Došlo tedy i na zabavování osobních věcí.

Pozoruhodné bylo i to, jak se mi snažila zabránit v práci na přípravě výstavě M. Švabinského. Tuto velkou výstavu připravuje Národní galerie se společností Gallery. Od Gallery jsem dostal nabídku, abych byl hlavním autorem této výstavy. Já jsem souhlasil, sestavil jsem tým spolupracovníků a vypracoval koncepci, ale paní ředitelce se to nelíbilo (co kdyby ta výstava byla úspěšná?). Snažila se mě donutit, abych svou účast odřekl, protože prý dochází ke konfliktu zájmů (chtěli mi z toho důvodu dát i výpověď za “hrubé porušení pracovní kázně”) a já na takovou práci prý rozhodně nebudu mít čas. Mohl jsem se výstavě věnovat jen v případě, že bych dobrovolně odešel z Národní galerie, to by mi prý dovolila. Když jsem neustoupil, tak s Knížákovým souhlasem iniciovala schůzku, na které se usneslo, že autorem bude někdo jiný, kurátorkou moje kolegyně z naší údajně tak přetížené sbírky (konflikt zájmů byl zažehnán!) a architektem manžel paní ředitelky pan arch. V. Hora, protože prý bude dělat výstavu, která předchází i tu, co následuje.