I poslanci musejí mít právo vyjadřovat hnusné názory
Začátkem britské předvolební kampaně koncem dubna učinil konzervativní poslanec John Townend na veřejnosti několik rasistických výroků. Ostře proti němu zasáhl šéf Konzervativní strany William Hague. V konzervativním týdeníku Spectator argumentoval Matthew Parris, parlamentní zpravodaj deníku Times, že i lidi jako Townend musejí mít právo vyjadřovat své odporné názory.
Je mi proti srsti, že by měl někdo chránit Johna Townenda. Zejména proto, protože vím, že s lidmi, jako jsem já, by lidi, jako je on, zatočili velmi rychle. Townend hraje v naší parlamentní pantomimě jednu z vedlejších rolí karyatid už léta.
Přesto však musím říct něco na jeho podporu. Vůbec se mi nelíbí představa zločinu, spáchaného myšlenkou anebo řečí. Nemám rád hony na čarodějnice, monstrprocesy a dělání sebekritiky. John Townend má právo zůstat na oněch několik posledních dní konzervativním poslancem a zastávat tolik idiotských a odporných názorů, kolik chce.
Podporuji ho, i když si při tom zacpávám nos. Když píšete do novin, je deprimující, kdo se s vámi chce přátelit, kdykoliv se pokusíme do určité míry bránit právo hnusných lidí na to, aby nebyli lynčováni. Když jsem napsal do deníku Times sloupek, kde jsem vyjádřil znepokojení, že kolem pedofilie vzniká atmosféra honu na čarodějnice, otevřel jsem půl tuctu dopisů, vyjadřujících vděčnost způsobem, který byl příliš děsný natolik, aby se to vůbec dalo číst.
Takže jestliže jste rasista, nepište mi: "Jsem rád, že jste podpořil našeho drahého, odvážného Johna Townenda." Není drahý, není odvážný a nemá pravdu.
Ale má právo nemít pravdu a zůstat členem Konzervativní strany. Není "rozhodným způsobem chování" vydávat v krizi ultimáta, jak to učinil William Hague. To je spíš známkou někoho, kdo se obává, že nevypadá "rozhodně". Skutečně rozhodné by bylo, kdyby William Hague řekl, že John Townend říká naprosté nesmysly, ale pokud jsou to jeho názory, ať si je klidně zastává. Tečka - bez dalších komentářů. Kdyby to Hague učinil, bouře, která nyní zuří, by už dávno skončila.
Zastávat se svobody projevu není nikdy na začátku lehké. I když všichni rádi podporují princip svobody projevu, když je vyjadřován jako ideál, a zásada otevřené debaty uvnitř politické strany je - jako abstrakce - také schvalována, ale rychle se dostaneme do obtíží, jakmile se pokusíme převést tyto nadoblačné ideály v nějaký konkrétní předpis. Z nejlepších důvodů začnou lidi najednou couvat a svobodu projevu omezovat. Chci odpovědět na dvě nejsilnější námitky.
Zaprvé, často se říká, že rasové urážky jsou něco mimořádného. Téma je tak podvratné, uráží to lidi tak hluboce, že je prý správné i praktické určité názory zakázat.
O tom velmi pochybuji. Existuje nekonečné množství témat, jimiž můžete člověka smrtelně ranit. Jedním z těchto témat je náboženství - zejména pokud jde o islám, jiným je debata o feminismu, dalším jsou potraty a euthanasie nebo homosexualita. V jiných dobách byly otázky týkající se pacifismu a vlastenectví stejně tak podvratné jako je dnes rasismus. V žádných z těchto oblastí není lehké definovat, co znamená dojít při vyjadřování určitého názoru "příliš daleko".
V debatě o rase a o přistěhovalectví to snad možné je. Podívejme se na zákon o rasovém soužití (Race Relations Act). Pokud ho nějaký poslanec poruší, může být stíhán jako každý jiný občan. Townend ho neporušil.
Zadruhé, říká se, že politické strany mají přece určitý "základní" politický program, takže co je přijatelné v jedné, není přijatelné v druhé. Nevstupujete do Konzervativní strany, pokud jste komunista. Nevstupujete do Labouristické strany, stojíte-li ideologicky na pravici...
Moment! Ono to tak vlastně není! Slova mi vysychají v puse. Neboť politické strany se mění a v nich se odehrávají debaty, které se také vyhrávají. Tony Blair by byl šílenec, kdyby se snažil odebrat členství v labouristickém poslaneckém klubu těm poslancům, kteří odmítají zapudit socialismus; a jestliže dojde v hlavě nějakého konzervativce k záchvatu a chce si říkat marxista, proč ne: ať rozhodne jeho vlastní místní selekční výbor, zda ho místní organizace chce ve volebním okrsku za kandidáta.
Proč tedy musí šéf strany na poslancích vynucovat poslaneckou disciplínu? Odpověď není těžká. Lidi by se měli trestat za to, co dělají, ne za to, co si myslí. Konzervativci podporují Race Relations Act a Towned byl jako člen konzervativního poslaneckého klubu vždycky nucen takovým způsobem v parlamentě hlasovat.
Jistě, přijímám, že existuje šedá oblast mezi komentářem a činem, blízká tomu, čemu se říká "podvracení" - ale to slovo má význam a soudy vědí, jak mu dát dopad, a to může udělat i William Hague. Kdybych byl šéfem politické strany, vyžadoval bych od kandidátů příslib, že pokud budou zvoleni, budou podporovat pro stranu životně důležitá hlasování v parlamentě a ve volbách budou apelovat na voliče, aby hlasovali pro mou stranu. Mimo to, ať si vyjadřují jaké stupidní názory chtějí.
Kdyby tohle Hague minulý týden řekl, John Townend by byl tento týden daleko méně slavný a jeho strana by se octla v daleko menším chaosu, než v jakém je nyní.
