Generál Wesley Clark: "Pentagon se bránil válce proti Jugoslávii"

V právě vydaných memoárech konstatuje Wesley Clark, vrchní velitel NATO během války proti Jugoslávii na jaře roku 1999, že Pentagon opakovaně ochromoval vojenské plánování Severoatlantického společenství a byl proti krokům, které mohly vést k tomu, že by býval zásah proti Jugoslávii nebyl nutný. Psal o tom v minulých dnech deník New York Times.

Vrchní velitel NATO generál Wesley K. Clark, který je nyní už mimo vojenskou službu, píše, že se Pentagon v březnu 1998 postavil proti jeho návrhu varovat jugoslávského prezidenta Slobodana Miloševiče, že NATO vojensky zasáhne, pokud podnikne ostré kroky proti nepokojnému obyvatelstvu Kosova.

Když došlo o rok později k vojenským úderům proti Jugoslávii, Pentagon jen neochotně souhlasil s bombardováním některých cílů a odmítal plánovat pro možnou pozemní válku.

A v posledních týdnech války, kdo bojovali albánští rebelové proti jugoslávské srbské armádě v Kosovu, Pentagon odmítl žádost generála Clarka, aby americké dělostřelectvo, raketomety a vrtulníky vybavené raketami útočily z albánské strany hranice. Američané nechtěli vstoupit do Kosova, ale Pentagon se obával, že pokud to neučiní, mohlo by dojít k nutnosti pozemní invaze.

"Pentagon se obrovským způsobem bránil prohloubit své nasazení na Balkáně," uvedl generál Clark v telefonickém rozhovoru ze svého nynějšího sídla v Little Rocku ve státě Arkansas. Uvedl, že Balkán nefiguroval "v názoru Pentagonu na národní vojenskou strategii, jejíž součástí je připravovat se na boje v Perském zálivu a v Koreji a kromě toho že se nejvíc peněz má vydávat na vojenské zásoby."

Clerkovy memoáry "Waging Modern War" (Vést moderní válku) vydalo nakladatelství PublicAffairs. Kniha o 497 stranách obsahuje interní informace o plánování a vedení války, která trvala 77 dní, a také o diplomatických jednáních, které jí předcházely.

Je dobře známo, že generál Clark měl velmi napjaté vztahy s Pentagonem - byl odvolán z funkce velitele NATO ministrem obrany Williamem Cohenem za méně než tři roky. Jeho kniha obsahuje nové informace o jediné válce, jakou NATO kdy vedlo.

Během války o Jugoslávii existovaly podstatné spekulace o tom, že existují neshody mezi Spojenými státy a evropskými spojenci. Také se zkoumalo, jak se v celé věci choval Bílý dům. Ale z hlediska vrchního velitelství NATO poskytuje generál Clark jiný obraz.

Ukazuje prezidenta Clintona jako schopného politika, který byl schopen učinit tvrdé rozhodnutí a schválit použití pozemních vojsk. Javier Solana, generální tajemník NATO, je také vylíčen jako rozhodný politik, který se snažil získat v Evropě podporu pro bombardování.

Naproti tomu je generál Clark ostře kritický vůči Pentagonu a jeho vedení. Americký ministr obrany Cohen se opakovaně snažil omezit americké angažmá na Balkáně, píše Clark. Cohen se bál, že by se Clark pokusil získat v americké vládě podporu pro pozemní invazi, a tak se mu pokusil zabránit, aby cestoval do Washingtonu na vrcholnou schůzku NATO, uvádí se v knize.

Generál Joseph Ralston, náměstek předsedy spojeného velení a Clarkův nástupce jako vrchní velitel NATO je v knize vylíčen jako člověk, který se především zajímá o byrokratické politikaření uvnitř Pentagonu a nikoliv o evropskou strategii.

Generál Clark je zejména kritický vůči americké armádě. Když se situace koncem roku 1998 zhoršovala, varoval generála Dennise Reimera, tehdejšího šéfa armádního štábu, že možná vypukne válka a že by se měl připravit na konfrontaci s Jugoslávií. "Ale my tam nechceme bojovat," odpověděl mu generál Reimer.

Generál Eric Shinseki, nynější šéf armádního štábu, je v knize vylíčen jako člověk, který během své práce v Bosně jednal přeopatrně, přesně na základě předpisů.

Generál Wesley Clark je absolventem vojenské akademie ve West Pointu. Stal se vrchním velitelem NATO jako člověk, který se intenzivně zajímal o Balkán. Sloužil jako vojenský představitel v delegaci vyslance Richarda C. Holbrooka na balkánských mírových jednáních v Daytonu v Ohiu, které vedly k dohodě z roku 1995.

Ale když přešel generál Clark do NATO, zjistil, že se Pentagon o balkánský region nezajímá.

Jedním z prvních Clarkových konfliktů s Pentagonem se odehrál začátkem roku 1998, píše. Jak rostlo v Kosovu napětí, poslal zprávu ministru Cohenovi, v níž doporučoval, aby Spojené státy opakovaly varování, které soukromě sdělil prezident Bush Miloševičovi v roce 1992: že brutální zásah jugoslávských vojsk v Kosovu by mohl vést k intervenci NATO.

Když to doporučení odeslal, píše generál Clark, vzbudil ho telefon od generála Ralstona. Ralston mu sdělil, že ministra Cohena Clarkova zpráva rozhněvala. V době, kdy se v Kongresu jednalo o novém zákoně o vojenských výdajích a kdy se diskutovalo o rozšíření NATO na Východ neví vedení Pentagonu, kam dřív skočit, a nepotřebuje další úkoly.

"A," pokračoval generál Ralston, "ministr obrany se bojí, co by se stalo, kdyby se kopie této zprávy dostala do rukou Madeleine Albrightové," píše se v knize. Listu New York Times se v této věci nepodařilo spojit se s Williamem Cohenem.

Jak rostla krize v Kosovu, Clintonova vláda se začala připravovat na konflikt s Bělehradem. Přicházely zprávy o srbských zvěrstvech v Kosovu a vláda se rozhodla varovat Miloševiče, že zahájí proti Jugoslávii letecké údery, pokud nepřestane utlačovat albánské obyvatelstvo Kosova a pokud nebude souhlasit s podmínkami dohody, které připravovali mezinárodní vyjednavači ve Francii.

Ale NATO se dostalo do problémů, když začalo jednat. Některé z těchto problémů, o nichž svědčí kniha generála Clarka, neměly nic společného s Pentagonem. Vlastní Clarkovo velitelství nedokázalo předvídat, že se Miloševič pokusí ochromit NATO vyhnáním tisíců Albánců a vytvořením uprchlické krize.

A generál Clark vydal tajný rozkaz, že prvním požadavkem NATO je nepřijít o žádné letadlo. Posedlost tím, aby nedošlo k žádným ztrátám na straně NATO, vedla k tomu, že letecké údery byly neefektivní a zvyšovala se pravděpodobnost civilních obětí, protože se bombardovalo z velké výšky. Generál Clark hájil v rozhovoru toto rozhodnutí: bylo prý nutné, měla-li se zachovat podpora veřejnosti pro válku.

Kniha také líčí ostré debaty mezi spojenci. Francie a další státy byly přesvědčeny, že by se letecké údery měly soustředit na srbské jednotky v Kosovu. Američané trvali na tom, že by měly být letecké údery zaměřeny proti vrchnímu velení a dalším cílům v Bělehradě. A už dlouho před válkou utrpělo NATO vážnou bezpečnostní ránu, kdy jeden francouzský důstojník poskytl Srbsku ranou verzi plánů NATO na vojenský zásah proti Jugoslávii.

Ale k nejostřejším a nejdůležitějším konfliktům docházelo mezi generálem Clarkem a Pentagonem. Jakmile bylo bombardování zahájeno, generál Clark byl těžce frustrován, neboť vrchní velení ve Washingtonu zakázalo bombardovat některé cíle, zejména zásoby ropy a elektrárny, protože si je Američané chtěli nechat v záloze na později, pro případ, že by Srbové zaútočili na americké mírové sbory v Kosovu anebo na jiné jednotky NATO.

I po začátku bombardování koncem března 1999 opakovaně odmítal Pentagon připravovat plány na pozemní invazi. Jak bombardování pokračovalo, generál Clark začal mít dilema. Mnoho spojenců bylo znepokojeno množství civilních obětí od leteckých úderů a chtěli vážně zahájit plánování pozemní války. Ale Pentagon se chtěl pozemní invazi vyhnout a naléhal na eskalaci leteckých úderů.

Konflikt nabyl osobních rysů, když se Pentagon pokusil zabránit generálu Clarkovi, aby se účastnil v dubnu schůzku NATO a později, aby se účastnil důležité schůzky v Bílém domě, kde se mělo jednat o plánování pozemní invaze.

Jak debata pokračovala, generál Clark dostal memorandum - bývalí důstojníci svědčí, že to bylo z britské strany - o rozhovoru mezi Billem Clintonem a Tony Blairem. Z memoranda vyplývalo, že Blair naléhal na přípravu pozemní invaze.

"Clinton v podstatě souhlasil, že udělá, co bude nutné a chystal se učinit pozitivní rozhodnutí ohledně pozemní invaze," píše v souvislosti s tímto memorandem generál Clark.

To, že se Pentagon stavěl proti pozemní válce, se ukázalo zjevným, když bojovali koncem května rebelové z KLA proti srbským jednotkám v kruté bitvě na hoře Pastrik v Kosovu. Generál Clark požádal o svolení zaútočit na Srby vrtulníky Apache, vybavenými raketami, pozemními raketami a dělostřelectvem.

Píše, že to učinil protože americká letadla měla potíže při vyhledávání cílů, zatímco americké pozemní jednotky v Albánii měly protidělostřelecké radary a jiné zaměřovací systémy, schopné se přesně zaměřit na zdroje srbské střelby. Pozemní jednotky také dokázaly rychle reagovat na zprávy od vzbouřenců.

Clarkovi bylo odepřeno svolení užít vrtulníky Apache, že prý je to příliš riskantní. Ale i kdyby nechal americké síly na albánské straně hranice, stejně mu nebylo dovoleno jich použít. Nakonec byly vyslány bombardéry B 52 k leteckým útokům na Srby.

Generál Clark uvedl v rozhovoru, že doufá, že bude jeho kniha důležitým poučením o koaličním vedení války a o tom, jak Pentagon plánuje. "Musíme se z kosovské operace poučit," uvedl. "Nic se nezměnilo. Pokud se něco změnilo, problémy jsou nyní ještě hlubší."