Jak přežít přechodné období
Ne, toto není námět dalšího pokračování Banánových rybiček, ale zamyšlení nad postoji čtenářů mých předešlých textů k našemu uvažovanému vstupu do Evropské unie. Ukazuje se, že se k tomuto záměru stavíme se značnou nedůvěrou a spíše v něm hledáme past než vyhlídku na lepší příští.
Odpuzuje nás kdeco. Nejvíce snad představa, že se budeme muset smířit s přechodným obdobím, během kterého nebudeme moci volně vstupovat do zaměstnaneckého poměru v jiných zemích Unie. Cítíme se uraženi, že se nám tak vnucuje neplnohodnotné členství a vytýkáme Unii, že utíká od jednoho z hlavních principů své politiky. Mnozí při tom netuší, že nejde o absolutní zákaz zaměstnání, pouze o podřízení se povolovacímu řízení, jakým se my sami bráníme přílivu pracovních sil z východních zemí. Zavírání naší východní hranice před gastarbeitery považujeme za samozřejmé, což odůvodňujeme také obavami z pronikání organizovaného zločinu. Jde-li však o nás, nechápeme, že budoucím západním spolubydlícím v domě zvaném Evropa můžeme páchnout stejně nelibě a ze stejných důvodů jako nám naši nezvaní hosté z východu. Omezení volného pohybu pracovní síly přikládáme takovou důležitost, jako bychom již měli sbalené kufry k hromadnému přesídlení za západní hranici a jen čekali na povel ke startu. O tom, jak bychom se tam domlouvali a jaké nepostradatelné služby bychom tam nabízeli, už tak moc nepřemýšlíme. Netušíme ostatně, že omezení pohybu osob za prací není tak drastickým opatřením, jak se na první pohled zdá, protože již dnes, jako občané přidružené země, máme možnost v unijních zemích zakládat firmy a živnosti. Ač co Čech, to podnikatel, do masového zakládání firem v Evropské unii jsme se nepustili. Neuznáváme, že nejsme o nic lepší než Španělé, Řekové a Portugalci, kteří se s podobným omezením museli smířit před námi. Myslíme si, že jsme přece ve východní Evropě nejlepší a věříme, že Unie utrpí nenahraditelnou ztrátu, pokud se na ni kvůli šikanování rozzlobíme a rozhodneme se nepřipojit. Nevíme, že například Španělé prošli ještě těžším přechodným obdobím než my. Museli se totiž smířit také s postupným odbouráváním cel, čili s potlačením dalšího základního principu fungování Unie, jímž je volný pohyb zboží. Řekl bych, že praktické dopady přechodného období v celní politice na kapsy daňových poplatníků by byly mnohem těžší než omezení pohybu pracovní síly.
Alternativou ke vstupu v podmínkách uplatnění přechodného období je jeho časový posun na dobu, kdy budeme pro vstup lépe připraveni a naše pracovní síly nebudou hrozbou pro rovnováhu na unijním trhu práce. Zastánci této alternativy by nám ovšem měli prozradit sladké tajemství, jak velkých částek bychom se tak hrdě vzdali například nečerpáním prostředků z fondů na podporu rozvoje zaostávajících oblastí, placením cla nebo vlivem působení celních bariér pro naše zboží.
Zlobíme se, že vstup do Unie si vyžádá zvýšení počtu úředníků o několik set a vyslání dvacítky politiků do společných orgánů. Nemluvíme však o tom, že naše úřednické aparáty beztak nepřetržitě rostou nezávisle na připravovaném vstupu do Unie a jejich bobtání nezastavíme bez radikální reformy státní a komunální správy. Troufám si tvrdit, že úřednická místa vyvolaná potřebami našeho členství v Unii lze hravě ušetřit jinde. Také zvýšení potřeby profesionálních politiků bychom mohli předejít ústavním snížením počtu členů zastupitelských sborů. Patrně bycom tím současně dosáhli zlepšení jejich kvality, protože strany by si nemohly dovolit obsazovat vzácná zastupitelská křesla mlátiči prázdné slámy, kteří posazeni před televizní kameru nedokáží svým voličům jasně vysvětlit, co nám vlastně vstup do Unie přinese dobrého i zlého.
Bojíme se důsledků vyrovnání cenových a mzdových relací na úroveň unijních států. Sýčkové varují, že po vstupu do Unie nastane prudké zrychlení inflace a tím znehodnocení úspor. Tyto obavy mají věcný základ v rozdílech, které mezi námi a Evropskou unií dosud přetrvávají. Po vstupu do Unie samozřejmě dojde k pohybu ekonomických relací. Při odhadu jejich důsledků můžeme vyjít ze zkušenosti zemí, které se k Unii připojily před námi. Určující při tomto srovnání je zjištění, že tyto státy prosperují lépe než před vstupem. Víme dále, že udržení nízké inflace je jedním z nejbedlivěji sledovaných požadavků, jejichž plnění Unie od členských států vyžaduje a bude je chtít i po naší vládě. Můžeme počítat s tím, že nepříznivé vlivy přizpůsobení evropským relacím budou na druhé straně vyrovnány větším přílivem investic, odbouráním cel, usnadněním vstupu našich výrobků na evropské trhy a také přímou podporou z pokladny Unie. Nejsem makroekonom a nedokáži předpovědět, zda součástí negativních změn, vyvolaných vstupem do Unie, bude specielně znehodnocení úspor. To je však stejně jen jeden z ukazatelů hmotného blahobytu. Bude-li se vyvíjet záporně, zcela jistě to bude převáženo kladným vývojem v jiných oblastech. A hlavně: není důvod se domnívat, že udržíme lépe inflaci na uzdě a ochráníme tak hodnotu úspor, zůstaneme-li mimo Unii. Nevstoupení by zcela jistě časem přineslo další zaostávání za ostatní Evropou a rostoucí ekonomické potíže. Politika usilování o vstup do Unie nemá prostě pozitivní alternativu.
