Proč už nemáme děti?

Autora článku, univerzitního profesora Laurieho Taylora, se nedávno zeptal jeho čtyřicetiletý syn Matthew, proč se jeho rodiče rozhodli ho mít. "Jaké jste měli v souvislosti se mnou naděje a ambice?" Otec mu vysvětlil, že jako dítěti šedesátých let v Británii jeho angličtí rodiče nic nepředpisovali: "Pokud jsem se pamatoval, jedinou naději, kterou jsem v souvislosti se synem měl, bylo, že jsem doufal, že bude pokračovat v rebelii proti rutinnímu myšlení a chování, proti rituálům a proti konformitě."

Syn mu pak přiznal, že on měl své děti v podstatě jen na základě bezstarostného rozhodnutí. Rozhodl se však, že jim alespoň poskytne jeden stabilní domov, jednu rodinu a jednu školu. "Onehdy," přiznal se, "jsem hovořil s rodiči několika spolužáků mých dětí - jsou to už starší děti. Všichni máme stejné problémy - nedostatek času, obtížně se vyrovnáváme s tím, jakou prioritu by mělo mít zaměstnání a jakou domov, jak nemožné je bojovat proti vlně počítačových her a módní hudbě, zvané gangster rap.

Proč ale vlastně se dnes lidé rozhodují mít děti? Středostavovští rodiče, s nimiž oba muži hovořili, neměli děti proto, že by to potřebovali pro stáří z ekonomických důvodů, ale nechtěli uvádět jako důvod ani pudové nutkání či kulturní normy. Tak zbyla jen jediná možnost - asi měli děti, protože chtěli. Racionálně se k tomu rozhodli.

Na druhé straně však existují miliony lidí, kteří se rozhodli v současnosti děti nemít.

Statistiky jsou skutečně dramatické. Snad nikdy ještě nedošlo k tak rychlému a tak hlubokému procesu společenských změn jak při poklesu porodnosti za posledních čtyřicet let. Ve Švédsku, kde poklesla porodnost za posledních 10 let z 2,1 dětí na ženu (což je úroveň, které je zapotřebí, aby neklesal počet obyvatelstva) na pouhých 1,5, se objevila tenisová hvězda Bjorn Borg na vládních billboardech s  nápisem "Fuck for the Future" - "Souložte pro budoucnost!".

Nejpozoruhodnější je počet žen, které se rozhodly děti vůbec nemít. Ve čtyřicátých letech dvacátého století neměla děti jen každá desátá žena. Nyní je nemá každá čtvrtá žena. Průměrný věk, kdy mají ženy první dítě, je téměř třicet let. Je tedy velmi obtížné hovořit o mateřském pudu, když existuje tolik důkazů, že je zřejmě nahrazován něčím jiným.

Rostoucí význam kariéry v životě ženy vede k tomu, že u mnoha žen je možnost mít děti přijatelná jen pro ty ženy, které mají o sobě tak malé mínění, že si myslí, že žádné kariéry samy nedosáhnou, anebo pro ty ženy, které jsou tak bohaté, že si mohou dovolit chůvy a pečovatelky pro děti, zatímco otec a matka jsou v zaměstnání. (Za posledních deset let stoupl také počet rodin s třemi nebo více dětmi a znovu se objevil typ rodiny, jaký existoval v Británii řekneme na začátku dvacátého století: rodin s chůvou, služkou, zahradníkem, atd.)

Sylvia Ann Hewlettová a Cornel West píší ve své obraně rodičovství, The War against Parents, že starší ženy, které zůstanou bezdětnými, toho nakonec většinou litují. Avšak ty ženy, které se rozhodly nemít děti a je jim dosud pod třicet nebo pod čtyřicet, se k této věci zatím stavějí velmi sebevědomě. Z nedávného průzkumu veřejného mínění vyplynulo, že 24 procent žen nechce mít děti, protože si nechtějí zkazit kariéru. Dokonce i ti, kteří se rozhodli mít děti, někdy toho trochu litují. Toto je názor Johna z Leedsu: "Nedávno jsme pozvali na večeři bezdětné manžele. Jak nám vykládali o svých plánech - mezi našimi odchody do dětské ložnice, kde naše pěti a šestileté děti odmítaly spát - že pojedou na čtrnáct dní na pěší túru do Nepálu, záviděl jsem jim a docela jsem měl i zlost. Až já budu svoboden natolik, abych mohl jít na pěší túru do Nepálu, budu na to příliš starý a vyčerpaný. Jsem štastně ženatý s dvěma dětmi, přesto mám tenhle nepříjemný pocit."

Možná že musíme přijmout nepříjemnou pravdu, že mít dnes děti je kontraintuitivní.Společenští kritikové nám říkají už léta, že spotřebitelský kapitalismus podporuje hmotařství, individualismus, cení si možnosti volby a autonomie, a to nade všechno ostatní. Avšak tyto hodnoty jsou v konfliktu s ochotou nesobecky se dlouhodobě o někoho starat, čehož je zapotřebí při vychovávání dětí.

Více než před padesáti lety argumentoval Joseph Schumpeter, že je jen otázkou času, než začnou (buržoazní) muži a ženy hodnotit vychovávání dětí stejným systémem účetnictví, který ovládá zbytek jejich života. Až k tomu dojde, budoucí rodiče "si plně uvědomí, jak obrovské oběti je nutno podstoupit v důsledku rodinných svazků a zejména rodičovství v moderní době."

Schumpeterova analýza ale neobsahuje celou řadu dalších faktorů, které nyní určují způsob života v moderních světě a které zrušily celou řadu tradičních důvodů proč mít děti. V meritokracii, ve společnosti, kde lidé získávají bohatství nikoliv dědictvím, ale podle vlastních schopností, je obtížné považovat děti za dědice naší moci i našeho bohatství, za někoho, kdo bude dále nositelem rodinného jména. Ani se už nedá očekávat, že by se mohly naše děti proslavit tím, že budou pokračovat v rodinném povolání. Až donedávna bylo docela běžně možné najít rodiny, jejichž činnost v církvi, v armádě nebo v zemědělství trvala nezměněně po celé generace. Tyto druhy povolání jsou dlouhodobě v úpadku. Pracovní příležitosti v "nové ekonomice", které je nahradily, poskytují lidem vysoký status i velké platy, ale je snad možné, že by mohl manažerský konzultant považovat své povolání za něco, co by mohl odkázat synovi?

Jinou pobídkou k tomu, aby člověk měl děti, bývalo v minulosti vědomí, že děti zdědí etické zásady rodičů. Problém u současných rodičů je ten, že jejich současný způsob života doma i v zaměstnání jim neposkytuje takovýto pevný scénář.

Ani se teď nedá očekávat, že by mohly být děti nástrojem ke "zlepšení společenského postavení". Před třiceti lety se dalo čekat, že děti půjdou studovat na univerzitu a získají si tak posléze dobré zaměstnání. Avšak dnešní rodiče zastávají v těchto věcech velmi nekonkrétní názor. Hlavně chtějí, aby byly jejich děti šťastné, nikoliv nutně bohaté.

Nikdo nezachytil vztah mezi těmito mizejícími formami dědictví a neochotou mít děti lépe než francouzský spisovatel Michel Houellebeckq v románu Atomised, Atomizováno: "Děti kdysi existovaly čistě proto, aby zdědily od svého otce geny, jeho soubor morálních zásad a jeho jméno. To se považovalo za samozřejmě u aristokracie, ale obchodníci, řemeslníci i zemědělci tuto myšlenku taky přijali - stala se normou. To je všechno pryč. Můj syn ode mne nemůže zdědit nic. Nemám řemeslo, jemuž bych ho mohl naučit. Až dospěje, pravidla, podle kterých žiji, budou nesmyslná; svět bude úplně jiný. Pokud tohle člověk přijme, pak je jeho život zredukován jen na soubor jeho vlastních zážitků: minulé a budoucí generace pro něho neznamenají nic. A tak žijeme dnes. Pro muže je dnes nesmyslné přivádět dítě na tento svět."

Můžeme i nadále hovořit o našich dětech jako o našich dědicích, ale jen v minimalistickém smyslu slova. Děti pomalu chápou svět prostřednictvím našich očí, prostřednictvím příběhů, které jim vyprávíme, prostřednictvím příkladů, které jim dáváme. Ale pohovoříte-li si o tom s dnešními rodiči, vyplyne z toho, že si dnešní rodiče na Západě uvědomují, že naše děti už nejsou "naše" v tom smyslu, v jakém my jsme byli děti našich rodičů.

Možnost postupně ukazovat našim dětem dramatičnost a záhadnost života nám byla odebrána vnějšími silami. Televize a internet poskytují interaktivní poučení o vědě a technice v dokonalých barvách a tomu se úsilí i toho nejsnaživějšího rodiče nikdy nemůže vyrovnat. Také je to důsledkem, že i sedmileté děti mají znalosti o drogách, o zločinnosti a o sexuálním chování, které jsou tak podrobné, jaké donedávna měly jen předčasně vyspělí adolescenti.

Spotřebitelská kultura také ochromuje rodinu mnoha dalšími způsoby. Před čtyřiceti lety byl pro průmysl zdroj zisku v tom, že vyráběl spolehlivé, dlouhodobě fungující výrobky, jako pračky, vysavače a televizní přijímače. Šťastná středostavovská rodina byla hlavním motivem reklamy. Byl to sice kýčovitý obraz, ale alespoň podporoval mateřství. V současnosti se dá na zařízení domácnosti, jako jsou pračky či televizní přijímače, vydělávat daleko méně, a daleko více se vydělá v oblasti módy, činností pro volný čas a v oblasti sexu. Dokonalou ženu v domácnosti nahradila na billboardech energická, svobodná, samostatná "nová dívka". Plození dětí to nepodporuje.

Co se tedy dá dělat? Musíme začít tím, že uznáme, že neochota mít děti je příznakem kultury, které se zabývá příliš intenzivně ústředním přikázáním liberální modernosti: individuálním sebenaplněním. Nebo, přesněji, je to příznak kultury, která definuje toto sebenaplnění příliš úzce. Poté, co jsme odvrhli Boha i socialismus, pořád ještě potřebujeme něco, co by nás navzájem spojovalo a co by nás spojilo i s budoucností. Paradoxně, právě naše děti nás spojují s veřejným a politickým životem - právě kvůli dětem se tolik staráme o kvalitu škol, o zločinnost a  místní prostředí.

Musíme uznat, do jaké míry vznik tolika překážek pro plození a vychovávání dětí porušil dosavadní společenskou rovnováhu. Tuto rovnováhu však už nelze znovu vytvořit návratem k tradičním hodnotám. Děti se už nikdy znovu nestanou pro nás hospodářskou nutností. Ani nebude možno lidi přesvědčit, že je pro ně plození dětí "morální povinností". Musíme se spíše snažit vytvořit společnost, v níž by bylo mít děti zase "přirozené".

Prvním cílem musí být možnost nalézt způsob jak vytvořit lepší rovnováhu mezi rodinou a zaměstnáním. Bylo by opravdu velkým pokrokem, kdyby měla každá matka realistickou možnost, aby v prvních letech života svého dítěte mohla s dítětem zůstat doma. (I když, jak to ukazuje příklad Švédska, ani to samo automaticky nepovede ke zvýšení porodnosti.)

Stále více rodin dospívá nyní k závěru, že mohou vyjít s penězi pouze, pokud do práce chodí oba rodiče. Hospodářský pokrok by se neměl měřit jen prostřednictvím HDP, produktivity či zaměstnanosti, ale také prostřednictví schopnosti žít bez finančních starostí a mít při tom kratší pracovní dobu.

Jedním z argumentů pro dobré sociální služby je to, že takové služby umožňují lidem si zvolit zaměstnání s menším platem, protože vědí, že nejdůležitější věci v životě jsou zadarmo. Jinak totiž vzniká trapně paradoxní situace některých matek, které nechávají děti doma s au pair, aby mohly vydělávat tolik, aby si mohly dovolit zaplatit školné soukromých škol.

Společnost, v níž by bylo příjemné existovat i mít děti, by musela zpochybnit množství dosavadních zvyklostí. Vezměme si dopravu. V Británii umírá na ulicích a silnicích ročně dvakrát tolik dětí než v Německu. Potřebě rychlosti byla dána přednost před právem dětí hrát si venku v bezpečí. Podnikatelé a vláda chtějí velké projekty - dálnice, železnice, letiště. To zanedbává lidské aspekty dopravy - čtvrtě, kde je příjemné chodit pěšky, kde je možné do autobusu bez potíží naložit kočárek, kde je prostor pro staré lidi i pro invalidy.

Existuje mnoho dalších příkladů. Britská vláda podporuje v podstatě funkční roli školství: "Čím víc se naučíte, tím víc budete vydělávat." Potřebujeme ale školství, které by pomáhalo dětem rozvinout pocit své vlastní ceny. Rodiče především chtějí, aby byly jejich děti vyrovnané a spokojené a aby vyrostly s takovou sebejistotou, že budou schopny mít vlastní děti. Školy tedy musejí pěstovat i emocionální inteligenci.

Nová politika "přirozeného, slušného života" by nás také přiměla zabývat se důsledky spotřebního kapitalismu na to, jak v současnosti jednáme. Před dvěma lety apelovala ministryně veřejného zdraví Tessa Jowellová na módní průmysl a na sektor sdělovacích prostředků pro ženy, aby nerozšiřovaly jako ideál módu supervyhublých dívek, vzhledem k tomu, že stoupají počty nemocí, jako je anorexie a bulimie, i počty duševních chorob. Vláda se v této věci tehdy odmítla angažovat, ale reakce od mnoha rodičů i dětí, vyjádřená ministryni, byla vděčná.

Není divu, že lidi už nevědí proč mít děti. Žijeme ve světě, kde etické normy ztratily svou jednoznačnou platnost, kde zaměstnání ztratilo spojitost s totožností, kde spotřebitelský kapitalismus agresivně proniká i do těch oblastí života, které bývaly považovány za nesmírně intimní. Avšak to, že nynější stav světa ochromuje snahu rodičů vysvětlit proč vlastně mít děti, je zvlášť šokující. Připomíná nám to, že existovala doba, kdy lidi měli děti proto, protože si mysleli, že na tom záleží a že budou moci něco změnit.