Globalizace, 1. část
Skoro každý den slyšíme něco o globalizaci. Sdělovací prostředky dělají dojem, že neosobní síly volného trhu vytvářejí z národů světa nyní nadnárodní směsici. Jsme přesvědčováni, že se všechno zlepší, jestliže zabráníme vládám, aby ovlivňovaly tržní síly, které vedou k většímu růstu a k větší výkonnosti.
Mně se to zdá jako existence radiových vln - existovaly vždycky, ale my jsme si to uvědomili teprve v minulém století. Co dělalo římské impérium? Globalizovalo. Anebo španělské, portugalské či britské námořní flotily? Švédové, Vikingové? Lidé cestovali z jedné země do druhé, výrobky z jedné části světa se prodávaly v jiné - to všechno se dělo už před tisíci lety. Jediným rozdílem je, že dnes dosahuje globalizace dál - přesto však nezasahuje zdaleka celý svět.
Jak probíhal čas, naše lidské vlastnosti - chtít expandovat, dobývat, dosahovat nedosažitelného (koněm, na kole, v automobilu, lodí nebo pomocí bible) se zefektivnily prostřednictvím nových nástrojů, jako je internet nebo letadlo. Ale představovat si, že dnešní globalizace je něco jiného než za dob Marca Pola nebo Kryštofa Kolumba, protože se dotýká celé zeměkoule, to by byla chyba. Dosahujeme sice dnes dál, ale většina světa nehraje v globalizaci žádnou roli. Zeptejte se lidí v Africe, Arabů, lidí v Barmě, většiny Číňanů…
Svět bez hranic? Pro koho? To, co se nyní vyměňuje, je jiné než dříve, ale hlavní motory globalizační horečky - rozvinuté země - prostě chtějí ovládnout cizí trhy, nic jiného v tom není. Někdy se sice mezinárodně rozšíří zajímavý drobný rys určité kultury, nějaký nový recept nebo koření, móda nebo výraz, ale málokdy bude Američan (máme-li hovořit o hlavních dnešních globalizátorech) kupovat české výrobky.
Evropská unie vznikla jako strategický plán, aby se Němci a Francouzi pořád navzájem nezabíjeli, účelem bylo zvýšit komunikaci mezi nimi a najít pro ně společné zájmy, jak to dělali Holanďané, Belgičané a Lucemburčani už předtím. Zkuste k tomu přidat Brity, kteří se tradičně k nikomu moc připojovat nechtějí, Italy, a pak i ostatní. Ze začátku všichni měli nehmotné zájmy a nakonec to skončilo zájmem o trhy. Teď je na řadě Česká republika.
Uvažuju o tom, kdo v Evropské unii bude kupovat české výrobky a zaměstnávat Čechy, jimž bude platit stejné platy, jaké tam dostávají místní lidé či Západoevropané…? Samozřejmě, je to obrovské tabu, říkat cokoliv proti evropské intagraci (a asi si založím stavební firmu, abych zužitkoval všechno to kamení, co jste po mně naházeli za mé "špatné" novinářské schopnosti). Myslím si ale, že nejlepší by nebylo pro Českou republiku vstupovat do tohoto klubu bohatých lidí jako dveřník, který sice dostane zadarmo členství - protože ho vidí každý den, dají mu šaty na nový oblek a pozvou ho, aby si s hodnými zakládajícími členy zahrál golf (nevědí, že hraje fotbal).
Nejlepší by bylo vytvořit jiný blok, s Maďarskem, Polskem, Slovinskem, možná i s pobaltskými státy, který by měl výsadní přístup k Evropské unii. Takový blok by měl velmi přátelské styky s bohatými bratranci na Západě, dovolil by jim, aby si tady prodávali své hedvábí, ale udržel by si autentičtější totožnost, totožnost, kterou mají jen země, které přežily ruskou verzi globalizace.
Mohlo by to být jako dohoda Alca-Mercosur. Spojené státy by chtěly, aby se jejich partneři Mexiko a Kanada (a také Chile) staly součástí jediného celku s Brazílií, Uruguayí, Paraguayí a Argentinou. Potíž ale je, že chudší jihoamerické země potřebují více času, aby dorostly a přiblížily se úrovni Kanady a Spojených států, aby je tyto země nezahltily. Nebylo by to spravedlivé, protože v nynější situaci by se ty země staly jen vývozními trhy pro americké výrobky a oblastí pro využívání levných pracovních sil (zisky porostou na severu a nebudou investovány do zemí, kde ty levné pracovní síly existují).
Amerika stále od nás v Jižní Americe kupuje jen pomeranče a drahé kamení, ale nikdy počítače, automobily nebo lékařské vybavení.
Jaká by byla výhoda, kdyby vznikla alternativní, středoevropská Evropská unie 2? Česká republika by v ní měla daleko silnější hlas než mezi Brity, Rakušany, Holanďany.
Víme, že globalizace také ohrožuje v mnoha ohledech světové životní prostředí, dochází ke globálnímu oteplování a k poškozování ozónové vrstvy, vymírají zvířata a je otravována po světě pitná voda.
Vidíme, jak po světě putují miliony uprchlíků a přistěhovalců, hledají zaměstnání, ochranu před ozbrojenými konflikty anebo před útlakem. Také víme, že se zhoršuje nerovnost: stále menší množství velkých korporaci vlastní stále více světových výrobních zdrojů, zatámco miliony lidí nejsou schopny uživit své rodiny.
Je pravda, že mnozí protiglobalizační aktivisté nejsou schopni jasně vyjádřit, za co bojují, avšak mnoho lidí má prostě instinktivní pocit, že je v globální ekonomice něco shnilého.
Globální korporace nyní umějí efektivněji využívat technologie, a tak omezují počty svých zaměstnanců. Tím u nich vyvolávají pocit nejistoty. Ano má smysl inovovat, ale jestliže jsou při tom obětmi lidé… Nemohu než souhlasit s heslem "Lidi, nikoliv zisky", i když jsem členem jihoamerické rodiny, která zbohatla v devatenáctém století v předchozí etapě globalizace: dovážela otroky, kteří pro ni pracovali k smrti na polích, kde se pěstovala káva a cukrová třtina - a bylo by absurdní považovat mě za člena nějaké aktivistické skupiny.
Rád mám možnost kupovat si věci z celého světa, ale člověk musí myslet taky na ostatní, kteří nezdědili život v luxusu. Mnozí o tom hovoří jako o soucitu, ale můžete se na to dívat taky docela cynicky: jestliže vaši sousedi nemají co k jídlu a vy máte více, než potřebujete, brzo si kolem svého sídla budete muset postavit obrovský plot nabitý elektřinou, jinak budete donuceni podělit se s tím, co máte, s ostatními násilím. Bohatí a středostavovští Brazilci jsou tak soustředění sami na sebe, že platí cenu za vykořisťování nižších vrstev tím, že nemohou bezpečně chodit po ulicích ani v bezpečí spát. Doufám, že jim to jednou dojde.
Jak začínají být globální korporace stále nezávislejší na konkrétních státech, stále méně mají zájem podporovat státy daněmi. Důsledkem je pokles výběru daní a vede to k finanční krizi státu (vláda vydává víc, než vybere na daních).
Využíváním argumentace, že je zapotřebí "globální konkurence", dochází k snižování životní úrovně většiny. Podnikatelská třída si tak přesunuje stále více bohatství z našich kapes do svých. Tato rostoucí nerovnost vyvolává všude hněv a odpor od lidí, kteří byli ze hry vynecháni.
Avšak všechno nevypadá zas tak černě. Globalizace financí, výroby a obchodu jde ruku v ruce s globalizací demokracie obyčejných lidí. Jednotlivci a aktivistické skupiny postupně vytvářejí alternativní společnost, která není založena na chtivosti po penězích, ale na sociální spravedlnosti a udržitelném ekologickém rozvoji.
Česky se to tak dobře nedá říct, ale chceme jen trh, anebo spravedlivý trh?
Když se po druhé světové válce staly Spojené státy dominující světovou průmyslovou zemí, vypadlo to logické, že se dolar stane světovou měnou, že americké korporace budou ovládat světové trhy a že budou mít Spojené státy největší vliv na utváření globálních institucí, jako je Světová banka a Mezinárodní měnový fond. Toto dominantní postavení umožnilo americkým nadnárodním korporacím vzrůst do gigantických rozměrů. Mnoho z 500 největších světových společností podle seznamu časopisu Fortune mají nyní roční příjem větší než je hrubý národní produkt většiny zemí v třetím světě a dokonce i než hrubý národní produkt zemí, jako je Finsko, Norsko a Dánsko!
Globální vliv velkých korporací vedl k tomu, že ztratily kontakt s národními potřebami a touhami.
Velké globální korporace nyní rozhodují bez ohledu na státní hranice. I když dosud jen málo korporací se úplně osvobodilo od svých domovských států, trend vůči vzniku korporací bez státní příslušnosti je zjevný.
Vzhledem k tomu, že se korporace naučily, jak využívat velkého rezervoáru pracovních sil, nepotřebují sociální politiku žádného konkrétního státu. Globální firmy sice požadují od vlád různé dotace, ale když za to vlády požadují zavedení zákonů, podle nichž by měla existovat občanská kontrola nad velkými mezinárodními podniky, podnikatelská ideologie požaduje deregulaci volného obchodu a oslabování státních struktur.
Proč oslabování státních struktur? Mnozí argumentují, a to správně, že vláda by neměla vytvářet pro své občany sanatorium. Ale pro nadnárodní korporace je demokratická vláda nejvážnější hrozbou jejich moci - kdyby to bylo na nich, vláda musí být oslabena. Regulujte co nejméně a ať vládnou v džungli darwinovské zákony.
Staré rčení: "To, co je dobré pro firmu General Motors, je dobré pro Ameriku" zní ve věku globalizace a neustálého snižování pracovních sil velmi nepřesvědčivě. Poté, co v roce 1993 firma General Motors propustila více než 70 000 zaměstnanců, vydělala v roce 1995 více než 168 miliard dolarů.
Rostoucí globalizace amerických korporací jim dává možnost snižovat platy a zakazovat vznik odborových organizací. Průměrné reálné mzdy (po odečtení inflace) od začátku sedmdesátých let podstatně klesají. V roce 1992 byly průměrné příjmy v soukromém, nezemědělském sektoru ve Spojených státech o 19 procent nižší než když začátkem sedmdesátých let dosáhly vrcholu. Téměř čtvrtina amerických pracovních sil vydělává nyní po odečtení inflace méně než kolik byla v roce 1968 tamější minimální mzda! Od padesátých let neustále klesá členství v odborech ve Spojených státech. Stále slabší odbory jsou stále méně schopny omezovat chování korporací a vzniklá svoboda těchto korporací znamená, že odbory budou dále oslabovány, protože korporace mohou namísto domácích zaměstnanců zaměstnávat minimálně placené pracovní síly ze zahraničí.
Restrukturalizace našeho politického a hospodářského života v důsledku globalizace se možná stane tak významným procesem, jakým byla průmyslová revoluce.
Kdysi se považovalo za ostudné propustit všechny zaměstnance najednou.V současnosti čím více zaměstnanců firma propustí, tím více se to akcionářům líbí a hodnota akcií stoupá.
Dokončení příště
