Britské listy

Téma globalizace se stalo v posledním desetiletí široce diskutovanou otázkou. Zatímco se nejprve pozornost soustředila na globalizační tendence obecně, v současné době široce formulované rozbory této problematiky ustupují do pozadí a do centra zájmu se dostávají jednotlivé klíčové globalizační aspekty, které jsou v kontextu jejich vzájemné provázanosti podrobně analyzovány. Mezi tyto hlavní stránky globalizace patří např. globalizující se ekonomika, nadnárodní sociální a ekologická hnutí apod. Další dva z těchto aspektů globalizace, konkrétně překračování národní suverenity a planetárně všudypřítomná nová elektronická média, byly tématem devátého ročníku pražské mezinárodní konference „Filosofie a sociální vědy“, kterou připravil Filosofický ústav Akademie věd ČR ve spolupráci s několika zahraničními univerzitami: s italskou Universita di Parma, s německými Goethe-Universität (Frankfurt nad Mohanem) a Arndt-Universität (Greifswald), s americkými Columbia University (New York) a Harvard University a s britskou Essex University. Setkání se kromě českých teoretiků a veřejně známých osobností zúčastnilo více než padesát zahraničních hostů nejen z Evropy, ale také z Kanady, USA, Mexika, Nového Zélandu, Jižní Afriky a dalších zemí.

Konference se vyznačovala jak svým mezioborovým charakterem na pomezí především filosofie, sociologie a politologie, tak svojí pluralitní otevřeností, která se projevila prostřednictvím přednášek reprezentujících různé interpretační proudy. Na konferenci zaznělo přes čtyřicet příspěvků, které byly rozděleny do několika tematických celků, z nichž hlavní dva tvořily již zmíněné variace na téma globalizace: první celek se vztahoval k posunu od dominantního postavení suverenity národních států k zvětšujícímu se významu transnacionálních politických útvarů a celek druhý se týkal virtuální reality nových elektronických médií.

Stojí za to zmínit se alespoň o několika plodných myšlenkách, které zazněly v přednáškách, jež byly významné nejen pro užším způsobem zaměřenou odbornou veřejnost, ale také pro politickou kulturu. V úvodním příspěvku o veřejnosti a nových médiích nejprve Jodi Deanová hovořila o rozdílu mezi klasickými salony, v nichž se v novověku utvářela občanská společnost, a virtuálními kosmopolitními salony (cybersalons) umístěnými v prostředí současných nových médií, zejména na internetu, a poté pojednala o vztahu mezi těmito virtuálními salony a občanskou společností. Její hlavní tezí byla myšlenka, že nová média utvářejí specifické globalizované prostředí, v němž se objevují nové formy informací, prezentací, reklam, diskuzí apod., a tím také nová pravidla interakce v občanské společnosti, jež mohou být v ostatních sférách občanské společnosti (např. s ohledem na rovnost váhy hlasu jednotlivých účastníků) nepřípustná. Tím otevřela závažnou otázku o potřebě nadnárodních normativních kritérií vymezujících prostor těmto novým pravidlům.

Na tuto tezi navázal svým příspěvkem o liberální demokracie a „říše rychlosti“ Bill Scheuerman, který se v rámci zpracování tématu časové a prostorové komprese v moderní společnosti zabýval otázkou rychlosti a zrychlení jako sociálním a politickým fenoménem. Poukázal na zásadní význam existence relativně dostatečného času pro komunikativně formované rozhodování a utváření kvalitní legislativy v klasické liberální demokracii a zdůraznil, že omezování tohoto časového dostatku současnými novými globálními masovými médii významně deformuje, a to dokonce i ústavně, charakter liberální demokracie. Proto je podle Scheuermana zapotřebí rozvinout nové formy uváženého nadnárodního rozhodování a konstituování legislativy.

Vzhledem k potížím s fyzickou brutalitou již ve vnitrostátním prostředí a s alarmující skutečností stupňujících se problémů s tímto jevem v nadnárodním kontextu, se Iris Youngová ve svém příspěvku soustředila na rozdíl mezi mocí a násilím a na jejich legitimitu. Zatímco moc může být podle Youngové legitimní, i když legitimitu pro svoji existenci nutně nevyžaduje, neboť může být ospravedlněna skutečností přetrvávající pospolitosti neboli odkazem na dějinnou kontinuitu, násilí, jež je vždy projevem společenské erupce, nelze legitimizovat, nanejvýš může být ospravedlněno svými vlastními momentálními pragmatickými prostředky a nikoli odvoláním se na již existující pravidla. Policejní brutalita proto nemůže být hájena jako uplatňování existujícího práva a legitimní násilí policie je zpochybněno. Tato argumentace nás však staví před celé spektrum otázek ohledně zahraniční vojenské intervence a respektování suverenity jednotlivých států.

V těchto úvahách pokračovala Jean Cohenová, která od sebe pod hlavičkou „nového promýšlení suverenity“ nejprve odlišila čtyři druhy suverenity - suverenitu externí (zahraničně poskytovanou), interní (zajišťovanou místními silami), legální (právní) a lidovou (legitimitu poskytovanou lidem či národem) - a poté se ve své úvaze o provázanosti mezi těmito druhy suverenity dostala k často předkládanému a inspirativnímu návrhu, jak nahradit fikci lidu jeho definicí v rámci transnacionální multikulturní ústavy založené na ideji plurality různých sociálních skupin.

Všechny tyto, výše pouze naznačené, otázky však vzhledem ke své aktuálnosti a svému významu vyžadují podrobné zkoumání. Nadějí v tomto směru může být jednak to, že se vybrané konferenční příspěvky již překládají do českého jazyka a příští rok by měly publikovány v samostatném sborníku, a jednak to, že se v současné době začíná připravovat další ročník mezinárodní - či spíše transnacionální - konference, která se bude ve dnech 10.-14. května roku 2002 v Praze konat již podesáté a na níž budou moci být myšlenky prezentované v tomto roce dále rozvinuty.