Jak Václav Klaus oslavoval narozeniny
Narovinu
15.30, pondělí odpoledne. Den začal schizofrenicky, střídaly se slunce a déšť. Ale půl hodiny před tím zahájením oslavy narozenin Václava Klause, při nichž byl také publikován jeho nástroj pro politickou kampaň - nová kniha rozhovorů od Petra Hájka, majitele časopisu Super - vyprázdnilo nebe své rezervy a znemožnilo těm, kteří se starají o své účesy, aby bez úhony dorazili na oslavu do divadla La Fantastica.
To možná vysvětluje, proč byla třetina sedadel prázdná.
Obdobně to vypadalo na jevišti, kde bylo asi deset luxusně vypadajících křesel, ale nikdy nebyla všechna zaplněna.
Když jsme vešli dovnitř, fotograf Martin Hykl vykřikl, a myslel to úplně vážně: „To je Jiřina Švorcová!“ Poznal jsem to jméno z mnoha hodin, kdy jsem studoval videozáznamy z komunistické Československé televize, ale usoudil jsem, že ona žena s pompézně oslavným hlasem byla sice skutečně Jiřina, ale Jirásková, dokonalá jako vždy.
Celá akce působila trochu trapně, zvlášť pro Klause, který citlivě vnímá absurditu a v jedné chvíli dokonce přiznal, že nápad, aby Jiřina Jirásková a Jana Štěpánková předčítaly pasáže z této nové knihy „Narovinu“ byl kontraproduktivní. Klaus lidi požádal, aby si tu knihu raději sami přečetli.
V publiku seděli lidé od Petra Štěpánka až po Karla Gotta. Vlasta Průchová nás všechny okouzlila oním nádherným „chraplavým hlasem“, ale zase - bylo to poněkud trapné, když chtěla přimět publikum, aby začalo rytmicky tleskat, a nepodařilo se jí to.
Neočekávaným momentem byl majestátní příchod Václava Fischera. Divadlo začalo vzrušeně dýchat, než Fischer řekl, že má s Klausem mnoho společného, velkou část politického programu, pravicové názory, barvu loga. Skoro jsme mohli slyšet myšlenky přítomných: „Aha, takže tady máme v Senátu další hlas, Fischer už byl s Klausem na Žofíně, atd...“, když však senátor dodal: „Ale máme také hodně věcí, v nichž se odlišujeme.“
Zaprvé se odlišují podle Fischera opoziční smlouvou, zadruhé tím, jak zacházejí s mobilními telefony jiných lidí.
Trvalo to chvíli, než se odvážnější z přítomných zasmáli, a pak se přidali i ostatní, ale jaksi si nebyli jisti, jestli náhodou ten vtip nebyl příliš ostrý.
Klausovi taky trvalo asi vteřinu, než zareagoval, rychle hodil hlavou dozadu, jako by dostal náhlý elektrický šok. S poněkud pokřivenými úsměvy si podali ruku, ale udržovali si distanc.
Fischer žertoval dál a mluvil také o tom, jak je dobré vést dialog, pak poručil, aby se otevřelo šampaňské, a jako v nějaké hře se náhle objevil na jevišti číšník.
Dvojice nadaných hlasů začala zpívat - bůhvíproč - americkou píseň s karibským rytmem o banánech, z filmu Beetlejuice (Tim Burton).
Pak nastalo další trapné ticho, Klaus všem poděkoval, požádal, aby si koupili jeho knihu, a zavolal jejího autora na jeviště.
Petr Hájek má podivný zvyk, že vždycky skloní hlavu, když Klaus cokoliv řekne a vůbec, kdykoliv na něho Klaus promluví. Je to, jako by trochu kýval, úhlopříčně směrem doleva. Je zajímavé, že jeho kniha využívá českého jazyka v jeho bohatství daleko více, než jak je tomu v deníku Super.
Ale vrcholem onoho deštivého odpoledne bylo překvapení, které nečekal ani Klaus. Proto všem poděkoval za to, že se dostavili, a dal tím najevo, že akce skončila, a je na čase vrhnout se na chlebíčky v hale.
Organizátoři připravili překvapení, které muselo přijít na jeviště z hlediště, ale nepočítali s tím, že chodbu zaplní fotografové. Takže nápad nechat zpěvačku obléci jako Marilyn Monroe, která Klausovi šeptá opile „Hap-py birth-day to-you!“ (jako v historickém filmu J F Kennedy) přišel o efekt, protože desítky lidí odcházely, pouštěly do divadla zvnějška světlo a hluk jejich odchodu i jejich slova přehlušil její tichý zpěv.
Ale asi po půlminutě se prodrala fotografy a zvýšila hlas, lidi si uvědomili, co se děje a vrátili se do hlediště. Lucie Bílá, vypadala atraktivně jako vždy, brunetka Marilyn.
Jenže neuměla tu angličtinu pořádně vyslovovat, opakovala „happy birSSSday to you“ tolikrát, že Brit, který seděl vedle mne, poznamenal, že by „radši měla strávit víc času ve svém domě v Miami“.
Hovořil jsem v divadelní dvoraně s celou řadou lidí s obdobnými myšlenkami, jako mám já, které nemohu najít jinde, jako že není zrovna rozumné otrocky strčit hlavu do chomoutu Evropské unie. Pár budoucích politiků mi slíbilo, že bude uvažovat o mé myšlence, že by se měla vytvořit Evropská unie č. 2, z České republiky, Maďarska, Polska, Slovenska, Slovinska, Estonska a možná i Litvy a Lotyšska. V Evropské unii by mělo toto seskupení výsadní status, ale odpovídalo by více předchozím kulturním charakteristikám komunistického bloku. Nemuseli by se zakazovat utopenci, rychlost pohyblivých schodů na náměstí Míru by nemusela odpovídat předepsané rychlosti pohyblivých schodů pro podzemní dráhy, jak ji definuje Evropská unie, nemuselo by se rozhodovat, jak dlouho nepovolit občanům EU kupovat v ČR nemovitosti, zatímco oni nám nedovolí, abychom tam pracovali.
Ale můj názor, že vždycky existuje část společnosti, o niž se musejí ostatní postarat, byl odmítnut.
Vyšlo zase slunce a v pět hodin byly chlebíčky pryč. Dalších pár hodin a profesoru Klausovi bude šedesát. Deset let, během nichž, jak řekl Václav Fischer, Klaus udělal mnoho pro český národ. A pak vyjádřil naději, že i v následujících deseti letech bude Klaus pracovat pro národ, nikoliv pro sebe...
