Britské listy


středa 20. června

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv Odkazy:
  • Výběr nejzajímavějších článků z poslední doby Pro srovnání: Jaké publicistické pořady vysílá televize BBC:
  • "Obviňujeme: Izraelský premiér Ariel Sharon by měl být postaven před soud" Byli jsme při tom:
  • Jak Václav Klaus oslavoval narozeniny - Narovinu! (Fabiano Golgo) Mají Češi vlastní agendu?
  • Potřebujeme mezinárodní raketovou obranu, argumentuje britský liberální politik Paddy Ashdown Co znamenala návštěva amerického prezidenta v Evropě:
  • Bush se choval šarmantně, ale nezměnilo se nic (Guardian) Britské zdravotnictví:
  • Budou se odmítat pacienti, kteří páchají násilí na zdravotnickém personálu Reakce:
  • Gott se na internetu nevyhýbal nepříjemným otázkám (Pavel Pavlovský, Lidové noviny) Ještě jednou:
  • Karel Gott on line 2 aneb dotazy, na které se nedostalo (Petr Jánský)



    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Mají Češi vlastní agendu?

    Potřebujeme raketovou obranu

    Obranné dohody už nás neochrání. Měli bychom naslouchat Spojeným státům, argumentoval včera v deníku Guardian Paddy Ashdown, v letech 1988 - 1999 šéf britské Liberálnědemokratické strany.

    Ve své knize Hellenismus - Historie civilizace napsal historik Arnold Toynbee: „Každý národ, každý lid má určitou agendu, vědomou anebo nevědomou. Ty národy, které takovou agendu nemají, se stanou obětí agendy jiných národů.“

    To, že se Evropské unii nepodařilo dohodnout se v Goteborgu na vlastní agendě, vyvolává nebezpečí, že se EU stane obětí agendy, kterou určila nová americká vláda.

    Dostáváme se do velmi nebezpečného období vztahů mezi Evropou a Spojenými státy. Spojené státy pohlížejí totiž stále více na západ a Evropa stále více na východ. Bylo by docela lehké nechat tato napětí degenerovat v lidovou náladu, která bude iritovaně na americké straně ignorovat Evropu a na naší straně se promění v ostrý protiamerikanismus. Mohlo by se to stát lehce - ale bylo by to nesmírně nebezpečné.

    Vztah mezi Evropou a Amerikou zůstává, až do té doby, než vytvoříme funkční rámec mezinárodního práva, základní osou pro efektivní akci na záchranu míru, který je založen, jakkoliv nedokonale, na západních principech lidských práv a demokratických hodnot. Zůstává to jedinou mocí, která je dostatečně zvládána veřejným míněním a přesto ještě schopna efektivně jednat na obranu mezinárodního práva. Zrušte pozitivní vztah mezi Evropou a Amerikou a svět se promění v ještě daleko nebezpečněji roztříštěné místo, daleko zranitelnější vůči náladám diktátorů a vůči hrůzám etnických a náboženských konfliktů.

    Takže úkolem pro budoucnost je osvobodit se od představy, že vztah mezi Evropou a Spojenými státy už není důležitý, ale dostat se skrze nadcházející období intenzivního napětí k vytvoření nového druhu partnerství, v němž Evropa přijme spravedlivější podíl břemena a Spojené státy přijmou nový vztah, založený na dialogu a na kolegialitě.

    Součástí tohoto nového, zralejšího transatlantického vztahu, musí být schopnost odmítnout automaticky zápornou reakci a poslouchat pozorněji než dosud, co vlastně druhá strana říká. Evropa má absolutní pravdu, když hovoří ostře a otevřeně, jak se na přátele sluší, ohledně amerických postojů vůči Kjótu. Americký postoj v této věci, máme-li to říci diplomaticky, je neelegantní a nemoudrý.

    Ale je správné, že tak nepřemýšlivě odmítáme „Syna Hvězdných válek“, jak se nyní říká plánovanému systému americké raketové obrany?

    Jako většina lidí, i já jsem se v osmdesátých letech stavěl proti Reaganově plánu na hvězdné války, protože to znamenalo likvidaci složité a jemné struktury mezinárodních dohoda kromě toho byl ten plán technicky nerealizovatelný. Ale teď si už nejsem jist, že obojí stále ještě platí.

    Rámec pro světový mír v osmdesátých a devadesátých letech byl založen na čtyřech premisách: že je svět bipolární a  že kdyby se daly obě strany dohromady, mohou vyřešit všechny problémy a mohou také svět lehce samy zničit, že se obě strany chovají racionálně, takže systém vzájemného odstrašení jadernými zbraněmi funguje autenticky jako deterent, a že, protože neexistují technické prostředky, jak se vojensky bránit, musíme spoléhat v této věci na diplomatické vyjednávání.

    Avšak svět už nyní není bipolární. Je to neposlušné, roztříštěné a dále se tříštící místo. A mír nyní neohrožují obří, ale právě jen to tříštění a ty třísky.

    Mezitím prorazily zbraně hromadného ničení a balistické střely dávno hranice krabice, kterou jsme pro ně vyrobili, abychom je bezpečně zvládli. V době války v Perském zálivu potřeboval Saddám Husajn už jen asi půl roku na to, aby byl schopen vyrobit zbraně hromadného ničení. Vládl posléze obrovský strach, že se Slobodanu Miloševičovi podaří získat zbraně hromadného ničení od některých svých přátel z bývalého Sovětského svazu, jehož arzenál byl rozhozen v době balkánské války do všech čtyř světových stran.

    Dokážeme si vůbec představit, jak by tyto dva konflikty asi vypadaly, kdyby měli Saddám Husajn anebo Slobodan Miloševič štěstí anebo kdybychom přišli příliš pozdě? Můžeme si být jisti, že v budoucnosti nepřijdeme nikdy příliš pozdě?

    A pak je tady ta otázka onoho vzájemného jaderného odstrašení. Celý koncept odstrašení byl založen na racionálním předpokladu, že se vás nebude nepřítel snažit zničit, pokud by bylo důsledkem i jeho zničení. Žijeme stále ještě v témže racionálním světě? Můžeme předpokládat, že Osama bin Laden či Saddám Husajn budou reagovat stejně racionálním způsobem jako se to očekávalo od diplomatů Západu a Východu, když vypracovali dohody o odzbrojení, na něž stále tak silně ještě dnes spoléháme?

    Mnozí argumentují, že systém „Syna Hvězdných válek“ tyto dohody ochromí. Ale neochromily tyto dohody už mezitím samy události? A nakonec je tady otázka technické realizovatelnosti. Je pravda, že systém raketové obrany dosud nefunguje. Ale během času a s pomocí trochy peněz mám pocit, že by fungovat začal. A nemyslím, že arogantní evropské deklarace, jak je takový systém údajně nemožný, přesvědčí Američany, aby do jeho vzniku neinvestovali.

    Velkou otázkou je, zda by měl tento systém být realizován jednostranně anebo mnohostranně? Pokud jednostranně, měli bychom být velmi na pozoru. Ale pokud prezident Bush tvrdí, že chce do systému zahrnout i Rusko, proč ho nevzít za slovo? Nebyl bych překvapen, kdyby se nakonec Bush dohodl s prezidentem Putinem. Bude v tom případě Evropa i nadále proti tomuto projektu?

    Pokud bude možné realizovat systém raketové obrany jako autenticky multilaterální technický rámec, který by nahradil rozpadávající se diplomatický rámec, nebylo by rozumné začít o něm vážně uvažovat?


    Britské listy

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|