Slavný Clive James a "špína jeho mysli"

Spisovatel a televizní kulturní glosátor Clive James vydal v minulých dnech dvě nové knihy esejů, Even As We Speak: New Essays 1993-2001 (Právě, když hovoříme: Nové eseje 1993-2001) , Picador, 10 liber a Reliable Essays (Spolehlivé eseje), Picador 14.99 liber. Včera s ním publikoval týdeník Observer tento rozhovor.

"Mám holt podezření, že nejsem člověk vysokého morálního kalibru," dodává Clive James po malé chvilce. "Je to sice špatný způsob, jak číst historii, ale občas mě napadá, co bych býval asi učinil, kdybych žil v Paříži za nacistické okupace. Všichni spisovatelé, kteří tam tehdy zůstali - de Beauvoir, Camus, Sartre - byli kolaboranty, protože všichni podepsali papír, na němž bylo napsáno: "Nejsem žid" - a tím dali souhlas k všemu, co následovalo. Co bych býval udělal asi já? Možná, že bych byl odvážný na bojišti, protože tam by mě bylo vidět, ale při těch malých soukromých rozhodnutích, kdy jde o všechno - musím říci, pochybuju o sobě."

Clive James přestal kouřit před několika lety, ale jakmile si sedneme, hned si zapálí, trochu se mu třesou prsty. Očekáváte od něho mnohé, nedostatek sebejistoty zrovna ne. Ať je tomu jakkoliv, v úterý dopoledne je Saturday Night Clive (to je název jeho pravidelného televizního pořadu), jak se zdá, poněkud nejistý ohledně toho, že by měl poskytovat rozhovor, usadí se nepohodlně na kraj kožené pohovky ve svém bytě v londýnských Docklands a sděluje mi, abych ohňostroj nečekal. "Jsem rád veřejně známou osobností," přiznává, "ale když mám dostát tomu, co se ode mne očekává, jsem velmi nervózní."

Když s ním hovoříte, zdá se vám, že to, co se od něj očekává, si Clive James pořád pro sebe uměle konstruuje a pak je to pro něj neustálý boj snažit se dostát tomuto očekávání. Jeden kritik časopisu New Yorker jednou poznamenal, že "Clive James je brilantní skupina lidí", a tak má Clive James pocit, že musí být všemi těmito lidmi zároveň a najednou. Toto úsilí se projevuje téměř v každém řádku dvou svazků esejů, které James právě vydává.

Když se ho zeptám, proč se tak strašně stará o svou dobrou pověst, odpoví historkou o Joeovi di Maggiovi, americkém baseballovém hráči: "Dávno poté, co odešel do důchodu, hrál ve významném zápase, a připravoval se na něj obrovským množstvím tréninku a když se ho někdo zeptal: "Joe, proč pořád ještě pracuješ tak nesmírně usilovně?" Di Maggio odpověděl: "Nikdy si nemůžete být jisti, že tam nebude někdo, kdo vás ještě nikdy neviděl."

Možnost, že by někdo nikdy neviděl Cliva Jamese, je ovšem velmi vzdálená. Ale možnost, že lidi nepochopí, kdo je ve skutečnosti plný Clive James, ten člověk, jehož má v hlavě, člověk, který umí číst v osmi jazycích, satirický básník a metropolitní kritik, tanečník tanga a spisovatel - to ho, jak se zdá, stále znepokojuje.

"Slíbil jsem si, když jsem opustil asi před rokem mainstreamovou televizi, že si vyčistím pracovní stůl, a vrátím se k tomu, co jsem dělal jako spisovatel," vysvětluje. "Vděčím televizním stanicím za hodně: učinily mě všeobecně známým a umožnily mi zbohatnout, ale nakonec je to únavné, jako když pořád bojujete o vysílací čas ve špičce."

Z televize neodešel jako součást nějaké strategie, proto, že by chtěl obnovit svou intelektuální pověst. "Ale pokud to tak dopadne, bude to uspokojující výsledek. Můj image v tisku je hloupý, a už to tak zůstane. Až natáhnu bačkory, noviny bezpochyby napíší: "Umřel muž, který si dělal legraci z japonských televizních game shows." Ten muž by ovšem chtěl, aby napsaly něco víc.

James měl vždycky rozporuplný vztah vůči své slávě . Jako televizní kritik pro týdeník Observer zkoumal jako jeden z prvních vznik kultury, založené na celebritě a její důsledky. Když přešel na druhý břeh a začal uvádět televizní pořady, což bylo rozhodnutí, které vedlo k určitému poklesu jeho intelektuální pověsti, stal se součástí oné kultury celebrit více, než si kdy představoval. V knize Unreliable Memories (Nespolehlivé vzpomínky) píše Clive James o tom, jak "nás všeobecně civilizuje neúspěch". (Má to od Grahama Greena, pozn. JČ: "Úspěch odlidšťuje, neúspěch polidšťuje.") Reportér listu Observer se ho nyní dotázal, zda si myslí, že má úspěch opačný vliv.

"Jestliže dovolíte tomu všemu, co jde ruku v ruce s úspěchem, aby vás to ovládlo, ano, automaticky vás to usmrtí. To jsem zjistil, když jsem interviewoval Barbaru Streisandovou: žije úplně ve svém vlastním světě, dlouhá léta jí nikdo neřekl nic jiného než "ano"."

Někteří lidé by mohli namítat, že v tom rozhovoru Clive James zrovna tuto arogantní izolaci Streisandové nenaboural. Říká o sobě jako o kritikovi: "Jsem v první řadě obdivovatel." - když píše, toto nadšení je většinou něčím omezené a je plné energie, na televizní obrazovce občas působilo vlezdoprdelisticky. Dojem, že kritické schopnosti Cliva Jamese se rozkládají, pokud jsou vystaveny plnému žáru celebrity, vznikl zejména v důsledku jeho poněkud přehnané reakce na smrt princezny Diany, která byla přítelkyní. Jeho esej, nazvaná "Rekviem" a věnovaná Dianě, je součástí nové sbírky Jamesových esejů a stále ještě působí značně bizarně.

Ze zpětného pohledu Clive James trochu lituje veřejné reakce na tento esej, i když plně stojí za jeho emocionálním obsahem. "Toto Rekviem jsem nikdy neměl napsat, pokud jsem se chtěl uchránit před útoky," konstatuje. "Ale onoho roku jsem zažil celou řadu opravdu dost podivných věcí." Poukazuje na to, že mnoho pozorovatelů, kteří byli původně přemoženi smutkem, se od svých autentických emocí posléze distancovali, a také na to, že dostal z celého světa obrovské množství sympatizujících dopisů.

V předmluvě ke své nové knize píše Clive James, že čtenář, jehož se esejista nejvíce obává, je ten, "kdo dokáže eseji prohlédnout až k jeho srdci". Rekviem poskytlo čtenářům právě tuto šanci, a Jamesovo srdce ve chvíli smutku ze smrti celebrity vypadalo trapně a podivně.

Jednou ironií útoků, zaměřených proti Clivu Jamesovi za tento esej bylo to, že kdysi se lidé domnívali, že je Clive James pro princeznu Dianu objektivním, nestranným poradcem ohledně toho, jak zacházet se sdělovacími prostředky. Při obědech v Kensington Palace radil Clive James pricezně Dianě, jak si počínat jako celebrita. A v mnoha ohledech, až do té doby, byl Clive James tvrdošíjným expertem na možnost oddělení veřejného a soukromého života. Částečně sám využil svých publikovaných pamětí jako ochranného prostředku. "Přiznejte se do určité míry a nemusíte se přiznávat ke všemu," vysvětluje. "Chtěl jsem ochránit své soukromí a soukromí své rodiny. Nemám nic, co bych skrýval, ale nechtěl jsem žít na stránkách tisku. I tak mě pořád děsí, co o mně odhaluje má literatura, co odhaluje o špinavosti mužské mysli, přesně řečeno o špinavosti mé mužské mysli."

"Mám holt podezření, že nejsem člověk vysokého morálního kalibru," dodává po malé chvilce. "Je to sice špatný způsob, jak číst historii, ale občas mě napadá, co bych býval asi učinil, kdybych žil v Paříži za nacistické okupace. Všichni spisovatelé, kteří tam tehdy zůstali - de Beauvoir, Camus, Sartre - byli kolaboranty, protože všichni podepsali papír, na němž bylo napsáno: "Nejsem žid" - a tím dali souhlas k všemu, co následovalo. Co bych býval udělal asi já? Možná, že bych byl odvážný na bojišti, protože tam by mě bylo vidět, ale při těch malých soukromých rozhodnutích, kdy jde o všechno - musím říci, pochybuju o sobě."

Napadlo mě, zda tento pocit nedostatečnosti má něco společného s otcem Cliva Jamese, který přežil tři roky jako válečný vězeň v táborech v Japonsku a zemřel, když se vracel domů letadlem jako hrdina - letadlo havarovalo.

Clive James sebou trochu škubne. "Tohle je hluboká psychologie a nechci do toho zabřednout, protože se bojím psychoanalytikovy pohovky. Jestli ale bych byl tak odvážný jako můj otec, to nevím."

Vzdálenost, kterou se James původně pokusil vytvořit mezi sebou a svou minulostí byly námořní míle - před čtyřiceti lety přišel do Londýna z Austrálie. "Bylo na tom atraktivní to, že člověk mohl zahájit úplně nový život za pouhých 100 liber lodního lístku na zámořském parníku," uvedl. "Bylo to tak lehké."

Došlo k tomuto procesu vytvoření nového života - Clive James napsal 20 knih, vytvořil obrovské množství televizní práce - na úkor rodinného života? Clive James je 30 let ženatý, jeho manželka se jmenuje Prudence a je profesorkou moderních jazyků, mají dvě dcery. Domov má v Cambridgi, ale vždycky trávil většinu týdne ve svém bytě v Londýně.

"Musíte mít nějaké místo, kam se můžete jít schovat, svou ´ponožku´, jak tomu říká spisovatel Martin Amis. Velký skandál je to, že noviny nepíší o tom, že spisovatelé tráví velké množství času o samotě - netráví svůj čas bojem s krásnými mladými blondýnkami (jak se občas píše o Jamesovi) Většinou mají dveře zavřené pro všechny.

Není to politováníhodné, že nevěnoval trochu víc času své rodině?

"Tajemstvím toho, že je člověk spisovatel, je, že je člověk ženatý s někým, kdo rozumí, co to znamená psát. Moje žena je vědecký pracovník a vždycky tomu rozuměla. Není to lehce slučitelné, ale manželství a děti chlapa zcivilizují. Obdivuju lidi, jako byl Picasso, který podřídil všechno a všechny své práci, ale za obrovskou cenu pro všechny lidi, kteří byli kolem něho."