Konstantin - Cyril: Vzorný student
Život Konstantina - Cyrila: "Půjdu tam s radostí, mají-li knihy v svém jazyku."
Výňatky
Život Konstantinův byl napsán brzo po smrti Konstantina - Cyrila, tedy po roce 869, některým z jeho žáků. Text je původně v staroslověnštině - to je jazyk, jehož používala na Velké Moravě v devátém století křesťanská liturgie. Skladba se zachovala v četných opisech, většinou až z 15. století.
Ač vnikl do mnohých jeho řečí a velikého vědění, přece nemohl porozuměti hlubším místům a upadl proto do těžkého zármutku. Byl pak tam nějaký cizinec obeznalý v gramatice. K němu tedy zašel, vrhl se mu k nohám a vzdávaje se mu, prosil ho: "Buď tak dobrý a nauč mě umění gramatickému." Ale ten zakopal svou hřivnu a odbyl jej: "Nenamáhej se, chlapče, neb jsem se pevně zařekl, že co živ nikoho tomu učit nebudu." Hoch však se mu opět klaněl, se slzami volaje: "Vezmi všecek můj podíl na domu otce mého, který mi náleží, a nauč mě tomu."
V městě Soluni byl jeden muž, urozený a bohatý, jménem Lev, zastávající úřad drungaria (vojenského velitele) pod stratégem (vyšší vojenský velitel). Byl zbožný a spravedlivý a zachovával všecka přikázání boží tak, jako kdysi Job. Živ jsa se svou chotí, zplodil sedm dítek, z nichž nejmladší, sedmý, byl Konstantin filozof, náš vychovatel a učitel. Když jej matka porodila, dali ho chůvě, aby ho kojila, ale dítě se nechtělo chopiti cizího prsu, leda matčina, dokud nebylo odkojeno. Stalo se tak božím řízením, aby dobrá ratolest z dobrého kořena byla odkojena mlékem bez poskvrny. Potom dobří ti rodičové shodli se na tom, že zachovají čistotu a nebudou již spolu obcovati, a po čtrnáct let nepřestoupili tohoto předsevzetí, žijíce v Pánu jako bratr a sestra, dokud je smrt nerozloučila. Když měl muž odejíti na soud boží, hořekovala matka tohoto dítěte, pravíc: "O nic mi nejde, jedině o tohoto hocha, kterak bude vychován." A jí řekl: "Věř mi, ženo, naději se v Boha, že mu dá takového otce a správce, který spravuje všechny křesťany." To se i stalo.
V sedmi letech vidělo dítě sen a vyprávělo jej otci a matce, řkouc: "Stratég shromáždil všechny dívky našeho města a pravil ke mně: Vyvol si z nich, kterou chceš, za ženu a pomocnici věkem ti rovnou. Já jsem se na všechny podíval a prohlédl si je a uviděl jsem jednu krásnější nad všecky se skvoucí tváří a ozdobenou hojně zlatými šperky a perlami a všelikou nádherou. Její jméno bylo Sofia, to jest Moudrost. Tu jsem si vyvolil." Rodiče vyslechnuvše tato jeho slova, pravili mu: "Synu, zachovej zákon otce svého a nezamítej naučení matky své, neboť přikázání jest svítilnou a zákon světlem. Rci Moudrosti: Sestrou mi buď, a Opatrnost učiň si přítelkyní. Vždyť Moudrost září nad slunce, a přivedeš-li si ji, aby byla tvou chotí, zbavíš se skrze ni mnohého zla."
Když jej dali na učení, prospíval v knihách nad všechny žáky velmi bystrou pamětí, takže budil podiv všech. Bývalo obyčejem, že se synové zámožných rodičů bavívali lovem. Jednoho dne vyšel Konstantin s nimi do polí a vzal s sebou krahujce. Sotva jej vypustil, řízením božím strhle se vítr, uchvátil jej a odnesl. Hoch z toho upadl v tesknost a žal, a dva dni nic nejedl. Neboť pro svou lásku k lidem milosrdný Bůh nechtěje, aby si navykl světským věcem, snadno jej ulovil svou láskou: jako kdysi ulovil Plakida na honě jelenem, tak jeho krahujcem. Rozvažoval u sebe prázdnotu tohoto života, kál se a volal: "Takový jest tedy tento život, že místo radosti se množí žal? Ode dneška se dám jinou cestou, která je lepší než tato, a nepromarním svých dnů ve shonu tohoto života."
I oddal se studiu a sedával doma, uče se nazpaměť knihám svatého Řehoře Bohoslovce. A na stěně si učinil znamení kříže a napsal svatému Řehoři tento chvalozpěv: "Ó Řehoři, tělem člověče, ale duší anděle! Ač jsi byl tělem člověk, zdál ses andělem. Neboť ústa tvá jako jeden ze Serafů oslavují Boha a celý svět osvěcují učením pravé víry. Proto přijmi i mne, jenž se ti kořím s láskou a věrou a buď mi osvětitelem a učitelem." Tak se mu zasliboval.
Ač vnikl do mnohých jeho řečí a velikého vědění, přece nemohl porozuměti hlubším místům a upadl proto do těžkého zármutku. Byl pak tam nějaký cizinec obeznalý v gramatice. K němu tedy zašel, vrhl se mu k nohám a vzdávaje se mu, prosil ho: "Buď tak dobrý a nauč mě umění gramatickému." Ale ten zakopal svou hřivnu a odbyl jej: "Nenamáhej se, chlapče, neb jsem se pevně zařekl, že co živ nikoho tomu učit nebudu." Hoch však se mu opět klaněl, se slzami volaje: "Vezmi všecek můj podíl na domu otce mého, který mi náleží, a nauč mě tomu." Když ho však nechtěl vyslyšeti, vrátil se domů a setrvával na modlitbách, aby dosáhl, po čem toužilo jeho srdce. A Bůh učinil vbrzku po vůli těm, kteří se ho bojí. Neboť o jeho kráse a moudrosti a pilném učení, jež bylo hluboce v něm zakořeněno, uslyšel ministr císařův, tak zvaný logothet; ten poslal pro něho, aby se učil s mladičkým císařem. Když to hoch uslyšel, s radostí se vydal na cestu, a na cestě poklekl a modlil se řka: "Bože otců našich a Pane milosrdenství, jenž jsi stvořil vše slovem a moudrostí svou, učiniv člověka, aby vládl tvorstvu tebou stvořenému, dej mi moudrost, přebývající v blízkosti tvých trůnů, bych porozuměl, co se tobě líbí, a byl spasen. Jsem služebník tvůj a syn služebnice tvé." A k tomu odříkal ostatek modlitby Šalamounovy a vstav řekl: Amen.
Zatímco se filozof veselil v Bohu, naskytla se opět jiná věc a úkol ne menší dřívějších. Neboť Rostislav, kníže moravský, vnuknutím božím, po úradě se svými knížaty a s Moravany, vypravil poselství k císaři Michalovi, řka: "Náš lid se odřekl pohanství a drží se křesťanského zákona. Nemáme však takového učitele, který by nám pravou křesťanskou víru vyložil v našem jazyku, aby též jiné kraje, vidouce to, nás napodobily. Nuže, pošli nám, pane, takového biskupa a učitele. Od vás se zajísté vždy šíří dobrý zákon do všech krajin."
Císař shromáždiv sněm a povolav Konstantina filozofa, oznámil mu tuto věc a pravil: "Vím, filozofe, že jsi zemdlen, ale jest třeba, abys tam šel, neboť tuto věc nemůže nikdo vykonat tak, jako ty." Filozof odpověděl:" Ač jsem zemdlen a churav na těle, půjdu tam s radostí, mají-li knihy v svém jazyku." Císař mu pravil. "Děd můj i otec můj i mnozí jiní pátrali o tom, ale nenalezli toho. Kterak tedy to mohu já nalézti?" Filozof řekl: "Kdopak může napsati řeč na vodě nebo získati si jméno kacíře?" Odpověděl jemu opět císař se strýcem svým Bardou: "Chceš-li ty, může ti to dáti Bůh, který dává všem prosícím bez pochybování a otvírá tlukoucím."
Šel tedy filozof a podle dávného svého obyčeje oddal se modlitbě i s jinými pomocníky. Vbrzku mu je zjevil Bůh, který slyší modlitby svých služebníků, a ihned složil písmena a začal psáti slova evangelia: Na počátku bylo slovo, a slovo bylo u Boha a Bůh byl slovo, a tak dále.
Zaradoval se císař a velebil Boha se svými rádci. I poslal jej s mnohými dary, napsav Rostislavovi takovýto list: "Bůh, který chce, aby každý přišel k poznání pravdy a povznesl se na vyšší stupeň dokonalosti, když viděl tvou víru a snahu, zjevil knihy pro váš národ a učinil nyní za našich let, čeho dávno nebylo, leda jen v prvých dobách, abyste i vy byli připočteni k velikým národům, které slaví Boha svým jazykem. I posíláme ti toho, jemuž Bůh je zjevil, muže ctihodného a zbožného, velmi vzdělaného a filozofa. Nuže, přijmi dar větší a vzácnější nad všechno zlato a stříbro a drahokamy i nad pomíjivé bohatství, a s jeho pomocí hleď rychle upevnit tu věc a celým srdcem hledat Boha. A nezanedbávej společné spásy, ale pobízej všechny, aby nelenili, nýbrž dali se na cestu pravdy, abys i ty, až je přivedeš svým úsilím k poznání Boha, přijal za to svou odměnu, i v tomto věku i v budoucím, za všechny ty duše, jež uvěří v Krista Boha našeho, od nynějška až do skonání, a abys zanechal po sobě paměť příštím pokolením, podobně jako veliký císař Konstantin."
