Za modrým obzorem: Recenze pozdní prvotiny Martina Štumpfa
Ztracený svět rozpaků, nepochopení a poetických iluzí
Všechno špatné k něčemu dobré. Kdyby Grulich nevykopl Štumpfa z Ministerstva vnitra, nedostal by Martin Štumpf (1939) nápad sepsat paměti. Nazval je poeticky ZA MODRÝM OBZOREM, podle šlágru, který za doprovodu orchestru Karla Vlacha pěly v roce 1947 sestry Allanovy: “Kdopak ví, co je tam, kam se dívám/ kdopak ví, co skrývá cizí zem/ Celý svět iluzí které skrývá/ celý je za modrým obzorem (text J. Moravec). Paměti vyšly nejprve v samizdatové edici Makovice (1999), posléze v nakladatelství Votobia Praha (2001), obálka a grafika Martin Dyrynk, deklarovaná, avšak neexistující předmluva Petr Žantovský. Upozornil na ně Jan Rejžek v Katovně (knihu jako takovou pochválil, ale zhrozil se nad nedbalou redakční prací).
Kniha je rozdělená do dvou dílů, druhý díl má podtitul Ty kolo, já rádio. Zapsání útržkovitých vzpomínek je obohaceno životními moudry a desítkami humorných příhod. Autor sám dílo charakterizuje jako spisek, tečku za prapodivným životem, memento pro potomky, slátaninu, konfesi provinilého kořalečníka, cosi závažně moudře veselého. “Píšu jak to vidím svým vnitřním zrakem a srdcem, mohu se mýlit, vědomě nelžu.” Volí formu zpovědi, místy až sebemrskačskou, jazyk lidový, občas funkčně vulgární (za což se omlouvá). V životě se dopustil Velehříchu, knihou se veřejně kaje a tajně doufá, že mu bude odpuštěno.
Na svět přišel v bolestech. Ne svých, ale maminky, kterou se snažil gynekolog uklidnit poukázáním na velkou hlavu, jistě související s budoucím géniem. Protože dítě jevilo skony spíše opačné, musela si maminka několikrát za život ulevit slovy: “Ten gynekolog, to byl ale blbec.” Martínek prožil dětství střídavě na pošumavském venkově v Lešišově, kde U Rajtmajerů získal základní životní orientaci na restaurace nižších cenových skupin (tzv. zaplivanky) a v Praze, kde chodil do školy. Maminka fackovala dítě s láskou, leč některým pohromám nezabránila. Když se Martínek ve škole vysmrkal do pionýrského šátku, což se rovnalo vlastizradě, neváhala ani vteřinu a syna se před krávou soudružkou učitelkou rázně zastala: “No co, zapomněla jsme mu dát kapesník. To se měl podle vás vysmrkat do ruky nebo do košile?” Nezdařená maturita byla však i na ní silná káva - smutně konstatovala: “Můj syn je jeden z 25 největších blbců v Praze”.
Tatínek byl obchodním příručím, který se léty vypracoval na zdatného obchodníka s potravinami. Nezištně zásoboval jídlem nejen rodinu, ale za války i Židy (což nebylo bez rizika), za totality pak disidenty a potřebné ve svém okolí. Jeho snem bylo zajistit rodinu tak, aby Martínek a Evička (sestra) nemuseli už nikdy pracovat. To se nepodařilo, neb u komunistů práce šlechtila a kdo to nechápal (tj. neměl razítko v občance) dopouštěl se trestného činu příživnictví. Jediná drobná neshoda mezi vzácnými rodiči Štumpfovými byla v rozdílném politickém přesvědčení. Tatínek volil před únorovým pučem národní socialisty, maminka komunisty (otcem fackovaná rodička se bránila pro MŠ legendárním výkřikem: “Moje politický přesvědčení ze mě stejně nevyfackuješ, blbče!”). Není divu, že MŠ byl tímto rozkolísáním rodinného zázemí tak frustrován, že již jako sedmiletý vběhl na prvního máje z chodníku do průvodu a zcela bezděčně (jak se MŠ domnívá) se přidal ke komunistům. My víme, že došlo na Freuda a jak z následujícího vyplyne, nebylo to naposled.
Čas her a malin nezralých, to byly knihy (Rodokapsy, Rychlé šípy, Junák, Vpřed, foglarovky, kultovní rodinné romány o Tygrech pana Božka, od Jindry Topiče Ferlinghetti, Kerouac, Ginsberg. Kafka, Škvoreckého Zbabělci). Filmy (Laurel a Hardy, Chaplin, Perutě pomsty, Guadalcanal, Třicet vteřin nad Tokiem, 5 Sullivanů, Zasněžená romance, Alibaba a 40 loupežníků, atd.), hudba (Mugraueři, Glenn Miller, V+W, S+Š, Bill Haley, atd., aktivně klavír, kytara, banjo a bicí), výtvarné umění (Dalí, Štyrský, Toyen), rádio (Munich a celý život RFE), hry (Přijela tetička z Ameriky, Polívka se vaří, Na řemesla, Král vysílá svoje vojsko, atd.), sport (nemehlo - při fotbale v bráně, v hokeji i v útoku, v Sokole ve 20. družstvu, chvíli střílel z luku, sletěl z nehybného koně, kolo rodiče nekoupili - otec byl svědkem nehody), studentské spolky (Sayeros) a taneční (o přestávce zdrhnul a už se nevrátil). Výraznou zálibou byla poesie -zůstala po celý život - a fotografování. Artefakty shlédl mladý Balík, tehdy pomocný režisér Anny proletářky, a lákal MŠ na Střední filmovou školu. Rodiče byli neotřesitelně proti a teprve po čase se od matky dověděl pravý důvod: “chodil k nám do kšeftu kupovat Špejbl (herec malých rolí) a ten říkal, abychom tě tam v žádným případě nepouštěli, že všichni filmaři strašně chlastaj a neustále se kurvěj.”
Po gymnáziu, krátkém neúspěšném pokusu na nástavbovém kursu a praxi pomocného dělníka, MŠ rukuje na podzim 58 do Zemianských Kostolan, okres Prievidza. U vlaku se potkává s Otou Strnadem. Stávají se kamarády na život a na smrt a vojnu, tu zelenou ztrátu času, věrně táhnou spolu. V krčmě U Horvátky přichází o zub - kvůli těm “nevinnejm kurvám drátenickejm“; flétničku (“oný bazmek”) nosil pořád v kapse; zkoušku na kuchaře (znojemská roštěnka) měl za tři – “móc kyslé, Štumpfu”; pro nácvik spartakiády nabídl svůj sovětský hudební kombajn; chlastací období - udavačský dopis tátovi. Ve střízlivých chvílích uvažují s Otou o vysoké škole. Právnická fakulta je spojena s podmínkou: “Stúpítě do KÁESČÉ!” Vnitřní boj to byl, i vzhledem k výše uvedenému Freudovi, předem prohraný a tak “po několika těžkých flámech jsme to vzdali, podepsali a do skonání věků se tak vyřadili ze společnosti slušných lidí.” (patrně se jednalo o kandidaturu, členem strany byl MŠ od r. 1961, pozn. PJ). Sestra se to někde dověděla a práskla tatínkovi: “Byl strašně smutnej, nedal mi sice kufry za dveře, ale co řekl, bylo horší - tos neměl dělat, vždyť já bych tě uživil, ty chudáku ...”
Studium na právnické fakultě za totality nemělo valný smysl. Právo bylo rudé, ke zkouškám stačilo přistoupit třídně (“súdruhovia, máte v poriadku stranické príspevky?”). Sudý měsíc výuka, lichý měsíc praxe – sbližování s dělnickou třídou. Štamgasti hospody Pod Památníkem – “razíme zásadu, že na symfonickém koncertě se mezi větami netleská a s malejma se neťuká”. Studenti popíjeli s asistenty, občas se podařilo udělat zkoušku v hospodě. MŠ se fláká na katedře politické ekonomie jako pomvěd (pomocná vědecká síla), dokonce povyšuje na pomocného asistenta s nabídkou, že by mohl na katedře zůstat. Nepřijímá místo placeného funkcionáře VŠ výboru ČSM, přechází na dálkové studium a nastupuje do Díla, podniku Českého fondu výtvarných umění, kde má na starosti vymáhání pohledávek za splátkový prodej obrazů. “Nakonec jen blbec Rohlík s 15 reprobacemi promuje v termínu, my s Otou až na podzim” (diplomka Postavení inteligence ve společnosti).
Tady končím s prozrazováním obsahu; koho zaujal, jistě si knihu přečte a doví se více, třeba o polistopadových poměrech na Ministerstvu vnitra (viz druhý díl). Podstatnější jsou myšlenky, kterými se MŠ v té době a letech příštích zaobíral: “Zlo je lidstvu dáno do vínku patrně geneticky, o čemž m.j. svědčí stabilní preference KSČM. Geny fungují spolehlivě, byť obskok. Jsem Urbanová - sebejistota v hajzlu. Všechno souvisí se vším. Některé problémy se časem vyřeší samy. Citrusový fernet - málem jsem se poblil. Kamarádi zdrhli, nepomohli. Skoro nikdo už neposílá svému drakovi papírek s přáníčkem. Na co být hrdý? - kromě Husa, legionářů, zahraničních vojáků, Mašínů otce a synů, Palacha, Zajíce, Vladivoje Tomka, polarografu a tak. Až z těchto pamětí se dovídám, jaký jsem byl budižkničemu a srab. Les je pomalu vymýcen, dopište mě k tomu výkazu ztrát, až se Čas naplní.”
K myšlenkám takřka filosofickým se druží i úvahy politické: “Celá padesátá léta byli lidi přesvědčení, že nás osvobodí Američani. Na US Army jsme čekali jako na druhý příchod Kristův. Poúnoroví komunističtí zloduši stačili pověsit na své oprátky i veškeré tradice. Mašínové vzali osud do svých rukou a národ, místo aby jim je pozlatil, je nyní zatracuje. Komunistické sekretariáty odčerpaly jen setinu toho, co se dnes vynakládá na byrokracii. Posíláme vzájemně své Rumly a Klause do propadliště dějin. Když jednou rozkvete svoboda v srdci člověka, bohové s takovým člověkem nic nesvedou (J. P. Sartre). Dnešní doba je jiná, postmoderní - nebylo by lépe zvolit řešení hrabalovské? V exilu se uchytili i větší blbci, včetně Kavana. Háchu, dementního věchýtka, nechali Beneš s Gottwaldem chcípnout v base. Zločiny komunismu nebyly jen ty strašně zjevné. Popřevratový Břevnovský klášter byl k dispozici StB k poklidné likvidaci agentských a udavačských písemností.“
Postav projde paměťmi nepřeberné množství (Jindra Topič, Václav Irmanov, Anastáz Opasek, Václav Malý, Ota Strnad, Grulich, Egon Lánský, Jan Ruml, Dana Němcová, Michal Novotný, Martin Dyrynk, básníci Jarda Horálek a Josef Thér, publicisté Jiří Černý, Jan Rejžek a desítky dalších figur a figurek.). Zastavím se u přítele největšího, Karla Kryla. Znali se už za totality - “sedávali jsme s Karlem a opatem Opaskem v bavorských restauracích a popíjeli pivo”. V listopadu 89 umřela Karlovi maminka, dali mu jednodenní vízum na pohřeb. Alena (žena MŠ) zařídila místo Václava Havla, aby Karel mohl zůstat. V té době se samovolně rozložil totalitní režim (sametová revoluce). Kryl se okamžitě hlásil k Havlovi do služby. Ten řekl: “Běž a zpívej!” Havel nepochopil, že KK měl daleko vyšší ambice, vzděláním, životními zkušenostmi a politickou předvídavostí by byl politik par excellence. To se KK dotklo a od těch dob měl vůči Havlovi averzi. Nicméně šel a zpíval. Společný zpěv hymny s Karlem Gottem na Václavském náměstí si do smrti vyčítal. Se smutkem a trýzní sledoval postupný rozklad Listopadových ideálů, dokonce začal cítit socdemácky. Zemanovi věnoval píseň Demokracie (“král Václav jedna parta je se šmelinářským šmejdem“). Pak začala hvězda KK padat. Při oslavě odchodu posledního sovětského vojáka z ČR organizátoři Kocáb a Zapletal ani nepozvali autora písně Bratříčku, zavírej vrátka na hlavní pódium. Smrt byla asi zákonitá, Karel se trápil. Zemřel na infarkt a taky trochu studem za český národ. Neuvěřitelně mnoho udělal MŠ s přáteli pro zachování odkazu KK, zdá se však, že to stále ještě není dost. Posmrtný řád pro KK zařídil Ivan Medek.
V recenzi se očekávají výtky a tvrdá slova (viz Jan Patočka: Za mokrým obzorem, Revue Proglas 5-6/2001). Nenacházím jich. Nebudu rozvádět Jana Rejžka o hrubě odfláknuté práci nakladatelství Votobia a Petra Žantovského zvlášť. Snad bych jen pro další vydání doporučil zkrácení textu o některá těžká deliria, i když právě v “úvodu do teorie a praxe pijáctví” je MŠ mistrem a učitelem nad jiné povolaným. Jen za tu Pyšnou princeznu a bratry Nedvědy mu vytýkám, že se nezmínil např. o Antichartě, že nepojednal názorněji únorový puč (dnes komunisti směle tvrdí, že se jednalo o demokratické převzetí moci) a že mezi národní hrdiny nezařadil K. H. Borovského a Karla Hašlera. Na Jana Rumla mám zcela jiný názor.
Jak vidno, MŠ není postava jednoduchá, jako není jednoduchá doba, v níž žijeme. Jeho spisek není slátaninou, jak se nám snaží namluvit. V prvním plánu díky své sloní paměti připomene jemné detaily doby dávno minulé (mně např. kuličku na vodotrysku ve střelnici), v dalších plánech pak zabíhá přes umění, poesii a náboženství až k samé podstatě bytí a smyslu existence. Tento veskrze kulturní člověk, obrněný vulgární slupkou, chrání své citlivé nitro pro život příští. Život vezdejší - svět rozpaků, nepochopení a poetických iluzí - již zvolna nechává mizet za modrým obzorem.
Poznámka JČ: Tvrdé slovo dodám já: z recenze je zjevné, že se Štumf komunismem ničím nepoučil a zůstal paradoxně obětí stejně totalitního myšlení jako komunističtí zločinci, které kritizuje. Např. věta: "“Zlo je lidstvu dáno do vínku patrně geneticky, o čemž m.j. svědčí stabilní preference KSČM" je až pozoruhodně omezená: stabilní preference KSČM jsou způsobovány mnohými faktory, velmi nepravděpodobně však pseudofilozofickým úsudkem pana Štumpfa, že "je zlo lidstvo dáno do vínku geneticky". :)
