Britské listy

(Příspěvek přednesený na schwarzenberském setkání českých intelektuálů v německém městečku Scheinfeld, které se konalo od 24. do 26. října 1997. Petr Janyška je pracovník českého velvyslanectví v Paříži. Předchozí příspěvky ze scheinfeldského setkání od Jana Čulíka, Martina Myanta a Jiřího Peheho najdete v Britských listech od minulého čtvrtka. JČ)

Francie je země kontinentální. Tím pádem je zájem o Českou republiku ve Francii větší než v Británii. Francouzský tisk má v Praze korespondenty. Na rozdíl od českého tisku, který nemá jediného korespondenta v Paříži, na rozdíl od třeba Poláků, kteří tam mají asi deset novinářů. Poláci mají v Paříži asi deset osob, kteří Paříž dobře znají a umějí francouzsky.

Česká republika má relativně dobrou pověst na západní části evropského kontinentu, jako země, která je civilizovaná, která má dobré ekonomické výsledky, ty famózní dvě tři procenta nezaměstnanosti, všechno jakoby běží, je to tak dobré, že se o nás příliš nepíše a nemluví, je to trošku jako "no news is good news". Je to země, která je brána jako taková, která pomalu už neexistuje.

Když se ale podíváme trochu za tohleto první plátno, tak se zjistí, že tomu je dosti jinak a vůbec to není tak stoprocentně pozitivní.

My totiž vůbec nejsme vidět. Nemáme ve Francii vlastně vůbec žádné styky, vůbec nepracujeme s krajany, jako by neexistovali. Vy víte, jaký vztah existuje k exilu, jakým způsobem se to vlastně nijak nepodchycuje, v porovnání s Maďary a s Poláky se k tomu chováme úplně jinak. Neexistuje vlastně žádný způsob lobování. Nepoužívá se v těch zemích krajanských skupin, které tam žijí. Jsou v nich lidé českého původu, kteří mají významná postavení, mají ve Francii nějaké jméno. Najednou je taková situace, jako že vůbec ve Francii neexistujeme.

Je to třeba vidět na tom, jak byly v létě v ČR záplavy, ve francouzském tisku se o tom nepsalo. Začalo se psát až v té době, kdy ty záplavy hrozily, že se rozšíří do Německa. Najednou toho byl tisk plný. Také, jestliže Poláci měli půlstránkový inzerát v Le Mondu, několikrát, kde informovali a inzerovali adresy různých polských bank, kde se dá přispět na záplavy, my jsme vůbec nic takového neměli.

ČR jako by neexistovala. Samozřejmě, jsou Francouzi, kteří znají českou kinematografii, ale šedesátých let. Lidi, kteří znají českou literaturu, ale šedesátých let. My máme tu výhodu, že máme Prahu, máme jednoho evropského spisovatele Kunderu, známého v Itálii i ve Francii, ten je považován za člověka srovnatelného s nejvyššími literárními duchy velkého světa. Pak máme Václava Havla, který dělá dojem, že občan České republiky je člověk, který je velmi chytrý, humanitně založený, velmi inteligentní.

To jsou takové tři body, na kterých celá pověst České republiky stojí. Pokud jsme vůbec vidět, tak jsme vidět v takové zvláštní rovině lidí, kteří sami nevědí, jak to všechno je. A kteří přijedou poučovat, jak by to ti ostatní měli dělat. A kteří se diví, že Evropská unie je taková, jaká je, zvláštní socializující konglomerát, na který my hledíme s nedůvěrou. Jak je možné, že tady ve Francii mají tak vysokou nezaměstnanost, tomu se nedá porozumět, protože přece my bychom věděli, jak to mají dělat.

Všichni, kteří z ČR do Francie přijedou, skládají obrázek lidí, kteří přijedou z malého záhumenku, odněkud za humny, kteří s nebetyčnou sebejistotou všechny poučují, jak to mají dělat, jak by se to mělo dělat a zároveň s takovým zvláštním sarkasmem se vyjadřují o všech těch institucích a hodnotách, které jsou dneska v Evropské unii nejdůležitější. Evropská unie, to je struktura, kde bohatší pomáhají chudším. Politikové přijíždějící do Francie z ČR vyjadřují sarkasmus k tomu, že západní Evropa spěje k určité formě federalizace, ke spojování, k předávání pravomocí někam výš. Všechno je z naší strany interpretováno s dětinskou neznalostí, která dokonce nedokáže reflektovat ani tu neznalost. Tam chybí špetka pokory. Nikdo nepřijede a neřekne: my bychom se rádi dozvěděli a naučili. Takže se nám stává taková zvláštní věc, že obecně řečeno je všechno v pořádku, v pohodě, země nemá problémy. V tomhle ohledu by to vypadalo, že to je a fajn. Ale naše sebestřednost a ta naprostá jistota, že jsme nejlepší, vede k tomu, že ti lidé, kteří se Českou republikou ve Francii zabývají, už delší dobu říkají, že to nemůže dlouho trvat a že to krachne, že to spadne. Vlastně nějakým způsobem se to trochu předvídá, čeká se na to. Nikdo nechce věřit tomu, že by nízká nezaměstnanost v ČR mohla vydržet. Ve Francii jsou docela poučení. O těch problémech s bankami, o tom všem se tam ví. A potom to vede k takové zvláštní reakci, že se Francouzi usmívají někde v koutě.

Nám chybí koncepce. Nevíme vlastně, jestli do Evropské unie chceme a jakým způsobem tam chceme. A když tam chceme, máme bouchat na ty dveře? Když k nám má jet ministr, který má na starosti evropské záležitosti, nějaké velké evropské země, jestli my mu máme vyjít nějak vstříc nebo naopak on má nám vyjít vstříc, že bychom byli ochotni ho přijmout. Co vlastně od té Evropské unie očekáváme. Jestli si vůbec uvědomujeme, co to ta Unie znamená a jestli to vůbec potřebujeme, že to zas není tak úplná samozřejmost. Některé chování naše se zdá ukazovat na to, že by nás ta Unie musela přijmout, že je to seshora dané a my se s tím nebudeme zavazovat. Tak to ale nemusí dopadnout.

Během celé té naší debaty se neustále opakoval pojem "českého premiantství", sebestřednosti. Taky se tu hovořilo o Maďarsku a Polsku. Když se srovnáme s těmito státy, tak musím říct, že vůbec na tom nejsme podobně. Protože tyhle země mají jakous takous vlastní koncepci vůči Evropské unii. Poláci, dejme tomu, využili vstupu do Evropy a vytvořili si ten výmarský trojúhelník, Polsko, Německo, Francie. Samozřejmě, to není něco, co by fungovalo úplně každý den, ale stále to prorůstá a dochází ke stykům na docela vysokých úrovních. My nic takového nemáme.

Mezi Francií a Polskem, podobně je to mezi Francií a Maďarskem, existují zvláštní instituce, které mají už docela slušné finanční zázemí, které pracují na vzájemných stycích mezi těmito zeměmi. Díky tomu například asi polovička polských starostů, to je asi tisíc osob, byla nyní týden ve Francii. U nich jsou desítky a desítky kontaktů, my dokonce ani nevíme, co s tou Francií vlastně dělat. Co to vlastně je Francie za zemi. Měl jsem nedávno návštěvu z ČR, a dotyčný se domníval, že Paříž, to je taková Bukurešť Západu.

A je to trošku škoda, protože tahlecta země je největší zemí Evropské unie a je motorem sjednocení a její geopolitická váha je velká. A my to bagatelizujeme.

To samé je s těmi Romy. Dneska se vyskytly desítky obyvatel České republiky, kteří chtějí žádat o politický asyl v Evropské unii. To je vážná věc. Je tady mezi vámi dost bývalých exulantů, a tak víte že to skutečně je vážná věc. S tím my dost dobře nemůžeme tvrdit, že je u nás všechno v pořádku.

Takže když tohle všechno vezmeme v potaz, tak se obrázek začíná trošku měnit. Bohužel pro nás lidé v politické oblasti byli trochu přesyceni naší bohorovností, že všechno víme nejlíp. Budeme muset trochu použít určitou sebereflexi a přestat vykládat, že všechno je fajn.

Petr Janyška