Upozornění: k předchozím číslům BL se dostanete, když kliknete v záhlaví na ikonu Archív. Celé dnešní vydání BL se vám natáhne, když kliknete na poslední řádce Obsahu (zde napravo) na Kompletní Britské listy
Adresa Britských listů je zde.
(Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University)
Text Vojtěcha Kmenta "Inventura", vyšel ve včerejších BL z technických důvodů zpřeházeně. Autorovi se omlouváme. Jeho správná, opravená a autorizovaná verze je na síti zde od čtvrtka od večera. (Upozorňujeme také na reakce od Václava Žáka a dalších autorů, viz dnešní Obsah.)
Cikánská nemoc
Přijeli do Velké Británie, ve snaze najít lepší život, ale místní lidi a skinheadi jim připravili snad až příliš vřelé přivítání. Co bude teď s českými cikány?
Guardian 20. listopadu 1997
V londýnské čtvrti Islington, která je tak často považována za vzor liberalismu britské metropole, nedaleko místa, kde donedávna bydlel nynější britský ministerský předseda, je hostinec zvaný The Grosvenor. V jeho výkladní skříni visí nápis: "No Travellers Allowed. By Appointment Only." ("Vstup kočovným osobám zakázán. Možný jen po předchozí dohodě." - V Británii existuje několik tisíc lidí, kteří žijí kočovným, hipířským způsobem života. Jsou to většinou běloši. Pozn. JČ.)
Je tomu více než čtyřicet let, od té doby, co na penziónech v Londýně visely nápisy "Vstup barevným a Irům zakázán". Kdyby dnes nějaký hostinec vyvěsil nápis, že mají do něho přístup Pákistánci či Židé "jen po předchozí dohodě", věděl by, že riskuje soudní stíhání, demonstraci anebo cihlu do výlohy. Takže než jsme se vydali do České republiky zkoumat tam postoje lidí vůči Romům, zdálo se vhodné, abychom navštívili hostinec Grosvenor.
"Máme dva kočovné přátele, a chtěli bychom s nimi sem zajít dnes odpoledne na pivo. Žádáme tedy předem o povolení ke vstupu," řekli jsme v hostinci barmanovi. "To se budete muset obrátit na majitelku," odpověděl. A co kdybychom zaručili, že se budou slušně chovat? "Nemohl bych je sem vpustit - za ztrátu zaměstnání mi to nestojí," řekl (irský) barman.
Minulou sobotu tekla v Doveru trochu krev, když tam uspořádalo demonstraci 50 příslušníků organizace National Front - prý na žádost místních občanů - proti nedávnému příjezdu asi 600 cikánů z České republiky a ze Slovenska. Podle toho, jaké noviny čtete, byla to "invaze" (Daily Telegraph), "potopa" (Sunday Times), byli to "Sporožiroví Češi" (Evening Standard), kteří se "poohlížejí po almužně" (Independent). Příchod těchto Romů, jak je nám nyní známo, byl částečně zrychlen dokumentárním filmem, který odvysílala v září česká televize. Film líčil život malé skupiny Romů, kteří se domnívali, že nalezli v Británii lepší život.
Na jedné rovině je lákavé říci, že Británie reagovala na příchod Romů tím, že si do národní výkladní skříně pověsila nápis: "Zákaz vstupu Romům. Vstup povolen jen po předchozí dohodě". Ale na jiné rovině je to daleko rozsáhlejší epos.
Nepřeháníme, uvedeme-li, že se celá záležitost také týká pádu komunismu, neuznaného dědictví po nacistech, vztahu mezi východní a západní Evropou, místa lidí, kteří se odlišují v silně jednolité společnosti, moci televize a všeobecné obliby Mr. Beana.
Čímž se dostáváme, v jeden studený nedělní večer, na Havlíčkovo náměstí v Praze 3, do jedné z nejcikánštějších čtvrtí města. Od padesátých let, od doby komunismu, se museli cikáni registrovat na policii a byli jaksi asimilováni do školského a sociálního systému, aby už tradičním způsobem nekočovali. Byla to změna, která jim přinesla výhody i nevýhody. Nevyhnutelně se většina 200 000 až 300 000 cikánů - z 12 miliónů cikánů celosvětově a z osmi miliónů v Evropě, převážně na Východě - octla v chudších čtvrtích.
Stojíme tady s osmi cikánskými mladistvými. V mnoha ohledech jsou stejní jako mladí lidé téže věkové skupiny všude, od Shrewsbury po Santiago, někteří jsou stydliví, jiní průrazní, mají na sobě bundy Adidas a čepice Niké, v dlaních skrývají tajně zapálenou cigaretu marlboro.
Viděli televizní pořad o Doveru a obdobnou předchozí reportáž, odvysílanou v srpnu, o Kanadě. Tak co si myslí, že na ně čeká v Británii? "Mr. Bean," říká patnáctiletý Jan. Mají kamaráda, který dokáže Mr. Beana fantasticky napodobovat. "Krátce stříhané trávníky," dodává Jan. Patnáctiletý Vladimír, který drží kolem pasu Eriku, 14, má rád fotbal a anglický fotbal je často v televizi: "Kdybych byl v Anglii fotbalovým hráčem, lidi by mi fandili."
A samozřejmě, všichni věděli o princezně Dianě. V kolektivní mysli tu existuje kouzelná země, kde vás muži rozesmívají svými grimasami, ženy kolem sebe rozšiřují laskavost jako princezny a černí fotbaloví hráči jsou objímáni bělochy na vzorně střižených trávnících. Ale vydali se do Doveru někteří příbuzní těchto mladých Romů? Eričina teta jela do Doveru. "Podle posledních zpráv tam přespává na nádraží."
Sledovali v televizním zpravodajství, jak se po těch prvních optimistických televizních reportážích odvíjejí události. "Nejprve jsme viděli Kanaďany, jak říkají, že nás nechtějí jako přistěhovalce," říká Petr, 15, nejotevřenější člen skupiny mladých lidí. "Ale vždyť jsou to všechno sami přistěhovalci - sebrali to území Indiánům." Petr řekl, že obdivuje ty, kdo se vydali do Doveru. Alespoň to znamená, že si lidi začínají uvědomovat, jaký je v ČR život pro Romy? nezaměstnanost, špatné vzdělání, útoky od skinheadů. Udělali vám skinheadi něco? "Já vždycky uteču," směje se Jan.
Sedmnáctiletá Jitka Chánová také utíkala, když na ni zaútočila v září 1993 v Plzni skupina skinheadů a křičeli na ni rasistická hesla. S třemi kamarádkami vyskočily z tramvaje, aby unikly. Jitka si rozbila hlavu o ocelový sloup a na zranění zemřela. Jeden z útočníků, devatenáctiletý Filip Bešta, byl odsouzen k podmíněnému trestu vězení.
Jitčina maminka Aranka, která je napůl Slovenka, sedí ve svém vzorně čistém bytě na plzeňském sídlišti Vinice. Vzpomíná, jak se dozvěděla o smrti své dcery: "Když se to stalo, policie mi to nesdělila. Dověděla jsem se to od Jitčiných kamarádů. Jeden útočník byl její bývalý spolužák." Vypráví příběh s unaveným smutkem. Je ironické, že neviděla ráda, když se Jitka přátelila s cikány, "ale měla po otci tmavou pleť".
Také na tomto sídlišti třiatřicetiletý Ivan Čonka, elegantně oblečen v kožené bundě a v kovbojských botech, tak špičatých jako jeho výroky o rasismu, konstatuje, že by býval také rád jel do Británie. "Je to tolerantní země, bez rasových předsudků. Tady se kvůli skinheadům bojíme posílat děti do školy. Moje dívka je Češka a její rodiče jí odsuzují za to, že žije s cikánem. Za komunismu jsme alespoň měli právi a daleko lepší život. Nechceme komunismus zpátky, protože máme teď svobodu projevu, ale co to znamená? Jdeme se ucházet o zaměstnání a když tam dojdeme a oni vás uvidí, tak už žádné zaměstnání k dispozici není. Ano, jsme hlučnější a temperamentnější, ale tak už jsme se narodili. Když oslavuju narozeniny, piju a zpívám. Češi to jen velmi těžko snášejí.
Arnošt Kotlář, 34, je z Českého Krumlova, ze středověkého města, které prosperuje v důsledku turistiky. V tomto městě jsou prý cikáni nejintegrovanější. Kotlář má vlastní hostinec, ale souhlasí, že cikáni neseženou zaměstnání: "Když žádáte o místo, nepustí vás přes vrátného." Vítá, že vláda učinila po kontroverzi, způsobené exodem Romů, vstřícná gesta, ale nemyslí si, že to bude mít nějaký dopad. "Bílí lidé náš problém nevyřeší, musejí to udělat sami Romové."
Jedním plzeňským cikánem, který letěl za mýtickým lepším životem v Kanadě, je Milan Ščuka. Už se vrátil, je smutnější a chudší. Od příbuzných a od rodičů si vypůjčil 60 000 Kč a odcestoval se svou těhotnou dívkou do Toronta. Už měl dost, říká, rasismu a chtěl, aby jeho dítě vyrůstalo v jiném prostředí. V centru města, které je v Anglii nejlépe známo svým plzeňským pivem - ve vzduchu je cítit chmel - nyní pro svou mladou rodinu renovuje deprimující byt - v podvečer natírá okenní rámy.
"Částečně jsme jeli kvůli lepším životním podmínkám, ale hlavně kvůli rasové diskriminaci zde v ČR, kterou lidi neuznávají." Jeho dědeček byl za války v koncentračním táboře, "ale mně je pětadvacet a všechny nás učili ve škole o židovském holocaustu, ale ani slovo o tom, co se stalo cikánům."
S touto stížností se člověk setkává v ČR často: svět jakoby neví o půl miliónu Romech, kteří za druhé světové války zahynuli v koncentračních táborech. Isabel Fonseca uvádí v knize Bury Me Standing (Pohřběte mě ve stoje), že válku přežilo jen asi 600 českých cikánů. Ti cikáni, kteří nyní žijí v ČR, přijeli ze Slovenska a z jiných východních zemí. Cikáni by chtěli, aby byl na místě nechvalně známého koncentračního tábora Lety v jižních Čechách postaven památník, ale tábor je nyní prasečí farma a masokombinát a místní lidi, kteří v něm pracují, nechtějí, aby byl uzavřen.
Zpočátku si Milan myslel, že Kanada bude řešením. "Jenže televizní film neukázal tu obrovskou byrokracii a všechny ty imigrační úředníky. Jestli bych to zkusil znovu? Mám teď dluhy. Pomýšlel jsem na Austrálii, ale myslím, že je s tím konec. Ještě jednu deportaci bych nepřežil."
Jaký mají názor ostatní Češi na to, že se octli cikáni ve středu mezinárodního zájmu? Vladimír Rubáš, 45, který pracuje na technické škole a žije na stejném sídlišti jako Ivan a Aranka, říká: "Cikáni nenajdou v Anglii lepší život. Nemají vzdělání a mají špatný přístup k práci. Tady jsou dlouho vzhůru, protože nemusejí chodit do práce. Pijí a hrají hlasitou hudbu. Říkají, že je utlačujeme, ale oni nás utlačují svým hlukem.
Bylo to vždycky takové. Můj dědeček pracoval ve třicátých letech v uranových dolech v Příbrami. Když dostali cikáni plat, dva nebo tři dny žili jako lordi a utratili ho a pak už nic neměli."
Částečně jako reakce na údajný nedostatek sympatií pro cikány zahájili tento měsíc v ČR Český helsinský výbor a reklamní agentura Leo Brunett reklamní kampaň. Na plakátě je cikánský hasič a černý hokejista a pod tím je nápis: "Co se divíte?" ve snaze přesvědčit lidi, aby posuzovali osobu, nikoliv barvu pleti.
Před čtyřmi lety konstatoval prezident Havel, že způsob, jímž se zachází s Romy, je "lakmusovou zkouškou občanské společnosti". Nyní z nemocničního lůžka prosil cikány, aby neodjížděli, aby bylo možno problém vyřešit.
A problémy skutečně existují: počet osob, stíhaných za rasově motivované trestné činy stoupl v ČR z 508 v roce 1995 na 653 v roce 1996, podle české státní prokuratury.
Stanislav Penc je mladý, dlouhovlasý, lakonický bývalý disident, který řídí Dokumentační středisko pro lidská práva v Praze. Uvádí, že za posledních sedm let došlo k 1184 rasově a ideologicky motivovaným incidentům, včetně - jak se odhaduje - 19 vražd. Často se uvádí odhad 28 vražd Romů od roku 1989: policie tvrdí, že jich bylo zavražděno méně než polovina.
Zpět v Praze, v útulné malé restauraci zvané Santon, dojídá Josef Kratochvil houbové toasty. Právě odešel po pětadvaceti letech služby od policie. Poslední dva roky řídil jednotku, která sledovala extrémistické skupiny, zejména skinheady, kteří se zaměřují na cikány. Kratochvil je velký, hovorný muž s pruským knírem. Hraje na kytaru v country-jazzové skupině. Hráč na tenorové bandžo ve skupině je cikán jménem Black Bob, který si vzal českou manželku a rodina ho ostrakizovala, dokud se jim nenarodilo dítě.
"Celý svět hovoří o tom, že jsou Češi rasisti. A jak je to možné, že je tady tolik Asijců, Arabů, kteří se daleko více odlišují než Romové, a ti si nestěžují? (Mám v Praze černošského známého, je to Američan, jazzový zpěvák a učitel angličtiny. Setkává se s rasismem běžně. JČ) Zjistím, jestli jsem rasista, pokud si můj syn přivede domů cikánku a řekne, že si ji chce vzít. Můžu jednat jako v utopii a říct, To je krásné, anebo můžu být rasista a říct, "Ta černá děvka", anebo můžu být realista a říct: "Rozmysli si to ještě jednou. Její bratr si odseděl dlouhý vězeňský trest, její sestra je prostitutka, její rodiče jsou negramotní." Kdyby to slyšela romská rodina, řekne, že jsem rasista, ale lidé jsou realisté a využívají zkušeností, kterých mají s Romy.
Policie je obviňována, že nic v této věci neděláme, ale částečně je to vinou špatné publicity, protože veřejnost neví, co všechno jsme učinili proti extrémismu. Také konec policejního státu znamenal, že někteří lidé pochopili svobodu projevu poněkud jinak."
Kratochvil sympatizuje s maminkou Jitky, že její skinheadský útočník dostal jen podmíněný trest, ale obviňuje z toho soudce. Domnívá se, že dopad pořadu televize Nova bude pozitivní: "Romové si uvědomí, že jsou možná britští skinheadi stejně tak tvrdí jako čeští skinheadi a lidi v ČR si uvědomí, že budou muset problém podrobněji analyzovat."
Minulý týden Češi skutečně problém podrobněji analyzovali, když byl ubodán k smrti skupinou skinheadu v Praze čtyřiadvacetiletý súdánský student ekonomie Hassan Elamin Abdelradi. Na protestní demonstraci přišlo 7500 lidí, včetně členů vlády a šéf opozice Miloš Zeman se vyjádřil, že by měli být skinheadi zakázáni.
Ale jsou skinheadi a skinheadi, říká Kratochvil. Někteří jsou levicoví, jako Redskins a Sharpskins, i když většina pochází z extrémní pravice. Fašističtí skinheadi napodobují anglické hnutí Blood and Honour, o němž zřejmě Romové, kteří se vydali do Doveru, nevěděli nic.
Televizní reportér Josef Klíma rád hovoří o roli, které se mu dostalo, roli svérázného televizního Mojžíše, který vedl cikány do zaslíbené země. Tento žoviální fousatý šestačtyřicetiletý muž se začal zajímat o Romy v roce 1975, kdy se zamiloval do jejich jazyka a do jejich hudby, částečně prostřednictvím své ženy. Klímova manželka vyučuje zaostalé děti, což v podstatě znamené cikánské děti - to je další zdroj konfliktu, neboť cikáni mají pocit, že jsou v důsledku odlišného jazyka a kulturního zázemí stigmatizováni jako zaostalí.
Klíma napsal na základě literatury faktu detektivní thriller jménem Radikální řešení. Kniha vyšla v roce 1980 a byl to úspěch jako román i jako film. V roce 1992 natočil to, o čem nyní říká, že to nebyl velmi dobrý film, jménem Nahota na prodej, o Romech, kteří provozovali u silnic prostitutky. Stal se terčem útoků od cikánské komunity. "Zlobili se, protože jsem je ukázal jako kriminálníky. Ale kdybych ten film točil dnes, ukázal bych, že prostituci řídí Bulhaři či Rusové."
Od té doby napsal 14 knih, pomohl založit jeden z prvních porevolučních časopisů, Reflex, a v roce 1994 se stal spoluzakladatelem pravidelného televizního publicistického pořadu Na vlastní oči, který se vysílá na nezávislé televizní stanici Nova, komerčně jedné z nejúspěšnějších evropských televizních stanic. Četvl v místních novinách o prvních cikánech, cestujících do Kanady, byl překvapen, proč by poprvé od roku 1989 měl mít lidé pocit, že chtějí z ČR odejít, a natočil film letos v srpnu. Reakce ho naprosto ohromila.
"Bylo to jako zemětřesení," vysvětluje nad raním expressem, sklenicí tvrdého alkoholu a cigaretou Rothmans v kavárně nedaleko televize Nova. "Tisíce cikánů telefonovalo a chtělo se dovědět, jak by mohli emigrovat. Kanadská vláda reagovala a zrušila dohodu o bezvízovém styku. Bylo to jako noční můra."
Zjistil, že mu říkají Cikánský král, že ho chválí Romové, že poskytl publicitu jejich problémům, ale také pravičáci, kteří mu gratulovali, že přiměl Romy k odchodu ze země.
Zaslechl také, že cikáni cestují do Doveru, a tak se tam vydal se skupinou autobusem. Výsledkem byl krátký film, který sledoval romskou skupinu přes kanál La Manche, za zvuků hudby skupiny Rolling Stones Satisfaction. Život vypadá růžový, jeden cikán, Ladislav Ščuka, hovoří o tom, jak dobrý je v Doveru výběr škol, zdravotnictví a že doufá, že nalezne zaměstnání jako kuchař a že zatím žije s rodinou ze 140 liber týdně. Přívětivý kněz ve filmu křtí cikánská nemluvňata a dále film ukázal několik mrazivě vyhlížejících místních lidí. Opět začaly telefony vyzvánět.
Klíma tvrdí, že "nechtěl být cestovním agentem". Oni už přece stejně emigrovali. Možná, že jsme to urychlili, ale to bylo všechno. Je přesvědčen, že pozornost, kterou vyvolal program i jeho údajný dopad, bude mít pro Romy prospěch. "Ale není to jednoduché, je to taková složitá otázka. Existuje tady malá počet skutečných rasistů, ale většinou lidi odmítají jejich způsob života. Neexistuje nepřátelství vůči Vietnamcům, protože pracují tvrdě od rána do večera."
Klímův další projekt je program o Českém Krumlově, jak tam dochází k pokojnému soužití. Možná, že by ho Klíma měl předvést obyvatelům Doveru. Jak uvedla jedna tamější občanka, když sbírala 3000 podpisů pro petici, žádající, aby museli Romové odejít, jen dva lidé proti petici protestovali. "Jeden člověk se mě ptal, jestli jsem viděla tuhle v televizi film Schindlerův seznam."
"Řešení nevidím," Klíma krčí rameny, "ale věřím v tao: cesta je důležitější než cíl". Je to možná motto pro Petry a Jitky a Jany, kteří se dávají na cestu do Doveru. Nepřímo je to motto pro Romy po celá staletí.
Důležitá poznámka. Věc, kterou si neuvědomili reportéři Guardianu. Vyrobit dokumentární film, jaké natočil o Romech pro TV Nova Josef Klíma, by v Británii stálo pravděpodobně cca 30 000 liber (cca 1,5 miliónu korun). V roce 1995 jsem natočil pro pořad Na vlastní oči třináctiminutovou reportáž, které se vysílala v červnu toho roku. Dostal jsem za ni honorář 9000 Kč.
Myslím, že to vypovídá výmluvně o finančním zázemí, jaké poskytuje TV Nova reportážím Na vlastní oči. Za tak mizivé peníze (možná měl Klíma trochu větší rozpočet, pochybuju však, že to bylo 30 000 liber) se nedá natočit profesionálně vyresearchovaná, spolehlivá reportáž, ale jen povrchní, nereprezentativní hloupost.
Romové, kteří se na základě Klímových neseriózních reportáží vydali do Kanady a do Británie, a přišli tak o peníze a zabředli do dluhů, by měli pohnat Klímu a televizi Nova k soudu. JČ)
