Vina, která se neodvažuje promluvit o hanbě
Sunday Times, 30. listopadu 1997
(Druhá část. První část je ve včerejších BL.)
Osm let poté, co se stala pražská sametová revoluce příslibem liberální demokracie, skrývají české úřady i nadále tajemství ostudné minulosti. V zaprášených sklepeních jednoho kláštera jsou skladovány milióny nacistických dokumentů, obsahující záznamy systematické zrady 130 000 židů přáteli, sousedy a kolegy. Tyto dokumenty zůstávají v Praze nepřístupné a tajné.
Milióny lidí jako Zdeňka přišly během války o domov a o majetek. Několik tisíc, které přežily, se pokusily získat majetek zpátky během tří let po osvobození, ale v roce 1948, kdy v Československu převzali moc komunisté, bylo vyhlášeno na všechny případy restituce moratorium. Židé znovu přišli o majetek.
Je ostudné, že navzdory takzvané Sametové revoluci, k níž došlo v roce 1989, a v jejímž důsledku se v Československu rozložila komunistická vláda, židům bylo povoleno znovu usilovat o restituce až roku 1994. I když většina lidí, kteří se za války zmocnili od sousedů a známých jejich majetku, byla po válce úřady zatčena, vlastnictví židovského majetku bylo přeneseno na komunistické funkcionáře. Nedostatek papírové dokumentace a neochota českých úřadů uskutečnit rychle slyšení vedla k tomu, že stovky lidí stále ještě čekají. V době, kdy Švýcaři byli donuceni odhalit svou roli jako bankéři nacistů, kdy se katolická církev omluvila, že kolaborovala s Třetí říší a kdy Francouzi přehodnocují válečnou roli vichystického režimu, Česká republika mlčí.
I když Václav Havel, prezident a hlavní představitel demokratického hnutí, je i nadále mezinárodně respektován, Václav Klaus, ministerský předseda, je obviňován, že vede republiku pomalu k autokracii. Antisemitismus se znovu ozývá veřejně a komunističtí byrokraté stále řídí mnohá právní oddělení české vlády.
"Česká vláda dluží milióny židům, a kdo ví, co bylo uloženo v národních institucích a v bankách? Proto nesmí být dokumentace nikdy zpřístupněna," uvedl bývalý Klausův politický poradce, který loni odešel na odpočinek. "Kdyby jen byly pražské svazky otevřeny veřejnosti, vyplynulo by z nich jasně najevo, kolik domů, vil, bytů, paláců bylo zkonfiskováno a kdo to učinil," říká Oldřich Stránský, předseda Asociace osvobozených politických vězňů v Praze. "Dokumentace by vedla k tomu, že by dosud nevyřešené majetkové nároky mohly být u soudu uzavřeny během týdnů a nikoliv během roků."
Pražská dokumentace podrobně zaznamenává, kolik peněz odebrali židovské komunitě nacisté. Tyto peníze pak v roce 1945 převzala československá vláda. Jedna bankovní kniha dokumentuje, jak Pražská kreditní banka, Boehmische Bank, Gewer Bank a Landesbank ukradly od židovských zákazníků 30 miliónů korun jen během tří týdnů v roce 1941. Dokumentace ukazuje, že miliardy byly převedeny do Kreditanstaltu der Deutschen, konto 780, konto říšského protektora.
Dokumenty zaznamenávají, že režim využil části těchto peněz k financování dopravy a zabíjení jejich právoplatných majitelů.
Adolf Korn byl jedním z těch osob, jehož majetek byl bankami během oněch tří týdnů ukraden. Jeho pražská složka číslo 19.793/42 vypráví o tom, jak jeho celoživotní úspory, akcie a obligace - milióny v korunách i ve zlatě - byly zmrazeny v Boehmische-Union- Bank a pak převedeny na konto 780. Jeho dům byl věnován Johanně Nálezné a Adolf a jeho žena Olga byli odesláni vlakem do táborů smrti.
Eugen Stein, Kornův synovec, se ještě snaží přesvědčit českou vládu, aby vrátila Kornův rodinný dům v pražské ulici, které se jmenovala Lange Gasse. Československý stát po válce dům zkonfiskoval a odmítá ho vrátit. Minulý měsíc dopravil list Sunday Times Eugena a Evu Steinovy zpět k jejich velkému, zelenému domu, kde jsou na vlajkových tyčích stále ještě vyřezány iniciály Adolfa Korna. Eugen Stein otevřel vrata a uviděl, jak dělníci rozbíjejí interiér jeho rodinného domova.
Vyběhl v zoufalství po velkém dřevěném schodišti. "Byl to takový krásný dům. Ve všech těchto výklencích byly sochy a všude byly naleštěné dřevěné podlahy." Vešli jsme do velkého prázdného salónu. Štukatura byla otlučena ze stěn, těžké pracovní nástroje rozrývaly parketovou podlahu. "Byly tady na podlaze perské koberce a ve všech místnostech byly lustry. Tady stálo koncertní křídlo. Ještě si pamatuju na obrazy. Tamhle v tom rohu byl stůl a na něm byly stříbrné ornamenty."
Dělníci řekli Eugenovi, že jsou zaměstnanci slovenské vlády, která dům nedávno koupila od Čechů za třicet miliónů korun. Kornův dům se má stát velvyslanectvím. Letos sdělila česká vláda Eugenu Steinovi, že dům nedostane zpátky, a nabídla mu odškodné ve výši jednoho miliónu korun.
Jiným diplomatickým misím doporučuje české ministerstvo zahraničních věcí, aby si pronajímaly budovy ukradené židům. Karel a Milena Lowitovi přišli o dům v roce 1939 a o svůj podnik na jaře 1941. Nacisté mučili a pak popravili Karla v terezínském židovském ghettu a později odvezli Milena do koncentračního tábora v Ravensbruecku, kde zemřela. Harry, jejich syn, byl jedním jen z hrstky židů, kteří přežili transport 3400 lidí do Osvětimi 18. prosince 1943.
Ve věku třinácti let mu bylo vytetováno číslo 170519 a o šest měsíců později byl vybrán pro plynovou komoru. Jak čekal na vstup do "sprch", Josef Mengele, sadistický táborový lékař, si ho vybral z fronty. Stal se poslíčkem pro Josefa Kramera, táborového velitele.
Harry přežil Osvětim, pochody smrti Polskem během zimy v roce 1944, tábory v Melku v Německu a Muthausenu a Ebensee v Rakousku. Odtamtud se mu podařilo utéci do Anglie, poté, co se náhodou v roce 1945 setkal s českým činitelem, který znal v Londýně jeho vzdáleného příbuzného.
Když se v roce 1989 rozložil komunismus, Harry Lowit zahájil dlouhou snahu získat zpět svůj pražský rodinný dům. Bylo mu jen osm let, když byli Lowitovi donuceni dům opustit a nevěděl, kde ten dům je. Měl jen fotografické album s fotografií sebe a jeho matky před domem, a měl představu, že je dům na pražském Barrandově.
Harry a Zelda, jeho manželka, jeli do té čtvrti taxíkem a ukazovali fotografii prodavačkám v obchodech a místním lidem. "Nakonec jsem našel jednoho starého člověka, který mě dovedl k našemu domu - byl skoro úplně v tom stavu, jak jsem si ho pamatoval. Šel jsem k domovním dveřím a zaklepal jem - otevřela nějaká paní. Vysvětlil jsem, že jsem si přišel pro domov a ukázal jsem ji fotografii mé maminky, jak tam sedí na terase. Vešel jsem dovnitř a ukázal jsem, kde byla moje ložnice. Paní řekla, že si dům pronajímá činitel britského velvyslanectví a ten mi dovolil, aby si dům prohlédl.
"Nic se nezměnilo. Dokonce i skříně v kuchyni byly tytéž. Ukázal jsem potom té paní fotografii Evy, mé přítelkyně z dětství, a ona ukázala na dveře naproti a řekla, abych tam zaklepal. Zaklepal jsem. Eva tam pořád ještě bydlela. Okamžitě mě poznala."
Navzdory svému úsilí nemůže Harry Lowit dostat svůj dům, který je teď prázdný, zpět. Nemá žádné dokumenty, aby mohl dokázat, že tam žil, a důkazy, které potřebuje, aby dokázal české vládě, jsou pravděpodobně ve strahovském klášteře, v nepřístupných nacistických svazcích. Jediné, co se mu podařilo zachránit ze svého předválečného života je fotografie, na níž je s maminkou, která byla schována mezi trámy v domě jeho babičky, a album s fotografiemi o jeho dětství na Barrandově. "V těch pražských svazcích jsou pravděpodobně tisíce dokumentů, které by mohly pomoci lidem, jako jsem já," říká Lowit. "Pokud budou skartovány, bude zároveň s nimi zničena i naše historie."
I v případech, kdy je možno získat dekret na byt, cesta k návratu majetku je velmi složitá. Někteří, jako Oldřich Stránský, sice úspěšně získali své byty, ale stále v nich nemohou bydlet.
Pražské svazky líčí osud Stránských. 21. června 1941, tehdy dvacetiletý Oldřich byl odvezen SS do práce na jednom z jejích statků na moravské vrchovině. Oral Němcům pole, a oni mezitím odvezli celou jeho rodinu na smrt do Osvětimi a do Majdanku. Podle složky číslo 10/562, jejichž majetek byl zkonfiskován.
Stránský byl posléze poslán do Osvětimi. Dorazil tam 7. března 1944, když Němci posílal do plynových komor 5000 židů. "Cítil jsem nepříjemný sladký zápach z pálených těl. Chovali se hrdinsky až do poslední chvíle a když vdechovali smrtící plyn, zpívali české písně."
Sunday Times odvezl Stránského zpět k jeho rodinnému domku ve Slaném. Nedávno získal zpět dekret na velkou vilu, ale nemůže se zatím nastěhovat: Dana Sodomková a tři další rodiny odmítají odejít. S námi Stránsky zaklepal na své vlastní domovní dveře a Sodomková ho pustila dovnitř. Hájila se pevně zpoza polštářů s reprodukcemi leopardů a ze zářivě oranžové pohovky: "Bydlel tady jeden starý pán, který nás informoval o rodině, která tady žila a jak zemřeli v koncentračním táboře. S tou dobou my nemáme nic společného: je to prostě něco, co se stalo v historii. Potřebuju někde bydlet, stejně jako pan Stránský. Nejsem ochotna se vystěhovat, dokud mi nenajde jiný byt."
Stránský vnitřek domu sotva poznává. Zdemolovali ho Němci, pak ho zabrali čeští komunisté a pak ho vymalovala Sodomková. Tam, kde býval rodinný obývací pokoj, teď visí sbírka nožů a obrazy nahých žen. Venku v dešti vyjádřil Stránský soucit, pramenící z jeho zkušeností: " Samozřejmě, je strašné, musí-li někdo opustit svůj domov. Představte si, že by tomu musela čelit tato paní. Musela by opustit své psy, svůj majetek, své šaty a všechny věci, které dostala jako dárky. Představte si, co to znamená muset si pořád rozmýšlet, co by si člověk měl vzít s sebou a znovu se vracet k předmětům, které jsou jí drahé. Tak jsme se rozhodovali před padesáti lety a jediné, co nás čekalo, byly dobytčáky a plynové komory."
Adolf Hitler svolal schůzku, která se konala v Hotelu Imperial ve Vídni 17. března 1939. Dva dny poté, co německá vojska okupovala Prahu, Fuehrer oznámil, že bude jmenován Karl Hermann Frank německým státním tajemníkem pro protektorát Čechy a Morava.
Když Frank přijel do Prahy, vyžadoval speciální dům s vybraným zařízením. Byla vybrána židovská vila v pražské diplomatické čtvrti. SS začalo organizovat její zařizování a desítky nákladních automobilů se sjížděly u vily 807 v Bubenči, stejně jako gestapo. Vyfotografovali všech 22 koberců a 62 těles ústředního topení a vytvořili inventář všech věcí, přinesených do domu. 17. února 1941 byl seznam velmi obsáhlý. V pětadvacetistránkovém dokumentu, nazvaném "Byt Karla Hermanna Franka, SS Gruppenfuehrera" zaznamenali jeho úředníci, že do domu bylo pro Frankovo pohodlí doručeno více než 500 předmětů. Všechny darovalo Eichmannovo oddělení pro židovské vystěhovalectví. Každý předmět v soupisu byl finančně ohodnocen a označen datem, kdy byl do domu dodán. Byly tam olejomalby, zelený onyxový krb Kornových, křišťálový lustr, zahradní židle rodiny Adlerových, dvě postříbřené lampy, stovky záclon, pračky, mramorový dřez, postele, vařič.
O čtyři roky později se Frank rychle sbalil některé tyto předměty do své opancéřované limuzíny a utekl směrem na Plzeň. Chytili ho tam Američané a v dopise věznitelům si stěžoval, že mu byla zkonfiskována zavazadla. Byl oběšen v pražském vězení 22. května 1946. Zařízení jeho domu se nikdy nenašlo.
Dr. Helena Krejčová, výzkumnice v Ústavu soudobých dějin v Praze, byla pověřena českou židovskou komunitou, aby se pokusila tyto a další ztracené předměty najít. Dostala omezený přístup k nacistickým svazkům za účelem "vědecké práce", a nalezla záznamy tisíců chybějících předmětů, ukradených nacisty. "V archívu je mnoho seznamů obrazů. Všechny vypracovalo Eichmannovo oddělení. Z těchto seznamů se dá přesně zjistit, co bylo ukradeno. Můžeme nyní brát tyto seznamy do galerií a aukčních místností a žádat je, aby nám pomohly tyto předměty nalézt." Seznamy jsou často doprovázeny korespondencí vysoce postavených nacistů, kteří se přou o vlastnictví těchto předmětů.
Významný zdroj v pražském archívu potvrdil, že nacistické svazky by mohly identifikovat ukradené obrazy, které visí v Národní galerii a v Průmyslovém muzeu. Některé české instituce byly donuceny vrátit předměty jejich právoplatným majitelům. Jiné to odmítly učinitnebo vyžadují velké finanční částky. Jeden žid, který nyní žije v Londýně, si musel koupit majetek své rodiny od státní galerie v Praze za tisíce liber.
Otázka toho, co se skrývá v českých bankách a galeriích a je to zdokumentováno v pražských svazcích, nyní hrozí vytvořit české vládě velký problém. Židovská komunita hlasitě usiluje o přístup do archívu a o úplný návrat svého majetku. Také požaduje odškodnění za miliardy, které byly převedeny na účet 780 a pak včleněny po válce do českého státního rozpočtu. Dr. Tomáš Kraus, ředitel Federace židovských komunit v České republice, uvedl: "Všechny ty peníze, cenné předměty a majetek, které Němci zkonfiskovali od židů posléze zabavil český stát. Mělo by to být vráceno pozůstalým. Problémem je ovšem důkaz vlastnictví. Ty svazky na Strahově jsou naše historie a naše budoucnost. Měl by nám být k nim povolen volný přístup."
Pocity nespravedlnosti posiluje také odmítání německé vlády vyplatit více než 8000 dosud žijícím českým a slovenským obětím holocaustu (z nichž 500 žije v Británii) odškodnění. "Oběti ze západních zemí dostaly všechny odškodnění, ale nám Němci nezaplatili ani halíř. Jediné peníze, které žijící oběti holocaustu dosud dostávají, je 100 korun měsíčně penze od České republiky," řekl Kraus.
Spravedlnost se ale možná trochu blíží. Pražské svazky, stejně jako švýcarská bankovní sklepení, se mají stát terčem globální kampaně. Poté, co zveřejnil Sunday Times tyto informace, český ministr zahraničních věcí Josef Zieleniec byl požádán, aby přislíbil, že bude archív otevřen veřejnosti. Také se od něho požaduje, aby vysvětlil, proč se některé dokumenty ztratily anebo byly poškozeny.
Lord Janner of Braunstone, bývalý labouristický poslanec, nyní předseda organizace Holocaust Educational Trust, konstatoval: "V zájmu spravedlnosti a restituce je notné, aby národy odkryly historickou pravdu válečných let. Většina očitých svědků je mrtvá a dokumenty jsou životně důležité. Žádný archív znamená žádné informace. Žádné informace znamenají žádné restituce. Tyto svazky obsahují životně důležité informace o jménech, místech, kontech a ukradeném majetku."
Pro některé lidi je už příliš pozdě. Hans Adler, který jediný v rodině přežil, se po válce vrátil do Prahy. Podle pražských svazků byl majetek a dům Otty a Edy Adlerových zkonfiskován v březnu 1941. Vystěhování a popravu jeho rodičů a sestry Soni vyvolal dopis, který napsal říšskému protektoru Adlerův soused Hans Puhl.
Adler byl více než tři roky v táborech v Polsku. Pak ho odvezli do německého města Gardelegen. Vlak bombardovala spojenecká letadla a ve zmatku uprchl. "Utekl jsem do lesa, našel jsem kufr s německými uniformami a jednu jsem si oblékl. Vběhl jsem přímo před americkou tankovou hlídku. Běžel jsem k nim, sundaval jsem si novou uniformu a křičel jsem: "Podívejte! Nemám vlasy! Nemohu být Němec." Hansovi bylo 19.
Vyprávěl mi tu historku, když jsme pili čaj z cínového servisu v jeho pražském bytě. Malé fotografické album vázané v kůži je záznamem Adlerovy války. Na prvním snímku objímá své americké osvoboditele. Na druhém je mezerou v dřevěných dveřích vidět to, co vypadá jako řada černých, plačících tváří. Na třetím Adler přihlíží a jeden Američan otevírá dveře do velkého, hořícího dřevěného hangáru. Uvnitř leží zuhelnatělé pozůstatky 1598 židů.
Fotografie je jediným záznamem osudu těch, kteří neutekli v dubnu 1945 z vlaku v Gardelegen. Zatímco Adler běžel lesem v uniformě wehrmachtu, esesáci polili jeho přátelé a krajany benzínem a nahnali je do improvizovaného krematoria.
"Příšel jsem o všechno a o všechny. Přišel jsem dokonce o paměť. Nepamatuju se, jak vypadala moje matka, jak vypadal dům, v němž jsme žili, nebo obrazy na stěně. Jak mohu získat zpět to, co bylo mně a mé rodině odebráno?"
Sbíráme se k odchodu. Volá na nás: "Bylo mi řečeno, že tyto stříbrné šálky na čaj patřily mé matce. Nevím, jak se ke mně dostaly zpátky."
