"Čulík je jak Miloš Zeman"
Lidi v ČR přirovnávají k tomu, co znají, co se vyskytuje kolem nich. Podle jednoho čtenáře, jehož dopis byl zveřejněn v tomto vydání BL, je redaktor Britských listů stejně arogantní jako Václav Klaus, posléze jsem se dověděl z Prahy, že jsem naopak spíše jako Miloš Zeman. Proč? Potřebuje-li Miloš Zeman publicitu, uměle vyvolá skandál. Čulík dělá totéž.
Týká se to Britských listů z minulé středy a čtvrtka, v nichž jsem upozornil, že Ondřej Neff zrušil od 1. ledna 1998 pravidelné tematické upoutávky na Britské listy, které do té doby vycházely v Neviditelném psu, a tím BL odřízl od dosti podstatného počtu čtenářů. Apeloval jsem na veřejnost, pokud má zájem, aby Britské listy vycházely nadále, aby rozšířila mezi lidmi, k nimž mohou BL plodně hovořit, o tomto deníku povědomost.
Proč se vracím k poznámce, že jsem jako Zeman?
Jsem přesvědčen, že má tento výrok podstatný význam. Jeho analýza umožňuje porozumění jednomu znepokojujícímu rysu české společnosti.
Proč se komusi v Praze zdá, že "vyvolávám skandál, jehož účelem má být osobní prospěch"? Znepokojující je pro tohoto pozorovatele, že vystupuju individuálně, jako jednotlivec, a nemám za sebou žádnou instituci.
V ČR vládne atmosféra nedůvěry. Osm letech po revoluci platí leninský princip, že není důležité, co kdo dělá či co kdo říká, ale proč někdo něco dělá nebo říká. Anglický výraz "benefit of the doubt" - motivy daného člověka neznám, a pokud se mi nedostane důkazů, že jsou špatné, budu předpokládat, že jsou dobré - je v ČR často dost nesrozumitelný.
S touto atmosférou nedůvěry, kdy všichni automaticky předpokládáme, že lidé kolem nás jsou velmi pravděpodobně sobečtí podvodníci, se logicky pojí nechuť vůči čemukoliv individuálnímu.
Tuto apriorní nedůvěru posiluje ještě dědictví z komunismu, z první republiky a možná i z dávné, ve Střední Evropě velmi rozšířené, depersonalizované kultury byrokratického Rakouska. Připomíná mi to výstřelky doby za komunismu, kdy byl člověk tak bezvýznamný, že si třeba ani nemohl koupit v malířském obchodě barvy, pokud se neprokázal legitimací Svazu výtvarníků. Bez potvrzení od instituce či organizace, člověče, nejsi ničím. Proto musíš nosit občanský průkaz, bez něho neexistuješ, nejsi člověk.
Už za rakouského císaře Františka I. Habsburského, v první polovině devatenáctého století, v době předbřeznové (před revolucí roku 1848) se dávala přednost byrokratickým strukturám před jednotlivcem.
František I. přednesl roku 1821 profesorům jedné školy (!!) tento projev:
"Držte se starého, neboť to je dobré a naši předkové se při tom dobře měli: proč ne my? Nyní panují nové ideje, které nemohu schvalovat a nikdy jich neschválím. Vzdalujte se jich a přidržujte se jejich opaku, neboť já nepotřebuji učence, nýbrž dobré občany. Vaším povoláním je vzdělávat mládež k tomu účelu. Kdo mně slouží, musí učit, co nařizuji. Kdo to neumí, nebo přichází ke mně s novými ideami, ten může jít, nebo já jej odstraním."
Noviny píší především o tom, co řekli politikové, kteří představují úřad.
Přitom by skutečně měl být středem společenské pozornosti jednotlivec. Objeví-li novinář nějakou křivdu, týkající se osoby, je to modelový případ, varující záležitost. Stane-li se křivda jedné osobě, neexistuje záruka, že by se tatáž křivda nemohla stát mnohokrát znovu, komukoliv jinému v daném společenství. Proto je povinností všech poskytnout křivdám a nedostatkům, týkajících se jednotlivých lidí, co největší publicitu.
28. listopadu 1997 referovaly Britské listy o případu Jana Lipšanského, bývalého, podle svědectví novinářů, jeho spolupracovníků, dosti efektivního zaměstnance České televize, kterého na podnět šéfa oddělení pro styk s veřejností ČR, dr. Jiřího Moce z televize loni v létě protiprávně vyhodili - nespravedlivě s nám zatočili.
Totéž se může - soudě podle případu pana Lipšanského - zřejmě stát v České televizi komukoliv. Je to modelový případ, který volá po dalším vyšetřování, v zájmu zlepšení všeobecné situace.
Jenže šlo o jednotlivého člověka. Všichni si nad případem umyli ruce. Rada České televize případ odmrštila, aniž by ho řádně vyšetřila. Mediální komise Českého parlamentu se věcí odmítla zabývat. Deník Slovo, kam jsem shrnutí případu poslal, text neotiskl.
Dokud nepřevládne v české veřejné aréně zájem o jednotlivce, který je základem společnosti, a nezmizí nedůvěra, že to, co je řečeno individuálně, je nelegitimní, země se nepohne z místa.
(Prosím, přečtěte si k tomu text o Robertu Andrewsovi, petičním bezdomovci v britské Dolní sněmovně (viz OBSAH zde napravo), který není s výše zveřejněným článkem bez určité souvislosti. )
Jan Čulík
