Dopis znovuzvolenému prezidentu Havlovi
Vážený pane prezidente,
jak se připravujete na dalších pět let na Hradě a jak vstupuje mladá Česká republika do druhého pětiletí své existence, rád bych vám předložil některé myšlenky, které by mohly učinit vaše druhé funkční období úspěšnějším, než bylo první. Mám tři myšlenky, které by mohly být užitečné.
Zaprvé jsem přesvědčen, že by pomohlo, kdybyste přestal kritizovat spoluobčany, že trpí "maloměšťáckým provincionalismem" či "zápecnictvím". To, že člověk žije mimo Prahu, nutně neznamená, že tím zhloupne, což, jak se zdá, naznačujete. Chcete-li kritizovat necivilizované chování v dnešní české politice, není přece třeba se dívat do mimopražských oblastí. Za nedostatek zdvořilosti může být považováno i hrubé hvízdání v Praze.
Nedává žádný politický ani logický smysl používat v České republice výrazů jako "maloměšťácký" a "provinční". V ČR přece žije polovina obyvatel v malých městech a ve vesnicích (v komunitách čítajících méně než 15 000 osob). Tito lidé mají myšlenky a názory, které, ať se vám to líbí nebo ne, si zaslouží, aby byly v demokratickém systému slyšeny. Víc tyto názory poslouchat a méně je urážet by skutečně velmi pomohlo české společnosti.
Zadruhé, bylo by také prospěšné, kdybyste přestal hovořit o "mravní krizi" v české společnosti po komunistické éře. Podle mé zkušenosti z rozhovorů s lidmi ve vaší zemi, morálka nikdy nehrála v jejich rozhodování za totality příliš významnou roli. Lidi měli praktičtější starosti: snažili se udržet se v zaměstnání, dostat děti do školy, získat materiál na stavbu domu.
Mnohokrát jsem slyšel lidi říkat, "Havel se mohl režimu vzepřít lehčeji. Neměl děti." Samozřejmě, není férové tvrdit, že jste to měl za komunismu lehké, ale když lidé zdůrazňují, že při jejich rozhodování za totality hrály určitou roli jejich děti, není to úplně beze smyslu. Je dobře si pamatovat, kdo zahájil v listopadu 1989 revoluci: mladí studenti, kteří se nemuseli starat o osud svých dětí.
Drtivá většina lidí za totality nejednala nemorálně, jak často říkáte. Tito lidé jednali tak, že jejich činy stály mimo koncept morálky. . O morálku jim nešlo. Jako většina lidí žijící v každém režimu, prostě dodržovali pravidla, aby si udrželi životní úroveň a mohli pomoci co nejvíce dětem, a aby se co nejvíce vyhnuli obtěžování od úřadů. Za to by lidi neměli být obviňováni.
Mimochodem, je možná nesprávné považovat dnešní politické skandály za důsledek pevně etablované nemorálnosti z komunistické éry. Ke skandálům, týkajícím se financování politických stran, a k pochybným bankrotům bank dochází ve všech demokraciích. Tyto potíže neodstraní lamentace nad "mravním stavem společnosti", ale dobré zákony, které vytvářejí pevnou regulaci a vyžadují pro svět politiky i finančnictví otevřenost.
A nakonec mám pro váš staronový prezidentský úřad praktický návrh: Hovořte se všemi demokraticky zvolenými politiky, i s těmi, které považujete za odporné. Demokracie není nikdy krásná. V každé společnosti, skládající se z miliónů jedinců, budou někteří lidé vždycky považováni za odporné. Budeme-li je však ignorovat, neznamená to, že zmizí.
Strany, které se vám nelíbí, byly svobodně a spravedlivě zvoleny velkou volební menšinou. Máte povinnost těmto lidem a jejich názorům naslouchat, bez ohledu na to, do jaké míry s nimi nesouhlasíte. Pokud zpochybňujete jejich demokratické postavení tím, že je ignorujete, zpochybňujete tím i své vlastní postavení.
Pokud vím, důsledně odmítáte setkat se s představiteli dvou parlamentních stran, které ovládají 20 procent křesel v parlamentu. Zaprvé, vládne přesvědčení, že tyto strany nejsou "státotvorné", zadruhé existuje představa, že kdybyste se s nimi setkal, jaksi by je to legitimizovalo. Ani jeden z těchto argumentů není přesvědčivý.
Zaprvé, tyto strany už de facto "státotvorné" jsou, protože se účastní všeobecných voleb do parlamentu, uznávají výsledky těchto voleb a zasedají v tomto legislativním shromáždění. Málo politiků v České republice uznává, jak se zdá, rozdíl mezi opozicí vůči vládě a opozicí vůči státu. Velmi by pomohlo, kdyby si alespoň prezident uvědomil, že je v tom rozdíl. Každá politická strana, která zasedne v parlamentě, de facto ten parlament uznává, a zároveň i stát, který stojí za ním.
Zadruhé, setkání s radikály jim neposkytne legitimitu, protože demokratická legitimita nepochází z takových setkání. Tyto strany už totiž legitimitu mají, neboť jejich legitimita pochází od lidí, kteří je zvolili. Je pozoruhodné, že jako prezident odmítáte uznat tento základní bod demokracie: hlava státu neposkytuje politickým stranám legitimitu. Poskytují ji jim voliči.
Samozřejmě, setkání s šéfy radikálních stran je nepozmění a ti lidé se nestanou rozumnými a slušnými. Ale o to nejde. Jde o to, že více než milión lidí hlasovalo pro komunisty a pro republikány a jejich názory není možno ignorovat. Ať se vám to líbí či nelíbí, i tito lidé jsou vaši spoluobčané.
S pozdravem,
Andrew Stroehlein
