Havlova esej Moc bezmocných a dnešní globalizující se společnost
Jisté společné znaky komunistického a západního světa
Když v roce 1978 napsal Václav Havel známou esej Moc bezmocných, nevěděl, kam se bude společnost dále vyvíjet, kdy a jak se případně přerodí totalitní politický systém - v té době u nás pronikající prakticky všechny sféry života - do formy, jež by mu umožnila další existenci nebo se tento systém, pod tíhou své zřejmé rostoucí odtrženosti od reality, zhroutí.
Přesto už tehdy v závěru této své práce Václav Havel nastínil několik poměrně odvážných otázek o postavení člověka v dnešním světě vůbec, když poukázal na jisté korespondující znaky, jimiž se vyznačují západní společnosti žijící v demokratickém systému s tržní ekonomikou vzhledem právě k technokratickým společnostem totalitním.
V tomto textu bych rád konfrontoval tyto zajímavé myšlenky s realitou po bezmála dvaceti letech a pokusil se analyzovat význam a příčiny paralel, jež bude možno případně vypozorovat.
K tomu bude nutné, abych se pokusil stručně vyjádřit hlavní aspekty Havlovy analýzy toho způsobu totalitní společnosti, jenž fungoval s různými menšími odchylkami ve všech zemích "východního bloku", protože to je jádrem a východiskem jeho úvahy.
Především bych, ale nastínil svůj pohled na problém organizace společnosti, když otázka jak zařídit "efektivní" fungování společnosti je asi, ve větší či menší míře, hlavním iniciátorem vzniku většiny humanitních věd, ale také (a možná především) vzniku různých ideologií a tedy i politiky a zápasů o ideje v nenásilných i násilných formách .
Je asi přirozené, že chceme žít ve společnosti, která nějakým způsobem funguje - to znamená, že existují jisté principy a vazby, které umožňují člověku jako jednotlivci se orientovat v konkrétních situacích jeho života a zajišťovat potřeby pro svůj život ve spolupráci s jinými tak, aby mohl co nejlépe realizovat své bytostné zájmy.
Ale právě zde se asi nachází také největší prostor pro různé interpretace a konstrukci různých ideologií trpících často vzájemně vražednou záští - v onom chápání toho, co to znamená fungovat. Problémem je podle mého názoru to, že tomuto fungování je většinou rozuměno ve smyslu technickém, tj. že se lidé snaží nacházet ve způsobu organizace společnosti determinovatelné vztahy a na jejich základě odvozují jisté koncepce, které pak zpětně bývají aplikovány na společnost, ovšem často totálně. Tedy determinováním všech vztahů. To je nebezpečím především "technického" přístupu ke světu - chápání společnosti a světa jako stroje, ačkoli obrovsky složitého, přesto v důsledku determinovatel ného.
Tato "totálnost" má trochu jiné aspekty dnes a trochu jiné v pokusech o totalitní společnosti komunistického typu (slovem totalitníbych zde chápal tu společnost, jež existovala v zemích sovětského bloku, a která byla zatím nejvíce propracovaným pokusem o opravdovou totálnost - tedy přibližně to, co Václav Havel označuje jako společnost post- totalitní).
Klasická totalita byla aplikována mocensky shora - technokratická společnost je dnes organizována jinak
"Klasická" totalita byla aplikována víceméně mocensky "shora", když různými propagačními cestami byla většinou (komunistická) ideologie zafixována do vědomí velké části společnosti, což umožnilo ve jménu této ideologie často poměrně snadno převzít moc a reorganizovat systém fungování společnosti, ve většině případů již prakticky nezvratným způsobem.
Na druhé straně postup "technokratické" organizace společnosti dnes je dosti zásadně jiný - je zosobněn důrazem na "racionální chování ekonomických subjektů" a viděním člověka jako jedné z ekonomických entit, která má dva spolu související "faktory své dynamiky" (tedy principy jednání): snahu o maximalizaci svého bohatství a snahu se stále rozhodovat ekonomicky "racionálně" - tedy determinovaně.
Toto není příliš zřejmé v lokálním měřítku, kde jsou samozřejmě vždy různé faktory, které ovlivňují chování lidí ekonomicky "neracionálním" způsobem, ale tyto diference mizí v globálním měřítku.
Z pohledu nadnárodní společnosti vyrábějící pro milióny lidí po celém světě nejsou odlišnosti v preferencích lidí jako jednotlivců prakticky vůbec důležité - dívají se (a pro své vlastní přežití na trhu se tak musí dívat) na své spotřebitele jako na statistické soubory, pro které masově vyrábějí různé produkty.
V globální ekonomice musí firma fungovat podle jasných pravidel, aby přežila, a nejdůležitějším aspektem pro její úspěch jsou včasné a jedinečné informace o tržních příležitostech, jak na vstupu, tak na výstupu (v prodeji).
Důsledkem mezinárodní ekonomické racionálnosti je nivelizace kultur
Ekonomická racionálnost na globální úrovní je již prostým faktem, ovšem faktem, který vede k zásadním důsledkům na úrovni lokální - nutným důsledkem globalizace je totiž nivelizace kultur a postupně také jednotlivců, což zcela prostě souvisí s maximalizací zisku firem, které snižují náklady při zvyšování objemu výroby - výnosy z rozsahu - a při standardizaci výroby.
A marketingová oddělení globálně působících společností mají samozřejmě vzhledem k velikosti firemního zázemí také poměrně velmi propracované - tedy působivé - nástroje své propagace k masovému prosazení vlastních výrobků, což jim velmi ulehčuje existence masmédií. Nivelizace lidstva ekonomickou racionalitou plyne tedy přímo z ekonomických zákonů.
Tato totalitarizace má naději na úspěch
Tento způsob totalitarizace vztahů v lidské společnosti má mnohem větší naději na úspěch z mnoha důvodů: především pomalu (ovšem v době prudkého rozvoje informačních technologií čím dál rychleji), ale pevně jsou budovány "techniky" pro efektivní globální fungování ekonomických subjektů (zdokonalování informačních kanálů, zvyšování dosahu a komplexnější služby masmédií, zlepšování dopravních služeb) a na formální úrovni jsou standardizována pravidla pro chování a vztahy ekonomických subjektů ve většině zemí na světě (jednotný způsob organizování obchodních vztahů v tržních ekonomikách).
Pokud jsou všude stejná pravidla, je možno přistupovat na trh všude podobným způsobem, což vede do značné míry ke snižování významu regionálních specifik, tradic a norem, jež stojí mimo standardizovaná pravidla.
To, jestli potlačení důležitosti kteréhokoli z lokálních specifik ve prospěch standardizovaných pravidel je dobré nebo špatné, je určitě nutno posuzovat případ od případu, v každém případě to bude - alespoň z globálního hlediska - efektivnější.
A to je myslím důležitým aspektem pro úspěch tohoto způsobu totalitarizace lidské společnosti: že si postupně a prakticky nenásilně (alespoň tedy není nikdo, kdo by mohl poukázat na to, že globalizace má nějakou "osobní" odpovědnost za jakékoli násilí) globálně připravuje determinované "techniky" určující chování velkých ekonomických subjektů.
Tedy na rozdíl od "klasického" nástupu totality zde není nikdo, kdo by nejdříve převzal formálně moc a z pozice moci pak totální vztahy nastolil.
A tedy jednotlivý občan si zvyšování totalitarity vztahů na globální úrovni nemá důvod uvědomovat a ve svém každodenním životě ji kolem sebe ani nevidí - koncové prodejní články nadnárodních společností samozřejmě většinou v osobním styku nepřistupují k zákazníkovi jako k položce statistického souboru, ale snaží se splnit jeho individuální přání. Individuální preference jsou ovšem do značné míry určovány prostředím, ve kterém zákazník žije a pokud v důsledku standardizace pravidel bude i toto prostředí konvergovat k jistému standardu, budou tato "individuální přání" vlastně velmi dobře odhadnutelná.
Zvláště pokud díky masmédiím budou preference a vkus lidí stále dál nivelizovány k určitému prototypu - a to přesto, že bude třeba reklama často zdůrazňovat jedinečnost daného výrobku, služby, stylu života.
V tom je možná ono kouzlo konzumní společnosti: že maskuje unifikaci jedinečností a tedy unifikuje jedinečnost.
Což se zdá jako paradox, ale myslím, že právě na tomto paradoxu konzumní společnost stojí.
Pravděpodobně přirozenou potřebou člověka je nějak se realizovat, nějak vyniknout. Ale ve světě, kde je možno v masmédiích každý den sledovat výsledky konání jiných (ať už reálných či "zfilmovaných"), kterých většina jednotlivců nemůže v dohledném horizontu dosáhnout, je pravděpodobné, že rezignují na vlastní aktivitu, na cílevědomou práci vlastním směrem, na vlastní životní projekt.
Naštěstí zde pro všechny existuje alternativa: možnost si své vyniknutí "koupit" a to poměrně levně - stačí se přizpůsobit jistému stylu, který je propagován jako jedinečný a věřit tomu. Většinou je to také poměrně málo pracné a vzhledem k standardizaci prostředí je velká šance úspěchu, protože značná část společnosti žije v podobném zdání jedinečnosti věcí.
Racionální volba.
Životní styl je tedy něco, čím pak člověk ukazuje okolnímu světu, že něčím je, že něčím vyniká (ovšem způsobem, který je obecně uznaný za vhodný k vyniknutí), že také patří někam, kam nepatří všichni .
Možná proto, že je normální někam patřit.
Ovšem pojem normální by asi většina lidí v souvislosti se svým životním stylem neakceptovala, protože svým významem odkazuje k jisté všednosti a obyčejnosti.
"Oficiální" životní styly a Havlův zelinář
"Oficiální" životní styly jsou jedním ze stavebních kamenů konzumní společnosti jakožto unifikované jedinečnosti. Jsou životem "nad" životem, tedy odtržením od každodennosti, jistým vyvázáním se ze světa, ve kterém jsme jako individuality příliš malí na to, abychom se v globálním měřítku alespoň trochu zvýraznili.
Ve světě, který "žije" globálními procesy a ne malými lidskými prožitky, je to jedna z mála cest, jak dodat svému životu (alespoň) zdání důležitosti .
Zde jedna citace: "Znak pomáhá tedy skrýt před člověkem "nízké" základy jeho poslušnosti, a tím i nízké základy moci. Skrývá je za fasádou čehosi "vysokého". Tím vysokým je ideologie
Ideologie jako zdánlivý způsob vztahování se ke světu, nabízející člověku iluzi, že je identickou, důstojnou a mravní osobností, a usnadňující mu tak jí nebýt; jako atrapa čehosi "nadosobního" a neúčelového, umožňující mu obelhat své svědomí a zamaskovat před světem a před sebou samým své pravé postavení a svůj neslavný "modus vivendi". Je to produktivní - ale zároveň jakoby důstojná - legitimace směrem "nahoru", "dolů" i "do stran", směrem k lidem i k Bohu.
Je to závoj, do něhož může člověk zahalit své "propadnutí jsoucnu", své zvnějšnění a svou adaptaci na daný stav. Je to alibi použitelné pro všechny ."
Tolik Václav Havel v Moci bezmocných z roku 1978.
Citovanému textu předcházel známý obraz zelináře, který umístí do výkladu svého obchodu mezi cibuli a mrkev heslo "Proletáři všech zemí spojte se!". Byl to samozřejmě obraz z doby komunistické totality u nás, ale myslím, že až překvapivě dobře odpovídá Havlova analýza funkce daného hesla jako znaku tomu, co znamená "životní styl" a vše, co k němu patří v dnešní konzumní - demokratické - společnosti.
Co tedy znamená toto heslo? Havel ukazuje, že jeho sémantický význam je zelináři zcela lhostejný ("Je skutečně tak zapálen pro myšlenku spojení všech proletářů na světě? Uvažoval aspoň na chvíli, co by to znamenalo?") - má ovšem formu znaku, který vyjadřuje jistý názor nepřímým způsobem, obsahuje skryté, ale jasné sdělení, které je směřováno především "nahoru" (důkaz loajality) a pak veškeré okolní veřejnosti (štít před případnými udavači).
Jak uvádí Václav Havel: "Svým skutečným významem je tedy heslo zakotveno přímo v zelinářově lidské existenci: zrcadlí jeho životní zájem. Jaký je to však zájem?
Všimněme si: kdyby nařídili zelináři dát do výkladu heslo "Bojím se, a proto jsem bezvýhradně poslušný", nechoval by se k sémantickému obsahu daného hesla zdaleka tak laxně.
Zelinář by se pravděpodobně zdráhal umístit do své výkladní skříně takto nedvojsmyslnou zprávu o svém ponížení, bylo by mu to trapné styděl by se. Pochopitelně: je přece člověkem, a má tudíž pocit lidské důstojnosti. Aby byla tato komplikace překonána, musí mít jeho vyznání formu znaku, poukazujícího aspoň svým textovým povrchem k jakýmsi vyšším polohám nezištného přesvědčení ."
Toto bylo psáno jakožto analýza fungování systému, který (při způsobu jakým byl aplikován) měl prakticky v genech popření individuality člověka a udělání z něj "součástky ve stroji" totalitní společnosti, tedy té konečné, ideální společnosti, ve které měly být nakonec uspokojovány všechny lidské potřeby, která měla být maximálně efektivní.
Současný systém fungování společnosti, kdy je každý vlastně svobodný a může teoreticky uplatňovat svou individualitu v plné míře, ale vykazuje, jak již bylo naznačeno, překvapivě mnoho shodných znaků.
Rozdíl je ovšem především v tom, že zatímco v komunistické totalitě byla potřeba dokazovat svou názorovou "příslušnost" vnějšími znaky s vědomím případných sankcí při nedostatečném vykazování takovéto loajality, je snaha zařadit se do "životního stylu" ve společnosti dnešní činností veskrze zcela dobrovolnou a bez vědomí nějakého principu, který by nás k tomu vedl.
Přesto je to masovým jevem, ačkoli je zařazování se do jistého stylu, myšlenkového proudu, politické orientace u mnoha lidí odtržením od jejich autentické existence a slouží spíše k representaci pro okolí, než k vyjádření vlastního světonázoru (zvláště v naší zemi je snaha zařazovat a být v každé kategorii jednoznačně zařazen velmi silná - liberál nebo etatista, konzervativec nebo komunista, přítel nebo nepřítel, buď jedno nebo druhé, žádná třetí cesta není).
Myslím, že je třeba zdůraznit jistou specifičnost naší české situace, jakožto státu, jenž přechází z komunistického pokusu o totalitu na demokratický systém (situace, která tedy do jisté míry koresponduje se situací v ostatních transformujících se zemích, jež ale každá má samozřejmě také jistá specifika).
Ideologizace veřejných diskusí byla a je zvláštním charakteristickým rysem naší politické scény - tedy ideologie nebyla charakteristická jen pro dobu totalitní, ale myslím, že prorůstala celým obdobím transformace naší země po roce 1989.
To bylo charakterizováno osobní diskreditací velké části těch, kdo nesdíleli stejný názor na způsob transformace společnosti a ekonomiky - a nešlo o to, jestli jejich řešení byla lepší než ta realizovaná, ale mnohem více o to, že při proklamovaném liberalismu, jakožto politické orientaci (s jasnou většinou) vládnoucích stran, nebyly jiné názory než ten "oficiální" připuštěny do věcné diskuse, ačkoli právě volná soutěž názorů a myšlenek by měla být liberalismu nejvlastnějším principem.
Názory jinak smýšlejících odborníků byly napadány často z ideologických pozic, což zosobňovala často vyjadřovaná "neexistence třetí cesty", kde tou jedinou správnou byla právě ta, kterou razila naše vláda, a její odpůrci byli tedy označováni za nebezpečné "správnému demokratickému vývoji naší země.
A byl zde ještě jeden důležitý aspekt naší transformace - ten by se dal charakterizovat jako "ideologie české výjimečnosti", českého premiantství, která dlouho držela sebevědomí naší společnosti na vysoké úrovni, ačkoli naše reálné vyhlídky na dosažení, především ekonomické, úrovně států na západ od nás nebyly příliš veselé (ačkoli nutno říci, že z východních zemí jsme měli pravděpodobně nejlepší výchozí podmínky a stále, co se týče ekonomiky, na tom nejsme, v porovnání s ostatními transformujícími se ekonomikami, zle).
Tato ideologie byla velmi silná a její dozvuky stále způsobují poměrně silné turbulence v naší společnosti. Myslím, že takovéto ideologické pojetí politiky mělo v naší společnosti takový úspěch především proto, že více než čtyřicet let, kdy lidé byli nuceni žít pod tlakem silně nivelizujícího systému, natolik vykořenilo vlastní sebevědomí a vlastní odpovědnost z lidí jako individualit, že určitou zastřešující ideologii, která by zaplnila to prázdné místo prostě společnost potřebovala.
Schopnost autentické existence byla dosti zásadně potlačena a lidé často žili tím, co přinášela nová ideologie, hlavně snad proto, že to bylo považováno za správné .
V roce 1997 nahradil ideologii konzumní způsob života
V roce 1997 přišla krize oficiálních politických ideologií u nás, ale na její místo se také již poměrně pevně dostal systém fungování společnosti, který se vyvinul ve vyspělých demokratických společnostech, charakterizovaný právě konzumním způsobem života, masovou kulturou, unifikovanou jedinečností.
Ačkoli nás již teď systém nenutí být "součástkou ve stroji", jsme svobodní, jsou stereotypy chování lidí ve společnosti často paralelou těch, které byly typické pro společnost totalitní. Dostali jsme se právě tam, kam Václav Havel předpokládal, že dojdeme, pokud budeme spoléhat na "osvědčenou" formu realizace parlamentní demokracie, jak je obvyklá v západních demokraciích, s tím, že jsme na tom o to hůře, že veškeré tradiční hodnoty, jimiž se vyznačovala naše společnost minimálně do začátku druhé světové války , byly především v rámci nástupu nové komunistické společnosti prakticky zcela vymýceny a - co je mnohem negativnější - byl z velké části vymýcen smysl pro odpovědnost a sebevědomí z lidí jako individualit.
S nižším sebevědomím je člověk "tvárnější" a tak rychleji podléhá nivelizujícím tendencím charakteristickým pro konzumní společnost. A nivelizovaná společnost, znamená ve svém důsledku společnost bez individualit, bez nových myšlenek, "zavíjející se" sama do sebe, která místo, aby stoupala směrem vzhůru, upadá, umírá na nedostatek dynamiky vznikající z pestrosti.
Václav Havel se zmiňuje v této souvislosti o Heideggerovi, který mluví o krizi demokracie a považuje za jediné východisko radikální změnu způsobu, jímž člověk chápe sám sebe, svět a své postavení v něm, a také o Solženicynovi, jenž poukazuje na iluzornost svobod nezaložených na odpovědnosti a z toho pramenící chronickou neschopnost tradičních demokracií čelit násilí a totalitě: "Člověk je v nich sice vybaven mnoha v totalitě neznámými osobními svobodami a jistotami, tyto svobody mu však v důsledku nejsou k ničemu: i on je posléze jen obětí "samopohybu", neschopnou uhájit si svou identitu a ubránit se svému zvnějšnění, překročit rámec své starosti o soukromé přežití a stát se hrdým a odpovědným členem "polis", participujícím reálně na jejím osudu."
Sám Havel vyjadřuje nutnost existenciální revoluce, tedy toho, že řešení takovéto krize není možno hledat v "technickém" re-aranžování společenského systému, tedy v nějakém vnějškovém projektu změny jakéhokoli charakteru, ale že "nejvlastnějším prostorem této revoluce může být jen jedině lidská existence v nejhlubším slova smyslu."
V této souvislosti Havel zdůrazňuje paralelismus současného fungování společnosti v demokracii s (klasickým) totalitním systémem "který je jen jednou - obzvláště drastickou a o to jasněji svůj pravý původ dosvědčující - tváří této celkové neschopnosti moderního člověka "být pánem vlastní situace"; "samopohyb" tohoto systému je jen určitou speciální a extrémní verzí globálního "samopohybu" technické civilizace."
Pojem "samopohyb" je vyjádřením toho, jak funguje totalitní systém - na čistě "technickém" principu maximální efektivity bez vazby s "neracionálními" aspekty osobnosti člověka, a proti všemu, co odporuje principu racionální ekonomické kalkulace.
Myslím, že je jednoduché tomuto "samopohybu" propadnout, ale právě to, že je člověk schopen se z něj vymanit a organizovat svůj život stále novým způsobem a přicházet s novými myšlenkami, které by jako "součástka stroje" nemohl uskutečnit, z něj dělá něco víc než je jen funkční mechanismus - autenticky svobodnou existenci.
Jak řešit tuto krizi?
Jaké by asi tedy mělo být řešení takovéto krize v konkrétních aspektech? Pro klasickou totalitní společnost bylo systémově největším nebezpečím to, když nějaká jeho "součástka" přestala správně fungovat a začala se chovat podle své vlastní vůle.
Václav Havel v Moci bezmocných velmi podrobně popisuje dopady toho, když se člověk přestane chovat jako poslušný stroj a projeví svou individualitu, rozhodne se pro "život v pravdě".
Takové jednání odhalí jasně to velké napětí mezi (jak to charakterizuje Havel) intencemi systému a intencemi života. "Život v pravdě" v totalitním systému znamená vzpouru člověka proti jeho vnucenému postavení a je pokusem znovu se chopit své vlastní odpovědnosti, snahou o autentický život, návratem ke své vlastní identitě, jež se předtím rozplývala ve všeobjímajícím principu fungování totalitního systému.
Je možné toto aplikovat i na řešení situace, kdy totální vztahy pronikají do našeho života z nedohledných výšin globální ekonomiky?
Nutnost chopit se vlastní odpovědnosti
Myslím, že do značné míry zcela jistě ano: život v pravdě jakožto autentická lidská existence i v konzumní společnosti znamená především nutnost chopit se vlastní odpovědnosti a kriticky přemýšlet o všech intencích systému fungování společnosti a odmítnout ty, které nejsou vyjádřením vlastní identity, odmítnout ritualismus či alibismus.
Co se týče oblasti organizace společnosti, která samozřejmě zmizet nemůže, tak bych poukázal na Havlovu vizi, kterou nastínil v závěru své úvahy o vyhlídkách společnosti na jinou cestu vývoje, než by byla ona nastíněná totalitarizace života z úrovně globální ekonomiky, tedy než cesta k nivelizaci společnosti.
Samoorganizace autentických společenství
Touto vizí je konstituce autentických společenství, jež by vznikala zdola jako výsledek společenské samoorganizace a jako taková by stále odrážela autentické potřeby občanů jako individualit.
V nich by lidé v maximální míře participovali na správě každé takové komunity a měli tak za něj odpovědnost, tj. odpovědnost za výsledky společné práce. Principy jejich výstavby by měly být rozmanité a zvenčí minimálně regulované, přičemž rozhodujícím kritériem by byl aktuální smysl, nikoli tedy pouhá norma.
To znamená struktury fungování neorientované k "technické" stránce výkonu moci, ale ke smyslu tohoto výkonu; struktury tmelené více společně sdíleným pocitem smysluplnosti určitých komunit, než společně sdílenými expanzivními ambicemi směrem "ven".
Myslím, že důležité na této vizi je také to, že by se muselo jednat o struktury otevřené, dynamické a malé, protože jak Havel dále říká, od jisté hranice velikosti nemohou "lidské vazby" jako je osobní důvěra a osobní odpovědnost fungovat.
Havel sám naznačuje, že příležitostí pro konstituci takovéhoto systému by byl okamžik zhroucení totalitního systému, kdy by možná také lidé mající dost života ve lži měli potenciál vytvořit strukturu společenství, která by byla prostorem pro realizaci autentických potřeb.
Havel se konkrétně zmiňuje o tom, že zárodkem nového systému by mohla být sdružení disidentů jako byli například signatáři Charty 77, která vznikala právě (jen) na základě autentických potřeb, jež vyplývaly z konkrétní reality, a která fungovala na základě víceméně neformálních vztahů, když důvodem zapojení se do činnosti takového společenství byl jen pocit hlubší smysluplnosti dané práce, protože osobní zisk z takovéto činnosti v dohledné době nemohl být žádný.
V tomto smyslu byl Havel zastáncem toho , čím jsou haněni největší nepřátelé našeho zdárného vývoje směrem k "standardní tržní ekonomice", tedy "třetí cesty".
Tou je tedy systém, který by nevedl ani k totalitě nastolené, ani k totalitě "vzniklé" (jak bych označil to, k čemu tenduje globální ekonomika), ale prostě a jen k tomu, aby lidé měli dost sebevědomí a odpovědnosti k tomu artikulovat své autentické potřeby a aktivně se účastnit činnosti takových společenství, jež by pružně na tyto potřeby reagovala.
Dnešní vývoj ČR je jiný
Téměř deset let po zhroucení komunistické totality je jasné, že vývoj naší země se ubíral zásadně jiným směrem, resp. směrem, který vede ke konstituci "klasického modelu" demokratické organizace společnosti.
Ovšem ve světle podnětné analýzy sepsané Václavem Havlem před dvaceti lety je myslím možno mnohem jasněji chápat nejen ty síly a principy, na kterých stálo uskutečnění přechodu od totalitního k demokratickému systému v naší společnosti a role, jež hrály jednotlivé osobnosti, ale také obecnější principy, na nichž stojí totalitní i demokratické systémy, mezi jejichž reálnými výskyty existují některé znepokojující paralely.
Petr Očko
(Globalizační tlak a "nutnost" přiřazovat se k určitému módnímu "životnímu stylu" je možná dnes silněji pociťován v ČR než jinde, protože ČR je do značně míry jen příjemcem zahraničních vlivů a sama příliš mnoho impulsů či výrobků do světa nevysílá.
Bude zajímavé, vydá-li se Česká republika dlouhodobě skutečně spolehlivě cestou západních demokratických zemí, nepovede-li její případná chudoba k růstu extrémismu.
Dále, mají vůbec západní demokratické země v blížící se globálním, ekonomickém chaosu budoucnost?
A naposledy: nestačí myslím, chovat se jen jako vzpřímení a samostatní lidé: musíme být také schopni vyrábět něco, co chce ostatní svět. To bude hlavním faktorem přežití. Být vzpřímenými, samostatnými a inteligentními lidmi je dobrý předpoklad pro přežití, sám ho však ještě nezaručuje. JČ)
