Reakce na poznámky Jiřího Peheho
Nejprve dovolte, abych se omluvil světu i Jiřímu Pehemu za to, že jsem ho nazval "nejnedemokratičtějším komentátorem v České republice". Hloupě jsem to přehnal, ve snaze přilákat čtenářovu pozornost. Napsal jsem to ve spěchu v době, kdy jsem se domníval, že stejně nikdo mé články nečte. Daleko důležitější je, že jsem neměl zaútočit na jeho osobu, o níž nic nevím, protože jsem se s Jiřím Pehem nikdy nesetkal. Měl jsem se držet tématu a Peheho slov, neměl jsem psát o osobě.
Poučilo mě to, že divadýlko, jehož účelem je připoutat pozornost, ve skutečnosti nefunguje, neboť, jak se zdá z prvního odstavce Peheho nynější reakce, nečetl můj první článek o jeho názorech (a názorech Ondřeje Neffa) o referendu o vstupu do NATO.
Nechť se čtenář na ten článek podívá v archívu Britských listů (vyšel v pondělí 20. října 1997). Nenazval jsem Peheho nedemokratickým proto, že se staví proti referendu o NATO. Jasně jsem uvedl, že existuje mnoho dobrých důvodů, proč odmítat v demokratických systémech referenda. Kritizoval jsem důvody, které Pehe (a Neff) udávali pro odmítnutí referenda. Namítal jsem tehdy a namítám dodnes proti myšlence, že by určitý potenciální volební výsledek (který by se nelíbil jisté části společenské elity) mohl být někdy ospravedlněním pro to, aby bylo občanům odepřeno právo hlasovat. Opakoval jsem tento argument poslední dobou tak často, že mám pocit viny, že jím čtenáře opět nudím ( BL 13.3.1998, BL 23.3.1998 a 30.3.1998).
Stručně řečeno, argumentuji ve všech těchto článcích, že některé vlivné hlasy v České republice (Pehe, Neff a Havel, mezi mnoha jinými) odmítají referendum o NATO z velmi pochybných důvodů. Říkají, že rozhodnutí vstoupit do NATO je příliš důležité na to, aby se mohlo nechat na rozmar referenda, že by to byla jakási riskantní hra ("hazardérství", jak nechvalně řekl Havel). To, jak jsem vysvětlil, se rovná konstatování, že se lidem nedá s důležitými rozhodnutími důvěřovat. Takové myšlení povyšuje postavení vládnoucí elity nad demokratické uvažování. Tím, že na tomto základě odmítnete referendum, argumentujete vlastně proti základnímu pojmu demokracie: totiž že moc v konečné instanci vždycky pochází z lidu. (Svou argumentaci tady jen shrnuji: rád bych požádal čtenáře, aby si přečetli výše zmíněné články.)
Argumenty, které tvrdí, že se referendum nedalo zorganizovat včas anebo že nešlo o otázku, která by ovlivňovala státní suverenitu, byly vždycky slabé a průhledné. Uvedl jsem, že většina občanů dokáže tyto argumenty prohlédnout. To bylo potvrzeno i nedávným průzkumem veřejného mínění, podle něhož si lidé přejí, aby dostali možnost vyjádřit se v referendu a mají pocit, že byli podvedeni, protože se jim této příležitosti pravděpodobně nedostane. (STEM prostřednictvím ČTK, 17. března 1998).
Průměrnému člověku z ulice je jasné, že se například mělo zorganizovat referendum o NATO tak, aby se konalo zároveň s blížícími se všeobecnými volbami. Je také zcela jasné, že ti, kdo mluvili o státní suverenitě, se jen pokusili celou záležitost zamlžit, protože nejde ani tak o státní suverenitu, ale o suverenitu každého občana. Otázka zní, za co jste ochotni umírat a za co jste ochotni svolit, aby umírali vaši synové. Takový existenciální problém je základní součástí smyslu každého občana pro totožnost a příslušnost k určitému celku.
Argumentuji, že byla promarněna fantastická příležitost k sjednocení společnosti a k mobilizaci občanů ve věci velmi důležité, základní otázky. Referendum o NATO by bývalo vyžadovalo, aby každý člověk jednotlivě zpytoval svou mysl a vyjádřil veřejně, v co vlastně věří. Takové hromadné sebezpytování je přesně to, čeho je zapotřebí ve společnosti, která postrádá stabilitu a snaží se zjistit, jaké je její místo ve světě a jaké zastává hodnoty. Tato zkouška, tato výzva byla občanům České republiky odepřena, a je to velká škoda.
Zábavná je na této debatě skutečnost, že Pehe i já plně podporujeme vstup České republiky do NATO. Kritizuji logiku, jejímž prostřednictvím Pehe odmítá referendum o vstupu do NATO, nikoliv jeho názor na vstup ČR do NATO jako takový.
Mohu-li to tedy shrnout: nekritizoval jsem Peheho za to, že odmítl referendum. Kritizoval jsem ho za nedokonalé a nedemokratické ospravedlnění toho, proč referendum odmítl. Zdá se, soudě podle Peheho reakce, že si není vědom toho, co jsem vlastně napsal. Vyzývám ho, aby si výše zmíněné články přečetl.
Peheho pokus skrýt se za jinými komentátory a za samotným Havlem je poněkud bezúčelný. Zaprvé, Pehe by měl být schopen ubránit své názory sám, aniž by měl potřebu odkazovat k jiným. Zadruhé, mé výše zmíněné články jsou plny přímé i nepřímé kritiky ostatních komentátorů, kteří také přijímají nedemokratickou argumentaci, jakou používá Jiří Pehe. Peheho názory nejsou výjimečné a nekritizuji ve svých článcích o této záležitosti pouze jeho. Kritizoval jsem také Václava Havla za to, že přijal nedemokratický postoj. Ano, dámy a pánové, Havel není mimo kritiku. Ten člověk dělá chyby, jako je dělá každý jiný člověk. Jeho argumentace o tom, proč se nemá konat referendum o NATO, je jednou z jeho chyb.
Co se týče debaty o "občanské společnosti", zkontroloval jsem si pečlivě všechny své předchozí články a mohu ujistit čtenáře, že jsem nikdy netvrdil, že je debata na toto téma omezena jen na postkomunistické země, jak Jiří Pehe navozuje, že jsem prý tvrdil. Napsal jsem, že mnoho západních univerzitních pracovníků zdůrazňuje pojem "občanská společnost", když hovoří o situaci v postkomunistických zemích, a že se termín "občanská společnost" stal do určité míry pro mnoho komentátorů ve střední a východní Evropě často opakovanou mantrou. Příliš často však nedefinují tito komentátoři jasně, co tím termínem míní, a příliš často nepoznávají, že jim vznikají prvky občanské společnosti přímo pod nosem. Aby bylo jasno, míním tím mnoho vlivných komentátorů a politických protagonistů ve středovýchodní Evropě, nikoliv jen Jiřího Peheho.
Jsem rád, že Pehe uznává, že se za posledních několik let začala občanská společnost rozvíjet a že uznává, že nelze rozvoj občanské společnosti vynutit seshora. V jeho původním článku to nebylo tak jasné.
Myslím, že se daleko víc neshodneme v otázce "provincionalismu". Na rozdíl od toho, co si, jak se zdá, Jiří Pehe myslí, žil jsem v Československu a v České republice dlouho předtím, než jsem začal oficiálně studovat českou společnost jako postgraduální student ve Velké Británii. Žil jsem mnoho let na malém českém městě a jsem si dobře vědom toho, co označují někteří pražští intelektuálové a jiní na západních univerzitách za "český provincionalismus" a "sebezahleděnost". Na základě osobních zkušeností si však nemyslím, že je že to tak problematické a dokonce tak rozšířené, jak se tito intelektuálové domnívají.
Na základě osobní zkušenosti mohu říct, že občané malých měst a vesnic v České republice jsou daleko méně "provinční" než občané v malých městech ve Spojených státech a ve Velké Británii. Zdá se mi, že občané České republiky dobře chápou světové události, světové trendy a jsou relativně zkušení, že poznají, když je politikové manipulují. V každém případě vědí daleko více o evropském zeměpise a o evropské politice než obyčejní lidé na malém městě v Británii, o tom vás mohu zcela ujistit.
Také na základě osobní zkušenosti mohu říct, že vím, že mnoho lidí v ČR absolutně nemá rádo, když jim komentátoři říkají, že jsou provinční a sebezahledění. Když komentátoři přijdou s těmito argumenty, lidé prostě přestanou poslouchat, protože mají pocit, že jsou uráženi. To není úspěšný způsob, jak by intelektuálové měli komunikovat se širší veřejností.
Znovu chci říci, že vím, že Jiří Pehe není jedinou osobou, která hovoří tímto způsobem o českém provincionalismu. Vím, že Havel takto mluví taky a kritizoval jsem ho za to v jiných článcích ( BL. 3.2. 1998, i když v jednom vedlejším argumentu je tu jazykové nedorozumění). Všichni, dokonce i Václav Havel, dělají chyby.
Jednou z mých chyb bylo, že jsem nevěděl, že měl Jiří Pehe jednou konflikt s určitými vydavateli ohledně toho, že mu nahradili, když napsal "Češi", slovem "my". Je chyba, že v této věci Pehe netrval na svém, protože je to důležitá věc. Tato otázka se totiž netýká jen sémantiky, ale týká se hluboce zakořeněného pojmu totožnosti, o němž Pehe jinde uznává, že je to hlavní překážka bránící rozkvětu občanské společnosti. Psal jsem o této jazykové sebezahleděnosti mnohokrát (viz mou práci MPhil a BL z 20. 3. 1998).
Souhlasím, že výrazy "my" a "náš" v českém jazykovém kontextu neodkazují pokaždé na českou kmenovou příslušnost, ale bohužel tak činí velmi často, a - což je důležitější - v původním Peheho článku na ni odkazovaly. Chtěl bych požádat čtenáře, aby si přečetl delší citát, který analyzuji v článku v BL 20.3. 1998. Tam jsem kritizoval, že tento jazyk je sám o sobě provinční, sebezahleděný a nepomáhá posilování principu občanství nad národní totožnost. Za tímto argumentem stojím. Jsem rád, že Jiří Pehe kdysi takto argumentoval také. Je škoda, že už to nyní nedělá.
Neměl jsem v úmyslu vylíčit Peheho jako provinčního českého nacionalistu a nikde jsem nic takového nenapsal. Jen jsem poukazoval na nesouvislost Peheho argumentace tím, že jsem položil tuto otázku: Jak může někdo, kdo o sobě tvrdí, že přemýšlí tak komsopolitně, užívat jazyka, který pouze posiluje pojem společnosti, skládající se z několika kmenů, a povyšuje ho nad pojem společnosti, založené na občanství. Pak jsem dodal, že by se měl Pehe zabývat touto vlastní nedůsledností, než začne kritizovat jiné.
To, že jeden romský časopis neprotestuje, že Pehe užívá výrazů "náš" a "my", neznamená nic. Je velmi pravděpodobné, že jsou jeho redaktoři natolik navyklí na tento styl vyjadřování, že nepoznají, co to vlastně znamená, Je také možné, že redaktoři vidí svět jako celou řadu samostatných kmenů a přijímají Peheho článek jako názor z "druhého kmene".
Na závěr musím říci, že je mi velice líto, že mé polemiky nevyšly ve Slově. Pehe má v tom pravdu. Bylo by lépe, kdybych mu mohl odpovědět ve stejných novinách. Poslal jsem svou reakci do Slova, ale bohužel ji neotiskli.
