Občanská společnost

Milan Znoj

Občanská společnost je u nás sporné téma. Objevuje se v článcích učenců, stejně jako v poznámkách komentátorů novin, v prezidentských úvahách stejně jako v projevech politiků, spřízněných s vládou i opozičních. Někdo říká, že nám občanská společnost chybí a že ji k dalšímu zdárnému vývoji nezbytně potřebujeme, někdo soudí, že je to výraz zbytečný, a někdo dokonce, že je zavádějící. Svým způsobem se tato naše diskuse napojuje na diskurz o občanské společnosti, který se táhne celou dlouhou tradicí evropského politického myšlení. Povědomí o této tradici by naší diskusi nepochybně prospělo.

Občanská společnost podle Václava Havla

Diskusi o občanské společnosti u nás inicioval především Václav Havel. Ve svém prezidentském projevu na Nový rok 1994 přišel s tezí, že dalším pokračováním transformace by mělo být budování občanské společnosti. Na cestě ke svobodné společnosti jsme dosud hlavně odstátňovali a privatizovali. Demokracie se neobejde bez občanské splečnosti, prohlašuje Václav Havel. Stát musí občanům otevřít "pestrý vějíř možností, jak se angažovat nejen soukromě, ale i veřejně, jak rozvíjet nejrůznější typy občanského soužití, solidarity a účasti." V tomto podání občanská společnost je životodárné podhoubí státu, sféra spontánní aktivity občanů mimo stát, ta je nepřeberná, neregulovatelná a svým způsobem i neracionální. "Život je ze samé své podstaty nekonečně barevný a různotvárný,....vždy znovu vytváří nekonečně bohaté a trvale se proměňující tkanivo společenských vztahů, zájmů a aktivit, které prostě nelze z jednoho místa předvídat, natož plánovat či regulovat. Snažit se o to by znamenalo život jen dusit a riskovat tím konfrontaci s ním. Čím mnohotvárnější je občanská společnost, tím lépe dovoluje všem dobrým rozměrům lidské bytosti, aby se projevily, a tím bohatší život posléze umožňuje." Občanská společnost snese rozpory a protiklady. "Občanská společnost znamená úctu ke všemu nestandardnímu, jedinečnému, osobitému, neobvyklému nebo dokonce tak či onak provokujícímu". Občanský princip, který z těchto rysů občanské společnosti dělá zásadu, se potom zásadně odlišuje od nacionalismu a všech projevů společenské nesnášenlivosti, ať už národní, etnické nebo rasové.

Toto pojetí vyvolává řadu otázek. Je spontánní kypění v občanské společnosti samo o sobě dobré? Proč by občanská společnost měla eo ipso plodit toleranci, radost z radosti druhých, soudržnost a solidaritu? Není třeba nacionální vychloubání, popř. vyhrožování též spontánním projevem činnorodosti občanů? Proč by "provokativní" anarchisté měli být uznáni za součást kypění občanské společnosti a "provokativní" skinheadi by z něho měli být vyloučeni? Zřejmě musí být ve hře ještě nějaké jiné parametry toho, co je občanská společnost (občanský princip), než stanovuje pouhá zásada, že je to sféra spontánního sdružování občanů mimo instituce státu.

Václav Havel o občanském principu mluví ještě v jiné souvislosti. Jeho pojetí občanské společnosti tím ale na jasnosti nezískává. V projevu k senátorům a poslancům na konci minulého prezidentského období se ve svých úvahách opět opíral o pojem občanské společnosti. Záchranu před zmrtvěním státu tentokráte viděl v tom, že "duchem spravedlnosti a slušnosti, jak vyplývá z mravního řádu, musí být prodchnut celý systém technických pravidel upravujících naše soužití, tedy náš právní řád". Od občanů se přitom žádá, aby "respekt k pravidlům zdomácněl v lidských myslích do té míry, že pro každého bude ctí, plní-li zákon, a nikoli, že ho porušuje či obchází". Občanským principem se tedy nyní myslí identita občanů se státem v tom smyslu, že občan ve státu a v chodu jeho institucí nachází ztělesněno své základní morální přesvědčení. Příkladem budiž zmíněná slušnost, pokora, myšlenka na ty, co přijdou po nás, úcta k právu, kultura vztahů mezi lidmi...

Otázka, která se vnucuje, ovšem zní, jak se tyto občanské morální principy ztělesněné ve státu vztahují k občanskému kypění mimo stát. Jsou to morální podmínky pro občanské sdružování? Pokud ano, znamená to, že stát ukládá občanům jisté morální přesvědčení? V jakém rozsahu a jakým právem? Můžeme potom mluvit o nějaké občanské spontaneitě rozíjející se mimo stát? Pokud ne, jak a v čem se občanská spontaneita, jež se odvíjí mimo stát, vymyká oné politické identitě občana a státu, a proč se potom v obou případech vůbec mluví o občanství?

Občanská společnost podle Václava Klause

Václav Klaus naproti tomu odmítl mluvit o občanské společnosti jako nějaké svébytné, od státu odlišné sféře společenského sdružování. Ve svém článku "Snahy o hledání třetí cesty stále nekončí" (Lidové noviny, 1994) shledal takové pojetí zcestným, neboť je pokračováním socialistických svodů na cestě ke svobodné společnosti. Občanská společnost není více než společnost svobodných individuí, tvrdí Václav Klaus. Hlasatelé občanské společnosti však vedle, anebo dokonce nad hodnotu individuální svobody staví hodnotu sdružování a kolektivu, kdežto podle Václava Klause pro vznik svobodné společnosti "stačí svoboda _tj. individuální svoboda_, politický pluralismus _tj. politické strany_ a trh". Toto uskutečnit je také to jediné, co lze smysluplně pro spravedlivou a solidární společnost udělat. Ve svobodné společnosti v podání Václava Klause se pochopitelně lidé (občané) sdružují, ale jenom proto, aby lépe prosadili své vlastní zájmy. Existují také kolektivní rozhodnutí. Václav Klaus o nich podrobněji píše v článku "Soukromé, veřejné a státní" (Český deník, 1992). Politika a stát ostatně není nic jiného než jistá kolektivní rozhodnutí, která zavazují všechny občany. Jenomže nikdy nerozhoduje kolektiv veden nějakými obecnými cíli. Vždy rozhodují konkrétní jednotlivci se svými vlastními zájmy. V demokracii musí ovšem kolektivní rozhodnutí splňovat podmínky dané mechanismem parlamentní demokracie, tj. vláda rozhoduje pod parlamentní kontrolou a před očima občanů, kteří ve volbách na základě své zkušenosti a podle svých zájmů potom projevují svou vůli.

Má-li toto být obraz občanské společnosti, není otázkám konce. Pomíjím přitom zjevné omyly Václava Klause. Jak vyplyne z následujícho výkladu, koncepce občanské společnosti nemá nic společného se sociálním inženýrstvím, ani mnoho společného s racionálním konstruktivismem, což jsou v jeho očích hlavní hříchy koncepce občanské společnosti, díky nimž má tato koncepce údajně blízko k ideálům socialismu. I tak je na co se ptát. Co drží (spojuje) občany v jednom státě? Je to jenom snaha prosadit své zájmy? Je stát něco víc než prostředek na dosažení soukromých cílů individuí? Jde v politice jenom o vyrovnávání zájmů? Je politika jenom mocenské kolbiště, na němž se prosadí ti lépe zorganizovaní? Atd...

Antická tradice

Za občanskou společnost se v současných diskusích běžně označuje sféra společenského života odlišná od státu, ve které se občané svobodně (nezávisle na státu, popř. autonomně) sdružují a věnují svým zájmům. Toto pojetí je ale veskrze moderní. Občanská společnost takto začala být chápána až v 19. století. Původně byla občanská společnost synonymem státu. Lépe řečeno, označovala určité, řekněme občanské pojetí státu, které se stalo základem evropské politické tradice. Zrod této tradice je třeba hledat v antické filozofii. Směrodatné bylo v tomto směru zvláště Aristotelovo dílo Politika. Svou roli při utváření pojmu občanské společnosti v evropské tradici měla potom aristotelovská recepce ve středověku a v renesanci. V novověku se přidaly vlivy stoické tradice. Objevuje se tzv. smluvní pojetí státu, které sloužilo na ospravedlnění občanských revolucí 17. a 18. století. Pořád ovšem pro tyto koncepce platila antické inspirace. Stát (polis, resp. civitas) byl chápán jako občanské sjednocení (koinonia politike, resp. societas civilis). Klasická formule evropské politické tradice je republikánská: civitas sive societas civilis sive res publica.

V antice se tak zrodilo něco, co lze označit za politično ve vlastním slova smyslu. Politično nemá místo v teokratickém pojetí státu, např. Izrael se zrodil jako společenství Židů následujících boží vůli a sjednocených vírou v boží slib spásy. A nemá místo ani v teoritoriálním pojetí státu, podle něhož stát je území, jež stojí pod vůlí jednoho panovníka. Stát v antickém pohledu je naproti tomu spojením občanů v politickém řádu. Není to ani území, ani vůle boha (bohů), co občany sjednocuje. Aristotelem počínaje, je politický řád chápán jako vláda občanů nad sebou samými a vyznačuje se rovností a svobodou. Toto pojetí prošlo mnohými proměnami, ale v tom, že stát je občanskou společností, bylo směrodatné ještě pro moderní teorie přirozeného práva a smluvní teorie státu v podání T. Hobbese, J. Locka, J.J. Rousseaua a I. Kanta. A dokonce lze říci, že tato myšlenka má svou platnost i tam, kde se občanská společnost od státu odlišuje. Patrné je to např. tehdy, když budeme tvrdit, že komunistický stát nebyl občanskou společností.

Oddělení občanské společnosti od státu v moderní době

První, kdo teoreticky zdůvodnil odlišnost občanské společnosti od státu, byl Hegel. Občanskou společnost označil za sféru "diference, která vstupuje mezi rodinu a stát". (§182 Filozofie práva) Pod občanskou společností přitom Hegel rozuměl sféru individuální svobody, zájmového pluralismu a trhu, jak ostatně odpovídá definici svobodné společnosti od Václava Klause. Občanská společnost je potom sféra společnosti, kde jedinec je sám sobě účelem v životě a jednání. Cílem jednání "občana" v občanské společnosti je jeho vlastní prospěch a do vztahu k ostatním lidem vztupuje jen pro to, aby tohoto cíle lépe dosáhl.

Hegel svoje pojetí občanské společnosti staví proti moderním, výše zmíněným teoriím přirozeného práva, které stát (= občanskou společnost) chápali jako smlouvu mezi individui (= soukromníky). Oproti nim Hegel dodává: stát je více než tato občanská společnost, stát je ztělesněním republikánské mravnosti, jak ji známe z antické tradice. Hegel tak sice vzdává termín, ale zachraňuje obsah antické tradice. Lépe řečeno obnovuje republikánskou tradici v podmínkách moderní (= tržní) společnosti. Hegel může občanskou společnost chápat jako nepolitickou sféru ekonomického podnikání soukromníků, tj. měšťanů, o to snadněji, že němčina pod slovem B(rger míní jak člena státu, který má účast na vládě = občan (Kant užívá neologismu Staatsb(rger), tak člena státu, který na vládě účast nemá = měšťan.

Moderní pojetí občanské společnosti odpovídalo na změnu v praktických poměrech života společnosti. Ke svému teoretickému výrazu tak dospěla emancipace měšťanského stavu nejen vůči středověkému státu s jeho zašlými stavovskými poměry, ale hlavně vůči následnému absolutistickému státu, který ze všech dělal poddané. Objevily se dvě varianty tohoto pojetí, které daly vzniknout svébytným proudům moderního politického myšlení. Zdrojem jednoho proudu se stala Lockova liberální teorie, zdrojem druhého pak Montesquieův republikanismus. Oba tito myslitelé sice ještě tradičně užívají termínu občanská společnost jako synonyma k termínu politické těleso (=stát), ale jejich následovníci již rozvíjeli moderní hledisko, podle něhož je něco původnějšího než stát, a to je společenství občanů, a tak občanskou společnost začali od státu odlišovat.

Lockova inspirace

Locke chápe stát jako smlouvu, kterou uzavírají svobodní a sobě rovní jedinci. Tito jedinci se sdružují ve stát, tedy jej vytvářejí proto, aby svou svobodu a rovnost mohli spolu s druhými lépe, to znamená spolehlivěji realizovat. Existuje tedy jakýsi předpolitický stav, který Locke nazývá stav přirozený. Locke tento stav nelíčí v takových děsivých barvách jako před ním Hobbes. Přirozený stav sice postrádá bezpečnost, ale je sférou, kde lidé sledujíce vlastní zájmy, produkují bohatství, rozvíjejí dělbu práce a dosahují v tom pokroku. Lockovi následovníci, např. A. Smith již označují tuto svébytnou a na státu nezávislou sféru za ekonomiku a chápou ji jako souvislost aktů výroby, rozdělování, směny a spotřeby, která má své vlastní (= přirozené) zákony. Stát je tu od toho, aby zajistil bezpečnost a spolehlivost takovéhoto fungování ekonomiky. K lockovské inspiraci ovšem patří, že stát musí zajišťovat nejen bezpečnost společnosti, ale i její základní morální principy, jako je rovnost a svoboda občanů.

Současný neoliberalismus patří k tomuto směru v pojetí občanské společnosti. Mluví jeho stoupenci o morálních principech státu? Samozřejmě že ano, každý ale má pro morální hodnoty ztělesněné ve státu trochu jiné zdůvodnění. F.A.Hayek se domnívá, že stát a jeho instituce, které zaručují svobodu občanů, musí být zakotveny v tradici. Instituce svobodného státu jsou plodem evolučního vývoje, musí vzniknout spontánně a v evoluci se osvědčit. J. M. Buchanan, kterého Hayek tímto svým výkladem neuspokojuje, užívá naproti tomu ideje společenské smlouvy. V tom je Lockovi nepochybně blíže. Společenskou smlouvu chápe jako model, který skýtá kriterium, podle něhož lze posuzovat každou případnou instituci s ohledem na to, jak vyhovuje požadavkům na rovnost a svobodu občanů.

Montesquieuova inspirace

Narozdíl od Locka se Montesquieu nedomníval, že by občanská společnost měla nahradit monarchii. Uvažoval ale o monarchii, která by byla svobodnou vládou občanů, nikoli despocií. Rozhodujícím kritériem byla republikánská myšlenka, že svobodná vláda je vláda založená na souhlasu občanů. Nesmí to tedy být vláda svévolná, ale vláda zákona, kde zákon je ztělesněním občanských ctností. Zákon omezuje svévoli vládce, když v něm mají svou oporu nezávislé instituce (corps intermédiares). Vláda zákona a nezávislé instituce jsou na sebe vzájemně odkázány. Montesquiue tak oživuje republikánskou ideu v nových, moderních podmínkách, kdy občanské instituce jsou svébytné, na moci panovníka nezávislé a dokonce jeho moc omezují. Takto chápaná občanská společnost pořád ale zůstává součástí politické konstituce státu. Nejvýznamnějším následovníkem Montesquieua se v 19. století stal Tocqueville, který republikánskou ideu zbavil všech monarchistických reziduí a zformuloval ji podle obrazu americké demokracie. Objevil přitom důležitost, kterou pro demokracii mají občanská sdružení, a to i na komunální úrovni, která utváří stát má pořád svou váhu. Stát je moc. Klausovo pojetí demokracie je ovšem omezené i ve srovnání s neoliberály všeho druhu. Ekonomický koncept se spojuje s machiavellistickým pojetím politiky. Demokracie není nic jiného než parlamentní mechanismus jak dosáhnout kolektivních rozhodnutí v politických věcech. Rozhoduje ten, kdo má podporu většiny. Uvážíme-li, co bylo řečeno, není se co divit, když zjistíme, že naše diskuse o občanské společnosti poněkud ujíždí.