Evropská unie je neochotná přijmout středoevropské země
Tento názor vyjádřila ve včerejším vydání deníku Financial Times Kirsty Hughesová, náměstkyně ředitele britského Institutu pro výzkum veřejné politiky (Institute of Public Policy Research), která byla předtím ředitelkou evropského programu v britském Královském institutu pro mezinárodní záležitosti.
Nadšení Evropské unie pro rozšiřování směrem na východ nebylo nikdy vysoké, navzdory občasné povznesené rétorice od politických představitelů, argumentuje Hughesová. Zdá se, že v roce 1998 se nálada EU ještě dále zhoršila. Dodejme k tomu skutečnost, že vztahy mezi Evropskou unií a Polskem, z hospodářského a geopolitického hlediska nejvýznamnějším žadatelem o vstup do EU, se zhoršily a mělo by znít silné varování. Promarní snad Evropská unie svou historickou příležitost sjednotit rozdělenou Evropu?
Brusel to nevzrušuje. Při jednání se žadateli uplatňuje Komise pro Evropu tradiční, úzkoprsý, technokratický přístup (s jasně koloniálním podtónem). Brusel zastává názor, že Evropská unie je klub: Komise sdělí Východoevropanům, jak a kdy mají přijmout její pravidla, a pak nakonec budou do EU přijati.
EU definovala priority pro přijímání svých pravidel, jsou to takzvaná Přičleňovací partnerství (Accession Partnerships). Jejich financování závisí na kvalitě žádostí východoevropských zemí. Tato partnerství jsou podstatným zásahem Evropské unie do transformačních procesů postkomunistických zemí, argumentuje Hughesová.
Tiché protesty se začínají ozývat od všech žadatelů, nejhlasitěji od Polska. To následuje po různých problémech, vzniklých mezi EU a Polskem, od obchodních sporů týkajících se mléka a želatiny, až po nátlak EU na Polsko, aby uzavřelo svou východní hranici s Ukrajinou. Toto velmi vážně podvrátilo černou ekonomiku v Polsku, která není v restrukturalizačním období v Polsku nedůležitá. Důkazem je, že se úplně rozložil varšavský bleší trh, jeden z největších v Evropě.
Polsko si posléze neurčilo dostatečně přesné a vhodné priority na základě svého Přičleňovacího partnerství, a to vedlo Brusel k tomu, aby seškrtal svůj finanční pomocný program pro Polsko na rok 1998 o 15 procent. Toto vysoce politické rozhodnutí považuje Komise pro Evropu za varování pro Polsko.
Ale ať už jsou na polské straně jakékoliv problémy, neochota Polska předat do zahraničí rozhodování nad svým restrukturalizačním programem je naprosto pochopitelná, a to nejen proto, že Polsko realizovalo jednu z nejúspěšnějších politických a hospodářských reforem v bývalých komunistických zemích.
Komise pro Evropu považuje zhoršující se vztahy s Polskem za stoprocentní vinu Polska. Brusel zastává názor, že je dobře, že se vztahy s Polskem zhoršují, protože to donutí Poláky vzít v úvahu realitu. Začínají být z Bruselu slyšet tóny rivality: ústředí EU se nelíbí rostoucí sebedůvěra a asertivita Polska, nové dynamické regionální mocnosti ve střední Evropě.
V Polsku mezitím zase slýcháme názory, jaké často vyjadřuje i Velká Británie: "Polsko nepůjde k Bruselu na kolenou" je věta, kterou je ve Varšavě slyšet často. Populární je v Polsku vracet se z Bruselu zakrvácen, ale neporažen. I když je podpora veřejnosti pro Evropskou unii v Polsku stále vysoká (částečně z neznalosti), možnost silné nacionalistické reakce je velmi reálná.
Komise pro Evropu by se měla vzdát svého arogantního přístupu "staršího bratra" vůči Polsku, argumentuje Hughesová, a uznat, že Polsko má pro žaddatele o vstup do EU podstatný strategický význam. Členské země EU by v té věci měly dát Bruselu jasné vedení a nesledovat jen slepě své vlastní krátkodobé domácí zájmy.
I když britský ministr zahraničních věcí Robin Cook přislíbil, že jednání o rozšiřování EU, která začala v březnu letošního roku, budou zahájena energicky, britské předsednictví Evropské unie bylo naopak charakterizováno slábnutím rozhodnutí EU rozšířit se směrem na východ. Chybí politická vůle. Ani francouzsko-německá osa se o věc nezajímá. Zatímco má Německo na východě podstatné politické, hospodářské a bezpečnostní zájmy, Francie zastává vůči rozšiřování EU směrem na východ velmi vlažný postoj.
A Německo je teď také v této věci značně ambivalentní. Není ochotno uvažovat o přijetí prvních členů dříve než v roce 2006. Německo má už velké hospodářské výhody z toho, že je v zemích na východě největším obchodním partnerem a investorem i bez rozšíření EU. Většina bezpečnostních obav Německa bude rozptýlena, až příští rok Polsko, ČR a Maďarsko vstoupí do NATO.
A tak vadí domácí politické a hospodářské obavy: polští dělníci odeberou Němcům jejich pracovní příležitosti, ruští mafiáni budou moci volně cestovat do EU bez hraničních kontrol, západoevropské země budou muset víc přispívat do rozpočtu EU, bude nutno reformovat západoevropské zemědělské dotace, vznikne neférová konkurence z Východu, přistěhovalectví - seznam je dlouhý a stále roste.
Takovéto obavy jsou ještě daleko silněji pociťovány v Rakousku, i když i ono už podstatně investovalo do restrukturalizujících se středoevropských ekonomik. V rostoucí debatě v Rakousku se ozývají obavy z nezaměstnanosti, přistěhovalectví a všeobecná xenofobie.
Rakousko i Německo nyní počítají s tím, že bude dovoleno lidem z nových členských zemí EU až za patnáct nebo dvacet let žít a pracovat volně v Evropské unii. A země jako Česká republika a Maďarsko jsou už nyní pod tlakem - od Rakouska i od Komise pro Evropu - aby zpřísnily kontrolu na hranicích se zeměmi, které mají vstoupit do EU až v druhé vlně, jako je Slovensko a Rumunsko.
Takže i žadatelům první vlny bude dovoleno vstoupit do EU teprve až za sedm nebo osm let, a dalších deset nebo dvacet let bude trvat, než budou zrušeny hranice mezi novými členskými zeměmi a dosavadními členy EU.
Takže vítězí krátkodobé domácí zájmy západoevropských zemí. Neexistuje silná politická vůle a polovičatý přístup k rozšiřování EU na Východ, motivovaný nezájmem, zřejmě poškodí obě strany evropského kontinentu, uzavírá Kirsty Hughesová.
