|
Zápis z jednání senátního výboru konečně uvolněn! Senátoři versus lidská práva Tomáš PecinaBritské listy již dvakrát (zde a zde) informovaly o způsobu, jakým projednával Petiční výbor Senátu podnět Českého helsinského výboru o policejní brutalitě při květnovém zásahu, i o obtížích, s jakými jsme se setkali, když jsme chtěli získat písemný zápis z tohoto jednání.Díky osobní intervenci Petra Pitharta byl nyní zápis uvolněn a je umístěn zde, eventuálně zde ve formátu RTF (kódování CP-1250 - Windows). Zápis mě usvědčil z jedné nepřesnosti. Ve svém prvním článku jsem sice správně uvedl, že vystoupení senátora Antonína Petráše (KSČM) mělo říz (pronesl tirádu na téma povolená-nepovolená demonstrace a povolený-nepovolený počet účastníků), ale připsal jsem mu i výroky, které patří senátorce Evě Novákové (KDU-ČSL). Oběma aktérům se za chybu omlouvám.
Je čas položit si otázku, kde jsou příčiny toho, že mezi senátory, zvolenými v jednom státě, existují propastné kulturní rozdíly, a jak se mohli v Senátu sejít Josef Jařab (ODA) a František Vízek (ČSSD), schopní porozumět logické struktuře problému a analyzovat ho v kontextu západní civilizace, a na straně druhé ve světě bigotního katolicismu uzavřená Eva Nováková (KDU-ČSL), pro niž je nejdůležitější, aby do zahraničí nepronikly žádné negativní informace o České republice, nebo jednoduchý František "Dejme-Vrahům-Přes-Hubu" Konečný (ODS). Všichni přitom byli zvoleni jako "osobnosti" ve většinovém volebním systému... Velmi podobnou otázku si kladli všichni ti, kdo sledovali nedělní Sedmičku na TV Nova s Miroslavem Mackem a Ivanem Davidem. Cítím potřebu zastat se Miroslava Macka: on není rasista, on se pouze nad touto otázkou nikdy nezamyslel, a protože ODS, strana zvyklá médiím i veřejnosti diktovat agendu a hrozící se nebezpečí "intelektualismu" všude, kde ideologické škatulky nestačí a je třeba vytvářet odpověď ad hoc, nemá pro podobné případy připraven názorový prefabrikát, doktor Macek byl přistižen v nedbalkách, stejně jako byli v nedbalkách přistiženi senátoři z Petičního výboru. Přestože socialistické Československo se minimálně od 70. let stalo signatářem celé řady úmluv o lidských právech, komunistická ideologie se snažila vytvořit dojem, že československých občanů se tato práva netýkají, že diskriminace existuje jen na Západě a jejími obětmi jsou pouze tzv. bojovníci za svobodu. Základní myšlenku těchto úmluv, tzn. že dodržování lidských práv není vnitřní záležitostí jedné země, komunisté s úspěchem zatušovali. Obdobně tomu bylo s rasismem: ačkoli zahraniční dělníci a studenti byli vystavováni neustálé ostrakizaci ze strany - promiňte ten termín - domorodého obyvatelstva, propagandistická mašinérie chrlila do světa zprávy o tom, že v zemích reálného socialismu problém rasismu neexistuje, že rasismus je průvodním znakem tzv. kapitalismu. Vzpomínám si, že v polovině 80. let se mi dostalo do ruky anglické vydání Otázek míru a socialismu. Dva vietnamští studenti Vysoké školy ekonomické v Praze v něm psali, jaký ráj svobody a rovnosti v socialistickém Československu nalezli. Skutečnost byla přitom úplně jiná: Praha měla pověst nejrasističtějšího města na světě a celá řada zahraničních studentů právě z důvodů rasové diskriminace studium předčasně ukončila nebo přestoupila jinam (v oblibě byla zejména svobodomyslná Budapešť - napadá mě, že asi nebyla náhoda, když se o několik let později po téže trase vydala Středoevropská univerzita...). Miroslav Macek je bezesporu inteligentní člověk, ale protože se jeho vzdělání omezilo na komunistické školy, je nyní v určitých otázkách v pozici malého dítěte, stejně jako jsou v pozici malého dítěte senátoři Nováková a Konečný. Pro uchopení složitosti světa potřebují všichni tři jednoduché vzorce a jejich hodnotový systém se významně liší od hodnot, vyznávaných - víceméně univerzálně napříč politickým spektrem - v západních zemích. Pro Macka je ne-rasistou ten, kdo je ochoten bydlet v době plném agresivních Romů a snášet bez hlesu všechna jimi způsobovaná příkoří, a nutným předpokladem soužití s jiným etnikem je jeho asimilace. Nováková touží po idylickém stavu, kdy je komunita prodchnuta vlasteneckým étosem a monolitně sdílí společný světový názor, a kdokoli idylu naruší, musí být vystaven veřejnému odsudku. Pro Konečného platí jednoduchá rovnice: čím méně kontroly a čím větší pravomoci, tím lepší a efektivnější práce policie. Podobné nedospělé názory jsou zastoupeny v celé společnosti, a zdaleka se neomezují na uvedené oblasti. V rozporu s tím, co napsal o Příští generaci Andrew Stroehlein, mám za to, že - pokud v České republice zůstane zachován demokratický politický systém - tyto problémy vyřeší čas. Prozatím můžeme udělat jedno: postarat se, aby se lidé s takovými názory nedostávali do nejvyšších veřejných funkcí. Praha, 7.10.1998
Tomáš Pecina |