O předpojatosti novinářů
aneb
Už jste přestal bít svoji ženu?
Zemanovy opakované výpady proti novinářům poskytly téma, které médiím vydrželo dokonce déle než skandalizující informace o prezidentském páru, déle než Havlovy doktoráty v Británii nebo komentování slovní přestřelky mezi první dámou a duchovním pastýřem našich Nováků. A tak po celý týden nebylo snad jediného dne, kdy by se vztah mezi současnou vládou a novináři neprobíral, což vyvrcholilo v nedělních diskusních pořadech všech našich televizí.
Nechci je komentovat, předpokládam, že to zítra, tj. v pondělí 26.10. učiní jiní a lépe. Já tohle píšu v neděli. On si už někdo smlsne na šlapání sociálně demokratických slonů v porcelánu, mám na mysli např. Roučkův úlet ve věci požadovaného zveřejňování novinářských platů soukromého podniku MF DNES, nebo Baštovo tázání: my politici máme mandát svých voličů, ale kdo zvolil vás novináře? (V lednu 1969 jsem tohle slyšel od dr. Husáka, ale abych ministru Baštovi příliš nekřivdil, takhle se ptal i Lech Walesa, když se stal polským prezidentem, podobně se ptal i Václav Klaus, on se takhle táže v podstatě každý, kdo je u moci a komu novináři lezou na nervy.)
Na druhé straně, ani ti novináři pozvaní do ČT příliš nezářili, mám na mysli speciálně pana Nováčka, který Zemanovi a jeho vládě nejvíce vyčítal vlastně jenom to, že u ní postrádá "intimní pouto komunikace mezi politikem a novinářem" (citováno doslova - já to pochopil tak, že "novinář" rovná se pan Nováček z Týdne).
Přes všechno výše řečené a při vědomí toho, že novináři se proti Zemanovým výrokům - zvláště ve věci paušalizování - ozývají právem, dovolím si zastat se politiků v tom smyslu, že i já si myslím, že naši novináři jsou neprofesionální a zjevně podujatí. Každý den mi o tom přináší nové důkazy.
Ta podujatost bývá už v expozici tématu, která nedává šanci jinému názoru, než je ten novinářův. Na otázku "Už jste přestal bít svoji ženu?" totiž nelze pozitivně odpovědět. Odpověď "ano" i "ne" vás kvalifikuje jako násilníka a když začnete vysvětlovat, že jste se své ženy nedotkl ani křivým slovem, stejně na vás ulpí podezření, že se jenom vymlouváte.
Problém nepředpojatého novináře je problémem trvalým a víceméně objektivním. Nepředpojatý novinář je v podstatě idealizovaný cíl, fikce, neboť každý z nás má nějaké zkušenosti, ideologické nebo politické stanovisko, ať ho potlačuje sebevíc. Přesto si myslím, že podujatost řady českých novinářů přesahuje běžnou normu a sám pro sebe jsem si vyčlenil tři kategorie a tři příčiny této nekritické podujatosti.
1. Novinář je zaujat emocionálně proti osobě, skupině osob, názorovému proudu, takže bere v úvahu, případně je schopen vidět, pouze taková fakta a takové intrerpretace skutečnosti, které tyto osoby staví do co nejhoršího světla. Ať se na mne redaktoři Respektu nezlobí, ale po přečtení Fendrychových deníků všechno, co bude nést podpis tohoto muže a co bude věnováno tématu sociální demokracie, ztrácí pro mne relevanci objektivně poskytnuté informace. Totéž dneska cítím i u každé reportáže Tomáše Smrčka v TV NOVA, neboť ve mně hlodá červ pochyb - na čí objednávku bylo právě toto téma vytaženo na světlo světa.
Naštěstí případů číslo jedna není mnoho a jsou snadno identifikovatelné, mají za sebou většinou radikální, radikalizující, ne-li přímo extrémistickou žurnalistickou minulost. Pan Kohout z Nadorazu může posloužit jako jeden z více příkladů.
2. Novinář si vykládá svoji roli hlídacího psa demokracie tak, že musí šlapat na paty vládě při každém kroku a za každou cenu. A tak jí a priori podsouvá ty nejhorší úmysly a v jakémkoli sporu se staví proti ní, bez ohledu jestli jde o vládu pravicovou nebo levicovou.
Omyl novináře spočívá v tom, že špatně pochopil svoje zadání, které není v tom být proti-vládní, ale být pro-veřejný, zastávat veřejný zájem. Novinář nemá být proti jakékoli autoritě, ale proti takové autoritě, která svoji funkci špatně plní nebo svoji moc zneužívá.
A tak dochází k tomu, že namísto toho, aby novinář ve veřejném zájmu podpořil iniciativu Koukalova magistrátu, která by měla oddělit taxikářská zrna od taxikářských plev, tak apriori zesměšňuje požadované testy, vytrhává z kontextu některé otázky a naznačuje, že to stejně k ničemu nepovede.
Namísto toho, aby se novinář pokusil najít v akci Čisté ruce racionální jádro, očistil ji od předvolebního balastu a tlačil sociálnědemokratickou vládu k tomu, aby to rozumné, co by se v této akci dalo najít, bylo uvedeno do života, tak ji od samého začátku zpochybňuje a předem předpovídá její krach. Kdo si v tomto i výše uvedeném taxíkářském případu mne ruce a tiše se směje, je snad jasné.
Protivládnost nabývá až takové paradoxní podoby, kdy média kritizují ministry Grulicha a Dostála - tedy vládu - za to, že nebyli ochotni čekat na ekologické aktivisty, kteří se nedostavili včas na jednání poté, co ministři přistoupili na všechny jejich požadavky ve věci termínu a místa rozhovorů. Já osobně si myslím, že ten odchod byl zcela na místě, přinejmenším jako lekce ve slušném vychování.
Já nežádám přimhuřování očí nad činy politiků, ať už jsou z pravé nebo levé části politického spektra, jenom si myslím, že by ta kritika měla být věcná a měla by jít o něco více do hloubky.
Jeden příklad za všechny. Kolikrát při návrhu státního rozpočtu média a novináři ironicky komentovali pronikavě zvýšené výdaje na úřad vlády, ačkoliv ta položka má racionální zdůvodnění - harmonizaci našeho práva s legislativou EU, což je úkol obrovský a zanedbaný, jenž potřebuje podpořit prostředky a lidmi. Poslání novináře podle mého názoru není v tom křičet do světa - podívejte, jiným ubírají, sobě přidávají, zkrátka plýtvají. Novinář hodný svého jména by spíše začal obíhat ministerstva, ponořil se do čísel a statistik státní správy a snažil by se najít důkazy o tom, že kdyby se naše bobtnající státní správa přeorganizovala, že by se ten problém dal možná řešit i jinou cestou. Ano, pokud by takové důkazy novinář našel, pak by měl plné právo na vládu zaútočit. Jenomže to by chtělo čas, práci, námahu...
Aktéry výše uvedených případů se stávají zvláště mladí ambiciozní nositelé tornister s maršálskými holemi, podle jejichž názoru je kvalita žurnalistiky měřitelná mírou její kritičnosti. A kdo by se nechtěl vyprofilovat na nějaké svojí malé české pseudogate?
3. Novinář je přesvědčen o tom, že je nositelem pravdy, a že věci musí ovlivňovat tak, aby se hýbaly tím "správným" směrem. Neznám lepší příklad v tomto ohledu než je Jiří Leschtina z MF DNES. Jeho oponenti mu předhazují bezpáteřnost a převlékání kabátů. Naproti tomu já si myslím, že on je naopak ve svých postojích velice konzistentní. On zkrátka dobře VĚDEL, že Klaus a ODS dělají po roce 1992 dobrou politiku a bylo je třeba podpořit. A on také DOŠEL K POZNÁNÍ, že politika Klause přestala být dobrá a proto stejně jednostranně, jako dříve Klause hájil, stejně jednostranně ho začal odsuzovat.
A takových novinářů, kteří již předem a NAPROSTO JISTĚ vědí, co je správné a co je špatné, lze najít všude dost a dost, i tady, na Internetu. Ať se na mne Jan Čulík a Tomáš Pecina nezlobí (já si totiž jejich práce vážím, zvláště co do vyhledávání zdrojů a uvádění je ve známost internetové veřejnosti), ale jejich poslední dva rozhovory (s Janem Jirákem a s Janou Bobošíkovou) obsahují vícero otázek typu "už jste přestal bít svoji ženu?", tj. tázající má jasno, jak se věci mají, a chtějí jen, aby jim to dotazovaný potvrdil (Bobošíková se musela proti položeným otázkám ohradit dvakrát, Jirák se musel bránit téměř permanentně a Pecinovy otázky byly nakonec delší než odpovědi).
Těsně po listopadu 89, 4. až 7. dubna 1990, zorganizovalo Evropské sdružení pro mezinárodní spolupráci EUREG společně s Koordinačním centrem OF v Praze konferenci "Československo v demokratické Evropě", na níž promluvili experti z celé Evropy o tom, jak to chodí v demokratických politických strukturách. Často se vracívám ke sborníku z této konference, kde k problematice médií promluvili Robin Oakley, tehdy z deniku Times, nyní z televize BBC, a Peter Voss z veřejnoprávní německé ZDF. Právě Peter Voss se zde zamýšlel nad tím, co je to objektivita, vyváženost a jaké nebezpečí představuje ideologické myšlení v žurnalistice.
Kéž by si následující řádky z jeho projevu přečetli ti, kteří TAK DOBŘE VĚDÍ, kde je pravda a kde je lež, a kteří vystupují nikoli jako žurnalisté, ale jako apoštolové svých vlastních pravd.
Sborník konference "Československo v demokratické Evropě", vydalo KC OF Praha 1990, str. 217-221, (překlad Jiří Hejlek):
Politické a ideologické myšlení
Nakonec se nám tu objevuje etický problém funkce ideologického myšlení v publicistice. Vždyť stranění právu proti bezpráví vychází z předpokladu, že jsme si odpověděli na otázku po pravdě, že vidíme skutečnost "správně", že morální předpoklady našeho usuzování jsou naprosto správné a že jsou obecně závazné. A kdo se takovému nároku vzpírá, ten se tím okamžikem vystavuje podezření z oportunismu, nebo dokonce z cynismu. Bude se mu předhazovat, že zjevně odmítá "přesvědčovat lidi", nechce bojovat za spravedlnost, a dokonce pochybuje o tom, v čem spravedlnost obecně i v jednotlivých případech spočívá.
Otázku pravdivosti ve sdělovacích prostředcích proto koneckonců nelze oddělit od otázky základních hodnot demokratické a svobodné společnosti. Dají se určité základní hodnoty - svoboda, rovnost, solidarita - navzájem ztotožnit a uskutečnit? A spočívá v této jejich shodě realizace spravedlnosti a lidské důstojnosti a tím i obsahová náplň demokracie? Nebo existují i mezi základními hodnotami, například svobodou a rovností, zřejmé rozpory? Totiž rozpory ve smyslu neodstranitelných konfliktů společenských cílů, jež se v zásadě nedají řešit, ale vyžadují si stále nového a nového vyrovnávání? V tom případě by sama pluralita byla pro společnost rozhodující základní hodnotou.
Pak by totiž záleželo především na tom, aby se zásady a hodnoty humánní společnosti, jejichž vzájemný vztah není nikdy definován s konečnou platností a musí být znovu a znovu vyvažován, odvolávaly na tu nejzákladnější hodnotu, na samu humanitu.
Jednotlivé hodnoty jako "svoboda" a "rovnost" se ve skutečnosti nedají uskutečnit absolutně; naopak, vzájemně si odporují, doplňují se a konkurují si. Navzájem se vylučují co do své absolutní relaizace a zároveň jedna druhou potřebuje. Absolutní svoboda vylučuje dokonalou rovnost a naopak....
Lze to vidět ve všech oblastech lidského soužití, v oblasti vzdělávání, v hospodářské a sociální politice, ve zdravotnictví, v právním řádu. Povinná školní docházka, která má pomocí vzdělání vyrovnat rozdíly mezi lidmi nebo alespoň mezi jejich společenskými šancemi, porušuje svobodu dětí i rodičů.
Svoboda a rovnost jsou dvěma póly spravedlnosti - to znamená, že spravedlnost se musí vždy znovu a znovu nastolovat vzájemným vyrovnáváním svobody a rovnosti. Jsou to hodnoty relativní co do své omezené platnosti v konkurenci s jinými hodnotami a absolutní co do své nutnosti...
Absolutno, tak jak se s ním setkáváme v ideji lidské důstojnosti, kterou Immanuel Kant vyjádřil v požadavku, aby člověk nikdy nebyl člověku pouhým prostředkem, nýbrž vždy zároveň účelem, takové absolutno se nedá bezprostředně politicky uskutečnit. Z hlediska tohoto Kantova absolutního požadavku, který není z ničeho jiného racionálně odvoditelný, ale je nábožensky odůvodnitelný, je třeba vždy znovu určovat hierarchii našich politických principů, našich základních hodnot.
Ideologické myšlení je v podstatě - a to v protikladu k myšlení žurnalistickému a ostatně i politickému - pokusem odstranit ze světa tento základní problém pomocí radikální absolutizace jediného principu a tím znásilnění člověka.
Šance pro pravdu: pravdomluvnost
Publicistika, která není "objektivní", ale o objektivitu usiluje (P.V. v předchozím textu říká, že objektivitu, neboli věrné zobrazení skutečnosti, lze zprostředkovat vždy jen subjektivně - pozn. mš), a proto má vztah k hodnotám a k demokracii, se může odvolávat na německého klasika Gottholda Ephraima Lessinga, který pravdu přiřkl pouze Bohu, zatímco nám lidem určil jen nikdy neustávající úsilí o dosažení pravdy. Může se také inspirovat velkým německým sociologem Maxem Weberem, vynikajícím analytikem, který ideologie relativizoval. "Bezhodnotovost" je pro něj sice předpokladem každého vědeckého zkoumání politiky, přesto však od vědce požaduje intelektuální poctivost - a pro nás žurnalisty platí v podstatě totéž. Náš příkaz zní: pravdomluvnost.
O pravdomluvnost jde právě proto, že víme, že jednotlivý žurnalista, zvláště v obdobích světonázorové polarizace, nemůže své subjektivní úsudky a předsudky jednoduše odložit v šatně svého nakladatelství nebo veřejné instituce, která ho zaměstnává, že do své práce volky nevolky vnáší svou specifickou tendenci, a že hranice mezi "kriticky angažovaným" a předsudky zatíženým líčením faktů je plynulá.
Blížilo by se kvadratuře kruhu, kdyby některý žurnalista chtěl ve svém individuálním vědomí nastolit onu rovnováhu, která dává šanci pravdě teprve až v živých diskusích, plných argumentů a protiargumentů... To, zda pravda má šanci, přirozeně nezávisí pouze na osobní pravdomluvnosti každého žurnalisty. Závisí to na celkové struktuře sdělovacích prostředků, ale i na všeobecné schopnosti vést ve společnosti i ve sdělovacích prostředcích dialog, na klimatu ve vydavatelstvích, studiích a redakcích, na jejich personálním složení.
Jde o schopnost a ochotu navzájem se korigovat jak v jednotlivých redakcích, tak v rámci celkové struktury sdělovacích prostředků. Ta musí představovat systém, který je schopen znovu a znovu korigovat sebe sama. Všechno záleží na jeho otevřenosti, mnohotvárnosti a možnosti svobodného rozvoje."
