Zločin století

Anna Williamsonová

Alexander Omelčenko

Následující text je ukázkou z knihy Jak Amerika stvořila novou ruskou oligarchii, kterou napsala americká novinářka Anna Williamsonová. Ta už od roku 1987 mapuje pro řadu amerických novin a časopisů, včetně prestižního Wall Street Journal a The Spy Magazine, situaci v Rusku .V minulých šesti letech se soustřeďovala na ruskou ekonomiku. Zajímá se také o činnost polooficiálních agentur i světových finančních institucí, které měly Rusku pomáhat se zaváděním tržního hospodářství.

Autorka tvrdí: zločin je slabé slovo pro to, co lidé ze Západu za pomoci Agency for International Development(americké vládní agentury pro pomoc zahraničí - dále USAID), Světové banky a Mezinárodního měnového fondu v Rusku spáchali a pášou dál. Základním kriminálním aktem, který umožnil masivní rozkrádání, byla šoková terapie Jeffreyho Sachse a Jegora Gajdara a kuponová privatizace. Privatizace, trhy s cennými papíry a finanční instituce obecně - to vše se v Rusku zvrhlo v podvody, švindly a okrádání. Západní experti z Harvardu, kteří zde spekulovali s majetkem univerzity, a finančník George Soros se přitom předváděli jako dobrodinci.

Gašenkova ulice je asi tři nebo čtyři bloky za hotelem Peking, na Vnitřním okruhu, hlavní ulici obkružující střed Moskvy. Jeden pohled na chátrající domy stačil: šofér se chápavě ušklíbl a přikývl, když jsem mu ukázala na lesknoucí se budovu, stojící o samotě na druhém konci ulice. Už v první fázi ruských reforem svědčil luxus budovy o tom, kdo ji obývá - má neklamný znak všech domů, v nichž sídlí lidé ze Západu: před vstupem do budovy nerezové popelníky napěchované vajgly .

Čas od času jsem v ní navštěvovala několik nájemníků, ale protože jejich seznam nebyl vyvěšen, nevšimla jsem si, že mezi ně patří také osoba, kterou jsem hledala. Byl to Jonathan Hay, šéf Harvard Institute of International Development (Harvardského institutu pro mezinárodní rozvoj - dále HIID). O Hayovi mi Rusové, Britové i Američané říkali, že napsal ruské privatizační zákony. Na telefony ani na faxy neodpovídal. Musel být velmi obratný, že se mu podařilo získat takový vliv, ale měl zřejmě správné konexe a štěstí, že se objevil v pravý čas.

Když se Larry Summers stal v roce 1990 hlavním ekonomem Světové banky, předal rychle koláč na podnose Jeffrey Sachsovi a Andreji Šlajferovi, dalšímu profesoru ekonomie z Harvardu, který emigroval ze Sovětského svazu jako dítě, a opatřil jim prostředky, aby připravili "reformu" v Litvě. To jim posloužilo k posílení prestiže Harvardu při získávání novýc hprostředků na zahraniční pomoc. Na Haye, který právě odpromoval na právnické fakultě Harvardu, padl odlesk jejich slávy z Petrohradu, kde údajně pomáhali Čubajsovi s psaním "reformní" legislativy. Ovšem teprve když byl zvolen Bill Clinton prezidentem a z eSummerse udělal náměstka ministra financí, začal vítr do jejich plachet dout plnou silou.

Jelikož se na americké bilaterární pomoci měly podílet téměř všechny vládní agentury, Summers měl možnost - spolu se svým zástupcem Davidem Liptonem, který byl dříve společníkem Jeffreyho Sachse v jeho washigtonské soukromé firmě Sachs and Associates - řídit na ministerstvu financí ad hoc ekonomickou pomoc ruské reformě. Když USAID váhala, co má dělat s horkým bramborem ruských ekonomických reforem, ministerstvo pros adilo HIID jako efektivního zástupce moskevského programu USAID.

HIID brzy podepsal - bez jakéhokoliv výběrového řízení - s USAID kontrakt, na jehož základě během tří let postupně získal nejprve dva a pak 57 milionů dolarů. Kontrakt nepodléhal standardním pravidlům o výběrových řízeních, což se zdůvodňovalo absurdním tvrzením, že jde o "národní bezpečnost". Sachs tím získal kontrolu nad většinou americké pomoci Rusku. Rychle prosadil Haye, který nebyl pouze absolventem Harvardu, ale jako absolvent Puškinova jazykového institutu ovládal dokonale ruštinu, za manažera moskevského úřadu HIID. Andrej Šlajfer, chráněnec Summerse, šéfoval moskevské kanceláři HIID - z Oxfordu.

Koncem roku 1992 moskevský tým Jeffreyho Sachse připravil zprávu pro americkou vládu. Vláda, než kontrakt podepsala a pokud ovšem neměla v úmyslu rozvrátit hospodářství bývalého Sovětského svazu, měla návrh pečlivě prozkoumat. Inflace v té době dosahovala 2500 procent a detaily chybného privatizačního programu už byly známy. Jenže opatrnost neb yla v módě a profesorům z Harvardu s jejich motýlky a přáteli na vysokých místech nedokázal nikdo čelit.

Ekonomové Sachs a Aslund provozovali své moskevské operace do roku 1994; když došlo ke vzestupu Vladimíra Žirinovského, zasáhla je ze strany aparátu Viktora Černomyrdina studená sprcha. Přestěhovali se tedy na Ukrajinu, kde byli placeni z peněz ukrajinských daňových poplatníků. Ruské reformy z peněz USAID dál řídil na americké straně Hay a Šlajfer, na ruské Anatolij Čubajs, Maxim Bojko, Dimitrij Vasiljev a další.

M ísto lopotného budování institucí chlapci z Harvardu prodávali úředníkům USAID své kontakty, jejichž význam a schopnosti značně přeháněli. Kryti ministerstvem financí, přesvědčili vedení USAID, že se víc vyplatí investovat peníze do slibných ruských "podnikavců", které HIID vybere, než riskovat drobení zdrojů ve snaze tvořit konsenzus nebo asistovat při sjednávaní kompromisů mezi různými sociálními a politickými skupinami. Od té doby harvardští chlapci provozovali svoji dezinformační kampaň, kterou hlavní média spolkla i s navijákem a servírovala je svým čtenářům a divákům. Když jejich příběh někdo zpochybnil, okamžitě mu vpálili cejch bolševika a začali křičet o komunistickém revanšismu, místo aby předložili účty z toho, co dělají.

Zkrátka, základem americké politiky se stala strategie připomínající příchod Franklina Delano Roosevelta k moci, kdy jeho poradci během prvních sto dní vlády udělali v USA socialistickou revoluci. Nyní se dědici těchto poradců - nejlepší a nejchytřejší - pustili do kapitalistické revoluce v Rusku se všemi nástroji a penězi, které jim západní socialismus dal k dispozici. Jeden Rus, který za peníze amerických daňových poplatníků vedl public relation na základě zakázky HIID, poznamenal: Heslo bylo jednoduché a neměnilo se. Zákazníkem bylo Rusko, to znamenalo reformy, a ty zase znamenaly - Anatolije Čubajse.

O dva roky později přišly pro Haye a spol., rádoby americké mistry ruského teritoria, špatné časy. Letní proud dolarů do novorozeného kapitálového trhu se zastavil. Registrace akcií nestála za nic, existovaly sekundární emise akcií, které nebyly povoleny. Nikdo skutečně nevěděl, co komu v Rusku vlastně patří. Západ byl postrašen špatným řízením podniků a porušováním práv akcionářů, Rusům hýbal žlučí celý program. Když se na podzim zveřejnilo, za jaké ceny se státní majetek v kuponové privatizaci prodal, nevole přerostla ve vlnu rozhořčení.

Veřejnost byla pobouřena, když se dověděla, že Rusko získalo z privatizace polovinu toho, co získalo v privatizaci Maďarsko; přitom Maďarsko je velké jako menší ruská gubernie. Noviny Moskevský komsomolec hořce žertovaly, že by si fanouškové hokejového klubu Vancouver Canuck za 25 milionů dolarů, které zaplatili za čtyřletou smlouvu s "ruskou raketou" Pavlem Burem, mohli koupit automobilku v Gorkém i se stotisíci zaměstnanci; ta se prodala za 26,6 milionu dolarů. Každý den přinášela média neuvěřitelné zprávy: hotel Kosmos s čistým ročním ziskem deset milionů dolarů se prodal za 23 milionů, automobilka ZIL se jměním jedné miliardy dolarů za čtyři miliony, Elektrárenská společnost za 650 milionů dolarů a Gazprom, který podle odhadů disponuje třetinou světové zásoby plynu, byl prodán za 230 milionů dolarů. Přístavy, naftařské společnosti, high-tech firmy vojenského sektoru - to vše se prodávalo za babku.

Vladimír Polevanov, který v roce 1994 nahradil Čubajse v čele Státního výboru pro správu majetku a jeho privatizaci (dále GKI) prohlásil, že dokumenty GKI opravňují v mnoha případech nové znárodnění. Tvrdil, že kriminalizace procesu privatizace vedla k obrovskému praní špinavých peněz a ke vzestupu kriminálních vrstev v ruské společnosti. Podle něj nevznikla vrstva skutečných vlastníků, a z dopisů, které agentura dostávala od občanů, vyplývalo, že celou privatizaci považovali za podvod.

Polevanov konstatoval, že se nepodařilo splnit ani jeden ze záměrů, který měla podle prezidentských dekretů privatizace přinést ;a co horšího, máme teď co činit s vrstvou zbídačelých vlastníků, kteří požadují od státu sociální výpomoc .

Ekonomka Larisa Pjaševová ve své analýze prohlásila:Tito hoši byli schopni provést největší privatizaci na světě, aniž vytvořili jediný soukromý podnik. Je to překvapivý doklad masové hypnózy, který snad jednou dokážou psychiatři vysvětlit. Byla to drahá, časově náročná kamufláž, po jejímž skončení byla vláda v každém údajně zprivatizovaném podniku stále silnější než nejsilnější privátní akcionář.

Ani Duma neměla radost. Parlament vyslovil nesouhlas s výsledky kuponové privatizace. Stejně tak odmítl autorizovat podmínky druhé etapy privatizace, která se měla provádět dražbami. Jelikož ruská ústava dává dispoziční práva k federálnímu majetku Dumě, znamenalo to, že prodej majetku podle prezidentských dekretů byl protiústavní. Zcela náhle o Vánocích 1994 příznivci nového znárodnění využil ipřestávky v obchodování a zabránili zahraničním expertům v přístupu do GKI. Rusové si toho nevšímali a ti, co si toho všimli, měli spíš radost. Když se v lednu cizinci vrátili, nastal rozruch. Polevanov to politicky nepřežil a koncem ledna skončil.

Dveře výtahu v budově na Gašenkově ulici se otevřely a já vstoupila do recepce HIID. Nezahlédla jsem žádné barevné propagační brožurky a letáky - nezbytnou součást kanceláří, obsluhujících "zahraniční pomoc". Proběhla jsem kolem osamělé recepční a řekla sekretářce, střežící vstup do Hayovy pracovny: jdu okolo, a tak jsem se zastavila, abych si s panem Hayem domluvila schůzku, neboť po telefonu ho nemohu sehnat. Sekretářku to evidentně vyvedlo z míry. Za polstrovanými dveřmi se pak vzrušeným šepotem domlouvala s  Hayem. Ignorovala jsem všechny náznaky, že moje návštěva není vítána, a přívětivě jsem trvala na svém. Nakonec mne do kanceláře uvedla.

Hay stál za stolem a byl zjevně rozčilený. Představila jsem se a řekla, co mne sem přivádí. Hay se zeptal, jestli znám jistého Mika McGawa. Zavrtěla jsem hlavou: ne. Hay mne v surrealistickém monologu informoval, že Mike McGaw je novinář, který vnikl do jeho kanceláře stejně jako já. On se k němu choval velmi přátelsky a otevřeně, ale ten novinář nejen v tisku kritizoval US AID, ale dokonce - podržte se - měl tu drzost svědčit v neprospěch USAID před americkým Kongresem! "Ne", řekl Hay, "po této zkušenosti nebudu s nikým mluvit". Zejména ne s těmi, kteří líčí Rusko jako zemi, která nemá ráda cizince, a pak kritizují USAID.

Pomyslela jsem si, že Hay má vážné problémy se společenskou komunikací. Protestovala jsem, že o zmíněném novináři nic nevím, ani o jeho výpovědi před Kongresem. Řekla jsem, že mne zajímá, jak úspěšná je pomoc Západu Rusku na jeho cestě mezi prosperující demokratické země, a že vlastnická práva považuji za měřítko tohoto úspěchu.

Hayovy oči se zúžily. Zeptal se, co myslím "vlastnickými právy". Odrecitovala jsem obvyklý seznam: vysvobození jednotlivce z područí státu, vytvoření základny pro střední třídu a otevřené trhy, o což se jeho tým má snažit. Hay zareagoval jako pastor po otázce, jak onanuje. Nadechl se, zasyčel jak kobra a z očí zůstaly pouhé štěrbinky.

Jistě - pokračovala jsem konejšivě a velmi opatrně - musí mít spoustu zkušeností s tím, jak složitým problémem je ustavení vlastnických práv ve společnosti, která nemá ani kulturní základnu, ani dějinnou zkušenost s jejich výkonem. Hay zvolna vydechl a pomalu odpověděl, že kultura nemá s vlastnickými právy nic společného. Oponovala jsem mu názorem, že mezi nimi vazba existuje.

Hay na mne chvíli zíral, pak vzal ze stolu list papíru a řekl: pokud se mu písemně zavážu, že všechny své výroky v interviewu bude moci před zveřejněním autorizovat, umožní mi schůzku. Ačkoliv jsem se pak s Hayem několikrát sešla - což si vyžádalo intervenci amerického velvyslance v Moskvě Thomase Pickeringa - nic o něm nevypovídalo tak, jako naše první setkání.

Venku jsem se zastavila u narvaných popelníků. Začalo se mi honit hlavou: jak je možné, že americké úsilí na podporu demokratické právní společnosti v Rusku vede čerstvý absolvent harvardské právnické fakulty, který nikdy neprovozoval právní praxi a nikdy nestál u soudu. Který má člověka za provinilého už předtím, než vůbec něco spáchal; který právo veřejnosti na informace považ uje za obtížné žvásty; který si myslí, že peníze daňových poplatníků se mají svěřovat chytrým lidem - takovým, jako je on - bez řečí a bez kritiky. Který je přesvědčen, že za přístup k informacím musí novinář zaplatit tím, že se nechá cenzurovat; který pov ažuje vlastnická práva za obskurní, téměř bizarní kuriozitu, jež s ruskou privatizací nijak nesouvisí...

Náhle jsem si vzpomněla na Vitajile Najšula, zastánce tržní ekonomiky, který si v televizi trpce stěžoval, že během jeho cesty po Spojených státech byla jediným místem, kde po něm chtěli sponzorský příspěvek na Komunistickou stranu USA, Harvardova univerzita.

Ruská privatizace nezačala v roce 1992. Již během posledních let Gorbačovovy éry se v "místech nahoře" děly podivné věci. Ministři a jejich úředníci se zmocňovali podniků, jejich zařízení prodávali jeden druhému, a poté podepisovali lukrativní kontrakty se zainteresovanými západními partnery. Ředitelé státních ústavů se stávali správci realitních kanceláří a obchodovali s ne movitostmi. Často si však ředitel založil na své jméno malou soukromou firmu, na kterou z veřejné instituce pozvolna převedl majetek a poté i nejvýnosnější zakázky a nejtalentovanější lidi.

Abel Aganbegjan, Gorbačovův ekonomický poradce, postupoval do písmene podle tohoto scénáře. Jako ředitel Ekonomického ústavu Akademie věd propojil v roce 1990 ústav s bostonskou firmou a vytvořil z ní společný podnik nazvaný Bain-Link. Ten šikovně vydělával na dovozech a později, po roce 1992, získal řadu kontraktů na ko nzultace od USAID a TACIS (obdoba programu PHARE pro země bývalého Sovětského svazu).

Andrej Kortunov (někdejší analytik Ústavu pro studium USA, dnes ve Fordově nadaci) tvrdí, že to, co se odehrávalo v akademických institucích, se dělo v celém průmyslu: Ředitel velkého podniku si zřídil malou soukromou firmu, na niž postupně převedl všechny lukrativní zakázky státního podniku, který řídil. Čím vyšší pozice, tím větší příležitost. Když jste Čubajs, založíte nadaci, třeba Nadaci pro občanskou společnost, jako to udělal on, abyste měl kde měkce přistát a zajistil si politickou budoucnost. Čubajs nadaci založil z prostředků GKI, který podporovala USAID z peněz amerických daňových poplatníků.

Igor Gajdar založil v roce 1992 hned tři nadace, což se mu velmi vyplatilo: jeho Institut pro transformující se ekonomiky vytvořil v roce 1994 společný podnik s Pioneer Group, nazvaný Pioneer Investment, což je fond pro investice v zahraničí s hodnotou 100 milionů dolarů. Záruky získal od OPIC, americké vládní agentury pro po dporu soukromých investic v zahraničí .

Ze Sovětského svazu se peníze po léta stěhovaly do bezpečí západních bank skrze labyrint skrytých bankovních účtů. Mnoho let před moskevským pučem povolil Gorbačov komunistické straně vkládat peníze do malých podniků, výnosných obchodů s nemovitostmi, akciových společností, soukromých bank a jiných kapitalistických vynálezů, z nichž měly plynout zdroje pro perestrojku. Říká se, že na různých kontech zmizelo kolem 200 miliard dolarů, zatímco Gorbačov mezitím zatížil SSS Rvůči Západu dluhem ve výši 90 miliard.

Existují důkazy, že již v roce 1988 se čelní straničtí a státní představitelé SSSR vrhli na byznys. Za schůzky s průmyslníky a obchodníky si vládní představitelé začali účtovat desetitisícové částky v dolarech. Gorbačov a poté Jelcin tyto praktiky převzali. Na Západě si najali agentury, které pro ně otevřeně, na obchodní bázi vybírají peníze za privilegium, že se s nimi západní byznysmeni mohou setkat.

(Pokračování v příštím čísle dvojměsíčníku Listy)

Připravil Václav Žák