Pořad Nadoraz - emocionálně manipulativní a myšlenkově zmatená práce

Jan Čulík

Motto: "Pokud se ten člověk hájí tím, že si spletl koně s kancem, měl by to přece nějak dokázat". - Reportérka ČT, v pořadu Nadoraz, radostně si nevědomá základního evropského civilizačního principu presumpce neviny.

Pokusme se analyzovat jeden namátkou vybraný pořad Nadoraz České televize, vzhledem k tomu, že se tento pravidelný pořad octl v poslední době v ohnisku velké kontroverze, poté, co byl z České televize propuštěn jeho produkční Jan Štern, redakce rebelovala a už se nyní v ČT nevysílá.

Už několikrát Britské listy psaly, že nedokonalá úroveň novinářské práce tohoto pořadu bohužel dává prostor politikům, aby na neumělé žurnalisty vyvíjeli politický tlak.

Připravím-li pořad, který ostře kritizuje vládu nebo (jak to bylo v bamberském případě, ještě dávno před červnovými volbami) vedoucí představitele opozice, musím mít svůj materiál zatraceně dobře vyresearchovaný. Veškerá argumentace musí být stoprocentně ověřena a potvrzena. Redakce pořadu Nadoraz to neuměla ani v případě bamberské aféry, ani v případě opakovaných nepodložených útoků na sociálně demokratického ministra zahraničních věcí Jana Kavana, kterému nedokázala nic.

Když se ozve kritika proti neumělosti, je velmi snadné, ale nepřesvědčivé (jak to dělal redaktor Kohout z pořadu Nadoraz koncem léta v rozhovoru s Pavlem Dostálem v Jednadvacítce) vykřikovat věty o tom, že se prý údajně snaží vláda potlačovat svobodu projevu.

Kdyby se pořadu Nadoraz místo nepříliš etických insinuací podařilo skutečně dokázat, že byl Jan Kavan vědomým spolupracovníkem Stb, Kavan by musel rezignovat a nikdo by nemohl ani ceknout. Tvoření emocionálních vln je neseriózní a zavádějící.

Jenže, docházím neochotně k závěru, neseriózní citová manipulace byla základní praxí redakce Nadoraz i v daleko méně profilovaných, "obyčejných" vysíláních této redakce.

Ale podívejme se na jeden úplně obyčejný pořad Nadoraz - vybírám namátkou program, který se v České televizi vysílal 26. října 1998. Co je na pořadu zásadně špatné - čím pořad škodí české politické kultuře?

Myšlenková chaotičnost a emocionální manipulace

Reportáže pořadu Nadoraz jsou intelektuálně nedopracované, povrchní a strukturou chaotické. Jsou logicky nepromyšlené.

Je to pozoruhodné, protože tvůrci reportáží pořadu Nadoraz dokonalým a velmi inteligentním způsobem zvládají umění podprahové emocionální manipulace diváka. Ve faktografické a racionální rovině jsou reportáže neohrabané: v rovině emocionální manipulace jsou profesionální. Reportáže dokáží přesně vyhmátnout, co udělat, aby diváka podprahovými metodami emocionálně chytily. Logickou, racionální strukturu však zvládnout neumějí.

Dá se to vysvětlit asi jen tím, že v redakci je zjevně dáván daleko větší důraz na emocionální manipulaci diváka, než na seriózní práci s logickými argumenty.

Lákadlo bulvárnosti

Celkově jsou reportáže pořadu Nadoraz dost postiženy bulvárními postupy.

Vybíraná témata jsou "lidová" - co diváka chytí a co ho bude vzrušovat. Nezdá se, že by pořad Nadoraz plnil úkoly televize veřejné služby - že totiž dokáže průrazně, energicky, názorně a přesvědčivě divákovi zprostředkovat na konkrétních případech jednoduše složité jevy současnosti, které přímo ovlivňují jeho situaci.

Ne, pořad si především vybírá, co si redaktoři myslí, že se bude líbit a šokovat. Vzhledem k tomu, že pořad v závěrečných titulcích vyzývá, aby diváci do redakce posílali náměty, tematický okruh Nadorazu je pozoruhodně ubohý.

Veřejná užitečnost je až na druhém místě, i když by bylo neférové říci, že aspekt veřejné užitečnosti v reportážích Nadorazu úplně chybí.

Nadoraz 26. října 1998: tři zmatená témata

Problém je už sama struktura pořadu. Jak se v soukromém rozhovoru s Britskými listy vyjádřil v minulých dnech jeden novinář BBC, velmi pochybný je už sám pořad, kde je tzv. "hloubkovému, pátracímu zpracování tématu" věnováno pouhých cca 10 minut. Jiný svědek konstatoval, že problémem je značně omezený finanční rozpočet na jednotlivé reportáže. Nikdo v ČR ovšem není ochoten poskytnout dostatečné finanční prostředky na profesionální, dokonale zvládnuté pátrací reportáže. Veřejnoprávní Česká televize by to měla dělat - měla by to přirozeně dělat i komerční televize, kterou by k tomu měl přimět zákonem parlament.

Zastřelený kůň

První desetiminutovou reportáží pořadu Nadoraz dne 26. 10. 1998 byla zpráva o zastřeleném koni, který pobíhal v lese kdesi nedaleko Vimperka.

Reportáž začínala docela slibně: moderátorka Rebeka Křižanová (která má sice trochu nekultivovaný hlas, ale snaží se, na rozdíl od jiných reportérů zpravodajské redakce ČT, jasně a pečlivě artikulovat) varovala diváky, že na podzim, kdy se konají v českých lesích hony, je v lese nebezpečno. Jestlipak diváci vědí, že střelné zbraně, které mají myslivci, mají dostřel až čtyři kilometry, uvedla Křižanová.

To je závažná informace a se zájmem jsem čekal, jak se bude reportáž rozvíjet. Jak pořad Nadoraz vysvětlí tuto problematiku, a jak ukáže, co by se v této věci mělo dělat, třeba co připravují či nepřipravují v zájmu bezpečnosti občanů státní úřady.

Jenže pak už nenásledovalo nic relevantního.

Reportéři Nadorazu se naučili, že téma musí být konkrétní, individuální příběh. To je sice dobré, jenže novinář musí také umět individuální příběh posléze zobecnit. To se reportérům Nadorazu nikdy nepodařilo.

Tématem první reportáže, vysílané 26. 10., byl dvojznačný a nedobře vyresearchovaný příběh, uprostřed policejního vyšetřování, který by se například v Británii vůbeec nesměl do sdělovacích prostředků dostat, aby to nepřípustně neovlivnilo následné soudní jednání.

O co šlo?

Jakýsi pan Sinecký vlastnil koně, který věděl, že nedaleko (ve vzdálenosti 11 kilometrů) jsou v ohradě klisny a pravidelně za nimi z vlastní ohrady lesem utíkal. ("Chodil za kobylkami.") Při jednom takovém útěku ho v lese kdosi zastřelil. Bylo osm hodin večer a byla tma. (Reportáž to však zpočátku ani neuvedla.) Střelce pak náhodou přistihla policejní hlídka, jak už koně s vyvrženými vnitřnostmi kamsi odváží. ("Jinak bychom se o osudu koně ani nedověděli," řekl majitel.) Pachatel se hájil, že si v lese spletl koně s kancem. Situace byla nejasná.

Reportáž byla na straně majitele zastřeleného koně. V úvodu reportáže byly věnovány dlouhé desítky vteřin poetickým, emocionálním záběrům pobíhajícího milovaného zvířete. Záběry byly podmalovávány hudbou. (V investigativní, faktografické reportáži se nesmí hudba používat, neboť vytváří nepřípustný emocionální kontext.) Nevhodně a manipulativně vzpomínala po dlouhou dobu svědkyně, blízká majiteli zastřeleného koně, dojemně na onen osudový večer, kdy kůň utekl za klisnami. K "dobrotě a kráse" usmrceného koně se slovní apoteózou vrátil jeho majitel i v závěru reportáže: mluvil o tom, jaký to byl "chytrý, moudrý, obětavý kůň." Reportáž se rozhovory s několika lidmi snažila navodit dojem, že člověk, který koně zastřelil, to učinil pokud ne ze zlého úmyslu, tak určitě z neodpovědnosti. Šla tak daleko, že se reportérka na jednom místě na adresu střelce vyjádřila: "Pokud se hájí tím, že si spletl koně s kancem, měl by to tedy dokázat". Nerespektovala právní princip presumpce neviny. Na jeho existenci ji musela upozornit členka veřejnosti, odbornice na zákon na ochranu zvířat. I poté však reportérka ze sebe vydala tuto další zmatenou otázku, z níž vyplývá, že presumpci neviny vůbec nepochopila: "To ale znamená, že by skutečně ta policie se měla snažit obstarat důkazy, které by doložily toto jeho tvrzení." - Jaké? Co? - Přirozeně policie nemusí dokazovat nevinu obviněného střelce, ale snaží se dokazovat jeho vinu. Pokud vinu neprokáže nade vší pochybnost, v civilizované společnosti se dotyčná osoba považuje za nevinnou. Není to zas tak obtížné. Je to stejné jako s Janem Kavanem. Pořad Nadoraz zde porušil tentýž základní evropský civilizační princip.

Na jiném místě se reportér pořadu Nadoraz snažil policii obvinit, že střelce na koně ze zaujatosti kryje. Policie to popřela. Poukázala na to, že záležitost je nejasná a nikdo neví, zda byl kůň zastřelen omylem, nedbalostí či úmyslně.

Reportáž mimoděk ukázala - bohužel jen nepřímo, protože v samotné reportáži to nikdo jasně a otevřeně neuvedl - že je nebezpečné chodit v době honů do lesa, neboť lidé mohou postřelit kdekoho - když zastřelí koně, jistě by mohli zastřelit i člověka. (Je to však něco tak objevného?) Případ se zastřeleným koněm byl irelevantní (neví se, za jakých okolností a proč byl vlastně zastřelen) a bylo tolik dohadů, že se z něho nedalo dokázat nic. Obviňovaný střelec odmítl se s týmem ČT bavit, a vůbec se mu nedivím, že na pozoruhodně vulgární "My sme z Český televizéé..." reportérky do dveřního mikrofonu u jeho domu reagoval velmi zdrženlivě. Nechali byste se vy rádi v televizi skandalizovat takto "kvalitní" novinářskou prací?

Král Šumavy

Druhou zmatenou reportáží pořadu Nadoraz z 26.10. 1998 byla polemika s českým filmem z padesátých let Král Šumavy, který se v České televizi znovu vysílal v září 1998.

Bylo by jistě záslužné, kdyby důrazným a třeba i drastickým způsobem, jasně a logicky, poukázal pořad Nadoraz na rozdíl mezi komunistickým propagandisticky zábavným filmem a drsnou skutečností konce čtyřicátých let na západních hranicích ve stalinském Československu. Tato reportáž však byla chaotický mišmaš.

Základním novinářským principem je, že zabýváme-li se nějakým tématem, musíme vždycky znovu přinést všechna základní fakta. Mám-li polemizovat s filmem Král Šumavy, musím vysvětlit, kdo to Král Šumavy byl a o co ve filmu šlo, než začnu říkat, co je na něm špatného. Nemohu počítat s tím, že diváci film Král Šumavy viděli, a tak vědí, o čem mluvím. Mnoho diváků film nevidělo. Reportáž pořadu Nadoraz záležitost vysvětlila jen na půl úst, tímto poněkud zmateným a emocionálním způsobem:

V září uvedla Česká televize film z padesátých let Král Šumavy. Někteří z jeho protagonistů se nechali slyšet, že se za film nestydí, protože pravdivě líčí situaci na hranicích v poválečné době. V době, kdy byla občanům Československa upírána základní lidská práva, mezi něž patří i svoboda pohybu a právo vybrat si zemi, kde chtějí žít. Proto se přes hranice utíkalo nelegálně. Proto lidem pomáhal Král Šumavy. Pravda v tomto filmu je tedy značně pokřivená. Kristina Vlachová vám přiblíží příběh lidí, kteří Krále Šumavy dobře znali. Premiéru filmu o něm ale neviděli. Byli totiž ve vězení.

Divákovy drobnější pochybnosti:

1. Jak se mohli nechat "protagonisté" filmu Král Šumavy slyšet, když byl film přece fikce? Mínila Rebeka Křižanová snad filmové herce? Nebo fiktivní postavy? Nebo předlohy fiktivních postav? Z úvodu to nebylo jasné.

2.Klauzule o tom, že má mít člověk právo vybrat si zemi, kde chce žít, je sice krásná, ale nikdo ji v dnešním světě nerespektuje. Zkuste touto klauzulí argumentovat na kanadských, amerických či britských hranicích - uvidíte, jak vás poženou imigrační úředníci domů šupem.

Hlavní námitka:

Tato reportáž pořadu Nadoraz se jmenovala "Král Šumavy?" - paradoxní bylo, že přestože byl divák od počátku televizí připraven, že se o této pozoruhodné osobnosti v reportáži něco doví, o Králi Šumavy se v reportáži pak nemluvilo skoro vůbec. To diváka pěkně zmátlo. Dověděli jsme se pouze, že Král Šumavy byl Josef Hasil, který v prvních letech komunismu utekl z komunistického vězení a lidé kdesi na Šumavě ho skrývali. Pak zřejmě uprchl za hranice do Německa.

Reportáž se skoro od samého začátku soustředila na líčení - dojemného a drastického - osudu pana Josefa Starého, který byl odsouzen do koncentračního tábora za to, že Josefa Hasila ukryl, nebo snad že neinformoval policii o tom, že Hasila ukrývali rodiče. Věc byla vysvětlena tak, že si to člověk pořádně nezapamatoval.

Hlavní potíž s reportáží byla, že od inzerovaného Krále Šumavy Josefa Hasila reportáž najednou, a to velmi náhle odešla jinam, aniž by vysvětlila, kdo Král Šumavy - Josef Hasil řádně byl, a soustředila se náhle na osud úplně jiného člověka, Josefa Starého. Vzhledem k tomu, že reportáž měla být o Králi Šumavy, divák pořád očekával informace o Hasilovi. Nebylo mu řečeno, proč se o něm náhle přestalo mluvit. Vztah mezi Hasilem a Starým nebyl vysvětlen tak názorně, aby to člověk jasně pochopil (lidé se dívají často na televizi jen jedním okem a sledují ji jedním uchem, ti už vůbec nemohli vědět, o co jde.) Vzhledem k tomu, že oba muži, Hasil i Starý, uprchli z komunistického vězení a určitou dobu se skrývali před českou policií na československém území, s v divákově mysli nutně nastal zmatek - z pořadu na první sledování není moc jasné, kdo tedy tím Králem Šumavy byl, zda Hasil, nebo Starý.. Teprve na druhé shlédnutí při vyvinutí velké pozornosti a několikerém vracení videopásku, aby se člověk ujistil, jak to vlastně všechno je (reportáž působí na diváka nepříjemným zmatkem) se divákovi podaří Hasila a Starého rozlišit.

Reportáž vytvořila oprávněně silný emocionální dojem, jak nespravedlivý a krutý byl komunistický útlak. Kromě tohoto citového nánosu však z faktů vznikl chaos. Bylo přece možné natočit reportáž rovnou o Josefu Starém, bez motanice o Josefu Hasilovi. Anebo vysvětlit, že Králem Šumavy byl sice Hasil, ale nikdo o něm nic neví, a televize má zato záběry rozhovoru s Josefem Starým, jemuž vzdálený styk s Hasilem zničil život, a tak se v reportáži, jestli diváci dovolíte, věnujeme panu Starému.

Některá tvrzení komentáře v reportáži jsou zpochybnitelná - nebo by divák prostě chtěl vědět víc. Tvrdí-li reportáž, že obyvatelé celého pohraničí - kromě prověřených osob - byli odsunuti do kriminálů, do uranových dolů a táborů nucených prací, chtěl by divák vědět víc: je to skutečně pravda, že bylo do věznic a pracovních táborů za stalinismu posláno veškeré pohraniční obyvatelstvo?

V úvodu reportáže se mihne novinový titulek v tom smyslu, že vysílání Krále Šumavy vyvolalo v ČR letos na podzim kontroverzi, ale že někteří lidé, jako třeba herec Radovan Lukavský, prohlásili, že se za film nestydí.

Nemyslím, že bývá herec Radovan Lukavský považován za komunistického dogmatika. Pro diváka by bylo zajímavé, kdyby dostal v reportáži pořadu Nadoraz možnost vysvětlit své výroky na obranu filmu Král Šumavy - v konfrontaci s drastickým svědectvím Josefa Starého (který ale Králem Šumavy nebyl, jen ho snad znal!).

Redakce pořadu Nadoraz však, jak se zdá příliš neholduje principům objektivity - že by měla prezentovat dva protiřečící názory a nechat diváka samotného rozhodnout.

Matka, která kradla

Poslední zmatenou reportáží, jejíž autorkou byla Dita Fuchsová, byl příběh o matce, která "páchala majetkovou trestnou činnost" (přežívající dřevěná řeč z komunistické éry je, jak se zdá, velmi odolná), byla odsouzena na pět a půl roku do vězení a její manžel jí nyní odmítá do vězení vodit na návštěvu děti, přestože není vyloučeno, že ji ke krádežím naváděl právě on. (Insinuace, žádný důkaz.)

Případ, který si říkal o seriózní zpracování: jak zajišťuje český stát, aby ženy, které jsou ve vězení, měly i nadále přístup k svým dětem?

Tímto problémem se bohužel pořad však nezabýval. Obsahoval hlavně záběry plačící vězněné Jelenky Hrabákové, pár matoucích záběrů psychologických či sociálních pracovníků (Mgr. Alena Šmídová z věznice Řepy např. konstatovala, že vězenkyně Hrabáková je "v současné době těžce dekompenzovaná" - nevím, co to znamená, a pochybuju, že to věděli čeští televizní diváci). Jiní sociologové a psychologové hlavně říkali, že je dobré, když se matka stýká s dětmi.

Z ulice v běžném provozu interviewovala Dita Fuchsová manžela Jeleny Hrabákové, který se vykláněl z okna, ale jeho obličej byl graficky pozměněn, aby nebyl k poznání. Rozhovor byl technicky velmi špatně natočen, takže otázky Dity Fuchsové byly někdy na hranici slyšitelnosti, stejně tak občas i Hrabákovy odpovědi.

Reportáž byla neucelená a zmatená. Vytvořila dojem, že je nespravedlivé, že plačící paní musí sedět ve vězení bez přístupu k dětem. Nezkoumala podrobněji, jaké může být řešení, proč úřady manžela Hrabáka nepřimějí, aby děti do vězení za matkou vodil. Vyvtořila emocionální a zároveň mlhavý dojem, že existuje problém, ale vůbec se ho nepokusila analyzovat.

Uvědomil jsem si, že reportéři pořadu Nadoraz jsou vlastně básníci. Co jim chybí na schopnostech vytvářet logickou strukturu pořadu, to si vynahradí metaforami. Když paní Hrabáková brečela, že chce být s oběma dcerami, kamera ukázala v detailu dva vedle sebe ležíci vlašské ořechy - jak dojemné.

A analytičnost nahradila i Dita Fuchsová poetičností. Na začátku své reportáže a pak znovu beze změny na jejím konci odrecitovala tato slova:

Matka, která tvrdí, že kradla, aby měla rodina plnou ledničku. Otec, jenž říká, že o ničem nevěděl. Ulice v Kladně, kde rodina bydlela. Vězení v klášteře Boromeje v Řepích. Děti, které jejich vězněná matka více než dva měsíce neviděla.

Myslí si snad Dita Fuchsová, že recitace příznakového, emocionálného textu nahradí potřebnou racionální analýzu?

V reportáži jsme se nedověděli, co paní Hrabáková vlastně kradla. Divákovi to vrtá hlavou. Na to, že byla odsouzena na pět a půl let do vězení, toho asi muselo být docela dost.

Jan Čulík