Pětiletý posun ve vnímání roku 1968

Jiří Vančura

Předneseno 26. 11. 1998 na konferenci Ústavu pro soudobé dějiny Rok 1968 v historické paměti české společnosti.

Dal jsem si za úkol zjistit, zda a jak se změnilo vnímání tzv. Pražského jara v uplynulých pěti letech, tedy mezi jeho 25. výročím v roce 1992 a letošním 30. výročím. Nejdřív mi však dovolte, abych stručně vyslovil svůj názor na reflexi osmašedesátého roku v celých uplynulých třiceti letech.

Všichni víme, že po celou dobu normalizace bylo jediným oficiálním výkladem roku 1968 "Poučení z krizového vývoje atd." Každá jiná interpretace byla nepřípustná, případně byla perzekvována, zároveň však měla tato kapitola našich dějin půvab zakázaného ovoce. Když se po Listopadu politické podmínky náhle změnily a Pražské jaro bylo jedinou obecně živou vzpomínkou na občanskou svobodu, zájem o téma osmašedesátého roku náhle vzrostl. Vznikla obrovská poptávka, provázená rozsáhlou nabídkou. Tehdy se snad rozepsal každý, kdo po dvacet let musel abstenovat, a  je přirozené, že tito autoři většinou sáhli právě po období, které právem či neprávem pokládali za vrchol svých osobních prožitků.

Podle mého názoru došlo v devadesátém a částečně ještě i v dalším roce k určité inflaci, která posléze vedla k tomu, že veřejnost byla námětem Pražského jara přesycena. Přemíra publicistiky věnované roku 1968 nejenže zatlačila do pozadí jiné, neméně významné stránky naší společné minulosti, ale svým způsobem se podílela i na přeměně Pražského jara z živé historické kapitoly v záležitost politickou.

Připomeňme si, že na počátku devadesátých let bylo obecné povědomí převážně černo-bílé. Favorizovalo "pravici" (aniž se ovšem s podstatou pravicové politiky ztotožnilo) a přejímalo názor, podle něhož všechno, co je předlistopadové, zavání levičáctvím a znamená hrozbu pro "návrat Československa do Evropy". Při takto zjednodušeném chápání minulosti nebylo těžké vydávat Pražské jaro za riskantní, naštěstí neúspěšný, ale stále ještě nezažehnaný pokus o nastolení jakéhosi obrozeného socialismu.

Účelová publicistika, jako vždy zjednodušující, shrnula všechny aktivní účastníky Pražského jara pod společný název "osmašedesátníci", plošně jim přisoudila označení "reformní komunisté" a s větší nebo menší určitostí je vydávala za stoupence "třetí cesty", ohrožující princip tržní ekonomiky. Bez velké nadsázky se dá říci, že ve třetím polistopadovém roce se Pražské jaro - alespoň v české publicistice - stalo záležitostí spíš trapnou než s respektem vzpomínanou a účast na něm spíš znakem záporným než doporučujícím. A právě do této doby spadá 25. výročí, jehož vyznění chci srovnat s výročím uplynulým.

Veřejné mínění se nemění samo od sebe, ale je - zejména v naší době - závislé na prezentaci toho či onoho námětu v médiích. Hledáme-li určitý posun, hledejme ho nejprve ve sdělovacích prostředcích. Na místě by tedy bylo úplné monitorování všech deníků, televizních i rozhlasových stanic, tedy výzkum, který přesahuje dokonce i možnosti všech komisí, ustavených proto, aby se činností médií zabývaly. Navíc by výsledek takového zkoumání výrazně překračoval rozsah patnáctiminutového vystoupení a byl by statisticky nudný.

Proto jsem si svůj úkol zjednodušil tím, že jsem porovnal obsah dvou deníků a jedné revue, které pokládám - a v diskusi jsem ochoten to obhájit - za signifikantní. Jde o Lidové noviny, MF Dnes a dvouměsíčník Listy. Odolal jsem lákavé možnosti vybírat jednotlivé citáty a polemizovat s nimi, ale snažil jsem se postihnout základní přístup k tomu, jak se jedni i druzí s daným výročím vypořádávali. Konečně jsem ve snaze porovnat působení sdělovacích prostředků se skutečným smýšlením lidí prostudoval výsledky průzkumu veřejného mínění k otázkám týkajícím se roku 1968, a to jak průzkumy letošní, tak i ty, které byly provedeny před pěti lety.

Ve dnech 25. výročí, tedy v roce 1993, přistupovala MFD k nadcházejícímu jubileu s běžnou novinářskou rutinou, podobně jako řada ostatních médií. Přinesla několik faktografických zajímavostí, jejichž osvětový význam nelze podceňovat, nějaké dobové fotografie, neměla však snahu začlenit tzv. Pražské jaro do širšího rámce soudobých českých dějin. Uvádím to bez jakékoliv snahy o kritiku, takový postoj je svatým právem každé redakce.

V Lidových novinách z léta 1993 je naproti tomu patrný tehdejší svár mezi těmi, které zde nazvu "obhájci roku 1968" a jeho kritiky. Tento svár, mám-li být konkrétní, se projevil na stránkách LN 19. srpna 1993 články Jiřího Kantůrka, který význam roku 1968 vyzvedl, a článkem neméně významného protagonisty tehdejších událostí Jiřího Rumla, jehož reflexe roku 1968 obsahovala značný kritický, snad až sebekritický, odstup.

Aby tato názorová různost nevyzněla nerozhodně, vystoupil zde do třetice, a to pod hlavičkou "Názor Lidových novin", Karel Steigerwald, jehož komentář byl vůči pozitivnímu významu Pražského jara velmi skeptický.

Pokud se alespoň v osobních vzpomínkách vrátíme do roku 1993, do tehdejších nálad, do tehdejšího společenského očekávání a připomeneme si vládnoucí paradigmata, pochopíme, že šlo o postoj v této době zcela příznačný a že Lidové noviny tomuto dobovému syndromu jen vycházely vstříc, i když ho do značné míry také spoluutvářely.

Do třetice už zmiňované Listy. Ani ty nelze pokládat za názorově neutrální. Vznikly před osmadvaceti lety v tzv. posrpnovém exilu a protagonisté osmašedesátého roku dodnes tvoří podstatnou část jejich čtenářů. Beseda devatenácti účastníků na téma roku 1968, kterou Listy na jaře 1993 zveřejnily, měla převážně obranářský charakter. Vzápětí ji kritizoval Pavel Tigrid v komentáři pro Svobodnou Evropu, který pak přetiskly Lidové noviny.

Mediální odraz 25. výročí lze tedy označit jako střetání obhájců osmašedesátého roku s jeho kritiky, jako diskurs, ve kterém politická stanoviska obou stran dominují nad historickým zkoumáním a předsudky nad věcným hodnocením. Pokdu bych měl označit jádro tohoto sporu, shrnul bych je do otázky zformulované v roce 1993 Institutem pro výzkum veřejného mínění: Bylo Pražské jaro pokusem o obnovu demokracie, nebo šlo pouze o boj dvou frakcí v KSČ?

Převažující mediální odpovědi se v té či oné míře klonily k názoru, že šlo o mocenský boj dvou frakcí. Jestliže jsem v úvodu řekl, že veřejné mínění vytvářejí média, chtěl bych zde zároveň složit veřejnosti poklonu za její rezistenci vůči názorům, které odporují jejím vlastním zkušenostem. Na zmíněnou otázku, pokládanou v roce 1993 Institutem pro výzkum veřejného mínění, odpovědělo 41 procent respondentů, že šlo o pokus obnovit demokracii, a pouze 21 procent se přiklonilo k názoru o dvou vzájemně rivalizujících frakcích. Zajímavé je i věkové rozvrstvení odpovídajících, které zde z časových důvodů neuvádím, ale zájemcům mohu výtisk tehdejších a letošních průzkumů předat.

Přejdeme-li k letošnímu, třicátému výročí, zjistíme, že se charakter jeho mediálního ztvárnění změnil. Tak v MF Dnes našel letošní čtenář řadu informací, umožňujících vytváření vlastního názoru. Ale aby situace nevyzněla tak růžově, nechybí tu hlas Karla Steigerwalda, který zatím z  Lidových novin přešel do MF Dnes. 21. srpna v ní exceloval článkem nadepsaným Řekněme roku 1968: Merde! - ano, právě to slovo, jímž francouzští granátníci odpověděli u Waterloo. Karel Steigerwald v tomto svém článku tvrdí, že o rok 1968 zatím není velký zájem a že k jeho hlavnímu zkreslení teprve dojde.

Pokud nedáváme přednost politickým stanoviskům před věcnými údaji, pak nás potěší rešerše Lidových novin, reflektujících 30. výročí. Čtenářská anketa Měli jsme se v srpnu 1968 bránit? A jak? je sice spíš dosti fádním opakováním zavedeného žánru než myšlenkovým přínosem, ale 31 postupně otiskovaných portrétů Lidé roku 68, na nichž se hojně podíleli pracovníci Ústavu soudobých dějin, nebo studie Jiřího Hoppeho Obnova občanské společnosti v roce 1968 obsahují cenné informace a podněty k přemýšlení.

A do třetice Listy: Také tento dvouměsíčník letos vypsal anketu, třicet známých, domácích a zahraničních osobností požádal o odpověď na prostou otázku: Co byl československý rok 1968? Listy usoudily - poctivější je říci - usoudili jsme - že doba, kdy bylo nutné rok 1968 především hájit před zkreslováním jeho událostí a jejich významu, už minula, a že užitečnější bude dovědět se, jak ho chápou různí lidé v různých zemích. Myslím, že se tento záměr zdařil. V příspěvcích Ralfa Dahrendorfa, Larisy Bogorazovové, ale i třeba Michaila Gorbačova a řady našich osobností jsou nové a zajímavé myšlenky, například o reformě jako počátku nezamýšlené likvidace starého režimu, úvahy o tom, zda a kdy vůbec tzv. Pražské jaro skončilo, a jiné.

Nakonec ještě jeden údaj: srovnání odpovědí, které získal a sumarizoval Institut pro výzkum veřejného mínění v roce 1993 a 1998. Zeptal se svých respondentů, zda je potřebné vracet se k událostem roku 1968. Počet lidí, zastávajících názor, že je účelné zabývat se událostmi roku 1968, se oproti době 25. výročí o dvě třetiny zvýšil, zatímco počet odpůrců se zmenšil na polovinu.

Také důvody, proč si to myslí, mohou historiky potěšit. Průzkumy poskytují řadu dalších poznatků, například o zarážející neinformovanosti čtrnácti až osmnáctiletých, z nichž polovina neví o událostech roku 1968 zhola nic.

Srovnání nejviditelnějších mediálních reflexí roku 1968 mi dovoluje učinit, nebo alespoň nabídnout tento závěr: Při letošním výročí naštěstí nepřevládala názorová konfrontace mezi "kritiky" a "obránci" roku 1968. Mnohem větší pozornost byla věnována prohloubení obecných poznatků a hledání místa, které událostem roku 1968 v našich dějinách přísluší. Tedy tomu, co je posláním historiků a co je odlišuje od lidí angažovaných ve všední, krátkodobě chápané politice.

V době, kdy si stěžujeme na nedostatek dobrých zpráv, vám toto své zjištění s potěšením předávám.

Jiří Vančura

Dr. Jiří Vančura je historik, donedávna byl šéfredaktorem dvouměsíčníku Listy.